Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Zpovědnice Letohrad, Daelinin sál „Skromnost je bezesporu má největší ctnost.“ Prohlásím zcela neskromně a dvěma prstíky si přitom marnivě poupravím na několika místech takřka průsvitný dekolt s mými dalšími největšími ctnostmi. „A tou tvou je štědrost, tatínku. Byť tě téměř nikdy o nic nežádám, sám od sebe mne neustále zahrnuješ dary a bezpodmínečnou, rodičovskou láskou...“ Zapředu sladce a koutkem oka zaznamenám, jak Raffael zaboří tvář co nejhlouběji do poháru s vínem. Aby ses mi neutopil, drahouši… Rozšířím medový úsměv a přenesu pozornost zpět k otci, který se akorát rozhodne svou péčí odměnit zrovna bratříčka. Dotazem na Melite mu připomene jeho povinnost, stěžejní důvod, proč je zde, což Raffael už skoro mistrně zahraje do ztracena a když se posléze obrátí na mne jakožto možnou podporu, nenechám ho na holičkách a dle očekávání souhlasně přikývnu. Jsou chvíle, kdy zkrátka musí sourozenci táhnout za jeden provaz. „Skromná a laskavá.“ Zašvitořím. „Vždy a především.“ Vlídný úsměv k otci, druhý k Marii, jedna úklona, druhá úklona, otočka a svoboda. Respektive pro mne, protože já žádné instrukce neobdržela, natož pak onen nežádoucí seznam vhodných nápadníků. Připadám si teď jako vítěz? Nepřipadám. Já jsem vítěz. Ačkoliv mne stále zajímá, co s Marií kují za pikle… „Dnes se překonáváš.“ Uznám, když mi bratr podá pohár Andarského vína, ladně ho pozvednu a společně si připijeme. Svlažím hrdlo menším douškem a zvědavě se rozhlédnu napříč sálem. Dívám se, všímám si. Můj zrak zprvu spočine na Vionce a plynule sklouzne k Niobe, ve společnosti muže v modré masce měsíce, sira Luceryse Ondoryona, který je ovšem již na odchodu. Snad stačila vyzvědět, co potřebovala a pokud ne, mám samozřejmě náhradní plán. Jen ho ještě mezi všemi těmi maskami najít… Svraštím čelo. Namísto něj ale celkem brzy objevím Melinku a mně neznámého muže s vlčí maskou. Nový objev? A kde má toho svého pohledného strýčka…? Hm. Tak či onak, noc je mladá a není kam spěchat. Kterýkoliv z objektů mého zájmu je prozatím v nedohlednu, tudíž – proč trošku nepotrápit bratříčka? „Bratříčku můj nejdražší…,“ a určitě ne proto, že jsi jediný, „Mám chuť na příběh. A ne ledajaký. Bylo, nebylo. Pověz mi prosím, kterak chrabrý sir Raffael skoro půl dne…“ schválně přeháním, „vysvobozoval sličnou lady Melite z kočáru se zrádně zaseknutými dvířky…“ A jak moc urputně? „Dozajista šlo o tuze nelehký úkol. Odměnila jeho snahu? Náležitě? Či teprve odmění?“ Zazubím se, nevinnost sama. „Tak zpívej.“ Pobídnu ho. „Jaké máš úmysly s mým zlatovlasým andílkem? Hm? Potřebuješ další pochvalu? Anebo ti mám už jen v noci krýt záda?“ Zde bychom si totiž i mohli vyjít vstříc… | ||
| |||
3180.jpg){kind=icon} |
Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál | ||
| |||
 | Ve společnosti dračicDaelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Už od první chvíle jsem měl z toho plesu špatný pocit. A od chvíle, kdy se v mé blízkosti objevila princezna Rhaella, se tento pocit jen umocňoval. Nebyl jsem ten pravý společník pro tak vzácnou osobu, což bylo patrné od prvního okamžiku. Neměl jsem ve zvyku ani tančit, ani takto společensky konverzovat. Zvlášť když jsem neměl k dispozici informace, po kterých princezna zjevně prahla. Když k tomu připočtete ještě skutečnost, že se doslova vyžívala mne uvádět v rozpaky svým stylem vystupování, tak vám vyjde obrovská katastrofa. Dnešek je opravdu zvláštní den... To je už druhá žena z rodu Ondoryonů, která o mne zavadila pohledem a která se baví tím, že mne vyvádí z míry, řeknu si v duchu a snažím se při tom držet krok s princeznou. Nemohu říci, že bych to zvládal nějak bravurně, ale alespoň to zvládám se ctí.. nebo v to alespoň doufám. Princezna se ujala nejen vedení tance, ale i rozhovoru. Začala totiž zjišťovat, co je pravým důvodem mé přítomnosti, když se tedy nesnažím okouzlit mladou Indirskou lvici. Inu, po pravdě jsem jí řekl, že nevím, kdy a zda li vůbec princ Daemon dorazí a přidal i pravý důvod proč jsem se sem vydal, avšak zdálo se, že ji má odpověď nikterak neuspokojila, neboť na to neřekla vůbec nic. Trochu jsem znejistěl a možná bych se i začal potit, kdybych měl čas na něco jiného, než na sledování tanečních kroků. Princezna mne však dlouho nedusila a ticho po chvilce prolomila. Svým osobitým způsobem mi dala najevo, že o mém bratranci Vévodovi Dareonovi ví hodně, stejně tak o jeho rodině. Tehdy jsem pocítil horkost ve svých tvářích a ucítil jsem zahanbení, neboť jak se zdá, princezna znala mé příbuzné mnohem lépe než já. To se bohužel stává, když v sedmnácti letech odejdete z domova, protože s nimi prostě být nemůžete, a vydáte se na toulky světem. Vše by mohlo být úplně jiné, kdybych v ten osudný den zůstal doma a nevyrazil na lov, pomyslím si a ono krátké polevení v soustředění, mne stálo malé zaškobrtnutí, neboť nás princezna Rhaella začala posouvat po sále. Při tom jsem si vysloužil nepříjemný škrábanec těmi jejími špičkami nasazenými na konečky prstů. Pár vteřin mi trvalo, než jsem s ní krok srovnal a znovu jsem se nechal vést. Než princezna změnila téma z mých příbuzných, na turnaj, tak mi ještě kladla na srdce, že bych se měl nad tím zamyslet. Tím mi naprosto sebrala veškerý vítr z plachet a měl jsem co dělat, abych znovu nezaškobrtl. Jak to myslela? Nabádá mne, abych se poddal tlaku rodiny, nebo je jen blahosklonná jak to Ondoryoni občas umí? Nebo tím snad měla na mysli ještě něco jiného?, zeptám se sám sebe a při tom chtě nechtě nasadím výraz zmatení. Až po chvilce mi došlo jak se tvářím a pokusil jsem se své zmatení zakrýt nervózním úsměvem. Princezna pak pronesla zprvu nicneříkající konverzační frázi o turnaji, která mi došla až vzápětí, a kterou jsem kvitoval mírným přikývnutím. Hned pak pustila mé rameno s nepříjemným škrábnutím oněch zlatých špiček na mé paži. Pohnula se v půlkruhu a stanula mi po boku, čímž mi odhalila, ke komu nás dovedla. Nestál tam nikdo jiný, než právě Visenya, která podle princezniných slov zná tance, které jsou mi bližší než ty její. Tím způsobila, že se mi trochu sevřelo hrdlo. Tedy možná trochu víc. Nač naráží? Ví něco, co by neměla?, napadne mne, ale potlačím tyto myšlenky, abych se formálně uklonil Visenyi. Pořád jsem byl ale moc vyveden z míry, abych něco řekl. Bohudík se obě Ondoryonky chopily vzájemných zdvořilostí a pozdravů, čímž mi poskytly pár vteřin na rozdýchání onoho rozhovoru s princeznou. Než jsem se nadál, tak od nás princezna o krok ustoupila a dobromyslně se s námi rozloučila a přidala radu, že bychom si pro další víno měli raději zajít přímo ke zdroji. Princezno, pronesl jsem na rozloučenou a přidal úklonu. Ještě moment jsem ji vyprovázel pohledem, zmaten a přemýšlejíc, zda je opravdu tak chytrá a moudrá, nebo jen blahosklonná a opilá vlastní mocí a postavením. Řekl bych, že je opravdu tak moudrá… ostatně je to také Daemonova sestra, takže se není čemu divit… Budu se jí muset poté zeptat na opravdový význam její slov, usmyslím si a mimoděk si jako potvrzení pokývu hlavou. Teprve poté se znovu otočím k Visenyi, na kterou se upřímně usměji. Nebýt jí, asi bych se na této slavnosti ani neukázal a poprvé se objevil až na turnaji. Lady Visenye, vypadáte vskutku velice půvabně, pronesu s upřímným úsměvem, který jsem v tomto sále ještě neměl důvod použít. Nicméně jsem ji oslovil formálněji, než jak jsme se dnes loučili. Bohužel nyní zde bylo příliš očí a uší a já bych Visenyi nechtěl vystavit jako předmět klevet vyšší společnosti. | ||
| |||
 | Maškarní Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Netrvá to příliš dlouho a k naší dvojici se připojí i Prima, která se ihned přimotá k Vioně, tak jak to dělávala vždycky. Nebo ne? Už si to nepamatuju. Každopádně prupovídka o jedné z nejhezčích tvářiček mě skutečně od srdce pobaví a se smíchem si jen znovu sundám masku, kterou pověsím k opasku a na hlavě tak zůstane už jen klobouk. "Tady si dovolím, ač je to nerozumné drahá sestřičko odporovat. Jestli tu jsou ozdoby tohohle bálu, tak dvě z nich stojí přímo přede mnou, já si dovolím hezky v pozadí dělat křoví." Začnu popíjet víno a následně vyměním pohár za korbel piva. Konečně pořádné pití. Dámy se mezitím baví mezi sebou. "Já a tancovat? Ale notak Primo, sama víš že mi jde hodně věcí ale tanec k nim opravdu nepatří. Však bych nějaké té damě zpřelámal na noze všechny prsty a ještě bych jí kopnul do holeně." I tak ale rychlým pohledem prolétnu sál, jestli neuvidím jistou specifickou osobu. | ||
| |||
 | Favorité Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad Znovu se rozhlížím po sále, dokud pohledem nenacházím Vionu. S někým se baví a zdá se, že docela dobře, ale ani tak se neostýchám. S pohárem vína v jedné ruce se ke dvojici líným krokem přibližuji. Kdo se schovává za důmyslnou maskou je mi dle jejich hovoru jasné ještě dříve, než stačím ovinout paži kolem té Vioniny. „Není to škoda?“ nadhodím jí pobaveně. „Jedna z nejhezčích tvářiček kolem a on ji tak urputně skrývá. Ještěže jsem ho viděla pár hodin zpátky, jinak by se mi stýskalo.“ Oběma jim věnuji úsměv. „Tak kolik nápadníků tě už protočilo v kole?“ optám se Viony, než pozvednu obočí na bratra. „A ty už jsi někomu střevíčky pošlapal, nebo své povinnosti zanedbáváš?“ | ||