Andor.cz - Dračí doupě online

Křižovatka 5th St x Lenov Ave míříme k South Pointe Dr x Washington Ave, Vstříc krasavcovi

Leave behind the walk of shame.
Take my hand, you're not to blame.
Surrender to what you can't change oh God.

Don't let love pass you by.
Let it in, don't ask why.

Gimme some, gimme some gazoline.
Tell me what you want, know what I mean.
And scream if you want to go faster baby.
(Scream if you want to go faster)
Scream if you want to go faster.
(Scream if you want to go faster)

Kolečka pádí, vítr pleská do tváře a alespoň na chvíli je i studený. Teplo mi nevadí, u vody nebo někde nahoře je to fajn, ale asfalt rozpálený na mnohem víc, to už tak příjemné není. Borec má určitě klímu vytaženou na maximum, tak jak většina řidičů. Na skejtu klímu nepotřebuju, kam bych ju taky dala. Dodge mě táhl většinu cesty, ale jeho srdce míří na západ a moje na jih, museli jsme se rozloučit. I dneska samozřejmě potkám pár kurýrů, kteří to také berou autostopem jako já. Většinou jsou ucpaní jako já a tak nemá smysl na sebe pokřikovat. Tak se jen usměju, a když mi to vrátí, tak na rozloučenou zamávám. Dneska jsem měla štěstí, na jednoho sympatického jsem narazila. Není to jen o tom, rozbíjení všudypřítomné ignorace, není to ani o tom, že bych byla nějak extrémně společenská, mám k tomu i jiné důvodu. Občas se hodí znát tyhle městské krysy, různé lidi, kteří se po městě pohybují samozřejmě a bez zájmu okolí. Kurýra se nikdo neptá, kam jde, když vejde do budovy. Všichni vidí značku a balík, maximálně si stačí najít jméno nějaké firmy nebo člověka, když je recepční nebo ostraha příliš aktivní.

Na křižovatce s pátou vystupuju, sklouznu z ulice na chodník a zastavím se. Pohled na mobil mi říká, že někdo z mích vozků tu měl pěkně těžkou nohu na plynu. Z báglu vylovím flašku vody a napiju se, zatímco prst druhé ruky přehazuje jednu skladbu za druhou. Trvá mi celkem dlouho, než najdu něco, co by mi sedlo. Ale já nespěchám, nezastavila jsem se tu jen tak, i když mé srdce to táhne ještě kus dál. Ale Icon Condominium je taky fešák a rozhodně mám v plánu si to s ním rozdat. Schovat flašku a přes přechod jako slušná holka s prknem v ruce. Jsem sice možná šílená, tedy alespoň podle té tlusté krávy, ale i když si to možná myslí, zabít se nechcu. Na rozdíl od ostatních jsem to už zažila a není o co stát. Samozřejmě bejt ve vleku, tak to přejedu. Ale proplétat se stádem mustangů, jen tak na vlastní kolečka, ne díky. To si raději naskočím až na druhé straně. Mohla bych to vzít přímo, ale já nespěchám a chci se kochat. Taky proto jsem se zastavila a už nehledám čeho se chytnout a jedu raději po chodníku. U Fešáka zahnu a pozdravím se s Murano Grande (Neboj, ty pudeš taky…). Alton road, je pro mě jako porno, jeden vrchol za druhým a já je chci všechny. Nejedu nijak rychle, spíš jen abych si udržela pohyb a očima skáču od jednoho k druhému. Samozřejmě, už spřádám plány jak se tam dostat. Tenhle kousek cesty my trvá určitě dýl než celá cesta k páté. Ale já už nikam nespěchám, jsme tam, kde jsem chtěla být a můj krasavec je přede mnou.

Využiju lavičku u zastávky, sice je obrácená špatným směrem, ale mě stačí tlustá betonová bočnice. Zas tak velkej zadek díky bohu nemám. Prkno opřu vedle, ještě jednou se napiju a pak se pustím do stalkingu. První fotečka a už mám chuť sápat se nahoru, teď jen vymyslet jak. Očima hledám, jestli nebudu mít štěstí a není zrovna někde spuštěná rampa na mytí oken. Občas jsou nejjednodušší věci nejlepší.

975 Arthur Godfrey Rd, Prostorný byteček samozřejmě až pod samotnou střechou

In your head, in your head

Zombie, zombie, zombie-ie-ie

What's in your head, in your head

Zombie, zombie, zombie-ie-ie, oh-oh-oh-oh-oh…

Bledá paže prudce vystřelí vzhůru, aby sebou následně plácla a začala šmátrat. Štíhlé prsty s fialovými nehty zavadí o kovovou hranu, přelezou přes ni a zmateně sebou škubou, dokud hudba neutichne. Objeví se i druhá ruka a zkroutí se v křeči, než odhrne přikrývku a neodkope modrou palici.

Vždyť já vím… vstaň a choď!

Zívnutí, protáhnutí až klouby a páteř praská, oči mžourají do světla deroucího se do pokoje skrz prosklenou střechu. Jen neochotně se zvednu do sedu, místo abych se schovala pod deku. Přesto ještě nějakou dobu sedím na posteli jak rozbitá panenka. Už jsem tu skoro měsíc, co jsme se přestěhovali z Londýna a ještě jsem si nezvykla. Chybí mi staré město, jeho domy, jeho uličky a ulice. Tady je všechno nějaké divné, umělé, naplánované. Tady na Bayshore se to alespoň krutí, ale za zátokou je to jak čtverečkovanej papír. Další zívnutí, protáhnutí, prsty projedou modrými vlasy a odhrnou je z obličeje. Bosé nohy sklouznou na podlahu. Pomalá klátivá chůze vstříc koupelně, zatímco se drbnu za ušima. Jen krátký pohled ke gauči stačí, abych měla jasno. Alex přece jen v noci přišel, a asi hodně pozdě a už je samozřejmě zase pryč. A určitě si nevzal nic k jídlu! Asi bych mu měla říkat tati, ale nikdy jsem mu tak nezačala říkat a jemu to zjevně taky nevadí. Navíc si občas spíš připadám jako jeho máma. Nebuď hnusná! Musím se sama okřiknout, protože Alexovi vděčím za hodně a svým způsobem je fakt zlatej. Být sám, tak spí možná přímo v nemocnici. Tenhle nejspíš dost mastnej bejvák s tím božím oknem a možností vylézt na střechu… to všechno je kvůli mně. A bejt to ještě o pár pater vyšší, alespoň než ten barák vedle, fakt to nemá chybu.

„Nazdar přísero…“

Pohled do zrcadla fakt nemá chybu. Jako by nestačilo, že jsem bledule ve městě plným sexy hispánek a exotických černošek s bezvadnýma vlasama. Na druhou stranu, tohle je alespoň moje rozhodnutí, tohle jsem Já.

Slečno Denisof, váše chování a vystupování je způsobeno traumatem vašeho dětství. Tím co děláte si nasazujete masku a schováváte se za ni…

Ruce pracují, už to zvládám celkem rychle i v polospánku. A zatímco se z mýho ksichtu vylupuje obličej se kterým jsem ochotná jít ven, hlavou se mi zas prohání kecy poradkyně z Mulburry. Její úžasná zjištění a odhalení zřejmého. Kolikrát jsem poslouchala ty její hodiný kecy, abych se pak zeptala: Jasný A ?! …a nic. Ona byla spokojená, udělala si svoje, odhalila a rozebrala moji narušenou dušičku. Ale nic z toho. Nepotřebuju nějakou tlustou krávu, abych věděla, že bouračka, mrtvý rodiče, klinická smrt a amnézie, nikomu na psychice nepřidaj!

„Do hajzlu!!!... potřebuju kafe a vzduch…“

Stáhnu ruku z kachličky vedle zrcadla. Klouby bolí, samozřejmě, co jiného čekat. Ale tentokrát alespoň přežili a kachlička taky. Konvice cvakla, kafe je nachystané, tak co třeba se oblíknout. To je další věc, na kterou si musím zvyknout. Je tu vedro, zvlášť teď v létě. Polovina lidí tu pomalu pobíhá v plavkách. Párkrát jsem zkusila vzít mikinu, ale prostě to nejde. I moje trička tu jsou moc dlouhá a tím nemyslím jen rukávy. A jestli si někdo myslí, že oblíknout si síťované punčochy, místy ještě vylepšené hustější pavučinou, ať si to zkusí. Kraťásky s ohonem už jsou pohoda a obojek a náramky nesundávám. Konvice cvakla, stačí zalít a vylézt na střechu.

Za tohle jsem Alexovi vděčná. Vím, že říká, že má rád prostor a že byty s přístupem střechou vybírá kvůli tomu, že na střeše muže dělat co chce. Ale stejně si myslím, že to dělá kvůli mně. Ví, že to potřebuju. Dostat se ven, nad ulice, nad všechno. Samozřejmě, střecha pod bytem, na kterou vedou schody je dobrá, ale ta nad námi je lepší. Stoupnout si na zábradlí, postavit hrnek na kraj a pak se stačí už jen vytáhnout nahoru. Sednou si na prdel pod nápis Giller Building a vychutnat si káfe. Co by asi ta tlustá kráva říkala na to, že piju kafe? Zvlášť kdyby zjistila, že ho piju od té doby, co žiju s Alexem. Se zavřenýma očima piju a užívám si zdánlivý klid, samozřejmě že je tu kravál z ulice, ale prostě je jinde, bokem, tohohle místa se netýká. Cítíš, jak se o mě otírá vítr, jak mi pohybuje s Vlasta, jak olizuje moje kolena. V tomhle placatým kusu světa, s lidma co si staví přízemní domy pro sví přízemní život, stačí i těch pár pater k tomu abych se dostala nad okolí. Mám, jako na dlani nemocnici kde pracuje Alex, propletenec silnic s jeho cvrkotem a za zátokou to šílený město, který navrhoval někdo bez špetky fantazie. Stačí se otočit a vidím kostel, golfové hřiště, školu a ten příšerný Centrum, který jak obrovská žába sedí uprostřed toho všeho. Jenže já mám v plánu něco jiného, něco ještě dál na jih a mnohem, mnohem vyššího. Deset věžáků, vyšších než 20 pater a jedna čtyřicetipatrová dokonalost. Mám je tu všechny jako na dlani a kvůli nim jsem ochotná tohle místo vzít na milost.

Kafe je dopité, seskočit dolů, sebrat mobil, batoh a prkno. Pozamykat, zarazit špunty do uší a vyrazit. V tomhle městě vládne tak trochu chaos. V Londýně, když jsem se chytla nárazníku, mohli se bobíci posrat. Tady je to každýmu jedno. Dobře pro mě, kolečka se točí jak zblázněná a mě liskají vlastní vlasy do tváře, když na to borec za volantem Dodge pořádně šlápne. Miluju to. Pár výměn, na křižovatkách a za dvacet minut jsem u páté.