V reji Tanečním

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, večer
Claudius

Příliš se nezdráhám ve vytvoření názoru, na to jak dobrý je Claudius tanečník. Možná, že Melite opravdu nepřeháněla, když svého strýčka popisovala samými chvalozpěvy. Jako taneční partner, je velmi vnímavý, a během pár kroků se přestávám strachovat toho, že by mi snad měl pošlapat střevíčky. Na rozdíl od takového Galahada, tedy, nebo alespoň toho jak sám svůj taneční um popisuje, se tedy nebojím, že bych si snad brzy měla vysloužit kopanec do holeně. Zatímco moje myšlenky jsou takto přízemní, on promluví vzletně a vznešeně, a kontrast by to v tu chvíli nemohl být jasnější. Svými slovy mne přivede zpět do reality tanečního sálu, přitáhne mne zpátky do přítomnosti, kterou je mnohem lepší vychutnávat do dna, než se snad hnát za přeludem, nebo se ztrácet ve vlastních myšlenkách.

„Nazývat se pouhým Claudiem,” opakuji po něm. Tento způsob představení je zvláštní, a faun rozhodně ví, jak zaujmout. „To zní, jako něco, co by mohlo zapadnout do nějaké srdce rvoucí tragédie, nejspíš do příběhu o nešťastné lásce…” zamyslím se krátce nahlas, než mi dojde, kolik toho o své mysli touto promluvou prozradím, a raději se zas odmlčím, ukončujíc svojí úvahu plachým úsměvem, než znovu promluvím: „Je příliš brzy říci, jakého reka bych preferovala, Claudie, řekla bych, že to právě příběh formuje svého hrdinu, není tomu naopak. A kdo ví, jaký příběh před námi dvěma stojí?”

Na kratičký okamžik se odmlčím, a navrátím svou pozornost zpět ze svého tanečního partnera, i na tanec, který tančíme, a Faun toho využívá, k položení otázky.
„Noc je můzou mnohých umělců, a já její schopnost inspirovat zhluboka oceňuji, to proto jí svým kostýmem vzdávám poklonu. Nápad na tento kostým se zrodil, když jsem na Letohradském trhu zahlédla látku, ze které jsou moje šaty ušity, všechno ostatní bylo přizpůsobené jim. Střihy, šperky, i zdobení mořskými perlami vylovenými v okolí Indriských přístavů,” na krátko se odmlčím, usmívajíc se na něj zpod své masky, jako bych snad chtěla kontrolovat, zda mi naslouchá, a jako bych snad v tváři zakryté maskou mohla odhadnout, zda mi naslouchá, a zda ho nenudím. Jeho oči, však jako by mne utvrdily, že tomu nehrozí.

Cesta

Letohrad, cesta do komnát
Den před turnajem, podvečer
Gloria a Vaeron, okrajovo Rhae, Maegor, Luke, Rhaella,Malaerys

Jaskyňa sa pozvoľna vyprázdňuje, no sotva vnímam ostatných. Zachytím krutý úsmešok na perách princa Vaerona, pokorne čakajuc na jeho ortieľ.
“Ako rozkážete, môj panne,” skloním hlavu, svetlý prameň mi prepadne dopredu. Počkám, až ma prepustí a s ťažkou dušičkou vykročím k východu.
Obloha stmavla, no nerobí mi problém vracať sa cestou, ktorou sme tam došli. Čoskoro stojím na kraji záhrad, stačí, ak budem pokračovať k správnemu krídlu rozsiahleho paláca. Len sa vyhnem hlučnému davu a sále.

Krátká rozmluva s přítelem

Očištění

Letohrad, Dračí jeskyně, Daelin sál
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Luke, Rhaella, Malaerys, Vaeron, Gloria, Secundus

Dobře, že jsem se otočila. Přiznávám, byla jsem prostě zvědavá, zvědavá, zda znovu projeví svou bezbřehou odvahu, když už jí Malaerys dal tak velkorysou nabídku. Přeci jen… Pokud by ji přijala, otec by ji těžko zastavil. Jaký by pak byl smysl v tom skutečně přivést stráže a kancléřku? Leda by se jí otec vážně toužil zbavit tak moc, že by i přes to–
Její odvaha je ale ta tam. Pateticky se válí po zemi a škemrá o odpuštění, což je něco, co měla udělat prve, než místo toho provedla tu strašlivou hloupost. Odpuštění se jí skutečně dostává, nebo alespoň něčeho odpuštění tak blízkého, jak by jen mohla doufat, a zdá se, že na tom mám svou zásluhu. Té bych se na místě třeba zřekla. Vím, že kdybych to vyslovila nahlas, nejspíše bych už zítra litovala, ale v tenhle okamžik jsem tak plná hněvu, tak rozčílená, že Gloria Rhaellu ohrozila a s ní i všechny ostatní, že v sobě jen stěží nacházím soucit a milosrdenství. Přesto zůstávám stát a obracím se k otci. Pokud chce Glorii před soudem, pokud ji chce před popravčím špalkem, musí to teď říct sám. Nemůže se schovávat za to, že jí chce pomoci. A pokud chce, abych za to nesla zodpovědnost, musí povědět i to. „Otče,“ oslovím jej, „stále chceš, abych přivedla stráže?“ otáži se.
Ne. Rozhoduje se ji poslat do komnaty jako by nebyla nic víc než neposlušné dítě, které mu odmlouvalo, očividně si ještě není jistý, co s ní provést, a chce získat další čas, než nějaké rozhodnutí učiní. Nebo ztratil odvahu stejně jako ona. Kdo ví.
Jisté je ovšem to, že ať už se dál bude dít cokoliv, dnešní den toho hodně změnil. Nemyslím, že se budu moci na kohokoliv zde v jeskyních ještě dívat stejně. Nemyslím, že oni se budou stejně dívat na mě. A možná to je dobře.
Strýc Maegor nás opouští, ale já ještě zůstávám, na okamžik nejistá, co bych měla dělat. S otcem mluvit nechci, s Lukem…
I on mě svou volbou zklamal. Doufám, že se ještě rozmyslí, že není odhodlaný žít ve lži tak, jak tvrdil, ale tuším, že to bude potřebovat čas. Proto neváhám, když mě Rhaella vyzývá, abych šla s ní. To samé nabízí i Malaerysovi, ale nečeká na jeho rozhodnutí. Vydává se ze sluje pryč a já ji následuji, věnujíc poslední zklamaný pohled té zvláštní trojici sestávající se z mého otce, bratra a nově nalezené sestry.

Ani by mi nevadilo, kdyby dnešní večer již skončil, událo se toho snad až příliš, ale jak jsem Rhaellu následovala do komnat, tak ji následuji i zpět k sálu. Jistě bude lepší zakončit den příjemně. A těžko si představit lepší místo, kde toho docílit, než v tanečním sále.
Ještě před vchodem se ale setkáváme s již známou postavou. Rhaella k němu promlouvá první. Překvapeně na ni pohlížím, ale pak se očima vracím k indirskému špehmistrovi. Očividně byl na odchodu. Nemohu si být jistá tím, kam chtěl jít, ale tušení mám. „Lady Gloria je v pořádku,“ ujistím jej proto. „Strýc své slovo držet umí. Nemyslím ale, že ji zde po zbytek večera uvidíme. Bude ve svých komnatách.“ Na krátko se odmlčím, pak pokračuji: „Doufám, že jsme vám nezpůsobili příliš velké potíže, zejména pak já. Vím, že jsem se–“ Zarážím se ve svých slovech a trochu pro sebe vrtím hlavou. Nechci se za to omlouvat, ne teď. „Děkuji vám za to, jak jste se zachoval vy, můj pane. Ceníme si vaší diskrétnosti. A já si velmi vážím vaší péče.“

Napospas plesu

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Niobe

Napospas plesu

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Viona, Tertius, Niobe, Maegor, Claudius

O tanci

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Viona, Tertius, Niobe, Maegor, Claudius

Tiše se zasměji, když ke mně dolehne hlas Niobe. Jakmile bratra obejde a ocitne se mi po boku, propletu si s ní svou paži a zeširoka se na ni usměji. „Slyšíš? Měl by sis to vzít k srdci, Niobe je velmi moudré děvče. Učí se od těch nejlepších.“
Tertius to samozřejmě nemůže nechat bez poznámky, stojí si za svým, jako obvykle. Ráda mu to ponechám, přeci neodmítnu kompliment.
Niobe naší konverzaci rychle oživuje a informuje nás o tom, že Viona ještě nebyla tančit. „Možná se žádný muž neodvážil a prostě čekají, až si lvice vybere svou kořist,“ zazubím se vesele. V očích se mi ovšem zračí docela jednoduchá otázka: co pak ale s takovými zbabělci?
Připojuji se k přípitku na Vionu, odkládám již prázdný pohár a nasazuji si zpátky svou masku, která zakrývá všem kromě mých očí. Tak se mi to zdá správné – maska zakrývající jen část tváře ničí krásu neschová, nepochybně ale přidá alespoň jakési svůdné zdání tajemna, které pomůže všem, dokonce i těm, kteří jinak zcela postrádají charisma. V jakýkoliv jiný den nemám, co bych namítla, ale dnešek patří Vioně. Nač na sebe zbytečně upoutávat pozornost?
Niobe nám pak dále povídá o svém zážitku se sirem Lucerysem. Překvapuje mě, v odpověď nicméně nejprve jen zlehka přikyvuji a pak se rozhlížím po sále. Skutečně se zdá, že zástup bílých hlav výrazně prořídl. Snažím se proto očima najít Secunda, jsem si jistá, že by mi byť jediným pohledem řekl, zda je něco špatně. Nedávám si s tím ovšem příliš práce, věřím ve zdravý rozum, a to i když jde o královskou rodinu.
Skláním proto tvář k Niobe, můj úsměv může snadno poznat z mého hlasu: „Vosa, říkáš? Já si myslím, že tak sir Luke prostě vypadá od přírody,“ svěřím jí tiše, ale ne tak, aby mě zbytek naší malé skupiny nemohl slyšet, „nemyslím, že jsem od něj za celou dobu viděla jediný upřímný úsměv. Nedělala bych si s tím moc starosti, Niobe, věřím, že má jiné přednosti než svou slunnou povahu.“
Mou radu očividně bere za svou. Zvesela mě chytá a chvíli vypadá, že se mě chystá zatáhnout mezi ostatní tanečníky sama. Nijak se jí nebráním, jen pobaveně vrtím hlavou. „Tohle vás všechny strašlivě pohorší, ale ani jeden!“ oznámím. „Ovšem bavím se dnes velice dobře, to vám můžu slíbit. A kromě toho–“ Svou větu již nedokončím, přeruší mě totiž známý hlas. V ten moment jsem ráda za masku, jež skrývá mou tvář. Tajemná panno. To jistě.
Nakláním hlavu na stranu, jako bych si jej zkoumavě prohlížela a přemýšlela při tom. Nakonec vkládám ruku do jeho. „Bude mi ctí. Omluvte mě, prosím,“ řeknu ještě svým blízkým, než se v Maegorově doprovodu vydám na parket. Jen koutkem oka zahlédnu, že nějaký odvážlivec se přeci našel a jde si pro Vionu. Přeji mu štěstí. Jistě ho bude potřebovat.
„Musím přiznat, že jsem si dnešní noc představovala různě, ale ani na moment mě nenapadlo, že uvidíme prince Maegora tančit. Doufám, že je to tak výjimečná příležitost, jak si myslím, ať se můžu cítit trochu důležitě.“