"Říkalas něco?" zeptám se potutelně a dál se věnuji utahování. Ne, že bych jí chtěla dusit, ale u takových věcí se nedá šetřit se silou, pak nic z toho na těle nedrží.

"Určitě se mezi šlechtici najde jeden nebo dva, co nemají žádnou inbreedingovou kvalitu jako třeba hrb, anémii, srdeční vady, zkažené zuby a podobně," vyjmenovávám s určitou veselou zlomyslností, protože přece šlechta už (skoro) neexistuje, takže si vlastně z nikoho nedělám srandu, ne?

Odstoupím spokojeně od ní, když se mi povede korzet dovázat a udělat pěknou pentli. Ještě jí upravím trochu látku na šatech a musím uznat, že její látka je ještě o něco příjemnější, než ta moje. Ale to už si do mě rýpne taky. Pousměji se.

"To víš, musím to trochu dávkovat, jinak by mi všichni padali k nohám. A chodit po lidech není vůbec tak zábavný, jak se zdá," mrknu na ni rozverně a hledám nějaké šperky, nebo něco, čím bych ji ještě ozdobila.

Nad její otázkou, proč mě opravila, jen pokrčím rameny.

"Protože jsi jako vždy příliš skromná a máš nutkání se vyvlíkat z čehokoliv, do čeho tě někdo tlačí?" zeptám se s úsměvem. "A navíc mě strašně ráda opravuješ, hraběnko..."