| |||
"I would've crossed the stars Oba jsme moc dobře věděli, jak moc velké naděje jsme měli, když jsem se postavili Urizenovi samotnému. Až teď jsem pořádně viděla, jak špatný nápad to vůbec byl, jít se mu tam postavit jen my dva, spolu.. Nikdy jsme tam neměli chodit sami. Jak by to vůbec dopadlo, pokud by se Dante neobjevil...? Z té představy mě zamrazilo až v morku kostí. Emoce se ve mě mísily jako rozbouřené moře a.. a... on tomu popravdě vůbec nepomáhal. Nevydržela jsem to a zlomek oněch emocí mi už ujel z otěží. "Ty ale nejsi sakra nesmrtelný!!" pokračovala jsem ve stejně zvýšené tónině, jakou použil i on, jen s tím rozdílem, že můj hlas se poněkud... lámal.. Zvlášť když mě ještě chytil za ramena. Nadechla jsem se, snažíc se držet od toho, abych tu nepustila další slzy. A bylo to sakra těžký... jemně jsem se z jeho sevření vyvlékla a ustoupila jsem o krok. "Nechápeš to!" pronesla jsem znovu, lehce zvýšeným hlasem. Kdežto slyšet ten jeho.. mnohem ráznější a silnější hlas nebylo zrovna nic moc příjemného.. Možná mě to i maličko děsilo, ale zároveň mě to nutilo jít mu o to více proti. "Právě teď, mluvíš o tom, že bys na mém místě udělal to samé.. Bez zaváhání... a přitom jsi to ty, kdo mi to rozhodnutí vyčítá.." sklopila jsem pohled k zemi a poslední slova jsem už spíše šeptala než abych na něj křičela zpátky. Nevydržela jsem se mu dívat do tváře a přesto jsem věděla, že neměl daleko od toho, aby sám pustil slzy.. Mlčela jsem... mlčela jsem a naslouchala bolestivým slovům. Jedno stále bolestivější než to předchozí. Cítil to stejně jako já, ovšem já... já bych bez Nera neměla dál vůli žít. Bez něj by nemělo cenu dál pokračovat... Pokud bych utekla, nedokázala bych se podívat do očí ani Dantemu, Nico či ostatním.. Nedokázala bych se podívat do očí ani sobě, neunesla bych takové břímě.. Jenže něco takového jsem mu říkat úplně nechtěla.. Usoudila jsem, že je tu až přespříliš dusno.. Věděla jsem, že se nechci o něčem takovém hádat, ale pokud bych teď otevřela pusu, nedopadlo by to o moc lépe. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, pouštějíc jednu lesklou slzu, odvracejíc pohled do strany. "Potřebuju na vzduch.." špitla jsem tiše a ustoupila jsem ještě o krok, dva dozadu, abych mohla otevřít dveře od vanu, nečekajíc na jeho odpověď. Byla jsem až příliš rozrušená než abych v tuhle chvíli dokázala nějak rozumně argumentovat. Jen by se to celé zhoršilo a proto, zvolila jsem raději možnost jít se trochu uklidnit než abych něčeho potom litovala.. |
doba vygenerování stránky: 0.7861340045929 sekund