Garkinenova akce zaskočila všechny. Kdo čekal další draky, nejlépe živé, je zklamán. Kněz místo toho obratně vyskočí k naštěstí otevřeným dvířkům nejbližšího vozu a mizí v jeho útrobách. Uvnitř jsou dva lidé. Člověk a elfka. Elfka je zcela nahá, její tělo je plné drobných šrámů a podlitin. Její zadek, který je právě vytrčený proti Garkinenovi je ještě fialovější než zbytek těla. Muž ji pevně drží v kleče s rukama za zády a pokouší se jí je svázat.

"Startuj!"

Chlap vyděšeně vyskočí a snad až příliš ochotně usedá k řídícímu panelu. Nebezpečně blízko pravého oka má ošklivou řeznou ránu, ze které se řine potok krve. "Zajistěte, ať mě nechá být, pane, jinak nepojedem nikam." Elfka těká pohledem z jednoho na druhého a jistě by se na muže vrhla, nebýt kněze.
Muž popadne levou rukou páku, pravou otočí podivným modrým kamenem a přiloží k němu podobný, který má vrostlý do předloktí. Přeskočí jiskra. BZZZZÍÍÍÍÍÍ!
Než se nacpou do vozu další dva kumpáni (hobit a barbar), je nastartováno. Když elfka spatří nově příchozí, doslova se zhroutí a upadne do bezvědomí. Ti dva se teď tváří všelijak, jen ne sebevědomě. Jejich svědomí nebude právě čisté. Barbar se zhluboka nadechne, než oznámí:
"Jdu sejmout ty šmejdy." A zase leze z vozu ven.

Řidič vezme kus nějakého pohozeného oblečení a přitiskne si ho na krvácející ránu.
"Kam to bude, pane?"

Tři vyznavači Kruhu ohně přestanou recitovat a vydají se konat fyzicky. Za Maecachem. V ústrety jim ale s překvapivou zuřivostí vyskočí barbar.

Azriel zatím vytvoří symbolický průchod pro uvolnění vodního živlu v sobě. Jde to samo. Babice, než cokoliv stihnou, jsou rozstřelené do oblaku mokrého popela.

I Dantemu se vede dobře. Hledáčkem kuše najde místo, kde čeká srdce toho ohnivého parchanta. Ten ale vidí, že na něj kurýr míří a plameny kolem něj se zformují v jakýsi ohnivý štít. Se šipkou by si jistě poradil. Poradí si s pořádnou dávkou Energie? V rozhodnou chvíli pak zaúřaduje neslyšný munal. Není vlk nebo pes, aby svou vahou muže povalil a hryzal mu hrdlo. Před kousnutím ho navíc zrazují plameny. Ty se ale přeci jen koncentrují před mužem a záda jsou volnější. Garro tvrdě sekne svými drápy muže do podkolenní jamky a dvěma rychlými skoky zase zmizí za vozem.
Ohnivec těžce klesne a zařve bolestí. Jeho ochrana na okamžik zeslábne. Fssstrrch! Oslňující energetický výboj si najde neomylně svůj cíl. Odliv energie je prudký a Dante může být vděčný, že mu Garkinen nechal po boku jednoho z mužů. Na chvíli se mu totiž docela zatmí před očima.
Z ohnivce je škvarek. Před bleskem takové síly vás ani oheň nezachrání.

A tak celá akce rychle dohořívá. Barbar za cenu vlastního života dostal dva z těch tří, kteří zbývali, ten poslední, také barbar, zkusil zaútočit na Danteho, ale byl odražen a hned vzápětí se vzdal.

Je po boji.

Slyšte i vy můj zpěv

Nikdy není tak špatně aby nemohl být ještě hůř a nyní se to potvrdilo i když se mi zároveň zodpověděli jisté otázky. I když to se dalo čekat z toho pergamenu protože tohle bude něco se skutečnou mocí, víra v Draka Stvořitele není jediná jen se zatím ještě nikdo neodvážil opustit Erghan nebo se nevrátil aby o tom mohli mluvit. Ten chlapík začíná hořet a nevypadá to že by mu to vadilo, začínám mít pocit že tohle nedopadne dobře (tedy pro nás).
Byl bych radši kdyby Maecach vytvořil skutečného draka nebo jsme ho mohli trvale zpopelnit bleskovou věží jednoho z vozů.
Nebo ho pro jistotu přejet, ostatní dva mezitím z boje utíkají protože zřejmě tuší něco o taktice. Jediný kdo to nestihl je elf který chroptí s šipkou v krku, jeho svíjející tělo by mně možná potěšilo nebýt současná situace poněkud vážná. A pak ke mně přiběhne Maecach a nesdělí mi nic nového, magii jsem si šetřil až to bude vážné a vážné to je. Dobrá tohle bude chtít blesk, hodně silný blesk aby ho minimálně na nějakou dobu ochromil. Maecach se potom vydá s dalšími dvěma k jednomu z vozů a vypadá to že má stejný nápad který napadl mně.
Jistě on by mohl aspoň tušit jak se ten vůz ovládá ...
Pak mně Azriel upozorní na to co ten muž vyvolává, ty babice nejspíš pochází z místa kde jsme byli je to ta síla. Stará, velmi stará síla, ale teď není čas musím se zaměřit na toho vyvolávače. Přivolám energii a koncentruju jí do konečků prstů, přitom pořád držím kuši někdo by si mohl všimnout že poněkud křečovitě ovšem kouzlo které se právě chystám seslat je silnější než které bych jinak seslal na ducha. Muž sice není duch, ale je chráněný tou mocí která jim prochází,musím se jí postavit jinou mocí. Mezi prsty začínají praskat a přecházet po nich výboje ovšem já pořád vytrvám a teprve když jsem si jistý že to je dostatečně silné namířím na vyvolávače kuši. Ovšem místo šipky uvolním prsty a sešlu kouzlo. Kuše mi má složit jako lepší zaměření a tak blesk zatím nejsilnější který jsem seslal míří ke svému cíli.

Úskok. Tři skoky. Úskok. Zatím dobrý. Ale počkat. Vřava za mnou utichá, a začíná jí nahrazovat nezvykle rytmické recitování. Instinktivně se otočím. Trpaslík už mě dávno nepronásleduje. Logicky. Ale to, co se za mnou děje, je daleko víc znepokojivé.

Nepřehlednou melu teď nahradilo jakési zákopové vyčkávání "nás" proti "nim". Ale hlavně, na konci "jejich" fronty stojí nějaký mág, kterého pokrývají plameny, během toho, co vykonává jakýsi rituál. Okamžitě, na první pohled, je jasné, že to nebude nic hezkého. Moje podezření se záhy potvrzuje, když ze země na mými dvěma přáteli začíná cosi růst. Cosi, co jsme už jednou potkali. Písečné baby.

"Pozor!" volám na své kumpány. "Písečný démoni!" Doufám, že to pochopí. "Nedívejte se jim do očí!"

Jenže to už Garkinen přebírá iniciativu, a mizí v nejbližším stroji. Odvážné. Velmi odvážné. Ale jde nám tady nepochybně o holý život. Velmi akutně. Situace si žádá odvážná rozhodnutí.

Jsem stále nabit energií, jenom ji použít. Proti těm písečným stvořením velmi dobře zabírá voda. Vykouzlit vodu umím. Zkusím ze svých rukou udělat takové vodní dělo, a vychrlit proud vody proti těm dvěma babiznám.

Jestli se našemu odvážnému člověkovi podaří obsadit jeden jejich stroj, budeme nejspíš muset urychleně odjet, takže... "Garro! GARRRO!" Kočičák se zdekoval při první známce přijíždějících transportérů. Byl jsem rád, že se uklidil někam do bezpečí, ale nechávat bych ho tu nechtěl. Je na mě stejně zvyklý jako já na něj. Nikde tu šelmu nevidím, a tak se snažím doběhnout k našemu budoucímu tanku, a zkontrolovat, jak na tom Garkinen je. Když už se chystám vyskočit na střechu stroje, tu si teprve všimnu, kde byl můj čtyřnohý přítel.

Garro prokázal neuvěřitelnou statečnost a zároveň i inteligenci. Během šarvátky se připlížil za tu zločineckou bandu, a teď se pomalu sune za toho ohniváče. Připravuje se po něm skočit. Garro je silný munal. V kontaktním boji se člověkem má celkem vyrovnanou šanci. Jenže tenhle člověk hoří! Přinutím se odvrátit pohled, abych neupozornil na blížící se nebezpečí, ale uvnitř se dmu pýchou. Garro, ty vychytralá malá potvoro. Nandej mu to. Jen si nepopal fousky.

Do háje! To se nepovedlo. To se vůbec nepovedlo.
Půlka těch chlapíků jsou fanatici. A co víc, šéfuje jim někdo, kdo má schopnosti je stmelit. Už to náhle není rozhádaná parta krvelačných rváčů s jednoduchými instinkty, ale organizovaná skupinka. To jim teď může hodně pomoct.

Jenomže i já mám jednu divokou kartu v rukávu ve formě speciálního výcviku vedení mužstva. Tihle jsou sice všechno, jenom ne sehraní. Ale jsou na jedné lodi, z toho teď musím těžit. A hezky rychle. Nebo tu bude horko. Tedy ještě větší horko, než tu už je. Přiskočím k "našemu" hloučku a kurýrovi.

"Dante, potřebujeme to přerušit. Ten oheň. Za každou cenu! Slyšíš? Jestli můžeš, použij magii, příteli. Rychle! Jestli to nepůjde, koukej ho střelit.
Rychlý pohled na těch pár věrných duší.
"Ty zůstaň s ním. Vy dva, se mnou!"

Nejen Rogadol se bude krýt za vozem. Já mám v úmyslu se nejen krýt, ale přímo se jednoho zmocnit. A to toho, který je blízko a ozývají se z něj zvuky zápasu. Popoběhnu k vozu, vřítím se dovnitř a pokud tam na někoho natrefím, je mi jedno, zda je náš nebo jejich, namířím na něj prst a výmluvně pootočím ostřím meče.
"Startuj!"

Oheň a Drak

"Otče v plamenech, ó otče v plamenech!
Daruj nám žhavý dech!
Otče v plamenech, ó otče v plamenech!
Vytlačme z draka vzdech!
Otče v plamenech, ó otče v plamenech!
Pekelný žeh všude pekelný žeh!
Otče v plamenech, ó otče v plamenech!
Ať slabí skončí na zádech!"

Toho chlápka jste si zprvu téměř nevšimli. Drobný, opálený, oči černé jako uhel, vlasy také, krátké kudrliny nebezpečně připomínají hru plamenů. Včas vycouval z dosahu všech ostatních a nyní je přes dvacet metrů zpět za posledním vozem. Jeho dlaně zdvižené k nebi hoří a s každým veršem, které se s velkou silou nesou tak hlasitě, až je odráží blízká stěna zpět, se rozšiřují po jeho těle dál. Nezdá se, že by mu dokázaly uškodit.

Maecachovo soutředění na bojový manévr prostě dostalo trhlinu a na chvíli nedokázal svého protivníka překvapit vůbec ničím. Ovšem i barbarova odvaha trochu opadne a couvá pryč. Pod ochranu plamenů? Možná.. Také trpaslík, který si prve vybral Azriela za kořist, okamžitě přehodnotil situaci a spěšně se valí do hlavního boje, který ovšem stejně rychle jako začal, utichá.
Elf, který zvolil kurýra, pak zvolil nejhůř. Chroptí s šipkou v krku a snaží se chytit dech, jeho tělo sebou škube na zemi v absurdně gymnastických pózách. Jen chvíli.

Tři mrtví nebo vyřazení. Tři se stihli vyvléct a přidat na vaši stranu. Čtyři muži se shlukli v blízkosti jednoho z vozů, aby jej mohli využít jako štít před kurýrovou kuší. Jeden z nich je Rogadol, který vypadá upřímně v rozpacích a nakonec se jako symbol nerozhodnosti přesune alespoň k jinému vozu. Pátý stojí výrazně dál vzadu a hovoří. A hoří. Na první pohled se zdá, že máte převahu. Jenže na obou stranách stojí vyšší moc, která vše dělá nečitelnějším. Navíc z třetího vozu, nejblíže k vám, se ozvala rána. Kov na kov.

"Otče v plamenech, ó otče v plamenech!
Ať na kříži jsou na hřebech!"

Teď recitují čtyři jako jeden muž. Vzduch je žhavější a jeho tetelení rozostřuje scénu...
Azriel, ať již prchá dál nebo ne, spatří, jak asi deset kroků za Garkinenem a Dantem během vteřiny z půdu vstane postava. Babice. A pár kroků vedle druhá.

"Otče v plamenech, ó otče ...."

Ten trpaslík je snad úplně tupý! Ani se nedivím, že tu nemá skoro žádnou autoritu. Bude sklízet, co zasel. Pokud to přežije, protože se snaží jim rozmluvit nerozmluvitelné. Je to marné, už to nejde zastavit. Zvládnul bych to ještě zvrátit? Nejspíš ne. A ani nechci. Protože si uvědomuji, že tohle je to, v co jsem ve skrytu duše doufal od chvíle, kdy se ta sebranka vyhrnula z vozů. Nám se hodí, že se pozabíjejí. Nebo se jejich řady alespoň ztenčí a půjdou pak lépe... ehm... spolupracovat.

Ať už si to přiznávám nebo ne, rychle kontroluji, jak si vedou mí dva démí přátelé. Dante, jak jsem očekával, jedná rychle a věcně. Přeji mu dobrou trefu. Pak by se měl krýt za stromem nebo odběhnout. Věřím, že málokterý z těch ničemů by mu stačil.
Starost mi dělá spíš Azriel. Ta bezelstná duše. Zatímco Dante přičichl k praktikám eghanského podsvětí, Azriel do zkažených lidí nevidí a jejich podlost ho málem stála život už při našem prvním setkání. Musím ho ochránit za každou cenu.

Nejdříve je třeba vyřídit svého protivníka. Má meč? Nejspíš ho ukradl. Ale riskovat, že ho podcením, budeme kolem sebe dlouho kroužit a někdo další mu přijde brzy na pomoc? Ne, navíc bych nemohl jít na pomoc démům nebo tomu zabedněnému vrchnímu důlnímu inženýrovi, který možná bude brzy ještě menší, až mu někdo urazí tu natvrdlou palici.

Takže se rozhodnu ho vyřídit co nejrychleji. K tomu si hodlám dopomoci lstí. Vytáhnu meč, ale držím ho za čepel pod záštitou rukojeti, špičkou k zemi, jako bych se vzdával a hodlal ho upustit nebo předat nepříteli. Jsem zkušený šermíř. Poznám, pokud bude i přesto chtít útočit. V takovém případě se dá zbraň použít jako hák a nepřítele odzbrojit nebo minimálně útok odrazit.
Nejspíš si ale chlapík oddechne, že jeho vítězství bude bez boje a po meči se natáhne volnou rukou. Tím se dostane do velmi nestabilní pozice a navíc se odkryje. Podle jeho těžiště zvolím nevhodnější a zároveň pro mě nejbezpečnější manévr.
Buďto lehce pinknu volnou rukou do hlavice a ostří se zvedne proti jeho noze, přičemž mu probodne stehno. Stačí mi ho zranit natolik, aby hodně krvácel a byl těžko pohyblivý. Tohle by mohlo stačit.
Druhá možnost je ho popadnout za ruku a stáhnout k sobě, ostřím čepele mu při obtančení přejet přes bok, podpaží nebo rovnou hrdlo. I podkopnout noha se dá, to je však risk. Těžší váha to může ustát. Ale kdyby padl naznak, s gustem bych ho přišpendlil k zemi...

Chci se poté přesunout k jednomu z útočníků na démy. Pokud Dante vyřídí svého elfa, půjdu po vousatém hasiči.

Když se dva třetí se rozhodně nesměje
Ano Hasiči mohou sehnat skoro všechno pokud se neptáte odkud to je, Azriel není z jejich přítomnosti také zrovna moc nadšený a Maecach se rozhodne s tím trpaslíkem promluvit stranou. Spíš to vypadá že se náhodou dostali k vozům a rozhodli se utéct z města a najít pramen sami.
Co se týká nás tak nečekali že nás najdou zřejmě věřili tomu co bylo napsané v Patrickově dopisu že nás nakonec zabili duchové.
Ano oni nás obětovali, já to vím a myslím si že to už ví i Maecach, to co říká následně trpaslík potvrdí moje podezření že v Erghanu došlo k povstání a oni byli ti kteří se rozhodli že by mohli na této situaci vydělat. Rogadol huláká na celé kolo je nadšený což se dalo čekat ovšem i když je nadšený je také poněkud prostoduchý.
Zřejmě předpokládá že se k němu ostatní přidali z dobroty srdce a oni se rozhodli ho ujistit v tom aby si to myslel ...
No a během jeho proslovu dojde k tomu k čemu dojít muselo i když jsem nečekal že k tomu dojde už teď. Zřejmě se rozhodli že teď přišel čas každý sám za sebe s tím že ten pramen nakonec najdou sami a budou z toho těžit jen oni a nikdo jiný. Rogadol tohle nečekal a jeho křik by měl asi stejný úspěch jako kdyby se tím pokusil zastavit ducha. Na mně se řítí elf s dýkou tak se rozhodnu vytáhnout kuši a zamířit a pokusit se toho elfa zastavit dřív než se ke mně dostane dost blízko aby tu dýku mohl použít.

Sakra, tohle se vyhrotilo dost ošklivě, ještě daleko dřív, než jsem čekal. V Eghanu došlo k převratu, a podle toho co říkal, odhaduju, že to tam teď nejspíš nebude vypadat moc hezky. Měl bych se tam co nejrychleji vrátit a zkontrolovat, jestli je matka v pořádku.

Jenže veškeré plánování musím velice rychle opustit. Stačím si jenom všimnout několika podezřelých pohledů v té skupince 'horníků'; ošklivý úšklebek; téměř neznatelné přikývnutí... a už jeden z jejich vlastní skupiny leží na zemi v kaluži krve. Hned na to se semele bitka, v níž se snad nemůže orientovat vůbec nikdo. Já určitě ne.

Zmateně se snažím pochopit, kdo s kým vlastně bojuje, když tu se jeden z nich rozběhne přímo ke mně. Trpaslík.

Neváhám a beru nohy na ramena. Pryč od rvačky a směrem k nejbližšímu stromu, pokud nějaký uvidím. Trpaslíkovi bych snad měl s přehledem utéct. Jen doufám, že ho nenapadne něco po mě hodit. Každých pár kroků udělám drobný úskok tu doleva, tu doprava, abych nebyl snadný cíl.

Rogadolovi zazáří oči, když zaslechne, že černé zlato tu skutečně někde je, stejně tak nejednomu z ostatních.
"To je skvělé! Zaveďte nás tam nejlépe hned! Eghan potřebuje každou minutu!
Víte, lorde Garkinene, došlo k převratu. Císař ujel z města krátce poté, co jste ho opustili vy. Kněžour... církvi musely zprávy o docházejícím ložisku utéct rychleji než černé zlato. Pak nastal zmatek. Hrabě Fendhal byl bohužel jednou z prvních obětí vzniklých nepokojů. Jeho lodě byly až příliš lákavý cíl. Zejména díky odvaze zástupců Kruhu ohně a Hasičů byly vozy skoro do jednoho zachráněny, místo aby v nich kdejaká lůza uprchla.
A asi týden poté jsme byli vysláni novým vedením města sem. S tím, že pokud na vás náhodou narazíme, máme spojit síly."

Trpaslík absolutně nedbá na opatrnost, s jakou se snaží vést dialog kněz. Huláká na celé kolo. Zašklebí se.

"Co si budeme nalhávat, mysleli jsme, že je dávno po vás! I císař, který vyrazil jen o den později, pravděpodobně padl za oběť nějakým banditům. Phe..
Chvála všem drakům, že tu jste a našli jste to. Ušetří nám to spoustu času.

Nu, spousta lidí město opustila a pokusila se dostat do dalších měst, která mají vlastní důl. Jenže, jak jistě víte, to je jen Šraghan (č. 6 na mapě, pozn. vypravěče) a Merghan (č. 30) a jejich ložiska byla vždy o hodně slabší a muselo se k nim zlato ještě dovážet.
To my, co jsme tu, jsme měli koule a vydali jsme se sem, než abychom se jeli někam schovávat. Říkali jsme si, že je to poslední šance. Že jo, chla...."

"Aaaaaah!"

Jeden z mužů, jeden z těch, co před chvílí klečeli před Maecachem, teď leží na zemi s proříznutým hrdlem. Jiný okamžitě skáče po útočníkovi a už se ti dva válejí v prachu. Všechno je to jeden kolosální zmatek, jak se to do sebe pustí. Hasič do hasiče, vyznavač kruhu do druhého vyznavače a jinde zas křížem.

"DOOST! Přestaňte! DOOST!" křičí Rogadol a běží k vzniklé vřavě.

A do toho všeho se tři z těch hovad rozhodla, že se porvou s vámi. Řítí se na vás, na Garkinena barbar s mečem, na Danteho elf s dýkou ve tvaru plamene a na Azriela trpaslík se sekyrou. Hasičskou. Máte jen okamžik na reakci, ale naštěstí aspoň ten. Přinejmenším stihnete sáhnout po zbraních nebo to třeba otočit a prchat.

Nabývám jasného vědomí. Oh, tohle bylo... silné. Nečekal jsem to. Ani v jaké podobě se bude Drak manifestovat. Účel to splnilo. Teď tu tři klečí. Na ty se pokusím zatvářit vlídně, ale nakonec z toho je jen neutrální maska, zatímco na ty ostatní se nepokrytě, až opovržlivě mračím. Žádné: díkybohu, že jste tady a díky za záchranu. Oni nás zachránit nepřijeli. Vyhledat - možná. Ale jen kvůli vlastnímu zisku. Kouká jim to z očí.

Můj pohled skončí u trpaslíka. Na něm pak zůstane déle, než by to bylo komukoli příjemné. Ošívá se. Snaží se z toho vykroutit mluvením. Kde se jen ve mně bere takový ledový klid? A až mrazivá jistota v sebe sama. Jsem opět TEN Maecach, kterého "obětovali"? Nebo to tenkrát bylo vážně pro moje dobro a snaha o zvýšení kreditu? V Gruhmeilovi se těžko vyzná někdo jiný nežli on sám.

Zatímco Dante přikývne na zásadní otázku a Azriel se pokouší trochu mlžit, vzpomínám. Jak jen se ten zástupce Klempa jmenoval? Uhen? Zkráceně. Delší to bylo jinak, ale protože mi ani nebyl oficiálně představen, domýšlím si jméno jen z Klempova vzkazu. A pak taky ten další trpaslík, společník Azriela-otce, kterého jsme ani neviděli. Jen po nich nacházíme stopy.

"Jsem." Pokývnu, otočím se k Rogadolovi bokem a vycházkovým tempem vykročím dál od vozů a našpicovaných uší těch pochybných existencí. Jistě nebudou mít tolik drzosti, aby rušili můj soukromý rozhovor. Dokud jsme v doslechu, vedu otevřenou řeč.
"Ano, jsem lord Garkinen. Povězte, vrchní důlní inženýre, jaká je situace ve městě. Velmi nás zajímá, co se doma děje." Nechám ho mluvit. Třeba něco pustí hned. I když mám pocit, že je tu trochu v kleštích.

Když jsme kousek dál, zeptám se ho už trochu smířlivějším tónem. "Jak se vede Uhedovi? Měl jsem zato, že po Klempovi povede záležitosti těžby on. Řekněte, znáte Trekiho? Ten už tu jistý průzkum udělal..."

Pokud jsem si jist, že jsme mimo dosah "cizích uší" a nevidím mi nikdo na ústa, tnu do živého, přičemž se pak postavím tak, aby byl zase zády Rogadol a mohl otevřeně vyjádřit své emoce. "Kde vzala ta sebranka vozy? Neříkejte mi, že jim je dal kníže Fendhal osobně? To bych se velmi divil. Takže? Unesli vás? Nebo jste utekli? Chci pravdu, jinak si můžete pramen hledat v téhle pustině sami."