Drahá Sestřenice

Lví zuby

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer.

v úvodu zmíněny: Lucrezie, Melite, Niobe,
a v neposlední řadě Vévoda Maelys Indiryon.

Časy se mění…

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se s poněkud nedočkavým hlasem Gaius. Očekával rychlou odpověď, ale jeho společník se zamyslel. Hranici vévodství legie překročila už před několika dny a poté se nečekaně zastavila a nevypadalo to, že by se v dohledné době dala opět do pohybu. Velitel očividně nespěchal a dával si, podle mnohých, zbytečně na čas. Marius se ušklíbl, když zakončil své dohady.
„Ještě tak tři dny. Pak bychom měli vidět Letohrad.“ Odpověděl svému pobočníkovi, ale Gaia to očividně moc nepotěšilo. Oba dva sloužili v elitní gardě vévody a zažili za poslední měsíce již mnohé. Mnohé - kromě odpočinku.
„Ještě tři dny?! No to si snad děláš prdel…“ posteskl si Gaius. Legie byla na pochodu již dlouho a vidina kvalitní postele, dobrého jídla a pití většinu mužstva motivovala. Navíc si nikdo už ani nepamatoval, kdy byli vojáci naposledy v Letohradu a hlavně v čase, kdy se tam měla odehrát tak veliká událost.
„A to v lepším případě. Jak znám velitele, můžou to být i klidně tři týdny.“ Popíchl ho ještě více Marius. Na to již Gaius nereagoval a jen si odfrkl a rezignovaně svěsil ramena. I on znal svého velícího důstojníka a věděl, že v tomto je vždy velice nevyzpytatelný. Jak rázný, odhodlaný a přímý je v bitevní vřavě, či na tažení, tak neklidný byl, když překročil hranice svého domova.
„Proč mu to tak trvá? Já už bych byl dávno doma.“ Prolomil ticho opět Gaius.
„A ty bys spěchal na událost, jejímž cílem je přefiknout tvoji jedinou dceru?“ vložil se do hovoru Tristan, jeden z nejbližších válečníků vévody Maelyse. Společně s Dagonetem, Gawainem a dalšími společníky tvořil elitu jejich jednotky. Oba muži se bleskově postavili do pozoru a vypnuli hruď. Přestože Marius i Gaius sloužili u legie několik let, nemohli se zatím vůbec měřit s tímto mužem. Oba dva respektovali původní členy gardy a ti navíc stáli v pomyslném žebříčku výše.
„Ne, pane. Nejspíš ne. Pardon pane.“ Řekl po chvilku ticha Gaius. Tristan se ušklíbl.
„Nové rozkazy. Legie se dává do pohybu směrem na Letohrad. Vévoda to chce se vší parádou, takže ať muži vycídí každou píď zbroje, nasadí chochol a ukážou všem, co je skutečnou silou této říše. Jakákoliv neposlušnost bude přísně potrestána, jakékoliv pochybení bude mít své následky. Předejte rozkazy dál.“ Tristan mluvil rázně a nedával moc prostoru pro dotazy – taková už byla jeho povaha, když však viděl výrazy obou důstojníků, přidal nečekaně dovětek.
„Nějaké otázky?“ pronesl a mírně zvedl jedno obočí. Oba mlčeli.
„Tak na co tady sakra čekáte?!“ vyštěkl na ně a gardisté se v co možná nejvyšší rychlosti dali do vyplňování rozkazů.

* * *

„První kohorta půjde první a hned za ní pojedou jezdecké oddíly se znaky legie. Pak bude pochodovat zbytek. Chci vidět jasnou ukázku síly a profesionality. Ať jednou lid vidí, kdo za ně bojuje, kdo šíří slávu království a kdo se zasazuje o jejich klidné spaní. Tahle legie je nejlepší ze všech, tak ať je vidět a slyšet. Jak dorazíme do města, mají muži volno, ale nechci žádné problémy. Osobně na to dohlédni.“ Řeknu klidně a předám prefektu tábora písemné rozkazy. Marcus slouží v legii více než dvacet let, už jen jeho jizvy mluví o jeho zkušenostech, ale kromě toho a jeho nesmírné loajality má i něco v hlavě, což se v armádě vždy počítá dvojnásob. Co na tom, že pochází – jak by on sám řekl – z nějaké prdele, tady mě zajímají jen schopnosti. A ty on má výborné. Po mých slovech se postaví do pozoru, napřáhne pravici na znak pozdravu, převezme rozkazy a beze slova vyjde ven ze stanu.
Vrátím se zpět za svůj stůl, kde mám mapu Letohradu. Příchod jsem naplánoval Lví branou, která je pro tento typ vstupu nejlepší. Je tam nejvíce prostoru a minimální riziko toho, že by tam mohlo dojít k nějaké nehodě. Nehodlám se vrátit domů stylem, že legionáři ušlapou deset civilistů. Stejně tak nehodlám trpět žádné problémy a nekázeň.
„Rozkazy předány. Za úsvitu budeme na cestě.“ Tristan plní mé příkazy rychle, toho si na něm cením.
„Dobře a až budeme ve městě, pomůžeš Marcusovi s vojáky. Nechci jako posledně sekat ruce dobrým legionářům, jen proto, že si užijou s nějakou holkou, která se poté ukáže jako milovaná dcera vysoce postaveného lorda, kterému nemůžu ani zpřelámat hnáty, protože má papír na krev. Bordelů a kurev je ve městě více než dost.“ Tristan jen přikývne, protože ani jemu není tohle příjemné. Ženy jsou v tomto ohledu zhoubou mužům, zvláště těm, kteří slouží dlouho na frontě.
„Kde je Gawain a ostatní?“ řeknu a vytrhnu se ze zamyšlení.
„Ještě trénují nováčky. Poté vyrazí po svých úkolech. Vše je zařízeno, žádný strach pane. Vše proběhne v pořádku.“
„Dobře. Můžeš jít.“ Jakmile Tristan odejde, svalím se do svého křesla. Osmnáct let. Osmnáct let. Příliš rychle to uteklo. Vždyť jí před chvilkou bylo deset! A nyní se má vdát a převzít pomalu úlohu vládkyně vévodství. No ostatně je už samo o sobě darem, že jsem se jejího věku dožil a v klidu jí to neoficiálně předám, já takový, jak to jen říct - luxus neměl. Jen pro všechny bohy prosím! Jen ať si nenajde nějakého kokota…

* * *

Dlouhá kolona legionářů, jezdců a dalších vojáků se táhla krajinou. Vojáci dostali rozkazem si vše připravit předem, takže až dorazíme k Letohradu, jen se doladí poslední detaily a hned se vstoupí do města. Ostatně, když pohlédnu na nejbližší centurie, tak většina už připravená je. První kohorta jde jako vždy příkladem a ostatní se jí snaží v tomto následovat, či nejlépe vyrovnat. S Indirskou legií jsem spokojen. S čím nejsem, je situace, do které se dobrovolně ženu. Jako medvěd do otevřené klece. Jak já tyhle plesy, večírky a všechny hloupé řeči o ničem nesnáším. Zvlášť po dopise od Secunda, který mi vypsal, kdo vše do města dorazil, či plánuje dorazit. Jednu část bych ani nezval, další se přišli jen zadarmo najíst a poslední snad ani neznám! To je zase kombinace. Co mě však zarazilo, že dopis přišel v době, kdy se legie dala do pohybu. Tenhle člověk! Abych se pomalu bál jít na latrínu!
„Tleskám ti. Jsi klidný jako pohár vody, být já na tvém místě a mít takovou dceru…“ Gawain. Ten vždy nahlas řekne něco, co je naprosto nevhodné, ale všichni v okolí si to myslí. Stejně jako teď. Většina mých družiníků cítí, že jsem v jistém ohledu jako na trní, přeci jen jde o moji rodinu a taková situace je pro mě nová a on si ještě přisadí.
„Jsem rád, že to tak vypadá.“ odpovím, co možná nejklidnější a poté s úšklebkem sleduji, jak Gawain dostává pohlavek od Dagoneta. Ten jen kroutí hlavou, co to zase vypustil z huby. Mezitím pokračujeme v cestě a trubači dávají všem na srozuměnou, že se vracíme domů. Ten tón by však mohl být vstřícnější, chceme přeci jen dělat dojem, ne vzbuzovat atmosféru, že jdeme plundrovat vlastní vesnice.
„Gracchu! Něco veselejšího!“

* * *

Vstup do města byl přesně takový, jak bylo naplánováno. Odpoledne bylo dosaženo Letohradu a celá paráda mohla začít. Je trochu smutné, že předvádím to, co mnozí považují za něco méněcenného a předvídatelného, ale lid to má rád a já jsem v tomto nejlepší. Tak proč si hrát na něco jiného? Člověk má být tím čím je a nemá být tím, čím není, a když už jednou byl a je, tak má být tím, či je a ne tím čím není? Nebo jak že to ten zatracenej filozof říkal?! Ále, kašlu na to!
Ostatně sami legionáři si tento „triumf“ hodlali užít a já jim v tom nechtěl bránit. Jen ať si užijí krátký moment slávy na výsluní, než padnou v nějakém smrdutém příkopu. Stalo se tedy, že se rozezněly trubky, které byly doprovázeny údery bubnů a také hromovým zpěvem tisíců úst, který jistě přehlušil veškerý mumraj a hlomoz města. Za další okamžik Lví bránou propochodoval osmistup trubačů, bubeníků a píšťal. Hlomoz, který vydávaly, dokázal přehlušit jen zpěv vojáků, kteří parádním krokem mašírovali za nimi. V osmistupech pochodující kohorty Indirské legie vstupovaly do města a dělaly vše, aby to byla skutečně nezapomenutelná podívaná.
Šik za šikem, v úhledné formaci a těžce vyzbrojeni, pochodovali legionáři jako jeden muž. Vysoká disciplína a kvalita mužstva byly na první pohled patrné. Stejně jako zkušenosti vepsané do tváří těchto bojem protřelých veteránů. Tihle vědí, co je to boj. Ne ze sedla koní, nebo ze sedla draka, ale v první linii, v boji muže proti muži, meč proti meči, pěst proti pěsti. Elita Království. A tohle chtěli lidé vidět. Tisíce se jich seběhli do bočních uliček a po stranách hlavní třídy. Další vylezli na balkony domů a někteří dokonce i na jejich střechy. Jen aby viděli na podívanou, která se tu nevidí každý den. A všichni, jak jinak, mávali a hlasitě provolávali slávu rodu Indiryonů a mé osobě. Což je celkem ironie, když tu skoro nejsem. Nebo je tohle právě ten důvod?
Hned za prvními centuriemi se vynořili jezdci. Nosiči standart legie a také legionářského orla. Jen nejstatečnější z válečníků mohli mít tu čest nést symboly vojska a u mě to platí dvojnásob. Rufio se hrdě hlásil ke své koruně z trávy, kterou dostal při jednom z tažení – zanedlouho se právě on stal Aquiliferem. Po nosičích standart se objevila další kohorta a po nich už já a moji družiníci. Na černém hřebci v plné zbroji a obklopen rytíři ve zbrojích s vyobrazením gryffina na hrudi, jsem vjel do města. Vládce Indirského panství a všech zemích Ileji, velmistr řádu Gryffina, druhý maršál Království, Ochránce přístavu a Strážce Jihu, vévoda Maelys Indiryon. Dlouhé jak můj seznam na oběd. A lid mě kupodivu má stejně rád, jako vždy. Nebo to pouze výtečně hraje.
„Usmívejte se a mávejte hoši, usmívat a mávat.“ Pronesu lehce pobaveně ke své jednotce a sám jdu příkladem. Jen ať si lid jednou užije a vojáci také. Tohle se totiž nemusí opakovat. Zanedlouho dorazí do města více jak třináct tisíc mužů Indirské legie. Formace za formací. Vojsko má rozkaz zamířit směrem k Tržnímu náměstí a odtud pak směr kasárna legií. Na křižovatce směrem k paláci se od něj s několika centuriemi odpojím. Vojáci budou ubytováni v kasárnách a zbytek v paláci. Tam poté informuji přítomné o svém příchodu a také o tom, že se uvidíme, až večer. Do té doby se musím dát nějak dohromady a to po všech stránkách.

* * *

Po nutné zastávce v lázních, kde jsem ze sebe smyl všechen koňský zápach, se vydám do svého pokoje. Cestou mi mlčky salutují palácové stráže a klaní se služebnictvo a já sám jim ze slušnosti pokynu na pozdrav. Upřímně nikdy nevím, jak na tohle reagovat. Můj otec mi jednou řekl, že je to zbytečnost, protože stejně dlouho doma nebudu, ale mně osobně to přijde trapné, abych na podobné lidi nereagoval. Přeci jen jsou na místě slova díků těm, kteří po tobě uklidí – cokoliv.
Před vstupem do mého pokoje na mě samozřejmě čeká můj vrchní lovčí. Komorník Coen. V první moment se zarazím a div neudělám několik kroků zpět. Zatraceně. Už je to tady zase.
„Můj pane! Jsem velice rád, že Vás vidím! Je dobře, že jste zde!“ pronese velkolepě a vysekne tu nejelegantnější poklonu, jakou jsem za dlouhou dobu viděl.
„Coene…“ odpovím pomalu s lehce zaraženým hlasem. Tak brzo jsem ho nečekal. Než však mohu jakkoliv pokračovat, je již Coen u mne.
„Dovolil jsem si připravit Vaše večerní šaty a to v barvách Vašeho rodu! Takové se tu často nenosí, to víte, málokdo má na to nárok. A zvláště pak na ty mužské.“ Jeho rychlé tempo slov mě vždy ohromovalo. Kdyby pochovali vojska tak rychle, jako tenhle chlap mluví, tak máme hotovo.
„Ale já-“
„Vidím, že již jdete z lázní, to je báječné! Děláte dobře! Pak za Vámi pošlu ještě Laris, aby vše zkontrolovala. Vše ostatní máte připraveno uvnitř. Jinak jde samozřejmě vše jako po másle, vše bude naprosto dokonalé – přesně tak, jak si představujete, a jak si lady Viona zaslouží. A teď mne prosím omluvte, můj pane, musím jít dokončit spoustu dalších věcí.“ Po jeho smršti slov se pouze opět hluboce uklonil a odešel. Už jsem se nadechoval, že něco dodám, ale nakonec to raději spolknu. Mohl by se totiž vrátit.
Můj pokoj je prostorný, s dobrým výhledem na město, ale velmi strohý. Když tu člověk většinu života není, nic moc nepotřebuje. Tedy kromě stojanu na zbroj, postele, stolu a pár židlí. Plus hlavní dominantou je samozřejmě kamenný krb. Coen nelhal. Na posteli byly připraveny, jistě drahé, šaty v mých barvách a na stojanu byla má vyleštěná zbroj. Co všechno ten chlap nestihne.
Jen dělá stále tu jednu a samou chybu. Vždy mi připraví postel. Za dlouhá léta tažení a válek se neumím vyspat v měkké posteli – to se furt převaluji z jednoho boku na druhý a spánek nikde. Proto zde vždy spím vedle své postele na zemi. Stačí mi k tomu můj plášť a něco pod hlavu. Coen proti tomu vždy protestuje a nejspíše je tedy i toto symbol jeho nevole, ale osud tím odvrátit nelze. Nezlobím se na něj. Myslí to dobře.
Ještě mám chvilku čas, tak si hodlám odpočinout, než sem vpadne Laris a nažene mě do těch šatů, které jsou sice možná drahé a krásné, ale kurevsky nepraktické! Zvlášť límec a kalhoty! To škrcení mnohdy nelze vydržet! A vůbec! Na koho to sakra šijou? Na jeptišku od vedle? Ale pro ty, které milujeme, se holt obětováváme.

* * *

Laris mi řekla vše podstatné. Na plese se mají nosit masky, na to jsem reagoval, že pokud pro mě nemá masku, která mě ukryje celého, tak že žádnou nechci. Buď všechno anebo nic. Mezitím dorazil i Coen, který mi jasně vysvětlil, že maska pro mě nebude tak jako tak vhodná, protože mám jako hostitel být vidět a poznán. Což má pravdu a tedy plán A kompletně selhal. Když jsem se nasoukával do šatů, nemohl jsem si nevšimnout, kolik již jizev po těle mám. Od minula jich pár opět přibylo. A u některých se ještě divím, že jsem stále ještě naživu. Už dávno na svůj rod přesluhuji a mám pocit, že tato návštěva domova budou i mou poslední. Snad i proto vydržím to všechno, co mě dnes čeká, abych Vioně, co nejvíce pomohl a zajistil ji hladké převzetí mého titulu. S králem to byl první krok, nyní je na řadě tento. Nejdřív nejvyšší souhlas a teď souhlas místní šlechty. Musím říct, že na jednu věc se i vyloženě těším – na toho koho si Viona vybere. Není nic lepšího, než někoho povařit v jeho vlastní šťávě!
Komorník Coen se nadýmal jako páv, když dorazím do Daelinina sálu. Samozřejmě mě musel hlasitě uvést – možná až moc, jak se sluší a patří, což ještě více nasměrovalo pohledy a pozornost hostů mým směrem. Já to přejdu s ledovým klidem a nejprve usednu na své místo, až poté se vydám do jámy lvo-mezi hosty. Rozdávám úsměvy, prohodím pár slov s tím a oním významným hostem a snažím si do toho dát sem tam pauzu. Bohužel se na mou osobu lepí hodně lidí, takže to ne vždy vyjde. Ale když už toho začínám mít dost, slušně se omluvím a dojdu se aspoň něčeho dobrého napít. Při jedné přestávce usednu zpět na své místo, kde vedle mne samozřejmě stojí můj komorník – s úsměvem od ucha k uchu.
„Aby ti nevypadly zuby.“ Pronesu nenuceně a jsem zvědav na jeho reakci.
„Jak si užíváte dnešní večer pane?“ Au.
„Dobrá práce.“
„Děkuji pane.“
Je pravda, že jak Laris, tak Coen odvedli výbornou práci. Dát tohle dohromady, vše zorganizovat a zařídit je muselo stát velké úsilí. Nepočítaje fakt, že něco podobného jsem v koutku duše očekával, protože Viona si samozřejmě zaslouží to nejlepší. Opravdu, dobrá práce. Jsem na ty dva v jistém ohledu velmi hrdý. Zrovna když se natahuji po poháru, tak do sálu vstoupí další z hostů a nutno přiznat, že se vší parádou. Takovou maškarádu, aby svět pohledal, ale je to zároveň skvělé vystoupení k večeři. Raději se však nepouštět do dohadů, kdo je muž a kdo žena.
A když už jsme u té večeře…
„Hmm, pěkné.“ řeknu si spíše pro sebe, než pro někoho jiného a zadívám se na hodovní stůl. Coen ale samozřejmě nezklame a ihned zbystří a pohlédne stejným směrem. Poté ho stočí opět ke mně.
„Ano pane, dnes to dámám opravdu nesmírně sluší.“ S lehce rezignovaným výrazem na něj pohlédnu a už se chystám něco říct, ale nakonec si jen odfrknu. Nemělo by to smysl. Poté pomalu vstanu, mírně poplácám komorníka po rameni a vydám se k hodovnímu stolu. Je načase dát si něco dobrého!

S princem u vína

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Vaeron Ondoryon

S díky přijímám nabízené místo i pohár vína. „Popravdě jsem nevěděla, že rytířské historky nabízíte, Výsosti,“ zasměji se jeho poznámce, „i když nepochybuji, že máte co vyprávět. Jsem si jistá, že byste si tak s bratrem skutečně rozuměli.“
V odpověď na jeho další slova se jen usměji. Nejsem žena, která by měla potřebu mu lichotit a tvrdit, že si těžko dovedu představit lepší společnost než dračího prince. A on zcela jistě není mužem, který by takové řeči ocenil nebo je bral vážně. „Samozřejmě, Vaše Výsosti. Vězte, že když nemusím, sama slovy neplýtvám. Snad mi tedy odpustíte, pokud se vám budu zdát až snad příliš strohá.“
Nakloním se k němu o trochu blíže a ztiším hlas. Není to docela šepot, ale v hluku sálu se náš rozhovor nepochybně ztratí. „Přišla jsem za vámi samozřejmě kvůli tomu, co chcete a co jste přijel získat. Nebo váš syn. Podle toho, co jsem o vašem synovi slyšela, soudím, že spíše vy. To ovšem neznamená, že by sir Luke nemohl být vhodnou partií pro lady Vionu.“ Trochu se odmlčím. „Já vím, jistě byste si o tomhle rád pohovořil přímo s vévodou, pravdou ovšem je, že vévoda za Vionu nevybere. To musíte přijmout. Buďto jejího manžela schválí, nebo ne, to je to jediné, na co může mít vaše přátelství vliv. Rada pak může Vionu postrčit tím správným směrem. Samozřejmě ne starý Tiber, ale já a lady Artemis – my jsme ty, na které se lady Viona a její dámy obrací, ty, kterým lady Viona důvěřuje. Ráda vám pomůžu, můj princi, ráda vašeho syna podpořím, ovšem jen pokud k tomu budu mít dobrý důvod. Jistě moc dobře chápete, že Ondoryon v čele našeho vévodství přináší jistá… rizika. Ráda bych tedy věděla, zda může přinést více užitku než oněch rizik… a jak si svou budoucnost zde představuje. Nebo jak si ji představujete vy.“ Pro Vionu chci zkrátka a dobře to nejlepší. A ideálně i to, co za nejlepší bude považovat ona sama.

Ve svitu luny

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál, balkón
Den před turnajem, podvečer
Gloria Stanton

Když se ke mně otočí, s úsměvem si povzdychnu. „Vidím, že bylo bláhové si myslet, že se pod vrstvami látky dovedu schovat,“ postesknu si, je ale jasné, že se rozhodně nehněvám. „Lady Rhae, prosím. To stačí. Prozradíte mi svou totožnost, mám hádat, nebo chcete zůstat v utajení?“ zajímám se hned.
Ujišťuje mě, že je v pořádku. Popravdě pochybuji jak moc, když sem tak vyběhla, své pochyby si nicméně nechávám pro sebe a přikyvuji. „To ráda slyším. A věřte mi, že pro bledost mám pochopení.“
S tím, že by dnes měla zářit jediná hvězda, musím souhlasit, jsem si ovšem skoro jistá, že to nebude možné. Koneckonců je nás – a tím teď myslím svou rodinu – zde příliš. A někteří si podobnou příležitost ujít jistě nenechají. Copak by byl Malaerys Malaerysem, kdyby na sebe neupoutal pozornost? „Ano,“ přitakám, „ale nevím, jestli tomu tak skutečně bude, má paní. Ovšem věřím, že bude zářit ze všech nejjasněji, nemyslíte?“
Její nabídka mne ponouká k úsměvu. „A chcete jít?“ otáži se jí. „Já se vás odsud nesnažila vyhnat. Pokud potřebujete prostě klid, ráda vám jej dopřeji. A pokud toužíte po společnosti, ale jen… menší, než je tam uvnitř, budu jí ještě raději,“ navrhnu jí. „Jste mi milá,“ řeknu, aby ji snad nenapadlo, že cítím nějakou… povinnost či něco podobného, aby se nemusela cítit nepatřičně. „Jestli ale skutečně jít chcete, alespoň mi předtím něco pěkného prozraďte. Třeba jak si to tady zatím užíváte, či zda vás někdo zaujal. Bylo by přeci bláhové nepřipustit, že naše přítomnost zde má i jiné důvody, než abychom slavily. Ráda vám zase povím něco na oplátku já, pokud vás bude něco zajímat. Třeba kdo se zamlouvá mně – nebo kdo si myslím, že by se mohl zamlouvat vévodkyni. Myslím, že o to bychom se mohly i docela dobře vsadit. Jen vymyslet, co by bylo výhrou…“ Mluvím snad více, než mám obyčejně ve zvyku, ale skutečně se mi odsud nechce. A ve společnosti této stříbřité dámy je najednou jednoduché přijít na jiné, lepší myšlenky…

Paní noci nepřichází sama

Příchod na bál

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Maria s doprovodem

Pávice neumí sýčkovat

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer