Sokoli

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón
Den před turnajem, podvečer
Gloria, Hugh, Maegor a Secundus

Se smíchem přikývnu, jak si uvědomím, s kým zde bok po boku stojím. „To je více nápověd, než bylo třeba. Děkuji vám, lady Glorie. A velice ráda vás poznávám – teď i formálně.“
Vypráví mi o své domovině a já ji se zájmem poslouchám. Má pravdu, jistě by se mi tam líbilo. Na okamžik mě napadá, že pokud bychom se staly opravdovými přítelkyněmi, mohla bych ji jednou navštívit. Tahle myšlenka mě ale opouští stejně rychle, jako přišla. Jako by mě snad pustil. Ne, kdyby bylo po jeho, sedím teď doma spolu s Aennys.
„A ten jeho svobodný duch se vám zamlouval?“ optám se zvesela, a když zvážní, jemně jí stisknu ruku. „Nikdy nevíte!“ namítnu. „A i kdybyste měla pravdu, nebrání vám to si dnešní večer užít. Já to mám v plánu,“ řeknu, „totiž i kdyby mě o tanec nepožádal vůbec nikdo, zatančím si třeba sama. Mám tanec příliš ráda, než abych se jej vzdala.“
Lady Gloria obrací svůj zrak k obzoru. Nechávám ji hovořit a mlčím. Jak moc její touze rozumím! Možná se tak alespoň někdy cítí každá urozená dívka.
To pomyšlení bere onomu pocitu osamělost. Přesto ale doufám, že se mýlím.
Rozhoduji se, že jí skutečně napíši. Nechci po ní, aby mi slibovala odpověď, takto to bude to mnohem napínavější. A alespoň nebude mít pocit, že mi odpovědět musí.
„Ano, o tom nepochybuji,“ dám jí zapravdu. Proto tady předpokládám alespoň většina pánských hostů je. „Budu jim přát štěstí všem. Lukovi samozřejmě o něco více.“ Pokud si to opravdu přeje, doplním se znovu v duchu. Stále o tom pochybuji. Ale možná mu při jejich společném setkání skutečně učarovala, je přeci okouzlující dámou, o tom pochyb být nemůže. A Luke… No, někdy nad věcmi skutečně nepřemýšlí, někdy se do nich bezhlavě vrhne, zvláště když jde o krásné dámy. Co když se ale unáhlí? Na jeho neštěstí bych se dívat nemohla.
Náš rozhovor přerušuje nově příchozí. Rychle se narovnávám a s úsměvem se k němu obracím. Radost lady Glorie nelze přehlédnout, ale přesto se zdá, že se drží zpátky, nejspíše aby dodržela dekórum. Mladíka mi představuje jako svého bratra. „Sire,“ zdravím jej a hned si také všímám, že není jediný, kdo se k nám rozhodl připojit. Do tváří se mi žene krev. Jsem vděčná za přítmí noci i vrstvy závojů, které tu skutečnost jistě skryjí.
Strýc Maegor mi s vtipem představuje svého společníka, díky čemuž se dovedu opět vcelku rychle uvolnit. Obavy, které jsem měla jen pár minut zpátky, jsou ty tam. „Je mi ctí, můj pane.“ Všichni máme nyní možnost mu pohlédnout do tváře. Slunce mi připomíná i bez své masky: nacházím v něm cosi hřejivého.
Strýc si mou pozornost udržuje i nadále, když se obrací na lady Glorii. Odkdy si potrpí na hádanky?
Pozvedám k Secundovi oči a s úsměvem vrtím hlavou. „Ne… Obávám se, že ne. Musela jsem dorazit až později – nejspíše jsem byla tou dobou někde v oblacích.“ Užuž se chci zeptat, zda tam on sám byl, ale zkušenosti mi říkají, že kdyby ano, netázal by se na mou přítomnost. Zkušenosti totiž říkají, že Ondoryon se neskryje, ať se snaží jakkoliv. Ať už jde o dnešní večer, kdy mě lady Gloria okamžitě poznala, či…
Strýcova další slova mne ponoukají k úsměvu. Cosi mi to totiž připomíná. Jakpak by také ne? Právě on mi dělal společnost, když jsem se vyplížila z Citadely převlečená za služebnou. Stačilo pár kroků a on mě odhalil. Nejspíše to nebylo moc těžké, byla jsem jen kousek od Citadely v doprovodu dvou dvorních dam a se střevíčky na nohách; byl to první z mnoha zvláštních dní, den, kdy jsem si nebyla jistá, zda stojím před koncem nebo začátkem čehosi. A když jsme spolu seděli v hostinci, nic jsem si nepřála více než s sebou mít svou loutnu. Představa, že bych si jednou v životě mohla vydělat poctivou prací nebo alespoň něčím práci podobným mě v ten den těšila.
„Zvláštní,“ poznamenám zpola pro sebe, než se nakloním k Secundovi, abych se mu svěřila. „Skoro bych si myslela, že si ji vymyslel,“ řeknu tiše, „a kdybych nebyla zrovna na cestě sem a stanula na náměstí, jako bych se dívala do zrcadla.“ Jen co to vyslovím, uvědomím si, že nejsem jediná, komu to tak připadá. Strýc očividně zastává stejný názor.
Kolikrát jsem se snažila být svému otci dobrou dcerou a konat správně tak, jak by dcera měla? Kolikrát jsem selhala, ať prohřeškem malým, či velkým? Kolikrát se ještě pokusím? Přiznám si někdy, že nejsem–
Tiše zalapám po dechu. „Lady Glorie!“ zvolám překvapeně, ale zvesela, když si spojím všechny díly skládanky. „Tušila jsem, že budeme mít leccos společného, ovšem tohle…“ Pobaveně vrtím hlavou a nato se ke svému strýci otáčím: „Ještě než jste přišli, tak jsem to lady Glorii říkala,“ vysvětluji mu. Tato zvláštní hádanka a její rozuzlení mi projasnily večer. I lady Gloria se zdá být v povznesené náladě.
K tomu přidává žert i Secundus. Pokládá nám rétorickou otázku, na odpověď ani doopravdy nečeká, ale přesto přikyvuji. Čtu moc ráda a on mi připomíná, že pokud budu mít možnost se v Indiru zdržet, přála bych si vidět zdejší knihovnu nebo dokonce knihovnu lady Aldarin. „Máte pravdu,“ povím mu a bez váhání se zavěsím do jeho rámě, „tenhle balkón bychom měli přenechat milencům.“ Otáčím se za strýcem, lady Glorií i jejím bratrem. „Možná bychom také mohli…“ Náhle se natahuji a beru s radostným výrazem v tváři lady Glorii za ruku. „Skutečně by vám udělalo radost Zalantis poznat? Večerní návštěva by ji jistě potěšila. Mohli bychom se projít a pozdravit ji. Jen na moment, než se vrátíme do sálu.“ Vyhledávám pohled našeho mužského doprovodu, abych se ujistila, že jim to nepřijde jako hloupý nápad. „Nuže? Co myslíte?“

Divá zvěř

Svižný krok rychle krátil vzdálenost mezi naší dvojicí a opuštěnými kráskami, dosud nelapenými do záře světel Daelinina sálu. V reji masek bylo snadné ztratit svůj vyhlédnutý cíl, ale dvojice na balkóně zářila jako maják, jež nás vyváděl z pasti tančících dvojic a šepotajících skupinek.

Sluncem protkaný kov halil mou tvář jen do chvíle, kdy přímost prince Maegora zasáhla i další, než jen mne.
"Má paní," uklonil jsem se postupně každé z dam, "sire Stantone," věnoval jsem své pozdravení i bratrovi slavné krásky z Augaru.

"Měla lady to štětí zahlédnou ono představení?" otočil jsem se na Rhaenerys. Prostá otázka, jež dala dámě na výběr jednoduché odpovědi, ale i možnost zapřést delší rozhovor. Vkládal jsem naději v druhou možnost, ačkoliv právě ta ve mne vyvolávala nejistotu.

Indir byl totiž místem pro silné ženy, sebevědomé, schopné - takové jako byla má sestra. S jakou autoritou dokázala mluvit by se dalo srovnat jen s tím s jakou mě poctil Maegor. Z tváře královské dcery však sálala zcela jiná síla, v jejích rysech byla neobyčejná jemnost a pokud se muži klaněli před ženami jako byla Prima, pak u žen jako byla Rhaenerys padali na kolena a prosili o odpuštění. Takových žen, jak jsem soudil, Indir mnoho neměl. Jediná další, jež se mohla těšit takové síle, byla vévodova dcera.

"Zdá se, že je Letohrad velmi inspirativním místem…" soudil jsem z rozhovoru Maegora a Stříbrné lady, "znáte tu hru, ve které se milenci setkají u balkónu a pro lásku se tam zřeknou svých jmen?" tentokrát jsem se s otázkou otočil jak na lady Rhaenerys, tak i na bratra lady Glorie. V očích se mi zvláštně lesklo, snad z pobavení nad netradiční dvojicí. Málokdo by čekal, že si Ondoryon vyhlédne zrovna poklad z dalekého Augaru. I když na křídlech draka zřejmě není žádná země dost daleko.

"Slyšel jsem, že za hranicemi je velmi populární. Její autor si ale jen vypůjčil jeden náš starý příběh. Hlavně onu scénu na balkóně," pousmál jsem se, "dovolil bych si proto navrhnout změnu místa… aby se nám v dnešní krásný večer historie neopakovala. Souhlasíte?" otázka to byla dost hlasitá, aby neunikla ani dvojici zapředené do hovoru, mé rámě však, stejně jako tázavý pohled, patřil dámě královské krve.

Sokolík, drak a lišiak

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maegor a Gloria, okrajovo Secundus, Rhae a Hugh

Stříbrná maska vlčí mordy, která ukrývá mou tvář si v ničem nezadává s pompézním příchodem samotného Zlatého Draka a jeho početného doprovodu, a nebo snad Lady Viony a její dívčí družiny. Pozoruji obě krátce po sobě přicházející skupiny z povzdáli a nedokáži se ubránit srovnání, i když srovnávám nesrovnatelné. Princova družina je početná, zdobná a blyštivá, ta mladé lvice je zas svižná a přelétavá jako hejno motýlů v zahradě. Až bych pro samé srovnávání zapomenul, proč tu jsem, co však opomenout nemohu je princův zájem o amforu s vínem. Zdá se mi to snad, nebo se chystá nám všem, jako svým poddaným k vínu patřičně přilepšit?

Raději sklopím tvář, a jeho doprovodu s poklonami ustoupím z cesty, vydám se pak za barvami druhého průvodu, odhodlán občerstvení i zábavu vyhledat v druhé části sálu. Tu a tam se ukloním neznámým lidem v maskách, někdy pozdravím tu nebo onu dámu, v nákladné róbě, sem a tam planě a dřevitě pochválím nějakou škrabošku. Jako bych si snad potřeboval dodávat odvahy, oslovit samotnou Lady Vionu, nebo některou z dam, jejichž masky jsem si několika rychlými pohledy vryl do paměti, když tvoříc její doprovod vcházely do sálu.

Nakonec zdá se, že sama Fortuna se usměje, a jemně postrčí správným směrem, když zahlédnu v masce jemné květiny, přesto však hrozící svým ostrým trním, dámu, jež je mi z mé vlastní domoviny a jejího sousedství vlastně povědomá, až známá.

„Lady Pyrrhos, Vaši krásu neskryje ani nejdůmyslnější maska,“ pravím k dámě v důmyslných šatech lemovaných krajkou, a složím jí tak poklonu.

„Těší mne, že se zde znovu potkáváme, přestože ani jeden z nás není v Letohradu narozen,“ pozdravím dámu, kterou znám přes její příbuzné, rod Echeronů, kteří jsou našimi sousedy, a my jejich vazaly.

Sprievodná hudba

Na krídlach sokolov

Na krídlach sokolov
vznesiem vysoko sa ku hviezdam
slobody sladkej len ťažko sa vzdám
zbavím sa okovov

Vetrom tichá pieseň znie
zvlnená krajina, zelené polia, čierna zem
sem patrím, srdca bôľ tu zahnať chcem
to neodolateľné vábenie

Šum lesa
ozvena kamenných stien
Tu snívať túžim na krídlach sokolov

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón
Den před turnajem, podvečer
Rhaenerys Ondoryon, Hugh Stanton, Maegor Ondoryon a Secundus

Zamyslene prikývnem a spiklenecky šepnem: “Ak by Ste nakukla do sály, nenašla by ste jednu dámu, ktorá by niečo postrádala. Náš ľud i vazali ma občas oslovujú Strieborná Lady zo Strieborných hôr. Som vnučkou Dediča Hviezdnej koruny a Strážcu Strieborných veží. Ten, kto mi vybral meno, musel zablúdiť pohľadom k nášmu rodovému symbolu zobrazujúcemu dvoch sokolov letiacich za Slávou.”
Večerný vzduch rozochveje melodický smich príštiaci z hlbín môjho srdca: “To by boli skutočne plané obavy. Kto by sa dokázal hnevať na niekoho ako ste Vy, lady Rhae?”
“Úplne s vami súhlasím, mlžné rána sú najlepšie,” o úprimnosti mojich slov nemôže byť najmenších pochýb, nie je to len prázdny, zdvorilý súhlas, “chladný svieži vzduch, kvapka ligotavej rosy na zamatovom lupeni ruže, sladká vôňa živice a biely opar prevaľujúci sa medzi kmeňmi starých stromov, údolie v tajomnom závoji vábiace magickým tichom. Strieborné vrchy by sa Vám zaiste páčili.”

“Mal slobodného ducha,” prehodím neskrývajúc pobavenie, “ak ho náhodou stretnete, hneď pochopíte, ako to myslím.” A navrch všetkého vrané vlasy, vlčie črty a hlboké oči…
“To je málo pravdepodobné,” poviem možno trochu chladnejšie, no mráz v hlase rýchlo roztaje a v ďalších slovách po ňom nie je ani stopy, “Ďakujem. Snáď i vy do konca večera nájdete vhodného tanečného partnera.”
Pobavene povytiahnem jedno obočie. “Och, som presvedčená, že som utekala len posledných pár metrov.. Verím, že je to skutočne tak a mohli by sme nájsť mnoho spoločných tém k podnetnej konverzácii.” Jej ďalším, vážnym slovám načúvam so sústredeným výrazom a súcitne kývnem hlavou.
Téma však naberie nečakaný smer. “Rozumiem tomu pocitu. Podobný zažívam pri nespútanej jazde na mojej kobylke. No vidieť svet z pohľadu dravých vtákov musí byť úžasné. Vaša Zalantis je istotne majestátna bytosť.” Pohľad mi zablúdi kamsi za horizont, “Ja -” na okamih sa odmlčím, “ja len túžím vidieť kúsok sveta nielen kammené steny pevnosti, než nájdem niekoho, s kým by som chcela letieť životom.” Ach, pravdepodobne nikoho takého nenájdem a starý otec ma hodí prvému vplyvnému záujemcovi o moje veno. Zachvejem sa v chladnom vánku.
“Zaiste, ak si to prajete. Musím sa priznať, že písanie listov je jedna z mojich záľub. Len k tomu nemám mnoho príležitostí.” To je pravda, veď okrem Meli si s nikým pravidelne nevymieňam listy.
“Bolo by skvelé, ak by v sebe našli úľubu. No mnohí sa pokúsia získať srdce budúcej Vojvodkyne.”
Chvíľu len stojíme v priateľskom tichu, než ho lady Rhae naruší.
“Bolo by mi cťou a potešením. Určite len pár ľudí má možnosť vidieť zblízka spoločníčku kráľovskej krvi.”
Než jej stihnem odpovedať na jej ďalšiu otázku, od dverí zaznie známy hlas:„Dobrý podvečer dámy, snad vás nevyrušuji.“
“Hugh!” Oči sa mi rozžiaria vnútorným svitom a najrdšej by som sa k nemu rozbehla, hodila sa mu okolo krku, konečne ho zovrela v objatí a pritúlila sa k jeho hrudi. Namiesto zbytočných pohybov sa však obrátim so širokým úsmevom k lady Rhae: “Prosím, dovoľte mi predstaviť Vám môjho brata, sira Hugha Stantona…”
Než však stihnem povedať čokoľvek ďalšie, našu samotu naruší dvojica novopríchodzích. Úprimný úsmev nahradí spoločenská maska a oči zostražitejú, keď zachytím hrdzavý odlesk vo vlasoch jedného z neznámych. Pri mojom šťastí to nemôže byť nik iný ako Secundus Indrský sprevádzaný Ondoryonským princom, ktorému sa po boku vyníma meč.
Napätie schovám v ladnom pukrlíku, hlavu nechám v úklone, odhaliac tak dlhú labutiu šiju. Prečo som si len zložila svoju škrabošku?
Jeho Výsosť sa prihovorí svojej neteri a snáď to tak i ostane. Ak budem dosť ticho, možno splyniem s pozadím a nevšimne si ma.
Jeho spoločník je skutočne indirský Lišiak. Čo asi vie?
“Výsosť,” vložím do jedného slova pozdrav i súhlas s jeho domnienkou ohľadne mojej totožnosti, čakajúc, čo bude nasledovať. K mojej smole je to pripomienka popoludňajších udalostí na námestí. Škoda, že som prv nemala možnosť porozprávať sa s bratom. Teraz je neskoro. Prepáč Hugh…
Zdvihnem tvár, pery roztiahnuté v úsmeve, na lícach možno pobadať rumenec i drobné jamky.
“Odpoveď na Vašu otázku bude istotne prostá, Vaša Výsosť. Ak halila svoju tvár, pravdepdobne bola nejak poznamenaná alebo pekná. V oboch prípadoch by výzor mohol priťahovať viac pozornosti ako jej prednes. Určite len chcela byť hodnotená podľa svojich schopností a nie zjavu. Uhádla som? Je to správna odpoveď?” spýtam sa živým, hravým tónom. Z mäkkých kriviek mojho tela vyžaruje skrytá energia. Len moje oči sú ako dva belasé diamanty.

Ať je to ten, nebo ten...

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maria, Raffael, Julius

Ples

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Secundus, Maegor Ondoryon + Gloria, Rhae a Hugh