Terasa, podvečer
Gawain, Glorie a imaginární doprovod vílího prince: hodní a zlí trollové, gobliní služebníci, půkové, stromoví skřeti, impové, girlandoví skřítci, brčálově zelení koně, liščí démoni a víly s pavučinkovými křídly.

Kterak jsem byl romantik

Sliboval jsem svým čtenářům upřímnost, takže vám musím přiznat, že tvrzení o mých zkušenostech s děvčaty, které jsem jedním dechem a bez mrknutí oka vypálil na lady Primu nebyly nic než bohapusté lži neblížící se pravdě, ani co by se za nehet vešlo. Avšak dnešního večera mi bylo dovoleno lhát a vymýšlet si. Byl jsem přeci vílí kralevic - šejdíř, vtipálek z království nebezpečných známostí, kde je podlost a přetvářka vážena jako nejušlechtilejší ctnost.

Se sebevědomým, jaké může předvést jen dítě, nebo splašenými pudy posedlý cucák, jsem vykročil přímo k terase. Zastavil jsem však kousek od veřejí, v šťastném zjištění, že cíl mého zájmu se právě nachází samotinký, opuštěný. Bylo to snad tím kostýmem, že mě napadlo hned několik zákeřností, takže jsem místo na balkon zahnul ke vchodu pro služebnictvo. Uskočil jsem před pucfleky, nesoucí tácy s jídlem, a krokem někoho, komu to zde patří, jsem vklouznul po schodech do kuchyně. Před východem na nádvoří jsem ještě doladil poslední detaily svého převleku a výzoru:

Před svým oficiálně prvním randez-vous jsem se, pro zlepšení dechu, zakousl do kvašené okurky a zapil to několika doušky láku kysaného zelí.Pohlédl jsem na hocha, který na mě shlížel v odrazu cínové pánve zavěšené nad černou kuchyní, blištící se svitem ohňů od připravovaných pečínek. Masku jsem sňal, nebylo jí třeba. Tato tvář byla jednou z mých mála předností a neměl jsem pochyb o své neodolatelnosti. Natočil jsem na prst několik ebenově černých kadeří a nechal je spustit do čela. Špičaté uši, které byly součástí kostýmu, jsem upravil tak, aby přestaly padat a kroutit se. Čelenku, budící dojem rozvětvujících se zlatých lístků jsem srovnal na hlavě a utřel čmouhu z uhlíku, která se mi dostala na tvář, protože jsem jím měl potřená víčka.

To dám. S přehledem. S tou myšlenkou jsem vyšel na nádvoří. Přímo pod terasu.

HEJ TY TAM. JÓ, PŘESNĚ TY!

♪ ♫ ♪ ♫ ♪ ♪ ♫ ♪ ♫ ♪ ♪ ♫ ♪ ♫ ♪ ♪ ♫ ♪ ♫ ♪ ♪ ♫ ♪ ♫ ♪ ♪ ♫ ♪ ♫ ♪

Zvolal jsem, aby mě nešlo přeslechnout a rozšafně jem rozpažil, vidím, že jsi Glorie, co svítá nade mnou! Pokračoval jsem v proklamaci romantického paskvilu, který si sestry zvykly předčítat a hihňat se u toho. Pro plytkost jsem se to rozhodl proložit i vlastní iniciativou: věz, že jsem tvůj princ, pravil jdem nepřesvědčivě, protože mé recitační schopnosti nepatřily k nejlepším, a ty vílo, mi patříš! A nyní se ... má dvořanko, navrátíš zpět k pohádkovému dvoru a už nikdy nepřekročíš hranici do světa lidí! Ehm, budeme spolu rejdivě ... tančit, obdarovávat se náhrdelníky z jeřabin a tak. Věčně! Vyhrkl jsem, spokojeně se zubíc nad tím hereckým výkonem a zamžoural jsem do světla nad sebou, které mě natolik oslňovalo, že mě zatím nedovolovalo spatřit tu vnadnatou dračici v plné ... kráse.

Co naplat. Musím se do toho trošku opřít. Navíc není čas. Celé to trošku zhustím, zkrátím. Vycucnu hlavní pointu: líbat tě budu zuřivě, na loži z listí ... dokud mi nedojde dech a nebudu se ptát! Zemdlená slastí v osidlech ... kouzel se mi podvolíš. Tak nějak to bylo, že? Něco tomu chybí. A bude to tvrdě. Zatrest. Lepší.

GLORIE, DEJ MI PUSU! Zaimprovizoval jsem, aspoň jednu!

Obtočil jsem květinový šlahoun kolem zápěstí a jal se šplhat vzhůru. Pak jsem stnul: Byl to co jsem právě slyšel zvuk uchechtnutí, nebo dojímavý vzlyk?! Natolik mě to vyvedlo z míry, až mi hladká lodyha vyklouzla z dlaně a spálila ruku. Propadl jsem se o půl metru dolů, ale včas se zachytil, abych zahrozil volnou pěstí směrem k terase: Tak už dost, ale fakt. Teď poslouchej! A konec chechtání, tohle je vážná věc! Hej Glórie, říkám ti Glórie, ale co je mi po jméně ...



Neb co jest růží, zve se růže .... i kdyby přestalo to vonět. Chci říct, i bez jména růže ruží by furt byla.[/i] Vlastně naopak, dohajzlu. Zkrátka si tě vezmu, Glorie, i kdybys smrděla. Je mi to putna.

Mé verše se musely setkat s účinkem, protože bylo chvíli ticho. Nad mou hlavou se ozývalo pouze ošívání a šustění šatů. Již se musí nervozitou celá chvět, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Byl jsem už skoro u balustrády, takže se blížil vrchol výstupu:

Zle ach, zle je!
jako kůže svědivá
dobře mi z ní nebývá
ba zle, ach zle
když přichází!

svrhni na mě dolů blitky
klidně celou nůši!
když po tobě zbudou zbytky
ty dojím, jak se sluší!

svrchník sundej, dojné ukaž,
však pták už se mi staví

opatři můj lásky klas,
většího v světě není!

zbouchnu tě, ó to si piš
a na velikosti záleží!

... že meleš žvásty? Nevadí!

na pouti si koupím plyš
nacpu si ho do uší!

Přehodil jsem jednu nohu přes balustrádu a naklonil se vpřed. Neměl jsem totiž pochyb o tom, že se mi vrhne kolem krku. Bude to rychlé, to bezesporu. Možná přímo tady a teď. Měl jsem být prozíravější a už dole si povolit opasek. Kdo je připraven není překvapen. Zavřel jsem oči, z části proti světlu, z části k polibku, našpulil rty a ....

políbil vzduch. Zamrkal jsem, nasraně přehazujíc přes balkon i druhou nohu. Poněkud jsem zaškobrtnul, protože mi střevíc zůstal vězet ve větévce vistárie, ale rychle jsem se napřímil. Čelenka ze zlatého listí se mi svezla ke špičatému uchu a drcla do něj, takže upadlo. Serval jsem i druhé.
Zamrkal jsem a sjel jsem to stvoření od hlavy k patě: Tohle pápěří má být Glorie?! Těžce jsem skrýval rozladění. Z nějakého důvodu jsem si ji celou dobu představoval macatější.

Dovolte mi, abych se představil. Jsem Gideon a hodlám Vás brzy pomilovat. Řekněte si kde, dostavím se včas. Mám všechny zuby a umím chytat králíky na háček. Osudu odevzdaně jsem vzdych. Jak otravné. Musím splnit příkaz lady Primy, nedá se nic dělat. Kdyby mě tak někdo .... zachránil.

Takto mě spatří můj rival, snad i zaslechne mou poslední větu, jak se skláním nad jeho dámou. Skrytý v šeru a otočen k němu zády, takže má v rukou výhodu překvapení.

Princův příchod

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Visenya Ondoryon, Daemon Ondoryon



Zdá se, že Visenye přišla na způsob, jak mne přimět k tomu, abych si dnešní ples dokázal užít a zároveň jak sama sebe zabavit. Bylo úsměvné, jak jsem ji svým svolením s touto kratochvílí bez sebemenších zaváhání překvapil. Očividně měla o mé maličkosti jisté pochybnosti, že bych se k něčemu tak dětinskému nesnížil.
Je vidět, že neví jaké hry se hrají mezi vojáky, pomyslím si a uculím se, neboť jsem své společnici na moment sebral vítr z plachet. To ale umně maskovala zamyšleným "hmm" a upíjemním ze svého poháru, aby tím získala trochu času. Bylo hezké vidět Visenyi trochu tápat. Většinou totiž měla roli té, která vše řídila a měla vše pevně v rukou.

Mé následné kavalírské přenechání dámě prvního kola ji znovu trochu překvapilo. Tedy to jsem si alespoň myslel, dokud mne neobdařila úsměvem, do kterého jí proniklo trochu té zlovolnosti.
Ale jistě, přitakal jsem, avšak ona zlovolnost, kterou jsem měl tu smůlu zahlédnout mi sebrala pevnou půdu pod nohama. Šlo na Visenyi vidět, že se už už nadechovala k odpovědi, když v tu chvíli trochu ztuhla. Mírně jsem přimhouřil oči, ve snaze zjistit co se stalo, když v tu chvíli jsem si všiml někoho maskovaného za ní. Visenya se k té osobě natočila a pronesla něco, co mne šokovalo víc než, kdyby mě zasáhl blesk z čistého nebe.

P-princi Daemone?, vykoktám a stejně překvapeně zamrkám, abych zjistil, zda mne nešálí zrak.
To to trvalo, příteli... nechat mě v jámě lvové. To se nedělá, pomyslím si a narovnám se, téměř jako kdyby princ zavelel "pozor".
Jsem rád, že jste nakonec ve zdraví dorazil, můj princi. Všichni už byli nervózní a začali se ptát, vyseknu lehkou úklonu a pronesu, nyní už pevným hlasem a s úsměvem na tváři. Už jen pouhá princova přítomnost mne naplňuje klidem a zároveň jistotou, že mám v sále spojence, na kterého se mohu kdykoliv obrátit.