Lišák a Hraničář

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer

Sir Dorion

"Sire Dorione. Koukám moje maska je absolutně zbytečná, když mě každý pozná, ale myslím, že vím jak jste mne poznal."

Odpovídám s trošku pokřiveným úsměvem. Samozřejmě na maškarním plese nejde tak nějak o to, že Vás nemá nikdo poznat, ale taky nemusel poznat jenom tak na první dobrou. Každopádně já jsem sem nezapadal. To bylo očividné a nějak jsem to neočekával. U nás se moc maškarních bálů nepořádalo. Byl jsem na několika na Thalonském hradě, ale ty nebyly tak dekadentní? Opulentní? Co já vím, jak to říct jinak. Na tohle nejsem zrovna výřečný. Vzal jsem si radši korbel nabízený Dorionem a přituknu si s ním.

"Původně jsem to ani neměl v plánu. Já nějak nejsem na tenhle druh akcí, ale když už jsem tady, tak je to více méně mojí povinností."

Což je pravda. Mám nějaký úkol, který bych měl nejlépe splnit, ale to je otázka opravdu náhody, že se mi to podaří. Navíc se tu dají poznat nějací další lidé, kteří by nám na Hranici mohli pomoci. Že bych poznal další Ondoryony a vysvětlil jim, že na Hranici potřebujeme více peněz a mužů, to je zcela nereálné, ale kdybych to vzdal rovnou, tak už dávno Hranice patří někomu jinému a ne nám.

"Ne, že bych tady všechny poznával, ale tuším, že turnaj bude opravdu náročný. Zdejší dům přitáhl opravdu pestrou směsici válečníků a bojovníků, kteří se opravdu umí ohánět."

Což byla pravda. Svoje šance v turnaji vidím tak půl na půl. Myslím si, že bych se mohl umístit v horních stupních, ale že bych vyhrál to si nemyslím Na to je tady moc turnajových harcovníků, kteří ovládají tu správnou techniku a styl, který je od války dost odlišný. Dorion je celkem dotěrný, ale já si taky musím připomínat, že západní zvyky a chování je trošku jiné.

“Myslím, že mohu říct obojí nebo alespoň můj otec by rád viděl obojí. Potřebujeme novou krev i peníze to zastírat nebudu. Jenom, když se ohlížím zde, tak nevěřím, že by tu byla byť jedna, která by chtěla jít na Hranici. Nebo snad máte jiný názor sire?”

Jsem skeptický a divit se mi asi nelze.

Rej masek

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer
Claudius, Niobé, okrajově Viona

trocha hudby

Jak tak kráčím trhem v obklopení krásnými ženami, Gloria i Niobe mi vychvalují vévodkyni Vionu. No, co jiného by taky měli říkat, že? Se společenským úsměvem ty chvály přijmu jako fakt, i když si samozřejmě raději udělám svůj vlastní názor na Lady Indiryon, až ji skutečně potkám.

Nabídka Niobé mne vskutku překvapí, příjemně. Mohu Vioně cokoliv vzkázat, tak říkajíc mimo záznam, tedy pokud umí rusá lady vůbec zachovat nějaké tajemství. "Oh, má Paní, to jste mne skutečně překvapila!" Zaševeholím potěšeně. Někdy je prostě dobré přiznat barvu, než za každou cenu dělat světáka. "Vskutku ojedinělá možnost promluvit ze šera davu, přímo k srdci budoucí Vévodkyně skrze vaše půvabné rtíky." Které si více než říkají o políbení. Není sporu, je bych Niobé, za tu nabídku opravdu nejraději zde a tady políbil, avšak dokáži se ovládnout. Někdy. "Dejte mi chvíli na rozmyšlenou, má rusá paní." Dodám skoro až laškovně. Po nějakém čase, kdy naše nohy střídají jedna druhou, vyřknu svůj skrytý vzkaz srdci Viony, a jsou to verše:

Za rána poutník přišel do kraje
cos neznámého v dálce hledaje.
Tragiku žití cítil, jeho hlad.
A přál si nacházet a rozdávat.

Hořely louky květy prostými
a hory, hory čněly za nimi.
Vše podmanit, vše přerodit v tom dnu,
několik jisker dát jen ze svých snů.

Míjely louky. Moří nespatřil.
Dech lesů vyvál, den se rozšeřil.
A v posléz bylo vše, nač vzpomínal:
několik srdcí našel a své dal.

(básník: Antonín Sova
Co mohl najíti poutník)

"To bych ji chtěl říct. Vím, vícero je to slov, však mám to zde sepsané. Pro ni, na pergamenu z cest. Ty verše poví ji o mně víc, než cokoliv jiného." A jak pravím, podám Lady Niobé list s básní tou, z kapsáře svého. "Sepsal jsem to cestou, když myslel jsem na budoucí setkání naše. S Doúkissou Vionou." Dím to prostě, už poznal jsem rusovlásky talent věci i lidi pečlivě pozorovat, a odhadnout, až v samu podstatu. Nikterak nepochybuji, že to ona sama mne své paní také více než dobře představí.

Když se naše společnost po vzájemném uctivém loučení rozešla, zamířil jsem s Ajaxem do našich komnat. Večer má být maškarní ples, bylo tedy nutno přijmout koupel. Času je dosti, a tak zamířím do palácových lázní, kde k mému potěšení naleznu spousty zdánlivě nezadaných dam i lazebnic. Přesně tohle je mi teď zapotřebí, trochu nezávazné zábavy. Ani konverzaci s ženami obyčejnými a služebnými se nebráním, neboť i ženy nízkých stavů a mravů, dokáží muže obšťastnit svými půvaby. Mnohdy prosté ženštiny i lépe než vznešené dámy s nosánkem příliš vysoko nošeným. Zábava je natolik občerstvující, že se poněkud pozapomenu v lázních palácových. Vlastně jsem se pozapomněl poměrně dlouho s jednou krásnou lazebnicí v poměrně hluboké 'konverzaci'.

Následně poté příjemně uvolněn, s novými silami, a ve skvělé náladě, oblékl jsem slavnostní chitón v hnědo-karmínových barvách podzimního hvozdu, jež dobře doplňují masku moji. Se zlatými výšivkami lesních větviček a plodů, mezi nimiž se rafinovaně prohání jak jinak než veverka, zvíře erbu mého. Přesto oděv i pevné páskové sandály nikterak nezastírají moji příslušnost k hrdým athaenoncům. Za mužnou vůni sobě zvolím výběr Niobé, neboť je výraznější, a do maškarního reje s mnoha hosty se hodí nejvíce, by dokázala uhájit mou vonnou přitažlivost dámám, až do samotného rána. Masku svou zatím v ruce držící, vyrazím na maškarní rej v sále Daelin. Ajax zřejmě zůstává poblíž, a já nasadivše si masku bájného fauna vcházím v sál.

aktuální maska má výřez v oblasti úst

První čeho se chopím je číše vína, neboť tento božský mok jistě více než dobře přemostí moje předchozí dovádění v páře, jakož i moje budoucí rejdění mezi maskami, jež se všude kolem mne nyní hemží. Zavdám si ihned do sytosti v hrdlo moje vyprahlé. Očekávám, že se této noci trochu ovíním, neb jistá rozvernost do reje maškar navýsost patří, stejně jako nějaká pomenší pikantérie. Kupodivu se do reje nikterak nevrhám po hlavě, je dobré nejprve nasát atmosféru, která kol mne zurči a bublá jak víno šumivé. Patřím ku skvělým tanečníkům, tedy vyzváni k tanci zřejmě bude u mne jedna z prvních voleb veselí. S výborným zlatým vínem v poháru svém nechám proletět své jasné oči sálem. Prohlížím si dámy, to jisté je. Zvláště dlouhé vlasy zrzavé a stříbrné barvy monitoruji ponejvíce. Podmanivou Niobé bych rád odhalil co nejdříve, neb je pravděpodobné, že nacházet se u doúkissy Viony může. Společnost rusovlásky mi velmi příjemná byla, a pro Lady Vionu přináším dárek v podobě parfému, který jsme na tržišti společně s dámami vybrali.

Lišák a Hraničář

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer

Sir Iskall

Z mého úhlu pohledu je ples sice opulentní, leč fádní. Menší šlechtici se baví o malých věcech. Velké ryby se s postupem času někam poděly.
"Kam ti Ondoryoni sakra mizí? Že by tajná schůze? Nějaké prasečinky...vlastně pardon, drakoviny? Nebo hůř...politika?"
Pomyslím si a napiju se už ze svého druhého korbele. Jako, představa dračích lordů Vareona a Maegora ve vášnivém objetí je strašná, nicméně svým způsobem fascinující, že se tou myšlenkou vnitřně skutečně několik minut bavím. Jsem zvrácený člověk, hanba mi, já vím.

Někde uprostřed druhého korbele mi dojde, že co postrádám je společnost. Normálně bych držel partu s Lucerysem a Vareonem, když už jsme jako rodina, že ano. Ale oba se někam ztratili společně s ostatními Ondoryony, nebo alespoň částí z nich, nevím přesně, skrz ty masky poznám jen zlomek z nich, ergo si nemůžu být úplně jistý. Dokonce už nějakou dobu není slyšet, ani vidět Malaerys, což je upřímně docela úleva, nicméně právě tento fakt mne znepokojuje nejvíce.
"Tohle nemůže dopadnout dobře."
Pomyslím si. Jakože když se normální párty zvrhne, dáte si pár ran do čumáku, pak přiběhne stráž a vše rozpustí, kdo ale bude zasahovat, když se do sebe pustí dračí jezdci, to nevím. Když se nad tím tak člověk zamyslí, Ondoryoni a ty jejich létající ještěrky jsou pro Království největší nebezpečí. A když se do toho přimíchá víra, nezodpovědnost a debilita, vzniká opravdu nebezpečná situace. Asi proto kolem Ondoryonů každý chodí po špičkách.

Fakt mi chybí společnost, pak myslím na takové blbosti. Ještě jednou se rozhlédnu po sále a můj zrak upoutá osoba, která tak nějak...nezapadá. Málo opulentnosti, strojený postoj vojáka...znám jen jednoho takového člověka. Cestou k němu popadnu další korbel s pivem.
"Sire Iskalle?"
Přistoupím ke kavalírovi v jednoduché zelené škrabošce a garderobou evokující chudého příbuzného, ve kterém rozeznávám svého přítele. Sám se na chvíli odmaskuji, aby mne poznal.
"Rád vás opět vidím. Nedoufal jsem, že sem zavítáte."
Usměji se na něj a podám mu korbel, se kterým si připijeme na opětovné shledání. Koneckonců napít se spolu byl náš počáteční plán, než do toho přišla ta nešťastná událost na náměstí.
"Přišel jste za zábavou, nebo se podívat na své zítřejší protivníky? Mohu vám říci, že v tomto směru bude turnaj skutečně...náročný..i pro vás."
Zeptám se a zároveň sdělím své mínění ohledně zítřka.
"Nebo snad...jste se přišel podívat po budoucí lady Follové?"
Zazubím se nad tou myšlenkou, že vždy vážný sir Iskall se svoji přísnou disciplínou bojovníka z Hranice by se měl dvořit volnomyšlenkářským dámám Indirským.
"Snad tedy od každého trochu?"
Dodám diplomaticky, protože ta poslední otázka byla na kavalíra poněkud nemístná. Stále si musím připomínat, že sir Iskall je lepší rytíř než já a tudíž postrádá smysl pro humor, tedy mi nezbývá, než doufat, že bude k mým prohřeškům vůči etiketě shovívavý.

Intermezzo

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer
Všichni přítomní, primárně Artemis a Maelys

V Daeliině sállu a na parčíku nadále probíhá oslava a ples, všichni hosté se radují a oslavují. Krásný večer se pomalu přelívá v noc, jak slunce zapadá za obzorem, ale na divokost večírku to nemá žádný vliv. Jak se lidé napájí alkoholem, vše se spíše zintenzivňuje a parket se plní tanečníky, stejně jako dvojice mizí v zahradách na večerní "procházky".

Nikým nevidění mezitím dva služebníci, jeden číšník a jedna číšnice, každý sám za sebe, přistoupí k vévodovi Maelysovi a ke kancléřce Artemis. Pokud by si toho někdo všímal, jakože spíše ne, všiml by si, že s nimi prohodili několik na první pohled nezávazných slov a poté zmizeli v davu. Ať proběhlo cokoliv, nejspíše to nebylo důležité...

Změna společnosti
Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer
Viona, Prima, Tertius

Téměř se již nadechuji a volím ta správná slova, abych rozhovor posunula zase dál do míst, které bych ráda nakousla, ale můj pohled skončí na sluhovi, který se přikrade ze stínu. Sluha se rychle skloní k Lukovu uchu, něco rychle pošeptá a opět zmizí.
Tázavě nakloním hlavu na bok a sleduji mladého Ondoryona. „Samozřejmě, rodinu nemůžete nechat čekat ani o minutu déle.“ Oplatím mu úklonu na rozloučenou. „Snad na sebe budeme mít ještě štěstí… A pokud ne, užijte si zbytek večera.“ Věnuji mu poslední úsměv a pak už mě mladík opustí.

Rozhlédnu se po tanečním parketu a drobně povzdychnu. Jak jsem nad Melite vyhrála v hledání své kořisti, tak teď jsem ji zase ztratila rychleji než bych si sama přála. Ale to nijak tento večer nekazí. Naopak. Zábava se teprve rozjíždí.
Ladným krokem se vydám opět mezi rej masek. Sem tam náhodně někoho oslovím, ale opět nic důmyslného. Spíše čekám, kdo tentokrát zaujme moji pozornost. Mé korzování sálem nakonec skončí na místě, odkud jsem tento večer vyšla. V blízkosti Vionky. Že by byl čas prohodit pár slov?
Vydám se tedy k okouzlující dvojici dam a tajemného felčara, který momentálně stojí zády ke mně.
„Ale i osoba v pozadí musí být vysoce okouzlující, pokud chce dělat křoví právě Vionce a lady Primě.“ Pronesu ještě v momentně, když stojím siru Tertiovi za zády, ale následně ho s úsměvem obejdu a připojím se k oběma dámám.

„A pokud mohu vstoupit do vašeho konverzování o tanci, tak si dovoluji poznamenat, že Vionka v kole také ještě nebyla. Pánové, nám tě nějak zanedbávají.“ Pobaveně se uculím. „Všichni jsme se báli, že do tebe budeme mužské odhánět jako otravné mouchy a ono nic!“ Zasměju se. „A navíc se mi zdá, že ti nápadníci jsou nějací odolní. Jeden mi právě utekl ze spárů po pár minutách hovoru.“

Úmysly více než počestné

Drahá sestra

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, podvečer



Jakmile moje milovaná a nejskromnější sestra zapřede to svoje:
„Bratříčku můj nejdražší…“
Spozorním. Naštěstí Luc nic nechce, jen vyzvídá. Na druhou stranu jde o Melite, její nejlepší kamarádku, na které jí zdá se záleží, takže dokáži její zvídavost pochopit. Krátce se napiji, než odpovím.
"Drahá sestro, jsou konverzace, které se do společnosti nehodí a tohle je obávám se jedna z nich. Z toho, že se ptáš usuzuji, že ti Melite na tohle téma nic neřekla a byl bych velmi špatný snoubenec, kdybych ti popisoval naše chvíle."
Odpovím a zase se napiji.
"Navíc, jsou věci, které by o sobě bratr a sestra neměli vědět."
Dodám.
"Pokud tedy nejste Ondoryon."
Jo, v myšlenkách jsem opovážlivec.

"Co se úmyslů týče..."
Zalovím rukou v kapse a vyndám krabičku, která by měla být Lucrezii známá. Jedná se o starý rodový prsten, který se u nás dědí. Krabičku Luc krátce ukáži a zase ji strčím rychle do kapsy a protože jsem teď trochu v rozpacích, tak se zase napiji.