Stojím uprostřed sterilní kanceláře, která náhle působí ještě studeněji a cizeji než kdykoliv předtím, zadýchaná, napjatá, těžce oddychuji, zatímco dvojici očí žhnoucích vnitřním plamenem, divokým neukojitelným světlem upírám na Frekiho s Hatim stojících naproti dveří. Chvíli… Chvíli se nic neděje, do ticha zaznívá jen můj dech a tiché hrozivé vrčení, měříme se navzájem pohledem. Výzva. Boj. Krev. To vše visí ve vzduchu, sotva hmatatelné, a přesto tak moc přítomné až…

Dveře prásknou a já sebou škubnu natolik prudce, že si málem převrátím kůži naruby.

Ozve se cvakání klíček zamykajícího zámek dveří. Zavrčím, temně, hrdelně, ozve se rána, když zdravou rukou sáhnu po sešívačce na Fredově stole a vší silou s ní mrštím proti dveřím, než se zhroutím opřu o desku psacího stolu a dlouze vydechnu. Stále se chvěji, jen pomalu mi dochází, co se právě teď a tady stalo.

„Zbabělci,“ zavrčím směrem ke dveřím, když slyším Frekiho udělujícího pokyny Hatimu opírajícímu se o dveře nehledě na to, že jsem to já, kdo utekl. Ačkoliv… Tuhle drobnou rozmíšku jsem asi… Vyhrála? Nikdo mě neodvedl, nikdo mě nespoutal ani nezavřel do jedné ze sklepních cel. Ze zoufalství mne zadrželi ve Fredově kanceláři, kde na něj budu moci v klidu počkat, abychom… Abych… „Kurrvaaa,“ vydechnu procítěně. Fred bude nasranej. Fred bude naprosto strašlivě brutálně nasranej. Fred mě zdupe jako koně a je jedno, jestli proto, že jsem to všechno tak podělala nebo zkrátka jen z důvodu, že bude muset.

Najednou si připadám všelijak, jen ne jako vítěz situace. I když… Ne. Freki díky mně právě ztratil tvář. Nezvládl to, nezvládl situace a nikoho už nezajímá, jestli nechtěl zbytečné krveprolití nebo podcenil moji umíněnost.
Tahle škodolibost mi ovšem pomůže jen na pár vteřin, než se do mne opět zakousne ten mučivý vnitřní neklid. Pár kroky přejdu za Fredův stůl a zhroutím se na tu jeho šéfovskou židli. No už to asi jen těžko zhorším, když mu ten koženej trůn trochu zadělám krví, hm? Rameno mě kurevsky bolí, škube v něm a ruka bezvládně leží v klíně. Hojilo by se to lépe, kdybych tu měla nějaké maso… Lidské maso… Zatraceně, mám takový hlad… Kůže mě svědí, pálí, drápy tančí po stole v neklidném staccatu.

„Hati?“ uskřípnu chraptivě směrem ke dveřím, „myslím… Myslím, že se prroměním,“ polknu a hrdlo se mi na chvíli stáhne. Další dlouhý výdech, ke kterému se přinutím, je roztřesený, trhaný. Zvláště… Zvláště když zamžený pohled padne na papíry vyčuhující z pod těla notebooku, po kterých hrábnu jen proto, abych měla, co dělat, ale sotva přelétnu pohledem po vytištěných písmenkách…