Kdo hledá, najde

Draci, draci, draci!

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón, později Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor a Rhaenerys Ondoryon, Gloria a Hugh Stantot

Gloria je mnohem hovornější než já, a tak ji nijak nepřerušuji v činnosti, která je pro ni tak přirozená. Tiše tak následuji obě dámy a oba pány směrem, kterým jdou a nic moc neříkám. Nanejvýš pronesu nějaké ty zdvořilostní fráze, když je to třeba.

O něco později...v dračí sluji

Pohled na draky je úchvatný a děsivý zároveň a co mě týče, jsem jenom rád, že mám na sobě stále masku co alespoň trochu maskuje mé pocity – něco mezi úžasem a děsem. Když jsme tedy vyzváni, abychom zůstaly u vchodu, nemám s tím nejmenší problém a této žádosti velmi rád vyhovím.

„Ano, skutečně impozantní tvorové.“ Souhlasím v tichosti, zatímco sestra se jde podívat poněkud blíže. No snad se nic nezvrtne. Zavrtím hlavou, zaženu nepříjemnou myšlenku a trochu se zamyslím, nad tím jaká je vlastně má domovina. Nebo alespoň ta malá část, která je mi známa.

„Inu rozlehlý, s majestátními pohořími a úrodnými údolími.“ Začnu obecně, bez bližších podrobností o jednotlivých oblastech, které jednoduše neznám víc, než kdokoliv jiný natož lord Secundus. Snad až na Stříbrné hory, kde to přece jen znám o něco lépe a mohu zmínit Stříbrný palác, či Silverhill samotný.

- především Luke Ondoryon a Niobe Aldarin

Poznámku týkající se nepochybně Zlatého draka nekomentuji, ačkoliv se tu najde zajisté spousta lidí smýšlejících stejně jako mladý Luke. Uvědomuji si ovšem, že tady se pohybuji na tenkém ledě, zde ve společnosti, co vše vidí a slyší, a tak jen mlčky přikývnu. V další chvíli se ovšem musím pousmát, Ondoryoni a draci. Se mnou a Altaris to bylo trochu jiné než jako měli ostatní, jejichž draci se vylíhli v dětství a vyrůstali spolu. Byly jsme partnerky, když mne před lety přijala a já si toho závazku vážila. Avšak stále to bylo pouto se starším drakem, jehož vejce se vylíhlo pro někoho jiného.
"Altaris bude zajisté odpočívat po dlouhém letu, doprovázela loď, na které jsem připlula. Přísahám, že u toho dováděla jako někdo o pár tun lehčí," do hlasu mi pronikne pobavení. Byl to nádherný - fascinující - pohled, který nikdy nezevšední.

"Tak na dary a na úspěchy," naznačím přípitek zvednutím sklenky vína a rovnou si jeho doušek dopřeji. Tak akorát včas, do mého zorného pole se dostane Květinová lady, jejíž drobné krůčky zajisté směřují právě k nám. A nemyslím si, že kvůli mě, přeci jen Luka snadno prozradí světlé vlasy typické pro Ondoryonskou krev a já jsem si poměrně jistá, že tohle rusovlasé stvoření sem vešlo jako doprovod lady Viony.
Vyčkávám, než nás dvorní dáma osloví a Luke jí odpoví a zdá se mi, že mladý muž v její přítomnosti ožil. Přelétnu naši novopečenou společnici pohledem, po pravdě nemám tušení, kdo se skrývá pod maskou, nejsem až tak dalece seznámená s Indirskou šlechtou, o maskách ani nemluvě.

"Nu, myslím, že tohle víno je už v té nejlepší společnosti, jakou si mohlo přát," dodám k Lukovým slovům a kývnu k lady hlavou. "Povězte, čí to byl vlastně nápad, uspořádat ples v maskách?" pousměji se. A mimoděk využiju příležitosti, abych pohledem sklouzla k tanečnímu parketu, po kterém korzoval Valiant v princezniných zkušených spárech. Ne, ten pohled se mi stále neomrzel a i nyní vyvolal pobavení v mé tváři.

Divá zvěř

"Těšíme se společnosti neobyčejných dam," poznamenal jsem směrem k dvojici vznešených pánů, když se obě dvě dámy rozhovořily o hře, kterou jsem zmínil, "vskutku jsem netušil, že je až tak populární," ona slova patřila více mé vlastní maličkosti, než komukoliv jinému. Vystačil jsem si se zmínkou romance, s opisem zahrad, které halila noc a se slovíčky má paní, slunce, posle východu, abych u dam docílil čeho jsem chtěl. Světlovlasé krásky se však v tragédii vyznaly lépe, než bych byl ochotný nahlas přiznat.

Ladně, jako tanečník na parketu, jsem tak raději odtančil k jinému tématu a k mému štěstí nás zrovna to odvádělo z balkónu. Dračí princ se ujmul vedení naší skupiny a já se ujal královské krásky. Neobvyklá blízkost mi zavdávala možnost se jí svěřit s neobvyklým darem, ale jak jsme procházeli chodbami a uličkami, zdálo se, že nikdy není ta správná chvíle, až jsme nakonec došli až k Dračí jeskyni.

"Monumentální bestie, že?" otočil jsem se na sira Stantona, když se Maegor a obě dámy vydali dál do jeskyně. Otázku jsem položil sebevědomím hlasem, do které se naštěstí nevryl nutkavý pocit, že zde nemám, co dělat. Jako špehmistrovi mi nebylo žádné místo svaté, ale zároveň jsme dobře věděl, kam nos strkat a kam ne. A Dračí jeskyně plná draků byla místa, kam bych se sám nevydával. Kdo ví, kdy je krmili naposledy...

"Nemůžu říct, že bych tu rád čekal," navázal jsem na svou předchozí větu i na svůj myšlenkový pochod, "ale snad je i dobře, že jsme zůstali chvíli o samotě. V sále by vás bylo těžké hledat. Jaký je Augar? A jeho pán?" zajímal jsem se. Spolu se svou sestrou tvořili zajímavou dvojici. Pro mě takřka neznámou a přesto vyslanou sem, do Letohradu, mého domova, aby si tu pokud možno našli sňatek.

Na špacír

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón, později Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Gloria, Hugh, Maegor a Secundus

Na její pozvání nemohu říci nic než prosté díky: jakkoliv by mě potěšilo ji navštívit, je to něco, co nemohu slíbit. Nejedná se jen o mé rozhodnutí. Oceňuji proto, že se náš rozhovor rychle přesouvá dál. Se smíchem přikyvuji, když hovoří o svém cizinci a o mužích. „Chápu, jak to myslíte. Nemyslím, že jsem někdy poznala skutečně zajímavého muže – a ti nejzajímavější, které jsem potkala, jsem potkala za těch nejzvláštnějších okolností,“ nadhodím vesele. „Ovšem… Nebyli zajímaví v tomhle smyslu,“ dodám ještě. A když navrhne, že mi případně bude taneční partnerkou, s radostí přijímám. „Ráda si s vámi zatančím tak či tak. Alespoň bude skutečně veselo.“

Hovor lady Glorie a mého strýce mnou skutečně rezonuje. Vždy som sa snažila byť čo najlepšou vnučkou, dcérou, sestrou…? Mohly bychom si být ještě podobnější? No, nejspíš ano. Něco mi totiž říká, že jí se to alespoň daří. Tuším totiž, že já se toho všeho dnes vzdala docela.
Ovšem to mě ji nemůže překvapit. Její výběr oblíbence ze hry ale ano. Poněkud nechápavě a zároveň na ni pohlížím. „Má své nepochybné kvality, ale…“ Trochu potřesu hlavou. „Copak vážně mladíka, chlapce, možná plného nestálosti mládí, ale nepochybně milujícího a připraveného své srdce otevřít i po tom, co bylo zlomeno, obětovat jej, mladíka nepochybně oddaného své nové paní zavrhnete jako přelétavého a fádního? Kdo jsme, abychom o jeho lásce pochybovaly, když je tak mlád a něco takového jakživ ještě nezažil a když i těch pár dní bylo v jeho krátkém životě o tolik delších, než by se mohly zdát v životě někoho staršího? A proč jej soudit o tolik tvrději než mladíka, který jej přesvědčil, aby na svou lásku zapomněl, proč toho nad ním vyzdvihovat? Ačkoliv bych nerada na někoho sváděla vinu a nerada přehlížela jádro příběhu, které romantické zdaleka není, nebyl to právě Merkucio, kdo svým přesvědčováním uvedl celou tu tragédii do pohybu?“ Nemohu se své zvědavosti ubránit: chci vědět, co tuto fascinující mladou dámu k jeho charakteru tak táhne a jak to zapadá do hádanky, kterou je opředena.
K mojí radosti všichni souhlasí s mým plánem jít pozdravit Zalantis. „Rozhodně ne, lady Glorie. Draci nejsou známí pro svou trpělivost.“ Zazubím se vesele. „I když to pro ni bude jistě překvapení. Nejčastěji se totiž vídáme ráno.“
Strýc se přirozeně stává vůdcem naší skupiny a vede nás do dračích jeskyní, kde se stává i jakýmsi průvodcem a lektorem. Jsem si jistá, že to všichni ocení: co je mně známé, jim je cizí, a tak, zaklesnutá do Secundovy paže, zvědavě pozoruji jejich reakce.
Nakonec rozhoduje, že dál postoupíme pouze ve trojici, což se mi zdá rozumné. Pouštím se tedy svého doprovodu a usmívám se na něj i na sira Stantona. „Omluvte nás prosím, pánové.“
Místo toho beru za ruku znovu lady Glorii a s veselým úsměvem ji tisknu. „Hlavně se nelekejte,“ zašeptám jí. „Když budete v klidu, ona také.“
Jakmile zastavujeme, pouštím se i jí a jdu ještě pár kroků před svého strýce, abych byla první, kdo se se Zalantis přivítá. Volám ji k sobě a vzápětí již objímám její mohutný krk. S klidným úsměvem obracím na lady Glorii, abych ji ujistila, že je vše v nejlepším pořádku a případně jí dodala odvahy. Jaký příběh jí chce asi povědět?

Víno, osamělý rytíř a dvě dámy

Veľká Výprava

Letohrad, Křišťálový palác -> Dračí jeskyně
Den před turnajem, podvečer
Maegor, Gloria, Secundus, Rhae a Hugh

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón > cesta preč
Den před turnajem, podvečer
Rhaenerys Ondoryon, Hugh Stanton, Maegor Ondoryon a Secundus

“Potešenie je na mojej strane, lady Rhae,” odpoviem s úsmevom a formálnym úklonom ešte raz.
Keď opisujem pôvaby domova, spomeniem si na Jennu. Ako sa sestrička asi má? Snáď dobre. Viem si živo predstaviť jej siluetu rysujúcu sa oproti vysokému oknu knižnice, pod ktorým zvykla sedávať, zaborená do niektorého obľúbeného zväzku. Ja si písaného slova hlboko vážim, no ona je doslova knižným červíkom. S nadšením sa prehrýza i kúskami, nad ktorými som ja umierala nudou. Než zajtra odídem, mala by som navštíviť tunajšiu bibliotéku, aby som jej mala o čom porozprávať.
“Ak niekedy budete mať voľný čas, môžete prísť na návštevu,” poviem trochu nesmelo s rumencom na lícach, “no obávam sa, že naše sídlo nie je tak výnimočné a pohodlné ako Krištáľový palác alebo Falmaarske sídla.” Od svojho vzniku Silverhill prešiel niekoľkými prestavbami a vyzerá vskutku impozantne. No je to chladné, kamenné miesto, ktorému na útulnosti pridávajú len veľké krby, kožušiny, hrubé koberce a gobelíny zobrazujúce historické udalosti. Sú tam vyšití rytieri na koňoch ale i draci. Môj najobľúbenejší je odlišný, namiesto matného pozadia je červený, osídlený dámou v belasých šatách a žiarivým jednorožcom…
“Bol ako závan čerstvého vánku počas letného indirského popoludnia,” možno osviežujúci, ale ako prišiel tak odišiel. “To je pravda. Nie je to však veľmi pravdepodobné a ak sa tak nestane, nebudem sklamaná. Nestretla som totiž muža, ktorý by ma skutočne zaujal.” S privretými viečkami skrývajúcimi desiatky pocitov, sa nadýchnem čerstvého vzduchu, no počúvajúc jej ďalšie slová, musím sa uškrnúť. “Pochybujem, že by sa niečo také mohlo stať. No ak by na to predsa len došlo, bude mi cťou robiť vám tanečnú partnerku, ak o to budete stáť.” Sama som neraz so svojimi dámami spestrila nejeden tanečný večer, cupkajúc Black nag či tancujúc niektorý z kruhových tancov. Najradšej mám ale tie vidiecke, živé, plné energie i smiechu. Samozrejme, že mi starý otec zakázal účastniť sa ich a to i počas dožinkových slávností v podhradí. Ani Hugh ma tam nechcel zobrať, stavajúc sa na barónovu stranu. “Milujem tanec. Je to jedna z mála možností, ako zažiť aspoň trochu slobody.” A neunudiť sa k smrti vyšívaním.

Úklonom pozdravím i druhého novopríchodzieho, ktorého vlasy vo svetle sviečok dopdajúcom zo sály žiaria ako medené vlákna. Ak som mala pochybnosti o jeho totožnosti, rýchlo sa rozplynú.
“Dračí Pán, sir Indiryon, dovoľte mi predstaviť môjho brata sira Hugha Stantona.” Chvíľu, počas ktorej si muži vymieňajú zdvorilé pozdravy, využijem k príprave na akýkoľvek rozhovor, čo by mohol nasledovať.

Oslovovať ho menom? Šok čitateľný v mojom postoji i pohľade rýchlo prekonám a s hlavou v úklone prehovorím pokorným tónom: “Milord, niečo také si nemôžem dovoliť.” Chce len vidieť reakciu môjho brata? Alebo sa mi vysmieva? Jeho ďalšie slová len potvrdzujú moju domnenku. Pohráva sa so mnou ako drak s myšou.
“Vždy som sa snažila byť čo najlepšou vnučkou, dcérou, sestrou a jedného dňa chcem byť niekomu, koho si zvolím, tou najlepšou manželkou.” Poctivo sa vyhýbam pohľadu na Hugha. “Občas však túžim po čase pre seba. Bola som zvedavá na kultúru Indiru a chcela som sa podeliť o tú našu.” Hudba, spev i príbehy sú pre všetkých. A nie je lož, že by som rada spoznala svoju hodnotu tvorcu a interpreta, nielen tú vo výške vena. “Chcela som sa inšpirovať umením, remeslom a technickým umom, ktorého prvky by sa dali zakomponovať do našej civilizácie a vzdelanosti.” Narovnám sa i zdvihnem k nemu zrak, úsmev sa mi pohráva s perami. “Neúplne,” odpoviem princovi na jeho otázku. Je to ako kráčať po žeravých u-
„Lady Glorie!“ výkrik po mojom boku okamžite pritiahne moju pozornosť, zablúdim zrakom k Lady Rhae, ktorá vyzerá akoby práve vyriešila obrovskú záhadu. Poskladala si dieliky skladačky správne? Na tom nezáleží. Jej veselosť je nákazlivá, rozšíri mi úsmev i oči mi trochu zjihnú.

Sir Indirion spomenie jednu z populárnych hier, no veľmi pochybujem, že ide z jeho strany o náhodnú poznámku.
“Je to hra, v ktorej umrú ústredné postavy príbehu,” poznám to dielo veľmi dobre, “ale musím uznať, že ich život a skon moje srdce naozaj nepoznačili, zato on-” mysľou zablúdim k indirskému mestu s červenými škridľovými strechami, s mramorovou fontánou v strede námestia zdobenou nyfami a panom a campanilou týčiacou sa k blankytnej nebeskej klenbe, opísanému v expozícii a k niekomu celkom inému ako bol protagonista. “Hlavný hrdina bol fádny a prelietavý, bez ohľadu na jeho sladké slová pod už spomínaným balkónom. Veď to bolo sotva deň potom, čo koril sa krásnej Rosaline.” Usmejem sa na sira v oslnivej maske: “Ak chcete poznať môj názor,” medzi mojimi spoločníčkami, nespornými milovníčkami danej drámy, nepochopený a nepopulárny, “najlepší je Mercutio.” Veď na jeho počesť nesie moja drahá Kráľovná Mab svoje meno. Občas, keď jej jemnou kefou pomaly prečesávam hodvábnu, snehovobielu srsť, prednášam jej jeho slávnu reč.

Sir Indiryon navrhne návrat do sály a ponúkne rameno lady Rhae, ktorá sa bez váhania k nemu pripojí, no znenazdajky ma zľahka uchopí za ruku. “Samozrejme,” poviem trochu zarazene no úprimne. Prekvapilo ma, že moje predošlé slová vnímala len ako zdvorilú odpoveď. “Kto by nechcel vidieť krásneho draka s príjemnou povahou?” spýtam sa s melodickým smiechom a žiariacimi očami. “Je to výborný nápad, pôjdeme sa prejsť.” Veľmi sa nestarám o to, čo si myslia prítomní páni, skôr o to, čo by potešilo lady. Naviac mám rada prechádzky.
Bez rozmýšľania sa zavesím do brata, hneď súhlasiaceho s navrhnutým plánom. Odmením ho žiarivým úsmevom, ktorý však pri jeho ďalších slovách zmizne rýchlo ako chmíří v závane jemného vánku.
Na okamih sa odvrátim, aby som položila skoro dopitú skleničku vedľa škrabošky, ktorú som sa tu rozhodla zanechať. Vrátim sa po ňu neskôr.
Vyhýbajúc sa bratovmu pohľadu, usmejem sa na lady Rhae a s tónom podfarbeným humorom prehodím: “Bolo by nezdvorilé nechať Zalantis čakať. Čo myslíte?”

Sokol, Drak a Lišák

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maegor a Rhaenerys Ondoryon, Gloria a Hugh Stanton

Ani si nevšimnu, že na balkon za mnou přišli další dva pánové a začnou něco o dění na náměstí o kterém samozřejmě nemám nejmenší ponětí. I když jak to vypadá, sestřička o tom zřejmě ví víc, než by se na urozenou dámu slušelo.

„Výsosti. Sire.“ Akorát tak opětuji pozdrav, než hovor o dění na náměstí pokročí a uzavře ho princezna Rhaenerys nabídkou k procházce.

„Ale samozřejmě, můžeme se chvilku projít.“ Nemám nic proti procházce a pozdějšímu návratu do sálu. „A možná bychom si mohly pohovořit o tom co se to dělo na náměstí.“ Zajímám se, když už to Lord Maegor nadhodil a dal najevo, že to souvisí s mojí sestrou.