Rodinná setkání

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Julius, Raffael a Lucrezia

Julius vypadal z životem překypujícího sálu celý nesvůj, jeho zaváhání mi pochopitelně neuniklo, sama jsem tedy trochu zvolnila krok, nechávajíc mu tak dostatek času na to, aby se zdejšímu mumraji přizpůsobil. Sotva jsme se však přiblížili k občerstvení, už mezi hosty hledal známé tváře, ke kterým by se mohl uchýlit.
"Zajisté, však není kam spěchat," opáčím a položím stále ještě plnou sklenku na stolek. I já si mezitím všimnu těch několika známých tváří, ač mne zpočátku lehce zmate muž v masce lišáka, za kterou bych spíše očekávala vyčuhující zrzavé kadeře. Najít je mi však nečinilo velké obtíže, zvláště vzhledem k jeho doprovodu. Musím se pousmát, bývala bych mu snad i pokynula, ale vypadal plně zaujat svojí společností.

Místo toho tak následuji Julia, který se rozhodl splnit svůj slib a představuje mi své potomky. Muž oděný v honosném kabátci a zářivé, zlaté škrabošce na mne rozhodně udělá dojem, na rozdíl od svého otce se nese sebevědomě a je rozhodně středem pozornosti.
"Ráda vás poznávám, sire Raffaeli," lehce poklesnu v kolenou, tak, aby se mi náhodou těžká maska neuvolnila a zároveň mu prokázala patřičnou úctu. To už k nám ale míří i Tiberova starší dcera. I ona dělá svému rodu čest, ačkoliv už vůbec nepochybuji o důvodu Juliových starostí.
"Je mi potěšením," odvětím s úsměvem, jemným, přesto upřímným, "váš otec mi o vás mnohé vyprávěl. Pochopitelně nešetřil chválou," v koutcích rtů mi lehce zacuká, jsou tím jediným, z čeho lze ostatně odhadovat, koho z těch dvou si možná lehce dobírám.

Ne však dlouho, byl by hřích nevyužít příležitosti, když jsme možná jedni z prvních, kdo má možnost si s Lucrezií pohovořit.
"Povězte, jakožto dvorní dáma budoucí vévodkyně, kteří ze zdejších mužů budou mít příležitost se o ni ucházet?" snažím se lehce vyzvídat, nepochybuji, že Vioniny vdavky byly v posledních měsících jedním z hlavních témat jejich společných dýchánků. "Pokud to ovšem není tajné," dodám hned vzápětí, stále s tím vřelým úsměvem na rtech.

Lov započal
Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Vionka, Melite, Lucrezie

Pár minut ještě stojíme před zavřenými dveřmi Daelinina sálu. Podívám se na Melite, která stojí kousíček ode mě. Vnímám jak rozechvěle vydechne a zpod mé bělavé květinové masky se objeví zářivý úsměv. Na kratičký okamžik jemně Melinku uchopím za ruku a stisknu. „Tak vzhůru za zábavou!“ Následně její ruku pustím, naposledy zkontroluji bílé šaty pokryté rudými růžemi a ležérně zapletený drdol, který aspoň částečně krotí mé nepoddajné zrzavé vlasy. Dnešní večer musí být vše perfektní. Po rychlé kontrole již společně všechny čtyři vstupujeme do sálu.

Se smíchem převezmu od Melinky pohárek s vínem. „Ano, tohle je důležitější, než rodinné setkání. Na taková setkání je čas kdykoliv později.“ Zvednu pohárek do výšky očí. „Na Vionku.“ Zopakuji stejně tiše a upiju vína. „A jak podotýká Lucrezie, úspěšný lov. Nesmíme Vionku zklamat.“ Mrknu na obě dámy spiklenecky. Vionka moc dobře ví, že na nás tři je vždycky spoleh. Teď jen abychom všechny dopadly úspěšně,.
V očích Melite se objeví lehké zklamání, že ji Lucrezie, tak snadno neprozradí, jakou masku má její snoubenec. Pobaveně se musím pousmát. „Aspoň to pro tebe bude větší zábava. Ale myslím, že Raffael to bude mít daleko snazší. Ty budeš pro něj mezi ostatními naprosto nepřehlédnutelná.“ Pošeptám Melite do ucha.
Pak se již po sálu rozhlédnu i já. „Tak, kde máme tu naši kořist. Co myslíš.“
Nalézt Luceryse Ondoryona by neměl být až takový problém. Nejen že díky Vionce víme, jakou masku bude dnes mít na sobě, ale stříbřitá barva vlasů všechny Ondoryoni okamžitě odhalí. Pokud tedy nebudou chtít svou identitu skrývat pod maskou.
Také by nebylo na škodu opět pozdravit Melinčina strýčka Claudia, přeci jen by mě doopravdy zajímalo, jaký parfém nakonec zvolil. A pak je tu spousta dalších zajímavých lidí, se kterými není na škodu se potkat. Přeci jen masky dokáží velice dobře uvolnit atmosféru a i málomluvní chladní lidé roztávají, když si masku nasadí.

Pobídnu Melinku a rozejdu se s ním pomaličku sálem. „Takže kdo první najde cíl, vyhrává.“ Zasměju se.

Žijeme jenom jednou. Tak by to měla být zábava.

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
nejprve Viona, Niobe, Melite
a později Julius, Raffael, Maria

„Naprosto.“ Odvětím Vionce a pletichářsky zamrkám. Úkoly byly rozdány a zábava může začít. Konečně.
Sebevědomou chůzí s jednoduchou, přesto draze zdobenou maskou, pomalu, pomaloučku kráčím po jejím boku, šaty s upnutým a leckde takřka průsvitným živůtkem vykládaným rubíny směle lichotí mým přednostem, hýždě se mi pohupují ze strany na stranu a od pasu splývavá, rudá látka dynamicky kopíruje každičký můj pohyb. Dlouhé, lesklé havraní vlasy, zpola spletené i rozpuštěné mi spadají přes levé rameno a náhrdelník na krku troufale odráží svit všech svící v sále.

Ostřížím zrakem zvědavě překontroluji zdejší osazenstvo, avšak nikoho, kdo by svou výškou bořil stropy, prozatím nenacházím. Což je i ku prospěchu, protože mám čas se porozhlédnout, aniž bych se okradla o možné budoucí dobrodružství. A že je nač se tu dívat, byť některé masky bohužel skrývají až zbytečně moc.
Jak si má asi Via vybrat, když potenciální ženiši ty své skoby schovávají pod umělým zobákem, případně čenichem…?
Někteří mají dokonce tvář zakrytou úplně. A přesto se najdou tací, o jejichž identitě nemůže být pochyb. Sotva ho spatřím, jako vždy zblednu a rychle odvrátím zrak opačným směrem. Okamžik vyčkám a pak pohlédnu na Vionku, která se rozhodne jít přivítat otce. Měla bych též pozdravit toho svého, avšak dovedu si představit náš rozhovor.
Dá mi seznam vhodných partií? Či už vybral pana pravého pro svou nezdařilou dcerku? Těžko říct.

Odsouhlasím Vie poslední instrukce a při zmínce o Lvích zubech mi darebně zaškube v koutcích.
„Vionko…? Dnes je tu dozajista mnoho lahodných pokrmů. Až ti zakručí v bříšku, mohla bys protentokrát zkusit něco lehčího, než mramor prosím?“ Skousnu si ret, abych potlačila smích, načež přijmu pohár Andarského vína od Meli, která i rovnou pronese přípitek.
Na Vionku „… a na další úspěšný lov, dámy.“ Doplním čtverácky.
Přiťukneme si a Melinka se mi důvěrně nakloní k oušku.
Jakou masku že má můj bratr?
Nezbedně se uchichtnu a mimoděk i rozhlédnu, než mi úsměv náhle zamrzne na rtech.

Hm. Já o vlku a vlk mi žere nožku. Povzdechnu si, jakmile si všimnu otce – a co hůř, i on zaznamená mou přítomnost a důrazným gestem mi dá jasně najevo, že se k němu mám připojit. Vší silou potlačím úšklebek.
Jak dlouho že tu jsem? Kolik minut? A hned kobereček…
Odevzdaně pokrčím rameny. „Kdo hledá, najde, andílku. Občas se jen stačí dívat…“ A sečíst si jedna plus jedna.
Klidná vykročím směrem ke svému otci, bratrovi a neznámé ženě v překrásných šatech a vskutku nápadité masce.

„Má paní.“ Obdařím ji zdvořilým úsměvem a předvedu rovněž ukázkové pukrle.
„Otče.“ Pozdravím melodicky. „Drahý bratře.“ Mrknu a znovu přitom mírně nakrčím nosík. A kde je Julia? Napadne mne, ale v mžiku svou pozornost přenesu zpět na dámu před námi.
Maria Vesray, zástupkyně Obchodní gildy. Otevřená pokladnice… Šla bych sama proti sobě, kdybych nespolupracovala. Anebo ne? Znám otce dost dlouho, abych věděla, že nic není zadarmo. Otázka tedy zní: Copak sis pro nás přichystal tentokrát a jakou roli v tom hraje Maria, tatínečku…?

Ples

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Secundus, Maegor Ondoryon

"Ak je to všetko...? Nerád by som ťa viac zdržiaval." ukončím náš priateľský rozhovor, sklenka vína v ruke sotva načatá. Vypadá to, že za tú krátku chvíľu čo sme boli v ústraní sa to tu hodne zmenilo - Viona je samozrejme neprehliadnuteľná, nie je ale jediná kto zaujme maskou či šatami.
"Vlastne ešte jedna vec." napadne ma, pomerne náhle po tom čo pohľadom zavadím o tanečný sál a tamojšie dvojice, kde jasne dominuje neprehliadnuteľná Rhaella.
"Na námestí som videl skupinu dvorných dám. Jedna z nich - čiernovlasá, pohľadná. Hovorí ti to niečo?" niežeby som čakal, že Secundus pozná meno každej ženskej v Indire ale...ale vlastne som ochotný staviť sa, že všetky čo vypadajú k svetu zmapované má.
Pri špehmistroch sa človek vždy cítil trochu nesvoj, paranoja bola o niečo silnejšia, nechuť k vínu výraznejšia.
Než čakám na odpoveď prejdem znovu pohľadom sál - Visenya sa vínom zjavne stále snaží dostať do stavu keď bude mentálne pripravená čeliť zábave; Prima si ako spoločnosť vybrala najhoršieho z mojích súrodencov a Rhae vidím v spoločnosti krehkej svetlovlásky.
Prekrásnej, nutno uznať - donúti ma to dokonca na ňu pozerať o pár sekúnd dlhšie než by som sám chcel.
"A tamto? Vedľa Rhae, tá čo vypadá skoro ako jedna z nás." spýtam sa ešte na ďalšiu dievčinu, avšak bez toho aby som neslušne ukazoval prstom.

V maskách

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maegor Ondoryon

Hluk ze sálu lákal poslední opozdilce, aby se přidali k dnešní zábavě. Víno, tanec i zpět a pro ty pozorné se dnes servírovalo i první utkání o srdce budoucí vévodkyně. Právě kvůli vyzyvatelům tohoto nevysloveného turnaje jsem na ples mířil později, než bych chtěl. O to víc jsem se činil, abych rychle splynul s davem a našel si v něm své místo, odkud to vše mohu pozorovat.

Některé masky dávaly snadno tušit, kdo se za nimi skrývá. Však ani zlatý obličej, který halil mou tvář, nedokázal skrýt kšitici rezavých vlasů - jasného toho znamení, kdo se skrávý pod maskou. Jiné pro mne ale byly oříškem, rébusem, do kterého muselo zapadnou více částí, abych si byl jistý. Jí jsem však poznal už ve chvíli, kdy jsem stanul na prahu Daelinina sálu. Oživlá bohyně. Žádná jiná nesvedla zářit tak jako ona.

A přesto mi i ten kratičký okamžik, kdy jsem se mohl kořit její kráse, byl ukraden. Povinnostmi, jak jinak.
"Princi Maegore," naznačil jsem úklonu. Tušil jsem, že za mnou nepřichází z čisté nouze o společnost. Ticho se tak zdálo nejlepším způsobem, jak co nejdříve zjistit, čeho si vážený host chce žádat.
"Zajisté," pousmál jsem se po maskou a navedl prince nejkratší cestou ze sálu, kde bude přeci jenom větší soukromí.