Tohle se mi nelíbí. V ceších z města se moc nevyznám, ale tyhle odznaky, co mají, to přeci nejsou pověřenci, co by měli vyřizovat tenhle typ záležitostí, ne? Tamten symbol... Otec byl v kontaktu s menší skupinkou co nosila stejný. Nevím, co přesně spolu měli za dohodu, ale myslím, že to bylo silně ilegální. ŘÍkal jim Ekři. Nikdy jsem si to nedokázal s ničím spojit.

Ne, tohle se mi vůbec nelíbí. Nervózně těkám pohledem mezi Garkinenem, Dantem a tou nesourodou skupinkou představující cokoli, jen ne důlní inženýry. Nezdá se, že by mí přátelé z toho byli víc moudří než já.

Dante zaujal opatrný obranný postoj. To je rozumné. Nevíme o co jde, a nejspíš nám hrozí celkem vážné riziko. Kdo ví, co tady vlastně hledají, jestli je to vůbec černé zlato. Nejspíš jo. Budeme muset mlžit, a nějak se z toho vylhat.

"Azriel. Těší mě... echrrm" vyčistím si krk, doufaje, že mí společníci pochopí, "inženýre Rogadole. Ano, skutečně jsme něco našli. Ale nejspíš to nebude úplně to, co jste čekali. Dovolte, ukážeme vám to."

"Jak to vlastně teď vypadá v Eghanu? Jak už je to dlouho, co jsme tam nebyli!"

Záchrana?
Takže tam stojíme a doufáme že dračí hlava zabere přesto mám pocit že je tu něco špatně, tohle nevypadá jako záchranná výprava nebo jako výprava která má nás nebo spíš Maecacha odvezou zpátky do Erghanu. Vozy jedou a my máme možnost si je prohlédnout tak zblízka jak se nám ještě nepoštěstilo, možná až moc blízko i na můj vkus.
Divím se že Azriel ještě neutekl a stojí Meacachovi po boku ...
Stejný hlásek mi tentokrát silněji a rozhodněji oznámí že pokud nás přejedou ušetří tím energii v bateriích kterou by jinak museli akumulovat u bleskové věže. Ale vůz nakonec přece jen zastaví a zatím co předchozí dva vozy už stojí přesto mám pocit že se zde děje něco špatně. A ten pocit zesílí když se objeví posádka jednoho vozu, někoho takového by nikdo nevyslal.
Je možná že v Erghanu došlo k povstání a oni ... ne neriskovali jsme všechno jen proto abychom předali klíč k moci zrovna jim...
Ale to co Maecach vytvořil zřejmě zapůsobilo protože někteří před ním padli na zem, zřejmě pořád nejsou jednotní a to co viděli jimi některými z nich otřáslo. Ano tohle mělo být snadné, najdou dvě těla a pramen černého zlata a moc budou mít oni, ne nikdo jiný.
Pokud se u toho pramenu nepoperou ohledně toho kdo má vládnout, ano Azriel měl ohledně černého zlata pravdu ...
A pak ve mně zatrne, Kruh Ohně jsem si jistý proč se sem zrovna oni vydali vyřešit věci tak jak je obvykle řeší. Ale přežily jsme věci které nikdy vyprávět nebudeme protože by nám je nikdo nevěřil, přežili jsme věci které si vůbec nedokážou představit, tak teď neustoupíme ani před nimi.
Jen to chce plán zatraceně, dobrý plán ...
Jsem rád že se toho ujmul ten trpaslík, dávalo by smysl že to byl asi on kdo sesbíral určité osoby a řekl jim že má přístup k vozům aby cestu sem přežili. Přesto i já se rozhodnu být opatrný a tak pohlédnu na trpaslíka a řeknu:
„Já jsem Dante jsem ... doprovod,možná jsme to našli, kdo vás poslal?“

Tak je to tu! Co vlastně? Vozy jedou, dračí hlava letí. Pochybnosti víří hlavou stejně jako vzduchem prach. Nepršelo včera? Přesto je kolem vozů spousta prachu. Je horko.

Prohlížíte si vozy tak zblízka, jak se démům ještě nikdy nepoštěstilo. Vrchol lidské důmyslnosti. Klíč k moci. Jeden z nich. Ten další pramení nedaleko.
Dva vozy zpomalují, třetí nikoliv a zřejmě převálcuje Garkinena, který ve svém stavu nehodlá uhnout. Síla a jistota, která jím proudí, je o tolik úrovní výše, než když Svatozář použil naposledy, vůbec nevnímá své fyzické tělo, jen nekonečnou moudrost a sílu Jediného, Prastarého. Sílu, která dokáže proudit k životu, osvobodit vězněné, probudit spící..

Těsně před tím, než Azriel nebo Dante stihnou zareagovat, ať už kněze strhnout pryč nebo jen sami odskočit či utéct, vůz náhle zatočí ostře doprava a rychle zastaví, to už stojí i ostatní. Z naposlední chvíli stranou strženého vozu se krátce ozývají zvuky souboje. Trvá jen pár vteřin.

Otevřou se dvířka, a z vozů vystupují muži, barbaři, několik hobitů a trpaslíků, elf.. Celkem jedenáct lidí. Mají kromě jednoho na sobě symboly Hasičů nebo ještě nechvalněji proslulého Kruhu Ohně. Jak ti se dostali k vozům? Dva nebo tři hned před Garkinenem padnou na kolena.
"Pane!"
Jiní přešlapují na místě v blízkosti vozů, ve dvou či třech tvářích lze najít zřejmý nesouhlas a vzdor. Dante, který asi nejlépe dokáže číst v lidech, jasně vnímá, že Garkinenův výstup vrazil obří klín do křehké jednoty téhle bandy.

Vstříc vám více vpřed než ostatní vykročí jeden z trpaslíků. Ten bez symbolu.

"Působivé. Děkujeme, že jste nás na sebe upozornili, hledáme právě vás, pokud jste... " nechá větu nedopovězenou, snad aby neprozradil, kdo máte být, pokud jím nakonec třeba nejste.

"Já jsem vrchní důlní inženýr Rogadol a tady s přáteli jsme vám vyrazili na pomoc. Našli jste to?" Přes suverénní slova je v Rogadolově postoji těla jasně znát respekt a obezřetnost. To, co tu viděl, nebylo jen působivé.
Maecach se celkem rychle vrací k sobě. Mnohem rychleji, než by po tak ohromujícím kouzle měl. Jako by jeho zbroj vydanou sílu akumulovala a teď mu ji pomalu vracela zpět.

Víra v božský komplex
Nemyslím si že by nás chtěli přejet mohli nás přece stejně snadno usmažit bleskovou věž tím by spotřebovali méně energie, možná ... nevím jistě je to slabá útěcha ovšem aspoň nějaká. I když já nejsem tak nadšený jako Azriel ohledně toho že až (pokud) zastaví a vrátí se do Erghanu tak všechno ostatním vysvětlíme,ohledně černého zlata,duchů a toho jak zachránit svět ne jen udržovat pořádek který tu je.
Protože právě o to tu jde o změnu současného stavu věcí které nebudou chtít někteří dopustit,
Vím že všichni budou skeptičtí i když tady nejde jenom o ochranu před duchy bojím se že příčina je mnohem hlubší pokud přestaneme těžit černé zlato bude to konec světa jak ho známe ... aspoň někteří to tak budou vidět,
Už je nebude potřeba ... duchové drželi lidi za hradbami a černé zlato je jediná obrana proti nim dokud bude přitékat budou mít moc nad všemi obyvateli ...
Podívám se na Azriela a pokusím se představit zda by to byl schopný pochopit asi ne, vysvětlovat mu pojem chamtivosti by bylo asi stejné jako vysvětlovat slepému barvy. Maecach se nás pokusí uklidnit a já nemám to srdce se mu svěřit se svými obavami, ostatně Maecach se právě snaží o něco co je opravdu působivé. Skutečně působivé, ale přesto i když jsem tím uchvácen malý hlásek ve mně kdesi úplně vzadu v mé mysli se ozve a poněkud nesměle prohlásí:
Bude to stačit?
„Co si říkal?“otočím se konečně na Azriela protože jsem byl tak zabraný do toho jak Maechach provádí že jsem postřehl jen to že na mně Aziel mluví.

Už se chystám tvrdohlavého kněze popadnout za ruku a násilím odtáhnout z trajektorie tanků, abych mu zachránil holý život. Jenže ten začne pronášet nějakou... asi modlitbu. A začne z něj doslova tepat síla. Ve snaze dostat se do bezpečí, mám už nakročeno, abych odtud utekl. Ale zůstávám stát na místě jako přikovaný. Pozoruju Garkinena jak stále intenzivněji recituje svatá slova. Vzduch okolo nás rezonuje, a já začínám mít pocit, že jestli dojde ke střetu s obrněnci, odnesou to oni!

A pak, se přímo v jeho hrudníku zrodí drak. Roztáhne křídla, a vyrazí proti vozům. V údivu udělám několik kroků dozadu. Upírám pohled na let toho světelného stvoření, dokud je v dohledu. Pak na Garkinena. Pak na Danteho. "Viděls to?" I když nemám pochyb, že to viděl. Pak zas na Garkinena. Dokáže seslat Dračí znamení, jaká už jsme na cestě několikrát viděli. Nemám už pochyb. Jestli někdo dokáže najít cestu pro budoucnost našeho světa, je to on. A já udělám všechno pro to, abych mu v tom pomohl.

Už neutíkám. Postopím naopak zase pár kroků dopředu, abych mu byl po boku.

"Dobrý," slyším se říkat. "Můj pane."

Je to divné. Nebo není? Jisté je jen, že si nás všimli. Udělali rojnici... Přemýšlím, že to je v bojovém režimu takový zastrašovací manévr.
Démové ovšem citelně znejistěli. Dívají se po sobě a zas na vozy, ale hlavně na mě.
Já si jen říkám, že kdyby zpomalili, měli by přeci více času se požádně rozhlédnout a zajistit okolí. Ujistit se, že na ně nečeká žádná přepadová skupina, jako tomu mohlo být tam u brodu.
Spěchají? Možná je náročné pro baterii těžký vůz zase rozjet, proto udržují maximální rychlost do poslední chvíle.

"Nebojte se, přátelé. Nic se nám nestane. Chcete-li, běžte k nejbližšímu stromu. Do něj určitě nenajedou, i kdybych se mýlil a měli v úmyslu nás srazit. Já zůstanu. Vyřídím to." Poznají mne. Určitě mne poznají.

Pozvednu mírně ruku, jako bych tlačil do neviditelných dveří před sebou. Upřu zrak přímo do země, tam, kam má ruka míří dlaní. Pak přivřu oči a začnu šeptat jednu z obzvlášť složitých formulí. Není vhodnější chvíle. Všechna ta znamení byla mířena na mě, ale viděly je i Dante. Azriel též. Teď uvidí jedno znamení, které je v mé moci seslat.
"Svatozář" je psychická forma zviditelnění boží moci. Svatá slova, která mohou být naučena pouze od jistého postavení v církevní hierarchii. Můj hlas zesiluje až do řevu a dokáže přehlušit i blížící se bzučení energetických motorů. Všichni, tedy především posádka vozů a zejména řidiči, uvidí světelný odlesk dračích křídel, která se rozevřou přímo za mými zády. ON, Spasitel a Jediný, životadárce i kat... Je zde se mnou, neboť já jsem s Ním. Je tedy ve mně a tudíž zde na tomto místě může demonstrovat svou božskou přítomnost.

Vozy jsou zde! Se zakřičením poslední slabiky pronikne zvířeným oranžovým prachem proud vzduchu ve tvaru dračí hlavy a vyletí železným návštěvníkům v ústrety. Nic jim pochopitelně nezpůsobí, tedy žádnou škodu. Na rozum, pokoru a bázni osazenstva... to už je jiná věc. A na to spoléhám. Teď už vědí najisto, s kým mají tu čest!

Je to podívaná! Vozy jsou zaprášené a oprýskané po dlouhé cestě a přece dojely až sem a stále se hrnou krajinou svým stálým tempem. Jejich pásy v zemi za sebou zanechávají dva nelítostné pruhy. Vypadají TAK velkolepě! Teď kolem slídícího ducha jako otravnou mouchu sestřelil blesk z integrované věžičky. Opravdu působivé.

Jenže... Kolik asi dokážou odvézt černého zlata do Eghanu? Moc ne.

Garkinen vcelku logicky vyjde vozům vstříc. Azriel i Dante jej doženou a ještě prohodí pár vět. Tolik pochybností!
Piloti zareagovali. Vozy lehce změní kurs směrem k vám.
Změní formaci a nejedou už za sebou, ale bok po boku.

Blíží se. Jedou a nezpomalují! Jedou přímo na vás a nezpomalují!!

Ano, my vybíráme, co se stane. Ale teď vlastně moc na výběr nemáme. Proti vůli obrněnců my tři nic nezmůžeme. Určitě ne silou.

"Tak dobře." Jsem rád, že Garkinen mě přímo neodmítl. Nikdo pořád nevíme, co vlastně máme udělat. Co náš svět potřebuje. Ale už o tom aspoň přemýšlejí. Vidím to. Dostali za úkol najít nový zdroj. Úkol splnili. Mohli by jet pohodlně domů a o víc se nestarat. Ale nechtějí. Vrtá jim to v hlavě. A mě samozřejmě také.

"Tak dobře, pojeďme teď s nimi. Jestli budou ochotni nás vzít." Nevím, jak ty kolosy fungují, ale dost možná už si nás dávno všimli, tak asi stejně nemá cenu se schovávat.

"Garro. Garro!" Volám kočičáka, aby se vrátil k nám. Nervózně sleduji stroje, které se pomalu ale nevyhnutelně blíží.

Zachráněni?
Otázka modlitby může být zajímavá ovšem ke komu se mám modlit? Vždycky jsem věděl že tu je něco většího přesahující naše chápání ovšem tyhle úvahy jsem ponechával lidem jako je Maecach, co se týká Azriela tak asi se jedná o síly přírody ve které žije ...ovšem naše úvahy nad truhlou jsou přerušené něčím jiným. Jedná se právě o ty čtyři vozy a Maecach se jim postaví do cesty,
Ano je konec a my jsme zachránci Erghanu, možná nebudou nadšeni že nás tu najdou ovšem našli černé zlato takže vše ostatní je podružné. A z nás se stanou hrdinové ...
Nebo ne ... napadne mně jedna myšlenka přece jen jsme na konci světa a kdo by se dozvěděl co se tu vlastně stalo. Potom se k Maecachovi rozeběhne Azriel i já bych rád tohle všechno vyřešil, ale co máme dělat?
Problém se sice nevyřeší, ale na nějakou dobu bychom měli být před duchy v bezpečí.
Postavím se vedle Maecacha z druhé strany a dodám s pohledem k těm vozům
„Tak a je to. Jsme hrdinové i když asi nebudeme zachránci světa, jsme aspoň zachránci Erghanu.“
I když tohle asi není konec který si Azriel představuje a ani Maecach se úplně nerozhodl ovšem co můžeme dělat? Ani my bychom nevěřili tomu co se nám stalo kdyby nám to vyprávěl někdo jiný.
Možná kdybychom přišli na jiný způsob, ale my ho pořád neznáme ...
„Možná to co jsme viděli bylo ... no něco co se stát mohlo. Pravděpodobná budoucnost ... nebo stíny temné budoucnosti ... čas je jako řeka je stále stejný a neměnný, ale potřebuje smrtelné bytosti aby ho tvarovali protože oni vybírají co se ... stane.“
Já vím tohle je moje první hlubokomyslná úvaha, ale po tom všem co jsme zažili zřejmě ne tak úplně nepochopitelná.

Jako ve snách ucítím na rameni něčí ruku. Azriel. Chvíli na mě mluví a já vidím pohybující se ústa. Než mi opravdu naskočí, co mi říká, uplynou tři čtyři vteřiny.
Ano, zbavit se duchů. To je, oč tu běží. Správně. Jenže...

Vzkaz od Trekiho, Doniovanion a bručoun jezevec. Draci a víly. TA TEMNOTA!
"Já... Nevím. Opravdu. Stále se v tom všem nevyznám. Poslyš, příteli, pokud přijeli na jistotu, nevím jak jim zabránit, aby pramen našli. Leda ho zasypat. A to už nestihneme. Pro mě, jak to teď cítím, je nejdůležitější, aby se tahle rána zacelila." Ukážu za sebe na zmenšující se puklinu.
"Chci, aby zastavili. Chci zvědět zprávy z Eghanu. Chci znát pravdu. Chci... Chci, aby mi řekli, zda jsou obyvatelé města a má rodina v pořádku!
Stalo se opravdu něco nebo byly mé sny jen bludy z cestovní horečky? Měli bychom s nimi být v bezpečí. Před duchy myslím. Ten vzkaz... O tom si také nevím co myset. Možná nějaký pouštní čaroděj. Ale k čemu by nás potřeboval? Zvláštní..."