Dračie sluje

Letohrad, Křišťálový palác, Dračie jaskyne
Den před turnajem, podvečer
Rhaenerys Ondoryon a Maegor Ondoryon, okrajovo Secundus s Hughom Stantonom

Nachýlim hlavu, aby som lepšie videla na dútnajúceho dračieho princa. Mala by som sa klepať hrôzou, veď by mi jednou rukou mohol zlomiť väz či jedným stiskom ma zahrdúsiť. No netrasiem sa. Mlčky stojím a načúvam mu. Už mnou nepohne ani jeho nepekné označenie, ktorým častuje moju matku.
Pri jeho ďalších slovách mi vzplanú v očiach iskričky hnevu. Neklamem! Naozaj… no, možno to len nie je celá pravda. Hnevá ma, že jeho slová nemôžem rázne poprieť. Niečo na nich je. Nedokážem sa znovu vrátiť do klietky. Predstava starého života vo veži, ktorý mi nikdy neprekážal ma zrazu desí. Život, kde vymením jedno väzenie za druhé a nikdy neuvidím svet.
Rada by som po ňom niečo hodila. Len tak, aby som mu z tváre zotrela ten jeho vševediaci úsmešok.
Sama seba nespoznávam. Možno som len podráždená tou bolesťou. Je trochu rozmazaný…

Prečo sú moje viečka také ťažké? Chcem sa pevnejšie zachumlať do teplej látky… Počkať- To je.. je to plášť? Bola som v jaskyni a zatočila sa mi hlava. Ale ja som nemala plášť. Jediný, kto mal plášť bol strýc a ten by sa ho sotva dobrovoľne vzdal v môj prospech.
AAAaaaaaaaa
Vnútorný výkrik mi náladu nezlepšil. Dlžím mu drobnú láskavosť.
Bude už bezpečné sa postaviť? Hlava ma síce stále trochu bolí, ale už sa so mnou nekrúti celý svet.
Bez varovania otvorím oči a prvé čo uvidím je ustaraná Rhaeina tvár tak blízko mojej, že rozoznám prepletený vzor jemných vlákien jej dúhoviek. Odpustím si detinské BU, ktoré by som asi vypustila z perí, keby bol na jej mieste Hugh či Jen. Kde je Hugh? Už nie je pri vchode. Ani sira Indiryona nikde nevidím. Ako dlho-? Museli byť poslaní preč. Ale prečo?
“Prosím, netvár sa tak skrúšene,” špitnem s prívetivým úsmevom, “na stratu vedomia sa vraj neumiera, ak sa človek nezvezie na zem príliš nešťastne.” Doteraz to bola len teória, ktorú som nikdy nechcela skúšať na vlastnej koži.
“Je pozitívne, že som neupadla pred zrakmi ostatných hostí. Veď nevoľno mi bolo už v sále.” Domnievala som sa, že čerstvý vzduch mi celkom pomohol. Mylne.
Pozvoľna sa posadím a pod zámienkou schovania červeného otlačku dlane, odopnem si ozdobu a oslobodím vlasy z polorozpadnutého, no stále veľmi upnutého, účesu. Pravdou je, že mám vlasy radšej rozpustené.
Zľahka naaranžujem ligotavý závoj tak, aby mi halil poznačenú polku tváre a motýľa si pripnem o ľavý vršok šiat, nad srdce.
Dlhšie to už odkladať nemôžem. Postavím sa, stále sa haliac do jeho plášťa, a vystrúham obstojnú poklonu. “Ďakujem, sire,” šepnem pokorne.

Sokol a lišák

Letohrad, Křišťálový palác, Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Gloria, Maegor, Hugh a Secundus

Všechna má obvinění odmítá s až šokujícím klidem. Nehádá se se mnou, ani se o to nepokouší. Zní tak přesvědčeně a jistě – jak bych jí mohla nevěřit?
Věřím jí to všechno, třebaže nesouhlasím. O nic přeci přijít nemusí. Téměř vše pro ni může zůstat stejné, nikdo kromě nás o tom nemusí vědět. Jistě, byla by to lež, jenže ani já už dlouho nejsem natolik naivní, abych si myslela, že bez lží může kdokoliv z nás přežít.
Snad je to ona naivita, která se mi tak vrývá pod kůži a spolu s mým vysílením kousek po kousku odlupuje mé odhodlání. Nikdo tak naivní nemůže být špatný. Ne, k takové naivitě je zapotřebí naprostá čistota.
Než jí stačím její otázku zodpovědět, než jí stačím říct, že ne, že se mi neprotiví mít druhou sestru, že o ni vůbec nejde, ale jde o mého otce, promlouvá můj strýc. Tam, kde jsem já znovu nabyla svou trpělivost, ji on ztrácí. Kloním pohled k zemi. Ano, něco podobného jsem chtěla povědět, jen… Jen o něco méně přímo. Možná má příležitost stát se jednou z nás, ale využít ji přeci nemusí.
Jenže ani strýc nemá možnost svou řeč dokončit, Gloriiny oči se totiž protáčejí vzad a ona sama se začíná sunout k zemi. Snažím se jí zachytit, ale tíha jejího těla je pro mne příliš, a tak se mi daří jen zpomalit její pád. Překvapeně na ni zůstávám hledět. Doznívají ke mně strýcova poslední slova. Tuším, co jimi míní: Ondoryon se musí prokázat. Každý sám za sebe. Dokážu to někdy?
Přítomnost sira Secunda odhalí až jeho hlas. Polekaně k němu zvedám tvář. Roztřesené dlaně tisknu k sobě a nechápavě vrtím hlavou. Jestli žije? Copak… Copak jej skutečně napadlo, že bych mohla– Že bych dokázala–
„Omdlela,“ zašeptám, jako bych tím jediným slovem mohla celou situaci vysvětlit. On ke mně mezitím přistupuje, něžně bere mé ruce do svých a začíná je čistit. Nedovedu si představit, že na nich stopy krve neuvidím pokaždé, kdy mi padne zrak na lady Glorii. Doufám proto, že si zvyknu. Zatím mu zkoumavě hledím do tváře ve snaze odhalit jakoukoliv skulinku, jakýkoliv náznak toho, že není tak klidný, jak se mi zdá být. Nic takového ale nenalézám a jeho klid mi vrací ten můj – alespoň zčásti. Věnuji mu chabý, ale vděčný úsměv, skloním pohled k našim rukám a krátce mu je stisknu. Má naprostou pravdu. Ovšem dámy by neměly dělat spousty věcí, které já dělám. Možná prostě dáma nejsem. Možná jsem prostě… já. Přesto ale neprotestuji. Místo toho pokyvuji hlavou, než k němu opět zvedám oči. „Děkuji vám…“
Obrací se pak k mému strýci a zapřádají spolu hovor. Když mě strýc osloví, znovu přikývnu. „Ne… Nikdo jí už neublíží,“ řeknu rozhodně, načež se svezu do dřepu a nejistě ji pohladím po tváři, jako bych doufala, že ji to probudí. „Bude v pořádku?“ zajímám se, připravena pomoci siru Secundovi Glorii zabalit do pláště. Jakákoliv aktivita se mi nyní jeví jako dobrý nápad: cokoliv, jen abych nemusela myslet na to, že za okamžik budu čelit nejen otci a tomu, co před lety udělal, ale i svému bratrovi a tomu, co jsem provedla já.

Na bále

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Vaeron Ondoryon, ostatní

I já s úsměvem pozvedám pohár v přípitku a nijak přitom neskrývám, že mne jeho komplimenty skutečně těší: jsem si totiž jistá, že princ Vaeron je jeden z posledních, který by cítil potřebu mi pochlebovat. „Čas nestojí na ničí straně. A soudím, že tvrdohlavost mi v tomhle nepomůže a dívčí naivita mi už nesluší – své síly tedy šetřím na boje, které mají smysl.“
Jeho další slova přijímám s pokorou. Velice si jich vážím. Trochu pokyvuji hlavou a nato se zvedám, než před ním klesám v pukrleti na rozloučenou. „Děkuji vám, můj princi. Za víno, rozhovor i za vaši upřímnost. Dám vám vzkázat. A prosím, schovejte si pro mne i pro Vionu tanec, koneckonců by byla škoda mít na plesu dračího prince a nevyužít toho.“ S těmi slovy se od něj obracím a ponechávám jej jeho vlastním myšlenkám.
Cestou od jeho stolu jen zastavuji jednoho ze služebných a nařizuji mu, aby se postaral o doručení vzkazu členům rady: přeji si se s nimi zítra ráno o deváté sejít. Pohledem pak hledám Vionu. Dnes ji zatěžovat nijak nechci, tenhle večer patří jí a já doufám, že si jej užije, ale i s ní budu chtít zítra hovořit. Ba co víc, možná by bylo na místě, aby se i ona zasedání tentokrát zúčastnila.
Rozhlížím se po sálu, abych zjistila, kdo všechno již stačil dorazit a zda se děvčata dobře baví, což si jsem ale prakticky jistá, že ano. Za ta léta si zde Viona vytvořila moc hezkou skupinku, která nikdy neměla problém si nějakou tu zábavu obstarat. O to se skutečně netřeba bát – a třebaže kdykoliv jindy by byly na místě obavy, jestli se během večera nebudou bavit až příliš dobře, myslím, že dnes v noci si divočet zaslouží. A Vionini nápadníci si zaslouží trochu toho utrpení, které jim mohou dopřát! Jen ať přemýšlí nad každou větou a každým pohybem, jen ať zvažují, zda se jedná o nějaký test či lstivou past, jen ať ukáží, z jakého jsou těsta. Pokud si totiž mysleli, že se dostaví na štvanici a budou dědičku vévodství lovit, strašlivě se přepočítali. A já nepochybuji, že to brzy dobře poznají.

Draci a bastardi

Letohrad, Křišťálový palác -> Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Gloria, Rhae + Secundus a Hugh

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Niobe Aldarin a Lucerys Ondoryon a ostatní

Poslouchám monolog dvorní dámy o vínu, které právě pijeme - nu, věnuji zamyšlený pohled rudé hladině vlnící se v polovině mého poháru. Člověk by řekl, že by mělo při tom proslovu začít dělat něco speciálního, protože náhle mám pocit, že nepiji víno ale nějaký kouzelný elixír plný chutí, o kterých pochybuji, že je kdokoliv ze zdejší šlechtické smetánky doopravdy cítí.
A někdy je víno - zkrátka jen víno, pomyslím si pobaveně, ačkoliv nejsem netvor, abych rusovlasou múzu shodila. Jen drobně potřesu hlavou a skryji svůj výraz i myšlenky nakrátko za pohárem, ze kterého upiju.

Nebude? Ale bude, drahá, slídivé oči vidí vše bez ohledu na to, zda se to někdo snaží maskovat škraboškou, prolétne mi hlavou, ačkoliv ano, bezesporu to dává smysl. Masky skýtají falešný pocit bezpečí, ačkoliv se v tom skrývá opulentní kus ironie. Je to jen další hra, každý nakonec vždy ukáže jen to, co chce dát na odiv. Pro odhalování skutečného charakteru jsou zde jiné situace, které... Byly by na sledování zábavnější než tenhle rej povrchnosti.
"Někdy je lepší nehledat zbytečně věci a znamení tam, kde nejsou," pousměji se. Nikoliv výsměšně, jak by se mohlo při těch slovech zdát. Tenhle ples je jen dívčí představou o světě, více mi právě dvorní dáma vypověděla o sobě samotné a Vioně, než o zdejších hostech. Nepouštím se do žádných velkých monologů ani úvah, všimnu si pohled, který věnuje květinová lady Lucerysovi, který se jí vzápětí začne vyptávat a...

"Bylo mi potěšením, jsem si jistá, že v průběhu večera bude ještě mnoho příležitostí k hovoru. Přeji příjemnou zábavou Vám oběma," pokynu krátce hlavou, koutky rtů se pro tu chvíli roztáhnou do úsměvu. Jsem si jistá, že aspoň jeden z nich ocení možnost důvěrnějšího rozhovoru směřujícího k vzájemnému se poznávání...

V další chvíli vykročím od hovořící dvojice pryč ve snaze nalézt jiné bezpečné místo. Lem modrých šatů zavíří kolem nohou, splývavá látka spočívající přes ramena a záda se krátce zatřepotá podobna křídlům skutečného draka - či spíše dračice.

Krev není voda?

"Jistě, samozřejmě..." pousmál jsem se, "to jsem slyšel. Obzvláště o krásách Silverhillu," pobavený úsměv na mých rtech prozrazoval, že poslední věta byla spíše míněna jako vtip, škádlení. Mladý sir si jistě nemohl myslet, že se doopravdy táži na to, jak úrodná jsou pole v zemích jeho otce. Zajímal mě jeho otec samotný, jeho matka, sourozenci...

Naši rozpravu ale přerušily zvuky linoucí se z hloubi Dračí jeskyně.


XXX


"Zdá se, že jste odhalil ono rodinné tajemství," našlapoval jsem zlehka a neslyšně, jako bych jinak než slovy nechtěl narušit scénu, do které jsem se přikradl, "a zcela sám," uznale jsem pokývnul. Pohled mi přitom padl na nebohou světlovlasou dívku, jež Ondoryonům ležela u nohou.

"Žije?" prostá otázka. Odpovědí jsem si však nebyl tak jistý. Šaty stříbrné lady sice nezkrápěla krev, ale bystrému pohledu starého lišáka neunikly prameny vlasů v dlaních dračí lady. Ani šeptaná slůvka žádající si odpuštění. Mohl jsem se tak jen domýšlet, co se tu za tu chvíli událo a pravda, k smůle mladičké lady z hor, bude na straně dračí dvojice. Ať už je otcem lady Glorie kdokoliv.

Vyčkával jsem odpovědi, v obavách, jak bych řešil zápornou odpověď, zatímco jsem se v několika krocích vzdal pozice vzdáleného pozorovatele a stal se jedním z účastníků celé scény.
"Jen ztratila vědomí?" ujišťoval jsem se, když jsem se shýbl k nehybnému tělu a na hřbetu ruky mě zalechtal dech. Na víc jsem se neptal.

"Lady Rhaenerys, když dovolíte," aniž bych čekal na svolení, chopil jsem se drobných dlaní dračí dámy a začal je vyšívaným kapesníkem čistit od stop krve a pramenů vlasů, "dáma by si neměla špinit ruce," prohodil jsem, pohledem jsem se přitom zabodával do jejího příbuzného. Ať se mezi nimi stalo cokoliv, Maegor měl bezpochyby možnost tomu zabránit. A neučinil tak.

"Maegore," oslovil jsem tentokrát dračího prince bez jakéhokoliv titulu, "čistě z onoho přátelství, jež jste mi nabídl," pustil jsem ruce dračí lady, "ukončil bych to tady," zlehka jsem palcem přejel po vyšívaném sokolovi na kapesníčku, jakoby by to byla samotná tvář lady, jež stále ležela na chladné zemi, "budete potřebovat váš plášť?" otázal jsem se. Maegor zažil několik bojů a věkem byl starší, než já, bezpochyby tak věděl, že ztráta vědomí s sebou může nést i jisté nehody, jež zrovna nepřidají dobrému jménu žádné dámě. Skrýt je za barvy jejího nového rodu bylo to nejmenší, co jsme pro ni mohli udělat.

Draci a bastardi

Letohrad, Křišťálový palác -> Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Gloria, Rhae + okrajovo Secundus a Hugh

Sestry

Letohrad, Křišťálový palác, Dračie jaskyne
Den před turnajem, podvečer
Rhaenerys Ondoryon a Maegor Ondoryon, okrajovo Secundus s Hughom Stantonom

Ostrá bolesť mi vženie potláčané slzy do očí. No nekričím. Mlčky znášam ďalšie a ďalšie trhnutia, niekoľko lesklých zlatavých vlasov pomaly padá na kamennú podlahu. Vyšklbáva mi i uvoľnený pramienok nad spánkom, rubínová kvapka si pomaly razí cestu hladkým čelom. Nevydám hláska ani keď sa mi jej nechty zaryjú tak hlboko do porcelánovej pokožky, že po sebe zanechchajú karmínové mesiačiky. Otáča ma k sebe. Nejdem ani proti tomuto pohybu a ocitám sa tvárou v tvár svojej sestre. Akoby som sa dívala na svoj odraz v pokrivenom zrkadle. Spoznala som ju len pred pár minútami, no stihla som si ju obľúbiť. To a zúfalstvo v jej očiach mi dovoľuje prehiadnuť jej urážlivé slová. Niektorým veciam ani nerozumiem. S pohľadom, čo by mohoi patriť postrelenej lani a s vyčerpaným, smutno-trpkým šepotom jej poviem všetko, čo by mala vedieť: “Nie, nevedela,” moje slová sprevádza pokrútenie treštiacou hlavou. “Myslíš si, že nie som na hrane zrútenia, keď som sa dozvedela, že môj život je v troskách? Ale ty si trpela, tak som odsunula bokom svoje starosti. Chcela som ťa objať a konejšiť. Chcela som, aby si vychladla a neodsudzovala otca, ktorého máš isto rada, len na základe strýcových nepodložených tvrdení. Chcela som, aby ti strýko robil eskortu v obave, že by sa ti mohlo niečo vonku stať. Je mi ľúto, že to považuješ za lacné, bezcenné.” Pre mňa, v mojej situácii, by niečo také malo nevyčísliteľnú hodnotu. Keby ma niekto objal a povedal mi, že všetko bude dobré. Ale nebude a ja nemám nikoho takého. “Lady Rhae, ja som dnes prišla o všetko. O právo zvať sa Lady, o rodinu, o milovaný domov, o vyhliadky. Moja budúcnosť je temná, bez svetielka nádeje, pretože biľag ľavobočka, uznaného, či nikoli, ma bude sprevádzať po zvyšok života. A matka bude niesť cejch pobehlice, hoci na robenie detí vždy treba dvoch. Nepovedala mi to, lebo vedela, že vo chvíli ako zistím pravdu, odídem.” Bolesť hlavy sa stupňuje. “Vieš, akého správania sa mi dostane.”
Chcela som otca požiadať o ochranu. Počula som, že je to čestný muž, no uznal by bastarda? I kedy… moje vyhliadky na vydaj budú mizerné.
“Skutočne, je ti tak proti srsti mať ďalšiu sestru, byť bastarda?” hľadám pravdu v hlbinách jej oči.
Na krátku chvíľu odvrátim tvár. Nepotrebujem to. Hugh mi pomôže. I Melité bude pri mne stáť. Vždy budem mať pár dobrých priateľov. Žiť môžem v tom dome, ktorý som nedávno kúpila a zriadila v ňom sirotinec…
Znovu jej pohliadnem do očí.
“Nie je pochýb, že som ondoryonský bastard. No niet dôkazu, že som dcéra tvojho otca.”
Nakoniec len mlčky hľadím do jej slzami zaliatych očí a cítim, ako ma opúšťajú posledné zbytky síl.
Než moje vedomie prepadne temnote vidím, ako sa jej hýbu pery, no slová už nepočujem. Len sa v mdlobách suniem k zemi.