Rodina a...

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Princ a jeho syn

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Zlehka se usmívám, ale ne příliš nesouhlasně. Ostatně sama si ráda myslím dost věcí, co nejsou vždy úplně pravda. Život je tak mnohem zábavnější. Zvlášť, když to o sobě člověk dobře ví. A o Maegorovi v tomhle ohledu nemám sebemenších pochybností.
„Uvědomuji si, že rizik je příliš na to, aby se dala všechna vyjmenovat a aby je kdy pokrylo sebevětší množství uzavřených smluv. Za dračího jezdce jistě stojí. Jestli za sira Luka a jeho nejbližší… to je docela jiná otázka.“

Zdá se, že ani po letech svého bratra nezná tak dobře, jak si myslel, ale dost možná ho zná lépe, než by si přál. Tak či tak ho Vaeron ještě dovede překvapit.
„Nehodlám o tom komukoliv dalšímu říkat,“ ujišťuji jej, „nemám proč. Co se prince Vaerona týče, byla jsem prostě… zvědavá, jak zareaguje, zvědavá, co udělá. Dobrá, možná jsem ho chtěla maličko popudit, ale nečekám, že když se to nepovedlo u něj, podařilo by se to u jiných, i kdybych o to stála: mám totiž pocit, že všichni, kterým na lady Rhae záleží, tam byli s ní.“ Nakláním hlavu lehce na stranu a zkoumavě si jej prohlížím. „I když musím přiznat, že úplně nechápu proč. Pravda, neznám ji, ale… z našeho setkání… Zajímá mě, co vidíš, Maegore. Kým podle tebe je? A kým si myslíš, že může být? Je tam skutečně něco, nebo sis ji oblíbil jednoduše proto, že tvým bratrem očividně pohrdá jen o trochu méně než ty?“
Ne, něco na ní musí být. Mphla se mi zdát třeba vyplašená a zvrhlým způsobem poslušná, jak tam tak stála a čekala, co s ní bude dál, ale… Něco víc jistě vidí i Rhaella. S nějakou hlupačkou by čas neztrácela.

Naslouchám vysvětlení, které mi Maegor poskytuje, a pak pokyvuji hlavou. „Zapadá to do obou, hádám, ale ta první možnost je tomu přeci jen blíže. Je to vlastně úleva, ale upřímně… jsem tím i trochu zklamaná,“ přiznávám. To ta prostost a všednost. Nehledě na to, jak vděčná jsem, že Vioně nebezpečí nehrozí, asi jsem od prince čekala něco víc. „A vážně čeká, že by tady tohle prošlo? Že by nám pověděl o krku stáčejícím hlavu a my mu uvěřili? Nebo skutečně počítá s tím, že Vioně by to bylo jedno a jen tak nechala jeho syna, aby si dělal, co uzná za vhodné? Jestli ano, počítám, že toho o ní moc neslyšel. A měl by hledat manželku pro sira Luka někde jinde. Ideálně mimo Indir.“
To, že s tím vším sir Luke podle všeho nemá problém už ve světle těchto informací překvapivé není. Těžko ovšem říct, zda to dělá proto, že takové ambice vážně má a touží po tom zde vládnout, nebo protože je má jeho otec a mladý Lucerys nemá vlastní hlavu. Ani nevím, jestli by kterákoliv odpověď cokoliv změnila.
„Cením si dobré rady, Maegore. Vím, že ty bývají nejtěžší a nejvíce nevděčné.“ Jen nakrátko se odmlčím. „Dala bych přednost někomu zdejšímu, ale prozatím to vypadá, že sir Luke je jediný, který za něco stojí, který se alespoň trochu snaží, ať už jsou jeho pohnutky jakékoliv. A oba víme, že tohle rozhodnutí nebude mé, alespoň ne zcela. I když věřím, že kdyby bylo, kdyby to bylo na mně nebo na Secundovi, mnohé to ulehčí. Jemu bych s výběrem věřila.“ Jenže nyní musím důvěřovat i Vioně, zbytku rady včetně Tibera… a také Maelysovi. Nezbývá mi než doufat, že budou všichni, zejména pak Viona, volit moudře.

„Ano,“ opáčím mu, „zajímá mě to z nějakého konkrétního důvodu.“ Pro sebe se uchechtnu a přikývnu. „Tomu, že si s draky povídáš tak těžké uvěřit není, ostatně na to se asi ani nepotřebuješ zbláznit – s Megalorthem máš alespoň jistotu, že ti nebude odmlouvat a nikomu nepoví tvá tajemství, ale kdyby ti odpovídal, inu… pak bys šílený možná byl.“ Znovu se trochu odmlčím. „A možná chci prostě vědět, jestli jsem zešílela já.“
Je to hloupost, já vím. Draci nemluví. Ale jsou chytří. Mají svou vůli, vlastní vědomí, jistě vlastní myšlenky, zrovna jako já. Jenže o té jedné jediné si nejsem jistá, zda patřila mně.

Vévodkyně procházející se srdcem mým

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, noc
Viona, Claudius

hudba doprovodná

Budoucí Vévodkyně v sobě podivuhodně míchá profánní s posvátným. Po vcelku pro mne nudných větách o tom, že ženy inspirují nejen muže, ale i ženy samotné, přijde s větami jež by se měli do mramoru tesat, jakmile opustí její půvabná ústa. "Jedni druhým jsme neustálou múzou, a inspirací sobě navzájem. A naše životy to pak pozvedá na díla neskutečné hodnoty." Je to tak skvěle řečeno, že skoro k tomu nelze nic dodat. Snad i chvála by poskvrnila nebesky krystalickou sílu těch slov i myšlenek. Ještě chvíli ta slova trávím, a zpracovávám. Snad i chci jim ponechat dostatečný ozvuk mezi námi, v srdcích našich. Tak moc mi přijdou trefná. "Brilantně řečeno, Má Paní, do mramoru bych Tvá slova i myšlenky nechal tesat, kdyby mi ta možnost byla dána."

Následně odsouhlasí, že mé klanění se kráse ženské je vcelku jasná přirozenost, na níž nemůže prý jistě být nic špatného. Lépe bych to neřekl. Porozumění klokotá mezi námi, a je navýsost příjemné, alespoň mne určitě ano. Jsem příjemně uvolněný, a společné taneční figury nám oběma jdou tak nějak samozřejmě, a lehce. Jako bychom sobě již dávno patřili.

Pak přijde z jejich půvabných rtů otázka, nad níž se musím zodpovědně zamyslet. "Když nad tím uvažuji, tak pouze jediné, totiž Vám, má Paní noci. Většinou jsem jim předkládal obraz, který samy chtěly vidět. Přesně jak jste nyní sama řekla, vždy pocitu jsem nabyl, že celé pravdy o mně by neunesly. Samotného by mne zajímalo, proč právě Vám se tak lehce zpovídám. Snad možná proto, že nesoudíte mé prohřešky. Či alespoň mám ten dojem." Vskutku překvapivý výraz ovládne obličej můj, ještě že pod maskou fauna je skryt. Přesto ona se ukázala velmi vnímavou, dost možné je, že překvapení mé vycítí, i z pouhého doteku mých dlaní.

"Možná nejste jen Paní noci, zřejmě magické ovládáte také síly. Vždyť já Vám tu bez obalu svá skrytá tajemství vyjevuji, a vůbec se u toho nerdím. Ba co víc, cítím úlevu, že jsem ve společnosti ženy, jež umožňuje mne být sebou samým. Kde se ve Vás bere ta moc, otevírat srdce moje?" Skutečně se táži, neb velmi mne to zajímá. Odkud bere tu schopnost procházet se mým srdcem jako jeho Vévodkyně. Co neboří, nesoudí, ale dává vzrůst skutečné svobodě. Co nezatěžuje nás zbytečnými předsudky, a očekáváními druhých, i nás samých.

'A tak tančíme dál, tančíme nejen svými těly, ale i svou myslí a svými slovy, tančíme tanec zvědavosti i strachu, otevřenosti i zavřených komnat srdcí našich, ten odvěký tanec muže se ženou. Nezbývá než doufat, že jej budeme tančit stále. I po té, až ples tento skončí. Klidně bychom jej mohli tančit až do konce našich dnů. Bok po boku. Ruku v ruce.'

Tanec končí

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Visenya a ostatní na plese