Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Bez květin by nemohlo býti zahrad Družina Lady Viony, Daelin Sál, Letohrad Melite Pyrrhos „Jak bych mohl zapomenout, Melite…“ odpovídám dámě, s úsměvem, který krátká maska nezakrývá ani z části. K čemu pak je? Nejspíš jen další společenská hra velkoměsta, pomyslím si. „Děkuji, nechtěl jsem tu u Vévodského dvora vzbuzovat pobouření,“ ospravedlním se krátce, a pak již naslouchám slovům dámy. „Potěšení je i na mé straně, Melite,“ odpovím krátce dámě, než se k ní šibalsky nakloním, jako bych jí sděloval prastaré rodinné tajemství. „Otec mne vyslal, abych si našel ženu,“ odpovím prostě. Proč se skrývat za nějakou společenskou pohádkou, a to navíc před děvčetem, kterému jsem celé své dětství vzhlížel? Lady Mel mne zná, a já si netroufám, pošpinit to co dříve bylo rodícím se přátelstvím z dětství, nějakou lacinou lží. Navíc, předpokládám, že tomu tak je u většiny mladých lidí tady v sále. „Starý pán by byl rád, abych se ucházel o ruku Lady Viony, já sám ale nevím, zda- li je to klání, kterého se chci účastnit,“ dovolím si být v tváří tvář andělské bytosti, kterou vždy Mel byla, upřímný, tak jako umělci bývají upřímní svým můzám. „Jistě, přineslo by mu to radost a prestiž, ale nevím, jestli to není zbytečně těžký boj, a jestli nepřicházím,“ krátce se ošiji, a pohnu rameny, jako bych si chtěl uvolnit lopatky, a mohl se tak lépe a zhluboka nadechnout, než mírně ztiším hlas. „S křížkem po funuse,“ pousměji se pak, v naznačeném vtipu. Pravdou je, že Lady Vionu jsem zahlédl pouze vcházet do sálu, a pak mi hned zmizela z dohledu. Není těžké si domýšlet, že je nejspíš obletována horlivějšími a průbojnejšími nápadníky. „Nerad bych ze sebe dělal blázna v bitvě, kterou již vybojoval jiný rytíř,“ naznačím slabě. Doufám při tom, že by mi Melite, jako jedna z dvorních dam a společnic lady Viony, mohla má slova vyvrátit, a nebo potvrdit. | ||
| |||
 | Maškarní Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Ani se nenaděju a už mě Viona objímá, stejně jako když byla ještě malé škvrně a prosila abych jí schoval před chůvou. Něžně se usměji a obětí jí oplatím. "Tak hlavně že jsou všichni tam kde mají být... ikdyž kdoví jak dlouho se tvůj otec zdrží, přeci jen... je to tak trochu větroplach..." pobaveně na Vionu mrknu. Ode mě, člověka co tráví jedenáct měsíců v roce někde na cestách, to opravdu sedí. "A tržiště nech plavat, vyřešilo se to a děti dostali za uši. Jednoduché a prosté, nikdo nebude kazit tvoje slavnosti, co bych to byl za bratra kdybych něco takového dovolil." trochu si loknu vína a už už se rozhlížím kde jsou korbely s pivem. Chutná mi sice obojí, ale pivo je přeci jen lepší. Když mi Viona pochválí kostým, tak na ní jen děkovně kývnu hlavou a konečně si jí pořádně prohlédnu. Je vidět že smysl pro módů rozhodně nemá po svém otci... to by přišla v zablácených botách a otrhaném plášti. "Díky..." Další otázka mne ani tolik nepřekvapí. Přeci jen už mi jí položilo několik osob. A myslím že Primě s lady Artemis jsem včera sliboval že se zdržím do konce turnaje? Nebo tak nějak to bylo. "A proč bych nemohl přijet kvůli obojímu? Jsou to tvoje námluvy a co bych to byl za bratra kdybych to všem těm potenciálním nápadníkům alespoň trochu neztížil..." rychle se rozhlédnu kolem nás, načež se trochu skloním, abych mohl Vioně zašeptat do ucha následující slova: "Mimochodem jestli je tu někdo kdo je ti fakt nepříjemný tak stačí říct... dám si s ním na turnaji obvzlášť záležet a pak už do Letohradu ani nepáchne..." Co bych to byl za bratra kdybych neměl trochu škodolibé myšlenky proti každému kdo se Vioně znelíbí. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Krok po kroku Letohrad, Palác, Preč z Daelinej sály Malaerys Malaerys až takmer krotko pokynie a vyzerá byť pripravený ma nasledovať, kamkoľvek si zmyslím. Dobre. Odtiahnem sa od neho a hlavou zľahka naznačím smer k východu zo sály. "Poď." Vykročím tesne po jeho boku, aby sa v polovičke nerozhodol bez môjho vedomia zmeniť smer a mala som väčšiu istotu, že nespraví niečo nepredvídateľné. Môj krok je istý, keď mizneme v chodbách citadely. Mala som tušenie, kam smerovať - ak som sa nemýlila, miesto, ktoré pre nás, Ondoryonov, v tomto meste najviac pripomínalo domov. Miesto, kde bola veľmi malá pravdepodobnosť výskytu kohokoľvek, kto tam nemal čo robiť, a tak by prípadné výčiny môjho polovičného brata mali zostať....iba v rodine. | ||
| |||
| Maškarní Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, To je vedro. Nechápu proč jsem celý den zabil sháněním tohoto kostýmu. Sice vypadá suprově, ale takové vedro mi nebylo snad ani když jsem byl před tou elfí vědmou. Na co jsem ale vyloženě hrdý je jak se mi podařilo skrýt meč do lékařské hole. Ano strážným tato vychytávka nejspíše neunikla, ale po odhalení mé tváře neměli problém mi tuto rekvizitu ponechat. Už už se plánuju odmaskovat, když za sebou uslyším mně dobře známý hlas drahé Viony, aneb mé de facto mladší sestřičky. Dramaticky se otočím a hlubokým hlasem který je jasně rozeznatelný spustím. "Dlouhá cesta byla to dítě mé, dlouhou pouť přes mnohá města a vsi jsem šel avšak tak velký rej jak zde jsem ještě neviděl, povězte, našla by se číše i pro můj vyschlý krk a bolavou duši?" V tom uvidím číši u sluhy kterého u nás Viona tak prozíravě zastavila. "A už je k dispozici. Výborně." Řeknu už normálním hlasem a plynulým pohybem si sundám masku i s kloboukem, který si následně zpět nasadím a pobaveně se zazubím na Vionu. "Tak drahá sestřičko, jakpak se dneska máš? Mimochodem moc ti to sluší." Spiklenecky na ní mrknu a vezmu si od sluhy číši a s tichým pohybem hlavy ho pošlu dál. Kousek od nás si všimnu i Primy, které na pozdrav zvednu číši.
Kostým sira Galahada | ||
| |||
 | Příjezd Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál "Několik dní na cestě. Kvůli čemu vlastně?" povzdechl jsem si, když se na obzoru konečně objevil cíl mé cesty. "Byl to přeci rozkaz, nebo ne?" zaznělo po mé levici od bratrance Luca, který mě doprovází na mé cestě. Podíval jsem se na něj a chvíli jen mlčel. Moc dobře vím, že to byl rozkaz od mého otce. Od koho jiného, že? Moc dobře si pamatuji, co mi tehdy řekl. "Pojedeš tam. Ten turnaj vyhraješ a najdeš si tam svou budoucí ženu! Nechci slyšet výmluvy, prostě to uděláš!" "Ano, drahý bratranče. Byl." Další konverzace neproběhla a dál jsme mlčky pokračovali v cestě. Turnaj je už zítra a já tam chci dojet co nejdříve a pořádně se připravit, abych podal co nejlepší výkon. Nic jiného se totiž ode mě neočekává. Vždy jen to nejlepší... Pomalu jsem projížděl rušným městem a pozoroval lid. Nakupují, dohadují se o cenách, řeší obyčejné věci obyčejných lidí. Trochu jim to závidím. Řešit si jen svoje věci a nestarat se o spojitosti a přemýšlet jak koho vlastně oslovit, aby ho to neurazilo. Žádné zbytečné formality ani zdvořilostní blbosti kolem. Jednoduché a prosté. Klidný život. Náš povoz zastavil u jednoho z lepších hostinců, který vypadal, že bude mít ještě nějaké volné pokoje. K mé úlevě měl. Ubytoval jsem se tedy s bratrancem, každý do svého pokoje a navzájem jsme si pomohli odnést své cestovní truhlice do pokojů. Po krátkém odpočinku, lehkém jídle a jednom, ano skutečně jednom tupláku piva, jsem si vzal svého koně a zajel se přihlásit do zítřejšího turnaje a zjisti pár věcí ohledně něj. K mému překvapení mi bylo i sděleno že se večer před turnajem pořádá ples jako oslava osmnáctých narozenin dcery zdejšího vévody Maelyse. Docela hloupá shoda náhod, neboť jsem cestoval nalehko a nevzal jsem s sebou nic, co by byl vhodný dárek pro dceru vévody. Vrátil jsem se tedy zpět do hostince, kde jsem strávil zbytek dne odpočinkem a přípravou na večerní ples. "Snad to nebude problém.." zamračil jsem se, když jsem byl konečně sám ve svém pokoji a mohl si odpočinout. V plánu tedy byla koupel, krátký spánek a pak se vystrojit a připravit na ples. Ples Den se pomalu chýlil ke konci a čas plesu se blížil. Ležel jsem stále na posteli, i když jsem byl vzhůru a snažil se nemyslet na nadcházející hloupou situaci, kdy se za pár okamžiků objevím mezi ostatními hosty na plese, avšak bez daru pro vévodovu dceru. "Nemá smysl to protahovat. Co se má stát se stane a já s tím už teď nic neudělám." vstal jsem z postele a začal se oblékat do slavnostní uniformy skládající se z černých kalhot, bílé košile a kabátce. Nemám rád společenské šaty, jsou nepraktické a moc barevné na můj vkus. Slavnostní uniforma to aspoň trochu vyrovnává. Nakonec jsem si nasadil i jednoduchou, lehce zdobenou masku přes oči a vyrazil vstříc zábavě, jídlu a tanci. Když jsem tam dorazil, zábava již byla v plném proudu. Všude plno lidí. Někteří tančí. Jiní zase vedou debaty na různé témata u dobrého vína a jídla. Plno barevných masek a ještě barevnějšího oblečení, které na některých dámách odhaluje více, než je třeba, ne-li vhodno. hádám ale, že takhle to je asi v pořádku a na takovýchto oslavách je to přijatelné. Kde jinde se přeci dá uzavřít nějaká dohoda, než právě na plese a bále, že? Pomalu jsem obcházel sál, občas ochutnal nějakou laskominu, která upoutala mé oko a přijal pohár s vínem. Nakonec jsem se zastavil u jedné zdi jen si tak užíval okamžik a díval se na hosty, jak tančí do rytmu hudby. Třeba tam zahlédnu někoho známého, ale s tolika maskami pochybuju, že jej poznám. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Párty jako hřbitově, aneb pohádka o feťákovi bez fetu, a rodině bez mozku Levnoožerhrad, Sál Dalajsemvšem, Ples maskující se jako zábava
Tenhle zkurvenej ples je asi stejná zábava jako nechávat se aktivně mrdat koněm (dámy nezkoušejte a vím, že vás to alespoň jednou za život napadlo) do krku. A věřte, vím o čem mluvím. Chlastá se tu asi stejně kvalitní víno jako psí chcanky, ženský tu jsou asi stejně povolný jako penis omotanej mucholapkou. Přísahám Bohu Dolores, i s tunou lubrikantu je to jak strkat ho do hromady písku! Zajdi si k felčarovi! | ||
