Opravdu troufalý záměr, Garkinene. Ale samozřejmě podpořím jeho snahu. Celou cestu k drakovi pečlivě hlídám přeživší... teroristy? Uprchlíky? Ničitele draků? Zoufalce? Stále se nemůžu rozhodnout, zda by nebylo lepší nechat je tady uprostřed pouště. Lidem moc nevěřím. A těmhle obzvlášť. Jejich jednání přímo křičí, že nás podrazí při první příležitosti. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Vyzkoušíme to, co kněz považuje za zprávné, a pak o tom musím se svými dvěma přáteli promluvit. Ti fanatici jsou pro nás zkrátka příliš velké riziko.

Svoji nedůvěru ale musím upozadit, když dorazíme k cíli. Zkamenělý drak nad námi roztahuje svá křídla. Sednu si tak, abych měl zbytek skupiny v zorném poli. Nedělám si kvůli tomu těžkou hlavu - jistě jim musí být jasné, že kdovíjakou důvěru v nás zatím nevzbudili. Jak jen to jde, soustředím svou mysl na Garkinenova slova, a když zrovna nic neříká, představuji si, že nechávám proudit energii. Hodně podobně, jako když sesílám kouzla. Jen netvořím nic konkrétního. Prostě tomu nechávám volný průchod.

V závěru obřadu pocítím zvláštní nutkání. Nebo se mi to jen zdálo? Těžko říct. Ale uposlechnu to volání. Vstanu, a vydám se přímo k tělu draka. Kývnu na Danteho, jestli se ke mně nebude chtít připojit. Ale je to čistě na něm, nutit ho nebudu. Vyšplhám se po skále nahoru, až přímo ke zkamenělému tělu. Začnu ho pomalu hladit rukama, a "napouštět" ho vodou. Z mých dlaní se klidně, plynule uvolňuje životodárná voda, která se vsakuje, prostupuje uvězněného draka. Jak mám ve zvyku, mumlám si při tom slova magické uzdravující formule. Slova v neznámém jazyce, která nejspíš ani nemají žádný význam. Ale připadne mi, že je to takhle správně. Je možná tohle způsob, jakým se modlí kněží? Říkají slova, která k nim odněkud přijdou? Někdo jim je vnukne? Promlouvá k nám takhle Drak Stvořitel? Nebo si to jen vymýšlíme, oni i já?

Nic. Vůbec nic!
Prvotní nervozita, kterou jsem pociťoval ve strnulé pozici ukrytý za jedním z vozů (stále jsem si nebyl jistý, že se někdo z těch ohnivců nepokusí o útěk nebo sabotáž), vystřídalo zklamané přesvědčení, že náš záměr a pečlivě připravený plán vyšel naprázdno. Mohl jsem si hlavu vykroutit na všechny strany, oči si vykoukat do tmy. Buď pisatel oněch vzkazů dobře věděl, že se na něj něco chystá, anebo se zalekl Dantovy magie. Já na jeho místě bych také nepřišel. Ačkoli netuším, jak mocný může ve skutečnosti být. Času na přemýšlení bylo ale dost a dost. Dospěl jsem k závěru, že jeho síla spočívá v množství následovníků, kteří propůjčí svůj potenciál. Proto verboval jak je, tak nás. Bez rozdílu. Mně ovšem logicky zatajil navádění k ničení dračích torz.

Dračí torza...
Nepřestanu myslet na ty zářivé oči. Na ten sen, který mi toho tolik poodhalil. Zážitky tady venku v divočině se ostatně staly dalšími pilíři mé víry. Pevnými. Možná dokonce zpevnily ty původní. A ještě jedna věc mě dává jistotu. Dračí zbroj. Jakoby se snažila mojí intuici podpořit a dávala svolení k manévru nebo od jiného zrazovala. Teď je neklidná. Kam, kam mě to táhne? Správně. K torzu draka ve stěně. To je ono!

Rozhlédnu se. Někteří jsou v úkrytech a možná tam spí. Pár na jejich pozicích vidím. Co se jim může honit hlavou? Na kterou stranu mince vsadit? Je možné, že pisatel vzkazu ho tady nechal před nějakou dobou a teď čeká na své ovečky někde úplně jinde? Možná ano, možná ne. My tu ale nemůžeme sedět donekonečna.

Když je jasné, že tuhle noc už žádný "Plameňák" nedorazí, obejdu všechny a svolám je k vozu. Pomalu se na obzoru objevují první paprsky a také planeta Obra hází své odražené světlo na krajinu. Jsme trochu nevyspalí, to ano. Ale musím využít toho, že jsou všichni ochotní udělat, co po nich budu teď chtít.

Řidič nás zkrátka přiblížil ke špici. Ne až k jeskyni. K dračímu torzu. Všichni do jednoho musí ten majestátní výjev obdivovat. A tohle vy jste chtěli zničit?!
"Nevím, jak vypadal ten, kterého jste po cestě zlikvidovali. Ale teď se společně pokusíme o to, aby žádný dětský pláč slyšet nebyl. Právě naopak. Pokud se vše povede, bude lidského smíchu dost a dost. Co po vás teď chci je upřímně a z celého srdce prosit. Prosit, aby tahle kostra byla osvobozena. Ne zničena! Vzkříšena."

Nechám věřící i nevěřící rozmístit se spontánně v mé blízkosti. Sám se pak ke všem otočím zády (jen Azriel dostal předem pokyn, aby si pohlídal barbara - posledního hlavního přívržence ohnivé síly, aby nic nezkazil). Jsem teď čelem k Drakovi, kterého v onom torzu vidím neochvějně. Zavřu oči a pozvednu ruce, začnu sloužit svou další mši pod širým nebem. Je to už podruhé tady v divočině. Minule nám její účinek velmi pomohl. Tentokrát však nezaměřuji cíleně na nás, na naše vlastnosti, na naše ubohé životy a osudy. Sloužím pro Draka. Pro tohohle dračího vězně. Nechť se vzbudí nebo alespoň zformuluje vizi, jak mu lépe pomoci.

Hovor chvíli trvá, ještě notnou chvíli poté, co se Dante vytratil, aby nenápadně nasál životní sílu prchající z mrtvých těl. Bylo by hrozné plýtvání nechat ji jen tak vyšumět.
Působí to nepatřičně, Dante si připadá nepatřičně... opatrně se rozhlíží pokaždé, než přejde k dalšímu tělu, ale kromě munala ho určitě nikdo neviděl. Nepatřičné. Tohle je něco jiného než králík nebo nejvýše srna, co už zažil v minulosti. Tohle jsou lidé.
Když se ale vrátí mezi ostatní přeživší, cítí se jistě a stejně silný jako před bojem.

Azrielův útok vodou proti babicím, Maecachův drak prozření a dle respektuplných pohledů zejména Danteho energetický útok, který smetl někoho, kdo dosud ve skupině platil za mocného čaroděje, ve zbytku výpravy způsobil takřka posvátnou bázeň.
Neřeší se tedy, zda by váš plán byl dobrý či špatný. Prostě je dobrý a hotovo. Řeší se jen detaily, jak se na celou akci připravit. Kdo půjde otevřeně žádat o sílu ohnivého pána, kdo bude v úkrytu čekat, aby zasáhl, kdo a co bude říkat, kdo a co se na místě o půlnoci pravděpodobně objeví a jak na něj.

I přes současnou krotkost ohnivců je vám jasné, a díky své naivní čistotě to paradoxně nejsilněji cítí Azriel, že tihle týpci se nenapraví. Vždy v jejich duších zůstane něco křivého a pokud jim osud nabídne možnost mít vše, co si kdy přáli, za cenu, že vás ve spánku podřežou... Tak vás prostě ve spánku podřežou. Momentálně jsou ale, minimálně většina z nich, naprosto ochotni pomoci vám s čímkoliv. Pokud by se ale snad onen pán ohně na chvíli zdá mocnějším než vy..
Nechtěli o tom mluvit, ale vyšlo najevo, že když zničili jednoho z těch "draků", cítili uvnitř, jako by nablízku sténalo a plakalo malé děcko. Jen na chviličku, nevěděli, jestli se jim to nezdálo a bla bla bla. Výmluvy. Ale upřímné rozpaky a snad i lítost.

Řidič přežil jediný. Je nezbytné mít kámen vrostlý v těle, další dva by šlo vyříznout z mrtvých a zasadit někomu dalšímu, ale úplná regenerace a přijetí kamene tělem jako jeho součásti i v nemocničních podmínkách trvá skoro měsíc (snad důkaz souvislosti životní energie a energie z černého zlata, které obě dokáže Dante využít).

Před půlnocí plni napětí zaujmete detailně dohodnuté pozice u baobabu a čekáte na půlnoc. Tak pojď, uhasíme tě, ty parchante.
A ono nic. Vůbec nic! Je na vás, jak naložíte se zbytkem noci i s následujícím dnem.

Mezihra

Jak to vypadá tak ti co zůstali je skutečně vyslali v tom měl Rogadol pravdu, ovšem ohledně úmyslů to bylo poněkud jiné. To co Maecach viděl bylo také víceméně pravda i když oni měli být poslední nadějí přinést městu černé zlato když jsme my selhali. Nebo to aspoň tak vypadalo, ovšem zde to vypadá že tohle bude ještě dlouho trvat než se na něčem dohodneme pokud se vůbec na něčem dohodneme. Rozhodnu se vstát a opustit vůz protože potřebuju doplnit sílu a nechci aby viděli jak to budu dělat.
Ono přes průzory vozu toho zrovna moc vidět není.
Jako první se zastavím u toho vyvolávače kterého jsem upekl, možná se mi podaří získat aspoň část síly kouzla zpět. Pokleknu a položím ruce na jeho spálené tělo.
No tak dej mi to ...
Soustředím se a cítím jak energie proudí do mého těla a já se cítím o něco lépe, zatnu ruce do spáleného těla a to povolí jako upečená srna. Vstanu a očistím si ruce tak jak to jde a vydám se k dalšímu tělu a pak k dalšímu. Na každé položím ruce a po chvíli soustředění se vždy přiblížím euforii, jde to pomalu,ale postupně se mi podaří doplnit vypadnou energii.
Ale musel jsem spotřebovat všechny mrtvé, není tu nikdo na koho bych nepoložil ruce.
Prohlédnu si dlaně a zjistím že popel z nich jaksi opadal nebo se možná otřel a potom věnuji tiché poděkování barbarovi který mi opět posloužil a rozhodnu se vrátit se. Jsem zvědavý jestli si vůbec všimli moji nepřítomnosti a tak když opět vstoupím do vozu se zeptám.
„Tak k čemu jste zatím došli?“

V hlavě mi křičí hlas, který chce, abychom ty bláhové pošetilce zahrabali do horkého písku a poslali k jejich Otci v plamenech. Ničit draky? Jak je to jenom mohlo napadnout? Kdo asi dává přírodě... duši? Jenomže to oni nevědí. Nemůžu se za to na ně zlobit. Jediné co znají jsou hradby města. Neustálé ohlížení přes rameno, závist, intriky a všudypřítomná hrozba útoku duchů. Skoro je i chápu. Udělali by cokoli, aby nějak pomohli sobě a svým blízkým. Nedá se, než jim vysvětlit, jak se věci mají. Na to tady naštěstí máme odborníka.

"Chlapi, ehm... a slečno," snažím se podpořit Garkinenův projev. Řekl to moc hezky. A řekl to velmi přesně. "Ten člověk má pravdu. Strávil jsem s ním už dost času na to, abych věděl, že se mu dá věřit. Nechceme vám nic zlého, věřte mi. Pokud budete v pohodě, tak my taky. Ale ničit ty... torza nějakých draků, jak říkáš, to opravdu není dobrý nápad. Už jste nějaké potkali? Zničili?" Poslední otázka mi napřed přijde nemístná, ale moje zvědavost nakonec jako obvykle zvítězí: "Stalo se při tom něco zvláštního?"

"Jak přesně jste se vůbec dozvěděli, že máte jet sem? Mluvil s vámi někdo? Proč... proč jste mu vůbec věřili?" Nejspíš byli prostě zoufalí, tak jsou ochotni uvěřit čemukoli. Dej Drak, ať jsou teď ochotni uvěřit i nám.

Za odměnu? Mají ničit za odměnu dračí torza? To není jen tak.
Ještě víc mě to utvrzuje v tom, že tomuhle Pánovi ohně je třeba přijít na kobylku.
Postavím se tak, aby baobaby byly za mnou a viděl jsem reakce přítomných.

Obrátím se ke všem přítomným včetně kurtizány. "Zaměřme se teď na praktické věci, prosím. Kolik z přítomných je schopno řídit vůz?"
Pokud jsou nahoře alespoň tři ruce, nabídnu nedávným povstalcům možnost svobodného odjezdu jedním z vozů. Bude-li mezi nimi řidič ochotný s nimi jet, a pochopitelně, zbude-li dost řidičů nám.
Groupie nechť se rozhodne, s kým chce zůstat.

V mezičase jejich rozhodování (možná budou váhat, argumentovat, hádat se a přesvědčovat navzájem) šeptám tichou přípravu kazatelského režimu. Klidně si dám načas. Pak spustím:
"Věc se má následovně. Kousek odtud je ve zdi nechutná puklina, která se zaceluje tím, že do ní vlétávají duchové a mizí v ní. Stále více se nám potvrzuje teorie, že pokud se černé zlato nechá na pokoji, bude pokoj i od duchů. Jakkoli se vám to může zdát zvláštní, my si za tím stojíme. A Drak nám celou dobu ukazuje cestu a v našem konání nás utvrzuje.
Ohnivými silami jsme byli napadeni již dříve a osobně je tedy nepovažuji za cokoli "dobrého". Chápu, že někteří z vás touží po nabízené moci. Ale za jakou cenu? Co si od vás Otec v plamenech vezme na oplátku? Dobře si rozmyslete, komu chcete sloužit. Já říkám, že je to pro živé bytosti podobná hrozba jako duchové a hodlám se s ní vypořádat. Dnes v noci. Tady na tomto místě. Pokud nechcete pomoci, držte se stranou. Chceme rozhodnout otázku živých a neživých. Já volím život! A pokud je možné pomoci přeživším v Eghanu, budou právě tam směřovat naše další kroky."

Zdá se, že někteří jsou klidní, někteří méně, někteří méně, někteří jsou úplně v háji.

"Ona se k nám přidala dobrovolně jako kurtyzána. Předem souhlasila, že dá každýmu. I s trochu drsnějším zacházením. Má za to slíbený rovný podíl na zisku."
Nu, těžko se tomu věří, pravda bude pravděpodobně někde na půl cesty, ale i Garkinen se přemáhá, aby se teď právě toto neřešilo. Mysleme dopředu.

Jak se zdá, opravdu to bylo tak, jak tvrdil Rogadol. Tahle banda se sebrala na pokyn v době odjezdu platné rady Eghanu, ať už jakkoliv samozvané a vyrazila za vámi hledat černé zlato.

Útok duchů v té době nepřišel, ale obří masy duchů se stahovaly každým dnem k hradbám. Jako by tušily, že obrana věžemi brzy zkolabuje. A lidé se začali chovat jako zvěř. Vraždy a násilí, které už se ani vojáci nesnažili řešit. Bránili už jen ty, kdo zaplatí. A tak spousta lidí zkusila uprchnout, dokud z duchů nebude neprostupná hráz kolem celého města nebo je někdo neodstřelí pro trochu jídla.

Nikdo nečekal, že se situace takto prudce zhorší hned po vašem odchodu. Ale stalo se. Kdyby jen docházelo černé zlato, snad by byla ochota hledat rozumné řešení.

Později přišla řeč i na další věc. Aktuálnější, živější. Vozy nejely právě sem náhodou. Byla jim před dvěma dny nabídnuta násobně vyšší moc ohně, než jakou vládl ten.. ten co padl za oběť Dantemu. "Dnes v noci - u některého tady z těch obřích stromů jsme ji měli získat. Za odměnu jsme pak měli zničit torza nějakých draků. No draků, on to byl spíš takový pastrom, co draka možná vzdáleně připomínal. Prý tu ještě nějaké jsou."

Porada ve voze
Soustředím se a jsem připravený seslat to nejsilnější kouzlo které jsem kdy seslal, ale dotyčný si toho všimne protože čeká že na něj vystřelím kuší, ovšem nikdo na světě nezávisle na rase by nebyl schopný přežít takovou dávku energii.
Ano tohle bude opravdu velké, ještě že mi tu Maecach někoho nechal protože pak budu nějakou dobu mimo.
Pak si všimnu že ten muž zařve zatím co se na ním něco mihlo, Garro? Byl jsem vlkem a tak vím že i zvířata mají svou vlastní inteligenci která je sice odlišná od té naší,ale je neméně účinná. Ovšem munal je ten menší problém protože teď na něj neletí šípka, zableskne se a pak to vystřídá tma když se skácím do náruče muže který je poblíž.
Ještě nikdy jsem nespotřeboval tolik energie.
Muž leží na zemi tedy přesněji jeho ohořelé zbytky a zůstal tu jenom jeden barbar, vypadá to že je po boji. A Azriel vyřídil ty písečné babice takže se vydám do transportéru kde předtím zmizel Maecach když projdu dveřmi nějakou dobu se rozhlížím kolem než můj pohled padne na Maecacha který sedí na pozici odpovídající jeho postavení.
Přece se od něj nebude čekat že bude řídit ...
Azriel si chce promluvit, nezmiňuji že ne všichni zde jsou lidé a ani on není člověk, ale zmíní něco co jsem tušil už na začátku. Tohle rozhodně není záchranná výprava, Maecach se rozhodne obejít ostatní vozy a pak přitáhne Rogadola. Potom má proslov a já ho chápu, na druhou stranu chápu i to co je k tomu vedlo, ale co chce Maecach dělat teď?
Vysvětlovat jim co je skutečná hrozba? Nebudou nám věřit když to neviděli.
„Dobrá, ale co budeme teď dělat?“zeptám se a otázka je směřovaná všem.

Proč jsem se tak zasekl, když jsem zahlédl ženskou nahotu?
To a ještě ty modřiny, to mi nasadilo na tváři takovou masku, že jsem si neplánovaně přidal na presvědčivosti.
Jestli jste ji bili a znásilňovali jako necivilizovaná zvěř, zasloužil by sis víc než jen krvavý šrám u oka.

To se ale elfka poroučí do mrákot a chlap nastartoval.
"Kam to bude, pane?"

Barbar vyběhl a odhodlaně se pustil do nohsledů. Skrze průzory toho není víc vidět. Ukážu na toho hořícího fanatika a už, už ho chci nechat přejet, když...

Tentokrát vím, že to nebyl Drak, kdo skrz můj natažený ukazováček manifestoval svou vůli. Byl to Dante! Ten nevypočitatelný, v chůzi naprosto nezdolný, jinak mlčenlivý a především nedávno téměř duchem rozumuzbavený kurýr. Ten záblesk byl natolik silný, že se ze zčernalých ostatků "syna v plamenech" jen kouří. Nyní v tom je oheň nevinně. Jak? Dobrá otázka. Nechám si ji ale na později.

Za zády se mi zjevil Azriel, sklonil se k elfce a přikryl ji látkou. Vím, že se o ni postará. Snad při tom nepřijde o oko.

Takže, kam to bude teď, pane? Musím se na chlapíka chtě nechtě dál mračit. Sketa.
"Pro začátek zablokuj ty dva vozy vedle. Vím, že dokážou i couvat, ale není to tak jednoduché, že ano? Nechceme, aby někdo znervózněl a pokusil se ujet. Pak se drž u mě, ať jsi v bezpečí."
Alespoň dokud nezjistím, kolik "řidičů" je ještě naživu.

Osobně pak obejdu všechny vozy, ujistím se, že se shromáždili opravdu všichni a dotáhnu i Rogadola, třeba za límec.
"Dobře poslouchejte. Duchové nejsou to jediné, s čím se tady můžete potýkat. Pokus tohohle... o další samozvaný převrat, byl hodně špatný nápad. Vidíte sami, kam to vedlo. Na tohle není čas. Na dolování ovšem také ne. To není cesta.
Jestli umíte bojovat, je vás potřeba v Eghanu. Jak jste mohli? Jak jste mohli ujet a všechny ostatní v tom nechat?"

Podařilo se mi vyřídit ty písečné přízraky. Dante a Garro zneškodnili vyvolávače. Dobrá práce.

Do vozu, kam zalezl Garkinen, se tlačí další rváči. Už se absolutně nevyznám, kdo bojuje na čí straně, takže pro jistotu vybíhám knězi na pomoc. Připravím si dýku a skočím za nimi do transportéru.

"Och!" Začervenám se, a rychle odvrátím pohled, který mi padl na ležící nahatou elfku. Vůz nastartoval, očividně tady k žádnému boji nedochází. Najdu nějaký kus náhradního oblečení, nebo aspoň dostatečně velké látky, a zahalím to nebohé stvoření na zemi. Rychle zkontroluji, jestli je v pořádku, ale vypadá to, že není v ohrožení života. Pokusím se ji probrat. Možná by nám mohla říct pravdu, co jsou tihle zač.

Zvuky boje venku utichly. Vystrčím hlavu z vozu, abych se ujistil, že už nám nehrozí nebezpečí. Kolik z těch bláznů nakonec zůstalo naživu? Co dělají? Kde je Rogadol?

"Pojďte všichni sem! Promluvíme si jako normální lidi." Dýku nepouštím z ruky. Podrbu na hlavě Garra, který ke mně hned přiběhl jako na zavolání. "Moooc šikovná kočička." Příkře se na mě podívá. Nesnáší, když mu říkám kočička.

Obrátím se k přeživším. "Tak. Kápněte božskou. Co jste zač? Jak jste se dostali k těm transportérům a proč jste doopravdy tady? Nelakujte nás. Tady jsme hóódně daleko z dosahu jakéhokoli zákona. Potřebujeme v první řadě přežít. My všichni."