Dračí politika (a bratrské vzťahy)

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Dračí politika

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

„Inu, v tom případě budu vděčná, že jsem letohradský bastard a ne bastard z Dračí citadely. Tohle se mi totiž zdá mnohem příjemnější.“ Zkoumavě se mu zahledím do očí. „Nezajídá se ti to někdy? To pokrytectví, myslím. Vím, že občas to člověka asi pobaví, ale každý den…“ Život u dvora má své nezpochybnitelné výhody, ale říkám si, jak moc někoho, jako je Maegor, asi zajímají.
Při odpovědi na mou další otázku váhá o trochu déle, než bych si přála. V žaludku se mi usazuje nepříjemný pocit. Odmítavě vrtím hlavou. „Nejde mi o to děvče, její bezpečí mě nezajímá – pro mě za mě ať jí jazyk třeba vyrve a pověsí ji, dokud bude strom, na který ji pověsí, za indirskými hranicemi. Je tu něco jiného, co mi dělá starosti…“ Zmenšuji vzdálenost mezi námi, čistě z potřeby dotyku. Musí být znát, že mě něco skutečně trápí, ostatně se to skrývat zrovna nesnažím. Ze rtů mi uniká neveselý smích. „Víš, já ze zásady proti tomu, aby se Vioniným manželem stal dračí jezdec, nejsem, dovedu si představit, jak užitečný by mohl být. Dovedu si taky představit, jaké potíže by to mohlo způsobit, ale…“ Trochu pokrčím ramenem a ztiším hlas. „Některé věci stojí za to risknout. Ovšem… Tak docela nevím, co si myslet o tvém bratrovi, Maegore. Vedla jsem s ním dnes vcelku zajímavý rozhovor. Na jednu stranu si říkám, že je to voják, starý, unavený a protivný voják, což jsem mu také během jedné z našich otevřenějších chvilek pověděla, zkrátka žádný diplomat, přímý mužský, čestný, takovou má přeci pověst, bastard nebastard, ale… na druhou stranu si také říkám, že velí vojskům, takže třebaže by se mi to líbilo, nejspíš není naprostý idiot, jinak by naživu tak dlouho nevydržel. Také musí být zvyklý jít přes mrtvoly, aby získal to, co chce – nebo co chce Jeho Veličenstvo. Dodnes bych si nemyslela, že je v tom rozdíl, ale…“
Svou větu nechávám nedokončenou. Prozatím. „Ty tvrdíš, že je to tupec. Ale také tvrdíš, že chce pro svého syna Indir za každou cenu a že pro to udělá vše. A já se bojím, že tomu druhému věřím o něco víc… Když jsem s ním mluvila, snažila jsem se mu něžně vysvětlit, že pokud si Viona Luka vybere, Luke vládnout Indiru nebude, že věci se budou dít tak, jak si to bude přát ona, ať už bude toužit po spoluvládci nebo poslušném psíkovi u jejích nohou. Jeho mužské ego to asi nevzalo příliš dobře, nejprve vypadal, že by mě na místě nejraději zardousil, pak mě začal ze všeho možného obviňovat, ale nakonec jsem měla pocit, že jsme nalezli společnou řeč. Přiznávám, že mě překvapilo, s jakým klidem hovořil o Vioniných charakterových vadách. Vlastně ho vůbec nezajímaly, ani když získal mé potvrzení, že jsi mluvil pravdu. Dokonce jsem se letmo zmínila o chování lady Rhae, ale natolik se soustředí na to, aby jeho syn získal titul indirského vévody, že mu vlastní dcera nestála ani za půl slova. Také mi lhal. V samém začátku našeho jednání jsem se ho zeptala, co si o tomto možném spojení myslí Jeho Veličenstvo, na což mi bylo řečeno, že pouhá jeho přítomnost by mi měla na tuto otázku odpovědět. Samozřejmě jsem tedy předpokládala, že Jeho Veličenstvo bude souhlasit… alespoň do té doby, než se mě zeptal, zda jsem ochotná se za to králi postavit a o toto spojení bojovat – čelit jeho nevůli, tak to řekl. Pokud by k tomu mělo dojít, tak mi nic neudělá větší radost, už jen protože si ráda představuji, jak moc moje naléhání Jeho Veličenstvo pobaví–“ Sama se tiše nad absurdností té situace uchechtnu. Ráda dodržím své slovo, ale nehledě na to, jakou moc mám tady, čím jsem pro krále? Proč by mě měl poslouchat?
„Vlastně nevím, proč jsem čekala, že by prostě hovořil pravdu, snad protože jsem na jistý druh přímosti zvyklá a on je Maelysův dobrý přítel. A samo o sobě by mi ani jedno nevadilo, chápala bych to: nezná mě, může si myslet, co jen chce, ani se mnou nemusel mluvit, ale… když tohle všechno spojím… A navrch…“ Tiše si povzdychnu. „První, co chtěl vědět, první, co ho zajímalo ohledně toho, jak by celá ta věc probíhala, bylo, zda by Indir v případě Vioniny smrti patřil Lukovi. Zda by vládl on… nebo by ho o tu možnost chtěla připravit rada. Takže před sebou vidím dvě možnosti, dvě varianty prince Vaerona: starého osla, který se tak dlouho utápěl v žalu, až rovnou pomýšlí na to nejhorší… a vojevůdce, který moc dobře ví, co dělá, a je ochotný si vzít to, co chce.“ Pevně semknu rty a pohlédnu Maegorovi do očí. „Tak mi pověz: skutečně si myslíš, že mu rodinné rysy chybí? Jsi si jistý?“

Maegorovy dotyky přinášejí nejen útěchu, ale i příslib něčeho víc. Jenže na to se teď soustředit nedokáži. Zmateně potřásám hlavou, jak mi v hlavě vyvstává dekádu stará vzpomínka. I tenkrát byl v Letohradu princ Vaeron. „Cože? Prozradila ti to dračice? Jak?“ Vím, jak naivní ta otázka je, ale nedokáži ji zastavit. Nemůžu zrovna čekat, že drak otevřel tlamu a pověděl mu to. Ne, musí jít o pouto draků a Ondoryonů. Nějak se muselo v přítomnosti lady Glorie projevit. Ale jak?

Draci a politika

Letohrad, Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Prima
okrajovo ktokoľvek na bále

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
- Valiant Andaryon a ostatní na plese

"Také k čemu nosit extravagantní masku, když máte přídomek Ondoryon, že?"

Slova vyřčená pouze v duchu, suše a ušklíbnutím, které se nikdy nedostalo do mé tváře. Valiantovu poznámku tak kvituji jen s pouhým přikývnutím a náš hovor plyne zvolna dál v protiproudu uspěchaného času.

"Rozumné," ocením Valiantův přístup k rudému moku, "víno je jeden z těch nejlepších způsobů, jak přežít dnešní večer bez větších či menších ztrát," drobně se ušklíbnu. Stále tomu společenskému rejdění nemůžu přijít na chuť, ale což - mám tu jen sedět v koutě a kysele se tvářit? Hmm.
Namísto kyselých výrazů se tak zasměji, byť je to možná vůči Valiantovi kruté - projevovat pobavení z jeho nepochybně hlubokého zážitku jako bylo setkání s princeznou Rhaellou. "Očekávala bych, že budete zvyklý a zocelený, když se jedná o Daemonovu sestru," poznamenám mimoděk. Nepochybuji dokonce ani na minutu, že vyvádění z míry či jiné menší či větší podlosti vůči Daeomonovým kumpánům museli a musí být Rhaellinou stálou zábavou, pokud dostane příležitost. Tedy, kdo by se jí divil. Muži vládnou sice mečem, ale ženy vším ostatním. A některé z nás... Touché.

Valiantova otázka mne lehce zarazí, kmitnu k němu pohledem než zvolna zavrtím hlavou. I ten drobný pohyb stačí, aby se mi vlasy přelily přes záda podobny stříbřitému odrazu měsíce na tekoucí říčce, zatímco jeden z pramínků opletených kolem indigově modrého dračího rohu se uvolní a neposedně mi sklouzne do tváře.
"Trápí? Ale kdeže," odmávnu pochybnosti mého společníka, nemíním upozorňovat na to, čeho jsem si všimla a co mi vrtalo hlavou. Rodinné věci by měly zůstat v rodině, ať už jde o cokoliv. Možná mi něco později poví Rhae, rozkošný ptáček přešlapující na bidýlku své klece, toužící a zároveň zmírající v obavách z roztáhnutí křídel. Vlastně mne mrzí, že jsem s ní nestihla prohodit ani pár slov než odsud zmizela.
"Vlastně, jedna věc mne trápí velice, Valiante," dovolím si důvěrnější tón hlasu i oslovení, se kterým se při chůzi rádoby omylem otřu bradu o jeho rameno, když k němu zvedám hlavu. Fialkový pohled opět plane dračími ohníčky, zatímco se v mé hlavě rodí nápad.

"Nudím se," vyslovím tu krutou a osudnou pravdu po krátké chvíli budování napětí. "Co si takhle zahrát takovou... Malou hru? Výzva nebo trest, a samozřejmě nic obscénního, nejsme přeci jen v Daemonově oblíbeném indirském podniku," odhalím v úsměvu potměšilé šelmičky bělostné zoubky, zatímco Valianta sleduji, co on na to.

Princ a bastard

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Maegor má očividně dobrou náladu. Jen tak tak se mi daří zadržet smích, protože jakkoliv zvláštně to vše mohlo znít z úst Vionina nápadníka, Maegorova ústa to pozvedají do netušených výšin. „Mhm,“ odsouhlasím mu, „a já si těch silných a niterných paží převelice vážím. Je v nich docela pohodlno. Docela.“ Pro sebe se pod maskou usmívám a trochu vrtím hlavou. „Třeba slyšel, jak moc by se mi pro Vionu líbil někdo z místních, někdo, kdo Indir dobře zná a rozumí mu, a tak to chce ukázat. To ho šlechtí, nemyslíš?“
Je zvláštní představovat si mladého Maegora, jak ho učí tančit někdo, koho jsem nikdy ani nepoznala. Ovšem slyšela jsem o ní dost, dost na to, abych věděla, že si s Maegorem byli blízcí. Jenže on na tu poznámku nenavazuje nějakou historkou z mládí, jak by se snad dalo čekat, ale hovoří… vážně. V kontrastu s naším předchozím rozhovorem je to docela zvláštní – a vlastně i v porovnání se všemi hovory, které jsme kdy vedli.
Problémy? Které způsobil on? Překvapeně na něj pohlížím, vím ale, že to nenechá bez vysvětlení, a tak jej nepřerušuji.
Odhalení o jeho bratrovi mi popravdě nepřipadá až tak… skandální, ale možná to je tím, že jsem sama bastard, stejně jako jím je dědička vévodství. „Někdo s pověstí mimořádně čestného muže má bastarda. A říkáš mi to tady, v Indiru. Jsem v šoku.“ Trochu krčím rameny. „Řekni, zavíráte bastardy do věží běžně, nebo je držení křehkých ptáčků v kleci prostě oblíbená kratochvíle prince Vaerona?“
Na mysl mi ovšem přicházejí i mnohem podstatnější otázky. Trochu vrtím hlavou, na šatech mi teď sejde pramálo. „Mám jiné,“ odpovím stroze. Další informace jsou pro mě ale už mnohem zajímavější než to, že má princ Vaeron bastarda. A netěší mě ani trochu. Naopak… Ve světle dnešních událostí mě znepokojují. „Jsi si jistý?“ táži se tiše. „Jsi si jistý, že mu chybí?“ Ne že by mi dělala starosti bezpečnost nějaké lady Stanton, popravdě ani netuším, kdo se postaral o to, aby bylo její jméno na seznamu hostů. Osobně mám za to, že byla hloupost zvát někoho, kdo je známý jako jedna z nejkrásnějších žen království. Copak chceme provdat ji?
„Jak vlastně víš, že je to jeho bastard? Podle toho, co říkáš, pochybuji, že se přiznal sám a že by si k tomuhle odhalení vybral zrovna dnešní den. Předpokládám také, že je v tom trochu víc než pouhá skutečnost, že lady Stanton je překrásná světlovlasá dáma a princ Vaeron prošel kolem její matky. A… jsou tu nějaké další problémy, které jsi způsobil, nebo jde jenom o tohle? Protože pokud ano, nevidím, proč by to měl problém kohokoliv jiného než právě tvého bratra. A Tricie Stanton. A dědice Stantonů. Ten asi rád nebude.“

Společenské cukrblikování

Dorion a Lucrezie

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer