Sesterská láska

Na tváři lady Glorie se objevuje několik rudých kapek, které se rychle slévají do pramínku. Vmžiku jej zakrývá kapesníčkem zrovna jako já roztřesenou dlaní zakrývám svá ústa, jako bych ani nemohla uvěřit, že za tenhle pohled nesu zodpovědnost já sama. Kloním oči ke svému prstenu, který onen šrám nepochybně způsobil. Nikdy dříve jsem nikomu neublížila a teď… První prolitá krev je její… a tedy i má.
Lítost, stud i vše ostatní, co jsem v ten okamžik stačila pocítit, mizí ve chvíli, kdy Gloria znovu otevírá ústa. Vrtím nechápavě hlavou. Co to povídá? Jak to mluví?
Co bych jindy a od jiných považovala za laskavost a starostlivost, zdá se mi teď být výsměchem. Mluví ke mně, jako bych nebyla nic než pouhé rozladěné dítě. Cosi uvnitř mi říká, že si to zasloužím, že mi to patří za to, jak jsem se k ní zachovala, ale promlouvá ke mně i něco dalšího a mnohem strašlivějšího: a já poslouchám.
Jak tady může stát a nakazovat mně i strýci dívka jako ona, dívka, která je onou bardkou z náměstí, o které mi pověděli, že se Malaeryse bála natolik, že ze sebe dostala sotva půl slova? Jak tady může stát tak pyšně a hovořit, jako by byla princeznou, jak může s princem mluvit, jako by jí byl rovný? Kde se v ní bere ta jistota?
Náhle mi vše dává smysl. Další zrada s sebou přináší další záplavu slz. Už nezáleží na tom, kdo všechno nás slyší nebo vidí. Nemohu to v sobě udržet a nemohu ji nechat odejít.
Natahuji se po ní, chytám ji za vlasy a pokouším se přitáhnout ji zpět k sobě, místo toho mi ale mezi prsty zůstávají celé prameny jejích vlasů. Bezmyšlenkovitě ten pohyb opakuji a druhou rukou ji přitom beru za paži, zarývám do ní nehty, a stáčím křehkou dívku k sobě. „Věděla jsi to!“ Nedokáži zakrýt zoufalství, které mé obvinění provází: poznala jsem ji před pár desítkami minut, a přesto jí zcela důvěřovala. A ona toho nade všechny pochyby chtěla zneužít. „Věděla jsi to, že ano?! Věděla jsi, že jsi jeho dcera, pověděla ti to!“ Povoluji své sevření, ale přesto ji nepouštím. Držím se jí, jako by na jejích odpovědích závisel můj život a dost možná i ten její. „Připravila tě na to moc dobře, že ano? Řekla ti, co máš dělat, jak se chovat, jak si získat lítost i náklonnost mé rodiny, jak to udělat, aby se na tebe otec podíval a skutečně v tobě viděl svou dceru?“ zasyčím. „Můj otec možná zradil to, co mu mělo být svaté, ale to i tvoje matka, rozumíš?“ Ze rtů mi uniká zahořklý smích. Nejsem s to pochopit, co tím chtějí obě získat. Copak je její matka ochotná riskovat postavení celé rodiny, jen aby její dcera skutečně pronikla do té královské? „Je to obyčejná děvka… Co od nich chceš slyšet? Co chceš slyšet od otce, co si máme vyslechnout? Že to byla velká láska, že byli nějací zhrzení milenci, kteří využili té jediné příležitosti, kterou měli, aby byli spolu, třeba na krátký okamžik? Že jí chtěl zanechat památku na tu noc místo toho, aby ji donutil kleknout a polknout, nebo že snad byli oba tak zpití a osamělí, že nevěděli, co dělají? Copak ti je docela jedno, jak moc tím ublížili tvému otci a mé matce? Myslíš si, že se podíval na svého syna, tvou sestru a tebe a byl takový hlupák, aby ho nenapadlo, že mu nepatříš, aby na tebe nepohlížel a nepochyboval a nelitoval?“
Cítím se vyčerpaně, jako by mě všechen ten vztek vysílil, má zášť zrovna tak. V mém pohledu už nic z toho k nalezení není – v mém srdci ano, ale obojí tam zamykám: chci si to schovat pro svého otce; tomu to totiž skutečně patří. Glorii teď držím takřka něžně, jednu dlaň přes její paži, skoro ve snaze zakrýt stopy po nehtech, jež jsem na ní zanechala, druhá už dávno nesvírá prameny jejích krásných vlasů, ale spočívá na její tváři, když jí hledím do očí, ve kterých hledám odpověď na všechny mé otázky... či alespoň na jednu. A ten pohled nemohu vydržet.
Nemohu ji vinit za hříchy našich rodičů a nemohu ji vinit ani v případě, že je nástrojem v nějakém ďábelském plánu její matky. Ne. Je dobrá. A snaží se být dobrou dcerou. A co víc - mně dobrou sestrou.
Pohlížím ke stropu dračí sluje, ale ani tak se mi nedaří slzy zahnat. Vracím se proto k jejím očím. Ať mi ta bolest do nich vepsaná třeba zlomí srdce.
Chvíli na ni hledím mlčky. „Odpusť mi…“ hlesnu nakonec. „Odpusť, prosím…“

Na plese

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maria, Raffael, Lucrezia

Mé děti si s Marií začaly vyměňovat typické zdvořilostní fráze. Obě ale překypovaly nevybouřenou energií - jako ostatně vždy - takže uctivá slovíčka rychle začaly nahrazovat dětské vtípky a sourozenecké šarvátky. Maria naštěstí měla pro oba pochopení a zeptala se Lucrezie na téma, kde má dcera musela na chvíli zvážnět a odpovídat s rozmyslem. Na chvíli jsem zpozorněl. Odpověď na tuto otázku toužili znát všichni a zrovna má dcerka by mohla vědět něco zajímavého. Nakonec ale odpověděla dost neurčitě, ať už úmyslně nebo ne.

Přesto jsem ale musel do naší malé debaty vstoupit dříve, než se zvrhne na něco, co bych rozhodně nerad viděl.
"Chválil jsem třeba tvou skromnost," pověděl jsem své dceři se vší vážností v hlase a nechal jí na chvíli přemýšlet, jestli jsem to myslel skutečně vážně. Aspoň uvidím, jak moc mě vlastně zná.
Pak jsem se otočil na Raffaela.
"A co ty, synu? Kde máš svou nastávající? Při příležitosti jako je tato bys měl být hlavně s ní a ne tu jen tak postávat."
Rozhlédl jsem se, jestli ji v nejbližším okolí náhodou neuvidím.

Dva draky a...sokol

Letohrad, Křišťálový palác -> Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Gloria, Rhae + okrajovo Secundus a Hugh

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón > cesta preč a Dračie jaskyne
Den před turnajem, podvečer
Rhaenerys Ondoryon, Hugh Stanton, Maegor Ondoryon a Secundus

S pochopením prikývnem, keď mi nemôže prisľúbiť návštevu. Zaiste je veľmi zaneprázdnenou osobou so starostlivo vypracovaným plánom schôdzí a udalostí, ktorých sa musí zúčastniť. Trochu ma to mrzí, ale ktovie, čo prinesie budúcnosť na svojich perutiach?
“Bolo by veľkým sklamaním stretnúť zaujímavé osobnosti za všedných okolností,” zasnene pozorujem neďaleko poletujúceho veľkého motýľa s krásnym vzorom na zamatových krídlach. Škoda, že tu nemám svoj blok, aby som si ho mohla zvečniť.
“Bude mi cťou. Nevyužiť túto príležitosť k zábave, by bola škoda,” súhlasím so smiechov v hlase.

Sir je rozhodne lepšou alternatívou. I ako mladší syn má isto nejaké ďalšie tituly, no zdá sa, že dáva prednosť vyslúženým rytierskym ostrohám.
“Ako si prajete, sire,” súhlasím s drobným úklonom hlavy.
“Privilégiá kráčajú rukou v ruke s povinnosťami. Hoci je to obyčajný, tradičný spôsob života, dúfam, že môj manžel mi bude viac partnerom ako vládcom.” Vymeniť jedno väzenie za druhé, byť len spútaná inými okovami… tá predstava sa mi nepáči, skoro ma desí.
“Je to výsada, ktorá mi môźe byť ľahko odobraná,” napríklad, keď prídem domov… starý otec nie je známy pre veľkodušnosť a schopnosť odpúšťať. Väčšina ľudí by ho opísala nelichotivými prívlastkami a to celkom oprávnene. Pravdepodobne ma zamkne vo veži kým nenájde-
Sotva znateľne sa zachvejem ako lístok brezy vo večernom vánku, no prívetivý úsmev mi z tváre nemizne. Tieto obavy si nechám na zajtra, keď sa vydám na cestu.
“Nuž, našlo sa pár mladíkov, čo sa pokúsilo požiadať ma o ruku bez požehnania bratovho a barónovho. Jeden dokonca navrhol útek,” poviem s miernym znechutením, zamyslene tonúc v spomienkach na toho bláhového muža. Bol vôbec hoden takého označenia? Mal peknú tvár, podmanivý hlas a slová, ktoré vyšli z jeho perí, boli tie správne, lichotivé. Boli to slová, ktoré by chcela počuť každá mladá dáma. Okrem mňa.

“Možno keby sme toho mladíka mohli pozorovať viac ako pár nocí a jeho lásku by trochu overil čas, bolo by tomu inak. Je to hlavný hrdina, samozrejme, že má nejaké nespochybniteľné kvality,” odpoviem so smiechom, “keby tomu tak nebolo, dámy by netrpeli jeho skonom. Veď mnohé by neváhali vymeniť si razom miesto s Júliou, hlavne počas tej scény s balkónom.” Chvíľku uvažujem, ako odpovedať na jej ďalšiu otázku. “Diváci. Sme diváci. Dívate sa na svet bez semienka pochybností? Úlohou diváka nie je len pozorovať dianie na javisku, slepo hltať predostrený obsah. Nie, divák by mal kritickým okom hodnotiť to, čo mu autor ukazuje,” ožijem vášňou i oči mi vzplanú a bežná, pokojná, skoro chladná atmosféra sa zmení ako mávnutím čarovného prútika na iskrivú, žhavú a plnú energie. Tón hlasu je stále tichý, no je rozhodný. Ako ľadová škrupinka, v ktorej vnútri planie oheň.
“Mercutio bol verný a rmútilo ho, keď videl, že Romeova láska k Rosaline nie je ničím iným, ňež-li očarením. Že jeho priateľ len chce niečo, po čom túžia i zástupy iných mužov.” Nie je to vari častý jav, že sa len ako divé psy o kosť ruvajú?
Ten mladík vskutku rozhýbal reťazec tragických udalostí, to nemožno poprieť. “Mal veselú, dobromseľnú povahu, bol nesmierne lojálny a mal srdce na správnom mieste. Jeho metódy rozveseľovania boli vskutku pochybné, ale myslené dobre a neváhal bojovať, keď Tybalt vláčil Romeovu česť v prachu.” Belasé oči mi žiaria vnútorným jasom a ja si uvedomujem, že som zabudla na všetkých prítomných.
“Prepáčte, nechala som sa trochu uniesť,” poviem tichšie, krotšie, bojujúc s pocitom viny, že som ukázala stránku, ktorá sa mladej dáme nehodí.
“Dúfam, že to bude príjemné prekvapenie,” odpoviem polováže s jagavým zazubením.
“Prosím, veďte nás sire,” zakontrujem smerom k Dračiemu Princovi pobavene.

Hugh, vedľa ktorého cupitám, je vyšší, má dlhšie nohy a čo je jeden jeho krok, sú dva moje. Napriek tomu som rada jeho blízkosti. Chvíľu mlčím a on sa nepýta. Vie, že mu poviem všetko, keď príde čas. Vždy to tak bolo. Vždy sme spolu zdieľali tajomstvá, ktoré sme chceli skryť pred prísnym starým otcom.
Zahanbene zvesím hlavu a sotva počuteľne priznám, čo som vyviedla.
“Pýtal si sa, čo sa odohralo popoludní-” prehltnem, na okamih sa odmlčím než znovu nájdem hlas. “Tak trochu som ušla našim Sokolom. Vlastne som sa vyplížila preč. Na námestí vládol čulý ruch a bolo tam množstvo umelcov…Boli tam bardi a tak… I ja som chcela porozprávať tunajším ľuďom jeden z našich príbehov, čo som zveršovala. Myslím, že sa moje vystúpenie divákom páčilo. Pár ich skoro nedýchalo. Potom sa ale všetko zvrtlo. Veľmi ma to mrzí. Odkiaľsi sa vynoril princ Malaerys Ondoryon. Pochytili sme sa, ani neviem ako. Bola som unavená a chcela som odísť, a tak som nedbala etikety a pobrala som sa k odchodu bez jeho prepustenia. To, čo nasledovalo nebola pekná scéna. Mala by som sa radšej zajtra vydať na cestu domov. Ty si ale nenechaj pokaziť pobyt a prosím, odpusť mi…” v rozrušení z tej spomienky zaryjem nechty ako pazúry do jeho predlaktia.

Monumentálna architektúra ma ohromí. Sledujem stĺporadie končiace v čiernom šere a neubránim sa myšlienke, že toto podzemie museli vybudovať obri.
“Impozantné,” súhlasím s postarším Ondoryonom pomaly prechádzajúc pohľadom po siluete najbližšieho Draka ligotajúceho sa zlatom. Zlatá nádhera s krutými očami, koho mi to len pripomína?
Mlčky a veľmi energicky prikývnem. Niekoľkokrát. Určite pobežím preč, ak by sa Odaroth rozhodol venovať nám viac pozornosti, než by bolo zdravé.
Pohľad do dračej sluje mi pripomenul kráľa, z jednej starej povesti, ktorý raňajkoval vďaka lietajúcemu koňovi v železnom dole, obedoval v striebornom a večeral v zlatom. Len tu by to bolo naopak. Ondoryon by mohol s Drakom raňajkovať v augarských zlatých baniach, obedovať v strieborných silverhillských a večeral v železných pri Evendore.
Biela Dračica žiari tmou celkom inak než jej sused. Ladná krivka krku prechádza do štíhleho tela so zloženými blanitými krídlami. “Majestátna,” vydýchnem. Povedala som to nahlas? Ale Lazmaris sa inak nedá opísať.
Zalantis je menšia, možno dokonca najmenšia z prítomných Drakov. V ladnosti však za bielou spoločníčkou nezaostáva. Vlastne pôsobí pružne a vratko. Zaiste letí pomalšie než ostatní, no akrobatické kúsky na jej chrbte musia byť čírou radosťou.
Oba zelené Draky sú ako ich jazdci. Hrdé, s kráľovskou aurou, čo ich obklopuje.
Zafírová dračica je veľká ako menší kopec a asi nik by sa ňou nechcel stretnúť v boji. Vlastne len máločo by sa Drakom mohlo postaviť.
Kdesi v zadom kúte je čierny tieň. V tlmenom svetle pochodní sa dajú rozoznať ostré rysy kričiace nebezpečenstvom. Jedno zlé oko nás neúnavne sleduje.

Brat poslušne zastane, dokonca sa zdá, že sa mu i uľavilo. Ja draky pozorujem s narastajúcou zvedavosťou a rada by som si ich prezrela zbližša. Teda aspoň hnedú Dračicu, za ktorou sme prišli.
“Prosím, ospravdlňte nás,” poviem smerom k sirovi Indiryonovi a Hughovi, no viac nestihnem. To už som ťahaná Lady Rhae hlbšie do jaskynného komplexu.
Pokúsim sa stiesnený pocit, nervozitu i strach zahnať, upokojiť sa. Dýcham zhlboka a pokúšam sa i o úsmev.
Moju úzkosť rozptýli i hlas ondoryonského Princa.
Prekvapene povytiahnem obočie, zvedavá, čo mi chce povedať. Možno to bude skutočne niečo inšpiratívne.
“Prosím, pokračujte, sire.”

Dračí krk sa ladne pohne a pred nami sa objaví veľká hnedá hlava. S prekvapením zisťujem, že nemám strach. Len zvedavosť ma primäla pomaly zdvihnúť a natiahnuť ruku, kým sa končeky mojich prstov zľahka nedotknú hladkých, hnedých šupín. Oči tejto Dračice, ak nie sú prívetivé tak aspoň hravé. Ani jeden z Ondoronov ma nezastavuje, keď druhou rukou pohladím krk kúsok za miestom, kde sa pojí s hlavou.
Hladké šupiny neboli chladné, ako som sprvu očakávala.
Uvoľním sa a plavne podídem trochu bližšie.
Pod dlaňou nečakane pocítim niečo hrejivé. Niečo, čo sála zo samotnej podstaty tej bytosti. Ustanem v pohybe, zoširoka otvorím oči úžasom a nakoniec zaklipkám mihalnicami.
Pery sa mi formujú v otázke, ktorú však nedokážem vysloviť. Možno preto, že vlastne neviem, čo by som sa opýtala.