Jestli je něco děsivějšího než stoický ultrastarý upír, co občas zapomene, že by se měl tvářit, že dýchá, tak je to stoický ultrastarý upír, co občas zapomene, že by se měl tvářit, že dýchá a k tomu má interní vtipy s o pár staletí mladším upírem, co vypadá jako malá holka. Pomalu se nadechnu do plných plic, abych překonala touhu oklepat se.

"Ach tak," vydechnu po jeho přeformulování. "Omlouvám se, politika nepatří mezi moje přednosti."

Nevím, zda se ze mě stává optimista, nebo mi v životě stačí už opravdu velmi málo, ale to, že Schwartz minimálně na férovku přizná, že jsem v tom sama dokud mu neposkytnu to, co chce on. Aspoň vím na čem jsem. Přikývnu na jeho dodatek, že aspoň před upíry bych měla mít klid. Tedy, všemi kromě té jediné, co mě již kousla.

"Nicméně proti této domluvě nic nemám. Začnu vyšetřovat ona zmizení ještě dnes, pokud mi poskytnete konkrétní jména, bude to mnohem rychlejší začátek," souhlasím bez dlouhého přemýšlení s touto částí naší úmluvu. Ostatně, tohle je moje práce. "A pokud mě stopy přivedou k někomu konkrétnímu z vaší ... juristidce, tak vás o tom informuji. S čím souvisí má další otázka, jak vás mohu kontaktovat?

Schwartz si mlčky vyslechl černovlasou detektivku, nijak ji nepřerušoval a výraz v jeho tváři byl tak děsivě... Stejný. Neproniklo z něj nic na povrch, mohl dost dobře přemýšlet o svých plánech na večer, novém stole do pracovny nebo o tom, koho z vás dvou zabije dříve. Když detektivka domluvila, nastalo ticho přerušované jen tichým praskáním hořícího tabáku, když si Adam potáhl z cigarety.

"Nikoliv slečno Kämpfová," upír se krátce - neurčitě - pousmál. "Jakožto Vládce města po vás opravdu nemohu chtít, abyste vedla vyšetřování proti někomu z mých poddaných, to by dělalo zlou... Krev," opáčil. Ilse k vám pootočila hlavu a na rtech se jí zavlnil úsměv jako by Schwartz právě pronesl nějaký vtip.
"Já vám nabízím pouze... Pomoc. Přátelskou protislužbu. Pokud mne ze své vlastní iniciativy upozorníte na jisté prohřešky, které by mohla páchat jistá šlechtična, budu samozřejmě nucen takové hrubé porušení našeho řádu a pravidel řešit a... Vyřeším tím shodou okolností i váš problém," vysvětlil ti.

"Z čehož jistě vyplývá, že vám nemohu dát žádné oficiální pravomoce. Nicméně... Zařídím vám ochranu. Žádný upír ve městě se vás nedotkne, pokud nebude chtít mít problémy," dodal.

Schwarz nevypadá lidsky. No, dobře, zrovna ode mě to sedí. Celkově od naší skupinky zoufalců. Ale aspoň v sobě stále nějakou lidskost máme. Terka nejvíce, ale já také. I Villa, jakkoli to na první, druhý ani třetí pohled není znát. Schwarz... je starý. A mocný. A možná příliš starý a mocný, než aby si vůbec pamatoval, jaké to je být člověkem. Jsem si jistý, že kdyby chtěl, dokázal by několik dní nehbytě stát a vypadat jako mrtvola. Než by ho dohnal jeho vlastní hlad.

Rozhovor nechávám na Terce, sám nemám moc co chytrého dodat. Ani nevím, jestli bych to v jeho přítomnosti zvládl. Stačí to, když z jeho rtů zazní mé jméno a podívá se na mě. I mně se zavlní rty a odhalí zuby. Mnoho zubů, příliš mnoho zubů. Není to přímo pod mojí kontrolou, přistihnu se jak čekám, co ten starý, zavšivený parchant udělá. Jeden prudčí pohyb a... Zatraceně, chybí mi tu Villa. Přimhouřím oči.
Na Hraběnku zrovna rád nevzpomínám. Terka jistě už vůbec. Jen další z mnoha problémů pro nás v tomhle městě. Hraběnka, Fred, sudičky... a Schwarz určitě taky nebude přátelský jen tak. Nepřátelé se nám začínají trochu hromadit a já bych dal nevímco za aspoň nějakou důvěryhodnou bytost v tomhle městě. Kde jsou trollové když je potřebujete... jednu jim vrazíte a pak jsou vaši nejlepší kamarádi.

Hovor se stočí k jádru pudla. Zamyšleně popotáhnu z cigarety a vyfouknu obláček dýmu. Nepřítel mého nepřítele, hm? Přimhouřím oči. Alespoň že Schwarz mluví napřímo a ne v hádankách, jako sudičky. I když jsem si dost jistý, že v jeho slovech je i tak dost háčků a skrytých úmyslů, na které přijdeme až se mu to bude hodit. Jeho nabídka, jakkoli mu nevěřím ani špičáky, je ale lákavá. Zbavit se Hraběnky by pomohlo Terce a tím i nám. Moct se trochu nadechnout by pomohlo. Samozřejmě je na Terce aby nabídku zvážila a přijala nebo odmítla. Nicméně, a to tu je jasné asi všem, pokud do toho spadne Terka, spadneme do toho všichni.

Z úsměvu Schwartze mě přeběhne mráz po zádech. A co teprve pohled jeho očí, který se bohužel upíral přímo na mě. Musela jsem přinutit každou kapičku své vůle, abych zůstala stát na místě a nezačala se ošívat jako malá holka u tabule při zkoušení z dějepisu, jenž ani neotevřela. Jeho nehybnost, fakt, že zřejmě nepotřeboval ani dýchat, jenom podtrhovala to, jak titěrná jsem si vůči němu připadala. Nechtěla jsem si raději ani představit, jak mocný byl.

Krátce jsem jej jen spustila z očí, když se Ilse rozešla podívat na vodu. Vyprovodila jsem ji pohledem, ale pak jsem se vrátila k němu. Ta malá byla taky děsivá. Jsem fakt v zvláštní společnosti. Oči se mi přesto maličko rozšíří, když zmíní upírku. Jistě, vlastně jsem to tak trochu čekala, ale ležérnost s jakou to podal, mě znepokojovala.

"Samozřejmě," odvětím prostě na fakt, že to bude chtít protislužbu. "Upřímně bych byla znepokojená, kdybyste to nabídl jenom tak."

Neměla jsem sice tušení o tom, že se nějací tvorové ztrácí, ale čím dál tím víc mi dává smysl, proč že mě sem Schwarz předvolal. Konečně věci začaly mít známé obrysy, a já si přestala připadat jako Alenka v říši za zrcadlem. Rychle jsem se proto chytla toho tenkého závanu známého prostředí a soustředila jsem se na svou (možná bývalou) práci.

"A vy chcete, abych se na to vyšetřování podívala a sehnala vám důkazy," doplním, co je nejspíše očividné, ale tak, jeden u nadpřirozených bytostí nikdy neví. "A výměnou za to mi nabízíte, že se postaráte o to, že nejmenovaná už nebude naším problémem, je to tak?" vlastně ani nečekám na odpověď a pokračuji.

"Dostanu od vás nějakou formu podpory během vyšetřování? Potřebovala bych minimálně to, aby se mnou přítomní byli ochotni mluvit, nebo mi poradíte, jak se ... vyhnout konfrontaci a dalším setkání s hlavní podezřelou?"

Ve tváři Schwarze se mihnul náznak úsměvu. Pohledem sklouzl po Adamovi, který si akorát připaloval cigaretu - sotva patrně přitom kývl hlavou - než svoji pozornost upřel na černovlasou detektivku. Jeho pohled... Vzbuzoval v člověku jisté napětí. Jako by jeho staré oči viděly už celý svět a nemohlo před nimi zůstat cokoliv utajeno. Vyšší upír v tu chvíli stál nehybně, podoben spíše děsivě realistické figuríně než čemukoliv jinému - než se nadechl. Jako by si vzpomněl, že tohle lidé přeci dělají. Dýchají. Mrkají. Pohybují svaly, které v nečinnosti jinak tuhnou a bolí. On nepotřeboval dělat nic z toho a zdálo se, že nyní to předstírá spíše ze zdvořilosti než kvůli čemukoliv jinému.

"Slečno Kämpfová, jdete přímo k věci, to se mi líbí," odpověděl. Ilse se usmála a s rozpustilostí znuděného dítěte se přitočila k zábradlí, o které se opřela a svůj pohled upřela k vodě. "Slyšel jsem o vašich... Hm, jistých nesnázích s jednou dámou vznešené staré krve," pokračoval upír dál. "O těch vašich také, pane Vlcek. Nemilé, ta vaše situace, vskutku," rty se mu opět zavlnily, ovšem vážnost z očí se ani na okamžik nevytratila.

"Této... Hm, jak jste to nazvala, madam, audienci...?" mlaskl. Jako by ho to slovo něčím pobavilo. "Ah, ano, audienci... Vděčíte za to, že bych vám rád nabídl svoji pomoc při řešení těchto problémů. Samozřejmě, výměnou za adekvátní protislužbu, což jak jistě chápete, není nic neočekávaného..." mávl rukou než si prsty opět zahákl za kapsu.

"Poslední dobou čelíme takovému nemilému problému, z distriktu se ztrácí jistí... Poddaní. Budu-li upřímný, na vině bude naše společná známá, nicméně... Nařknout ji z něčeho tak ohavného bez důkazů není něco, co by bylo moudré," naznačil.

Probudí mě až zaklepání na dveře. Nejsem z toho dvakrát nadšen a když Terce otevírám dveře, moje tvář reflektuje jak se cítím. K jejímu štěstí ale nese obětinu v podobě kafe. "Dobré ráno." Zamručím a bez většího otálení si vezmu kafe a zase zavřu dveře. Když je znova otevřu, mám na sobě už kabát a termoska je z půlky prázdná. "Vzhůru do jámy lvové." Zabručím jen a vyrazíme směr Elbbrücke.

* * *

"Dej tomu pár měsíců. Nebo popros Agony aby tě kousla." Navrhnu, když mi Terka svěří své pocity. Vím, že vtipy jen kryje svoji nervozitu a já vlastně taky. Ten smrad mi je povědomý. Respektive ne mně, ale šelmě. To rozhodně není dobré znamení, Schwarz působí staře. Hodně staře. A nechce se mi odhadovat, jestli je starší on, nebo Karhu. Přistihnu se, jak bezděky cením zuby a vrčím. Není to strach, nebo možná je? Rozhodně jsem napnutý a raději se zdržuji pár kroků za Terkou. Dost daleko, aby se mě jejich rozmluva netýkala. Dost blízko, abych jim stihl skočit po krku, kdyby zkusili nějakou pitomost. Chvíli očima probodávám oba upíry, než si demonstrativně z kapsy vytáhnu cigaretu a zapálím si.

Času pro spánek příliš nezbývalo, ačkoliv každá urvaná hodina se počítala. Když Terce před čtvrtou zazvonil budík, sadisticky oznamující, že nastal čas vstávat, mohla ke svému překvapení zjistit, že v obýváku není tak úplně sama. Ze země se ozvalo nevrlé zamručení, se kterým si Agony na chvíli přitiskla kraje polštáře přes obě uši a otočila se na břicho. Během noci se musela proplížit z ložnice zpátky do obýváku a ustlala si to hned vedle sedačky na zemi. Očividně jí to příliš nevadilo - na rozdíl od budíku. Ačkoliv... Sotva se Terce podařilo vymotat na nohy a jít se převléci, tak vlčice drze zaujala její vyhřáté místo na gauči, kde se uvelebila a zcela očividně pokračovala v převalování a mručení ze spaní. Byť... Když Terka opouštěla byt, z pod hřívy narezlých vlasů se na okamžik vylouplo jedno vlčí oko jehož pohled ji vyprovodil ze dveří.

* * *

Přesně dle očekávání, provoz byl v tuhle ranní hodinu... No, nebyl. Sem tam se sice na silnici objevilo auto či na chodníku chodec - většinou se ovšem jednalo o lidi mašírující na ranní šichtu nebo naopak turisty či omladinu vracející se z nočního tahu. Obloha působila pošmourně, obloha již začínala lehce světlat, nicméně nebi stále kraloval měsíc namísto slunce. Jeho bledá záře jen stěží prosvítala skrze těžká šedivá mračna rozdrobená po nebi, nicméně si sem tam svoji cestu našla.

Foukal poměrně studený vítr deroucí se pod kabát, od úst se vznášely bílé obláčky. Tedy aspoň vám dvěma, protože totéž se rozhodně nedalo říci o dvojici stojící v polovině mostu známém též jako Alte Harburger Elbbrücke. Jednalo se o jeden z mnoha nýtovaných příhradových mostů ještě z průmyslové doby, stavba pocházela z roku 1899, kdy byla dokončena. Menší silueta patřila mladé dívce, kterou jste již znali - rusovlasé Ilse. Na sobě měla tmavě zelený kabát a tak trochu z dálky působila jako dcera muže středního věku, který tam stál s ní. Otec a dcera, kdo ví - možná to nebylo daleko od pravdy. Muž byl oblečen v tmavých kalhotách a tmavě šedivém rozepnutém kabátu přehozeném přes ramena.

Jeho tvář nebyla zase tak neznámá, zcela jistě se muselo jednat o Schwarze, krále upírů zdejšího distriktu. Na první pohled působil sotva na čtyřicet, ale... Ne, něco v jeho očích a pohledu... Pokud by vám Ilse připadala stará... Tak Terku zachvátil nepříjemný pocit, že muž stojící po jejím boku je ještě starší. O dost starší. Ani Karrhu z něho neměl dobrý pocit... Ba dokonce... Adama přepadla neodbytná myšlenka, že jeho šelma se s touhle bestií rozhodně nevidí poprvé. A co hůře. Straní se jí.