Maškarní bál

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkon
Den před turnajem, podvečer
Sir Hugh Stanton, okrajově Gloria Stanton, Rhaenerys Ondoryon

Chvíli se rozhlížím po sále, obdivuji místní krásy, poslouchám hudbu a tak podobně. Nicméně svoji sestru nikde nevidím, což je mi divné, neboť pochybuji, že by si ples nechala utéci. No, co se dá dělat, pokrčím rameny a pomalým krokem se vydám přes sál. Cestou občas s někým prohodím pár bezvýznamných slov, či složím poklonu, nebo kompliment.

Dobrý večer....těší mne že Vás poznávám....potěšení na mé straně... společenské fráze, upřímně myšleny jen vzácně, ale formalitám a dvorskému protokol musí být učiněno za dost.

Projdu sálem a nakonec dorazím až k balkonu, kde zahlédnu povědomou osobu, tedy svoji sestru. „Dobrý podvečer dámy, snad vás nevyrušuji.“ Pozdravím, kdy vyjdu ven na balkon.

Během našeho hovoru s mladým Lukem se toho stane v sále překvapivě dost. Když nepočítám příchod lady Viony a jejího hejna dam, tak to je dalece zastíněno pompézním příchodem Zlatého draka. V mých očích nejde o nic jiného než graciózní vrchol nevkusu a kýče, ačkoliv na mém názoru vůbec nezáleží, protože účel to splnilo. Každý v tu chvíli sledoval princův příchod na ples.
Drobné znechucení a opovržení, které cítím při pohledu na nablýskanou zlatou masku skrývající Malaeryse skryji za pohárem vína, kterého si dopřeji malý doušek a pohledem zavadím o tančící pár Rhaelly a Valianta. Pár dominuje parketu - tedy zejména díky princezně Rhaelle, o tom si nedělám příliš velké iluze.

Nicméně rozhodně svého společníka nezanedbávám, nenechávám rozhovor stát v trapných pauzách.
"Odpuštěno, že jste to vy, sire," odpovím s hranou velkorysostí, "dokonce jsem ochotná se o něj podělit, pokud i Vás uchvátila jeho společnost," dodám a gestem naznačím, že o tu ruku nepřijde, pokud si bude chtít nalít. Otázku o schovávání se nechám nezodpovězenou, přeci jen nejsem známa zrovna tím, že bych žila plesy a společenskými sešlostmi. Raději bych svůj čas trávila jinde a jiným způsobem, nicméně věc se má tak - že jsem tady a musím přežít tuhle maškarádu po čas, který je společensky únosný a vhodný nebo aspoň do doby, než se zábava trochu rozvolní a překlene do neformální roviny.

Tak maska od Viony, zajímavé, prolétne mi hlavou, zatímco Ondoryona sjedu zkoumavým pohledem. Nečekala jsem, že by Viona projevila zájem o Ondoryona, přeci jen - Indir nikoho z toho rodu po boku nepotřeboval, spíše někoho tvárnějšího, obyčejnějšího, kdo nebude chtít vládnout. A pak... Opravdu by chtěli dát Indiryonům draky?
"V tom případě hodně štěstí," omezím se na popřání zdárného lovu perspektivní dědičky rodu. "Ah, já v dračích slují ani nebyla, takže nemám vůbec představu, kdo všechno se sem sletěl," pokývu hlavou. Trochu mě to mrzí, ale na druhou stranu - svůj volný čas jsem myslím strávila více než příjemně. A nebýt toho, že jsem připlula na lodi madam Vesray, nic z toho by se nestalo, takže... Netřeba lítosti.

"Povinnost," odpovím Lukovi upřímně s polovičatým úsměvem na rtech, "bratr byl bohužel zaneprázdněn a nemohl se účastnit oslav, takže jsem tu jménem Modrých Ondoryonů já, abych popřála lady Vioně a předala dar."

K nebesům

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón
Den před turnajem, podvečer
Gloria Stanton

Tiše se zasměji. „Obyčejně bych zkoušela hádat, ale bohužel jsem neměla šanci nahlédnout do seznamu hostů, a tak pochybuji, že mám šanci, i kdybych přemýšlela jen nad krásnými stříbrovlasými dámami. Jako krásnou či překrásnou totiž popisují každou druhou, a já se v tom popravdě poněkud ztrácím… A to i ve chvílích, kdy hovoříme pouze o mých příbuzných,“ zašeptám spiklenecky. „Snad kdybyste mi poskytla nějakou nápovědu?“
K mojí radosti se rozhoduje ještě zůstat. I já pozvedám pohled k noční obloze. „To doufám, nerada bych si je nahněvala,“ poznamenám, když zmíní své přátele, než se na okamžik odmlčím. „Tohohle pohledu nikdy nebudu mít dost. Ani kdybych žila sto let… Každou noc bych se mohla dívat a nacházet a vymýšlet si nové věci. Ovšem rána mám raději. Myslím skutečně brzká rána, jejich ticho a závoj mlžného oparu.“
Naslouchám pak jejímu vypravování o krásách Indiru i jeho lidech. Doufám, že budu mít zítra příležitost obojí o něco lépe poznat. Nakonec se jí dokonce daří mě rozesmát. „Odlišný od mých příbuzných? Tak to se nedivím, že vás zaujal.“
Když se začne omlouvat, jen trochu zavrtím hlavou. „Tady nebo cestou, co na tom záleží?“ nadhodím. „Koneckonců kdo ví – třeba je spousta z těch, které jste již potkala tady s námi. A třeba si do konce večera ještě zatančíte s velmi přímým šlechticem z Ostrovů.“ Vesele se na ni zazubím. „Přála bych vám to.“
V odpověď na její otázku se usměji. „Myslím, že nejvíce mě zaujala dáma, která utekla ze sálu. Zdá se mi, že máme mnoho společného,“ nadhodím zpola ve vtipu, než zase zvážním. „Kdepak. Přímo se snažím nedívat. Užívat si toho, že zde otec není kvůli mně, ale zaměřuje se na mého bratra, jak jen mohu. Tohle popravdě není tak docela má parketa: uvnitř je alespoň dva tucty dívek, které jsou v koketování jistě lepší než já, a tam kde vám matka vydobyla možnost volby, se o ni budu muset poprat já sama. Až… přijde čas.“ Vyhýbala bych se tomu nejraději věčně, ale již jsem se tak nějak smířila s tím, že to možné není. Proto… „Snažím se užívat si své svobody, dokud je to možné. Ale nikde jinde není taková, jako tam nahoře,“ pokývnu s úsměvem k nebesům. „Tomu pocitu se nic nevyrovná – být na křídlech Zalantis a mít vítr ve vlasech… Jistě by se vám líbila. Je moc milá. A vy sama vypadáte jako někdo, kdo by rád svá křídla roztáhl, smím-li být tak smělá.“
Překvapeně zamrkám. Luke a lady Viona se tedy už setkali. Ba co víc, prý tvořili pozoruhodný pár! Popravdě bych si přála jejich setkání vidět, vůbec si nedovedu představit, jak asi probíhalo a při jaké příležitosti se vlastně setkali. Byl tak horlivý získat náskok on sám, nebo náš otec? „Myslím, že i já budu tou dobou zpátky ve Falmaaru, ovšem… Kdybyste chtěla, mohly bychom si psát. Určitě se dozvíme, která z nás vyhrála – a já vám vaši výhru případně s radostí zajistím i na dálku,“ navrhnu. Ovšem koho si lady Viona vybere? To netuším. Ani netuším, kdo všechno se o její ruku uchází. A nejspíše by se ani nehodilo, kdybych vsadila na někoho jiného než na svého bratra… „Samozřejmě to budu přát Lukovi. Bylo by hezké, kdyby se do sebe skutečně zamilovali, nemyslíte?“
Směřuji svůj pohled dovnitř, jako bych chtěla Luka s lady Vionou najít. Místo toho nacházím svého strýce ve společnosti… Koho vlastně? Vysoký muž se širokými rameny, rusými vlasy a zlatou maskou připomíná více slunce než kohokoliv, koho znám.
Nemám sebemenší zájem teď se strýcem mluvit. A po tom, jak o mých příbuzných hovořila lady Gloria, třebaže vůči nám zůstala štědrá, pochybuji, že ji by představa takového rozhovoru těšila byť jen o ždibec víc. Jenže pokud se jednoduše vrátíme do sálu… Pevně semknu rty, než se k ní znovu obrátím. „Někdy bych vás se Zalantis ráda seznámila,“ usoudím, „myslím, že byste se jí opravdu líbila. Všichni mí přátelé se jí líbí.“
Znovu se obracím přes rameno. Ne. Jistě mají na práci lepší věci.
„Co to vlastně pijete?“ optám se se zájmem.

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Princezna Rhaella