Indir

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Maegor a Galahad
okrajovo možno Gideon, Prima, Niobe, Viona

Malé predstavenie ktorého som svedkom je osviežujúce.
A dokazuje že Prima má skutočne talent na to spoznávať sa s...podivnými existenciami. Medzi ktorými zdá sa vďaka existencii Gideona vlastne ani príliš nevyčnievam.
Zelená Tvrz znie ako miesto ktoré by jeden mal určite aspoň raz za život navštíviť. napadá ma pri výčte udalostí ktoré tam mladík stihol zažiť.
"Ešte sa večer uvidíme." stihnem sa rozlúčiť s Primou, v niečom čo by mohol byť rovnako dobre návrh i rozkaz, než sa ocitám len s Galahadom.
A nejakým vínom.

"Zdá sa." súhlasím a hlavou naznačím presun ešte kúsok ďalej od ruchu miestnosti. Asi nemá cenu snažiť sa nájsť úplné súkromie, čiastočne vlastne spolieham na to, že alespoň svojich súrodencov Secundus nešpehuje. Či aspoň nie tak často a pri všetkom.
"Bavme sa o cestách. Navštívil si zaujímavé miesta - a iné než ja..." začnem temer až veselým, neformálnym tónom no čoskoro trochu stíšim hlas, aby zbytok viet počul len on.

Tiberka a tanec

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Dorion tam někde je, především Lucrezia

"Není za co lady. Není obtížné skládat komplimenty, když vlastně mluvíte pravdu a pouze popisujete tohoto druhého. To zvládne i někdo jako já. Moje sestry by se v tomto o mě vyjádřili jako o neotesaném balvanu."

Usměji se na Lucreziu a přemýšlím jak moc by se teď bavily Luthiniel a Eliriel. Hlavně Eliriel by byla celá bez sebe. Jsem rád, že o něčem takovém se nikdy nedozví. Teda pokud Lucrezia nenapíše své drahé sestřenici Naře a ta se pak nepodělí s celou Hranicí o trampoty chudáka Iskalla. To bych bral i možná jako hotovou věc. Moje pověst na Hranici bude mít zajímavé přídomky. Nelítostný a chladný Iskall Foll, taneční neumětel v Indyru. Co se musí nechat, tak lady Lucrezie boří obecné představy o dámách, které jsou u dvora. Nějaká vzdálenost od tanečního partnera, propletené prsty, při příchodu na parket a dalších sto a jedna drobnost. Věřím, že půlka a víc zdejších dam v okolí to nenese úplně dobře. Já jsem to vlastně neřešil. Pro mně etiketa je sice věc známá, ale beru co se nabízí. Zítra to být totiž nemusí. Což zdejší sestava taky asi nepochopí. Já svoje ruce dám na záda možná trošku níž než na záda, ale ne moc. Myslím, že se dost nabojuji na souboji zítra než, abych řešil nějaké výzvy na cti utrhání dnes.

"Umíte učarovat muže lady. Tu pomocnou ruku jsem přijmul aniž bych si to uvědomil. Mě to sice nevadí, ale jak se na Vaše vystupování dívá okolí? Přeci jenom je více nekonvenční než to co zde vidím běžně. "

Dívám se jí do očí taktéž a trošku pozvednu obočí, když se ptám. Opravdu mě to zajímá, není v tom nic útočného. Jen zvědavost někoho, komu je tohle dvorní tajtrdlíkování trošku proti srsti.

"Byl to jiný svět že? Jedno království, ale absolutně jiný svět. Navíc Zimní palác je pořád ještě trošku jiné místo než Svartgaard, ze kterého pocházím já. Naše zem je hodně divoká, ale krásná. Nebojím se říct, že jí milujeme. Je divoká a panenská. Lidé jsou tam tvrdí a odvážní. Neboť my a naši Hraničáři jsme první obranou linií. Hrad Svartgaard, můj domov, je velký hrad na skalním ostrohu nad mořem. Není to místo plné přepychu a pohodlí, ale pokud se něco stane, tak je to místo, které ubrání svůj lid. Navíc v jednom z hájů sídlí víly, které můj otec zachránil z území Chaosu. Co se týče zbytku Hranice. Tu rozdělte na před Thalonským průsmykem a za ním. Před ním jsou lidé jako u nás. Za ním, už většinou jsou lidé ve větším klidu a asi by jste nepoznala že jste na Hranici. Víc to asi nepopíšu. Nejsem takový řečník, abych ty krásy dokázal popsat."

Řeč ukončím trošku rozpačitě. Iskall Foll rozpačitý. Tenhle večer mě učí nové a nové věci. Asi už chápu proč mě sem otec poslal. Tohle byly celkem cenné věci, co jsme se učil.

"Zítra? Lady jsem zde kvůli turnaji, který zítra začíná."

Chtěl jsem asi ještě něco doříct, ale vzhledem k tomu co Lucrezie udělala, jsem se k tomu nedostal.

"V každém případě to nebude trvat celý den. Pokud budu mít takovou průvodkyni jako jste Vy, tak se nechám překvapit má paní. Já jsem Indyrem více méně nepolíben, tak se rád nechám zasvětit od někoho, kdo se v něm vyzná jako jistě Vy."

Nevím vlastně jestli pořád hrála hudba, ale myslím že ani jednomu z nás dvou to nevadilo. Zároveň se obávám, že těch výzev pro uklidnění šlechtické cti, budu přijímat víc. To se otci nebude líbit. Turnaj, žena, peníze. Ne nutně v tomhle pořadí. To mi kladl na srdce.

Ponechán s princem

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Gideon, Prima, Niobe, Viona a Maegor

Ten kluk má štěstí že poblíž byla nejdřív Niobe a pak Prima, jinak by šel dveřmi ven... hlavou napřed. Každopádně naše skupina se začne rozpadat stejně rychle jako se dala dohromady. Niobe odchází s Primou a tím klukem, Viona stojí stranou a zřejmě na někoho čeká a já tak zůstávám stát s vínem v ruce a princem Maegorem kousek od sebe. Unaveně si povzdechnu, pohledem zkontroluji že se nikde nedějí žádné nepříčetnosti a otočím se na Ondoryonského prince.

"Princi Maegore," naznačím úklonu, než přejdu k dalším záležitostem "zmiňoval jste se že se mnou chcete mluvit. Myslím že nyní se naskytla k tomuto rozhovoru vhodná příležitost."

Čekám jak princ odpoví, přeci jen je na něm jestli se bude chtít vybavovat nebo ne.

Hraničář

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
okrajově Dorion, především Iskall

Muži jsou prostě všichni stejní. Konstatuji pobaveně, jakmile zaznamenám, kterak se zatváří budoucí vévoda Andaru. Podobně zareagoval i můj bratříček, když schoval tvář do poháru s vínem, jenom aby nemusel čelit ženským otázkám. A ještě si nejspíš oba myslí, kdovíjak mistrná kamufláž se jim zdařila.
Ale co už. Teď mám v merku mnohem zajímavější objekt… Rozšířím úsměv při pohledu na charismatického muže z Hranice. Pevný hlas podkresluje zevnějšek a je mi velmi příjemný, obsah sdělení mne však pobaví.
Praktičnost? Indir? Hm. Ne, to je opravdu špatná adresa. A proč taky ne? Nic neříkám a dál poslouchám.
Progresivní Nara? Ano. Bezesporu.
Tiše se zasměji. „Dozajista by si vystačila i beze mne. Má sestřenice je osobnost.“ Že, sire Dorione? Neodpustím si letmý pohled, ale hned se obracím zpět k hraničáři. „Tak či onak vám děkuji za kompliment...“
Vyčaruji další dlouhý, upřímný úsměv.

„Skvělá tanečnice? Já?“ Pravda a nic než pravda. „To je ovšem už druhý kompliment, sire Iskalle…“ Upozorním jej škádlivě. Co dodat? Holt muž s dobrým vkusem.
„Jsem si jista, že si na poli tanečním povedete právě tak dobře, jako na tom bitevním. A pakliže ne…,“ menší hravá odmlka, „potom se nezdráhejte přijmout pomocnou ruku.“ Mrknu a nabídnu mu tu svou, abychom poněkud nekonvenčně, s propletenými prsty společně došli k tanečnímu parketu.
Zde jeho dlaň pustím a stanu proti němu, zakloním hlavu, vyhledám jeho oči, zlehka mu položím ruku na rameno, druhou dám na hruď a přimknu se blíž, o dost blíž, než velí striktní etiketa, a teprve pak zodpovím poslední otázku.
„Na Hranici jsem byla jedenkrát, tuze dávno. V Zimním paláci.“ Zcela jiný, cizí svět. Naše životy se asi liší takřka ve všem. A co má být?
„Mohl byste mi více přiblížit vaši domovinu? A já vás na oplátku provedu Indirem, pokud si budete přát.“ Navrhnu s mírným pokrčením ramen. Je to nezištná nabídka, jednoduše příjemně strávený čas v pro mne milé společnosti a navíc zatraceně atraktivní.

„Zítra?“ Kuji s podmanivým úsměvem železo, dokud je žhavé. „Povězte mi - Je něco, co byste v Indiru rád viděl?“ Zadívám se mu zpříma do očí a nakloním tvář tak, že se téměř dotkneme nosy. Okolního dění si za mák nevšímám, pouze mlčky a zvědavě čekám na odpověď.

Taktický ústup do ústranní
Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Gideon, Prima a Tertius, okrajově Viona a Maegor

Během pár sekund je již u nás i Prima. Jí opravdu nic vážného v tomto sálu neunikne, ale tak není se čemu divit. Vlastně je to její práce a tu dělá na výbornou. Oplatím jí úsměv a drobně vděčně kývnu. Velice rychle vycítila a přizpůsobila se mému diplomatickému pokusu o uklidnění situace a zakončila celý výstup třešinkou na dortu.
Kousnu se mírně do rtu, abych nevyprskla smíchy při káravých slovech lady Primy. Jako by činila nějakému svému mladšímu sourozenci.
Ne. Opravdu nesmíš ječet na lidi kolem sebe na veřejnosti. Ne. I kdyby si to zasloužili. A ne. Nesmíš je odtáhnout za vlasy pryč. Ne to taky ne. To se prostě nedělá. Nech si to pro milenky. Co to máš za nápady? To taky nesmíš dělat. Ani v soukromí. Hodný kluk, že to chápeš. Tak teď pojď na odměnu. Hodný.

Primina slova jako by v siru Gideonovi odstartovala další salvu sebevědomí a nového elánu. Téměř bez dechu nám začíná líčit veškeré své možné úspěchy neúspěchy a životní kariéru. Úsměv se mi rozšiřuje čím dál více a až se mi přestává dařit držet tu masku vlídnosti a společenského zájmu. Úsměv se mění na pobavení a vlastně se začínám tiše chichotat, až se vlastně směju úplně. Zavrtím hlavou. Tak tenhle mladík nám všem ještě vytře zrak.
Opatrně, ale přesto pevně a neústupně Gideona uchopím za rámě. „Co kdybyste pokračoval cestou k tomu vínu a košíčkům, co říkáte.“ Vlastně trochu využiju jeho původní myšlenky, že chtěl odtáhnout Vionu/Petůlii násilím ze středu sálu bůh ví kam. Jenže tentokrát já táhnu jeho pryč od Tertia, Viony a prince Maegora, který tomu všemu okrajově může také přihlížet. Hlavně tedy asi od sira Tertia, kterému každou chvílí můžou povolit nervy a být na jeho místě, tak mě by už ruply.
„Takže hlava i s přilbou říkáte, vytrhnutá páteř… Co nějaké oddělené končetiny, to nemáte v repertoáru?“ Zkouším vylovit aspoň nějaké informace, které mi z jeho smršti slov uvízli v myšlenkách. „Nemáte na svědomí i useknutou pravou ruku Dobroše z Černé Vody? Nebo vypíchnuté oko Háty z Rudojezeří?“ Nadhodím udičku pro Gideonovu pozornost, doufajíc, že se chytne. Ano, všechny jména i místa jsem si právě vymyslela a věřte mi, že to nebylo nic jednoduché, aby to znělo aspoň trochu reálně a neprokoukl mě v prvních vteřinách. Ale. Snad to splní svůj účel a na chvíli to Gideona zabaví, aby byl trochu více povolný a místo násilného táhnutí, to vypadalo aspoň trochu, že oba tímto směrem opravdu chceme jít.
Nenechám Gideona ani na chvíli vydechnout a jakmile skončí s jedním monologem a vypadá to, že by se snad i chtěl rozhlédnout, tak vytasím další otázku či reakci. „Takže vy jste byl kněz. Zajímavé. Řekněte, naplňovala vás více kněžská činnost, nebo teď ta… ochranitelská a zodpovědná práce následníka panství…“

Teprve až se dostaneme z nebezpečného středu sálu, kde stálo až moc důležitých osobností, si na chvíli můžu vydechnu.
„Mohu nabídnout víno?“ Mávnu decentně na sloužícího, který se právě protáhl kolem nás. Seberu číši vína a bez ptaní ji strčím Gideonovi do rukou. Sama ukořistím víno i pro sebe. Kdybych tu teď stála sama, tak bych číši vypila na ex a rovnou si vzala druhou, ale tak stále jsme ve společnosti, takže tohle bude muset počkat. Nenápadným posunkem sloužícího nasměruji ještě k Primě, aby nezůstala jediná na suchu.

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, ples, noc
Prima, Niobe, Tertius, okrajově (možná) Viona a Maegor[/i]

Gideonův paradox

Nesoulad v časových či vzdálenostních kontinuitách nebo v obou současně. Odchylka byla dosud zaznamenána nejméně v minutách, nejvíce hodinách, na vzdálenostech opisujících metry až kilometry od epicentra. Metaforicky můžeme jev přirovnat k víru, který do sebe postupně strhává jednotlivé aktéry. Spouštěčem bývá konkrétní osoba označovaná jako epicentrum, která svými činy, slovy nebo postoji naruší řád běžných fyzikálních zákonů universa. Aktéři včetně epicentra si mohou a nemusí svou přítomnost ve výchylce uvědomovat a po skončení obvykle zůstávají bez trvalých následků. Mezi nejznámější výskyty patří průlet císaře Vlrana III. přes Špičaté hory na slonech, svatba polobájného Malalala Ondoryona na kterou nepřišla nevěsta, protože o ní nevěděla a tzv. Gideonův paradox, podle kterého nese fenomén svůj název.


Stál jsem před běsným sirem Tertiem a nedivil jsem se, že mu ujely nervy. Nevšim jsem si totiž, že dáma, kterou jsem oslovil má doprovod. Navíc zaslechl slova mého rozhořčení, které nepatřily k nejvybranějším. Doma jsem však byýval hubován skoro denně, takže mi to nepřišlo divné. Stál jsem rovně jako svíce s rukama za zády, stejně jako když mi spílá otec pod obrázkem svatého Indira. Obvykle schytám takzvaného vrchnostenského dvojáka, tedy liskanec z obou stran, ovšem běda, kdybych se facce pokusil vyhnout. Odtud jsem se naučil držet ruce za zády, když dostávám bídu. Když se však Tertiův obličej přiblížil do podezřelé vzdálenosti, udělal jsem malý krok vzad, ne snad proto, abych se vyhnul poprskání, ale ze zahanbení z výrazného výškového rozdílu. Styděl bych se před dámou, kdybych musel na případného soka hledět v záklonu.

Musím přiznat, že jsem navíc v první chvíli nebyl schopen slov, neboť na mě šly mdloby a to hned z několika důvodů...

Une:* aneb zásah boží: Píši tyto paměti už jako starý kmet a moderní čtenář proto musí pochopit, že příběh mého mládí se odehrává v době temných časů historie. Časů, kdy byli bohové malicherní, krutí a stíhali lidstvo útrapami. Byl jsem vychováván ve zbožné úctě k mocnostem a silám, jež se pokrokem lidstvu podařilo zkrotit a popsat. Tehdy však byly nedotknutelné a vzbuzovaly posvátnou hrůzu. Jevy, které se vymykaly dosavadnímu lidskému poznání byly v těchto dobách dílem šotků, permoníků, víl, hejkalů a rusalek, v těch horších případech se mohl člověk zaplést do rozverných her polobohů a mezi nejhorší katastrofy patřily takzvané boží tresty. Božím trestem mohlo být v průběhu času třeba sucho, slepice se třemi nohami, déšť, bolavé koleno nebo impotence. Umíte si tedy představit jak jsem se asi cítil, když mi došlo, že jsem se během své sáhodlouhé cesty pod jídelními stoly ocitl zpátky na tom samém místě, ze kterého jsem před několika minutami vyrážel. Zachvátila mě taková posvátná bázeň až bylo s podivem, že jsem se na místě neskácel.

V pozdějších letech jsem se k tomu bodu mnohokrát vracel a diskutoval s mudrci. Bylo o tom jevu vedeno několik veřejných disputací a vznikly učené spisy. Z jednoho takového sem předkládám nepříliš uspokojivé



,které však nepřináší odpověď na to, jak je možné, že jsem v jednu chvíli hleděl na Petůlii přes půl přeplněného sálu a ve chvíli druhé byla z Petůlie lady Viona stojící pár metrů ode mě.

Deux aneb pevnost vůle: Maličký člověk jako já někdy celý život čeká na důkaz boží existence. Proklečí hodiny v modlitbách, vykonává svaté poutě a stíná hlavy nepřátel ve jménu božstev, ale ta přichází často ve chvíli, kdy to nejméně čeká. Měl jsem to tušit a dbát na varování mistra z klerické nauky, kterému se Indir zjevil v kadiboudě během raního vyprazdňování. Nemohl jsem nijak dát najevo, že jsem právě prožil svůj první extatický zážitek. Očividně ho se mnou totiž nikdo další nesdílel. Považuji za projev nejpevnější vůle, že jsem dokázal udržet tvář naprosto nečitelnou, bezesporu by se našli slabší jedinci, kteří by si začali trhat vlasy, vydávat skřeky nebo vypouštěli tělní tekutiny.

Trois aneb zahanbení: Byť bylo zjištění jaké ostudy jsem se před očima přítomného pána, dámy a mé mocenášky lady Primy dopustil, bylo to nic v porovnání s šokem popsaných v bodech 1 a 2. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil smysl slov, která byla mým směrem řečena. Setrval jsem proto v mlčení, přemáhajíc nával hysterie, rozechvělost a malátost, stále na sobě nedávaje znát jakékoli vytržení. Byl to úkol nadlidský, hodný mistra klidné mysli.

Siru Tertiovi jsem odpověděl: Vážený pane, došlo očividně ke katastrofálnímu omylu! Neurazte se, že Vám nevysvětlím jak ani proč se to stalo. Samotného mě to zasáhlo tak, že nad tím budu muset ještě dlouho rozjímat v kajícných modlitbách. Očima jsem při těch slovech zastříhal směrem k pochopům, které se ten sir chystal přivolat a narušit tak probíhající slavnost s ještě výraznější razancí, jež jsem narušil já svými slovy, která mohlo slyšet jen pár okolo stojících. Ač je to k nevíře, vévodkyně jakoby z oka vypadla mé sestře Petůlii! Dostal jsem vztek, že utekla z našeho panství a pronásledovala mě až sem. Pokud máte sestru nebo mladší sourozence jistě pochopíte mé pohnutky. Snažně Vás prosím o odpuštění.

Pokud má slova slyšela i lady Viona ukloním se pokorně i jejím směrem a pronesu omluvu. Mám však za to, že slova zaslechnout nemohla, proto nejspíš pokračuji takto: vévodkyně je však, zdá se, v dobré náladě a ničeho si nevšimla či přinejmenším nezaslechla slova určená zde přítomné dámě, pohnu hlavou směrem k Niobe, jak by to vypadalo, kdybych se k ní teď vrhnul se slovy: odpusťte mi, že jsem vás, má drahá paní, nazval děvkou, cuchtou a utřisoplem! Musíte uznat, že by to bylo příšerné a možná by jí to i zkazilo náladu.

Blahosklonné jednání toho pána mě uchvátilo. Kdyby na Zelené tvrzi někdo urazil mého otce nebo některého z jeho dětí, pravděpdoobně by se nedožil rána, zde mě však hrozilo zatím jen vykopnutí, v první řadě však vykázání do kouta! Vyšší šlechta je opravdu laskavá a milosrdná k hlupákům a nevychovancům. V hrudi mi až píchlo dojetím a ihned jsem k němu pocítil sympatie.

Takto jsem pravil k Niobe: Příjměte i vy mou omluvu, jak navrhuje tady pán, vzdálím se do nejzašího kouta, abyste se už s mou maličkostí nemusela po zbytek večera ... já ... Zaraženě jsem na ni hleděl. Snad jsem se přeslechl?! Nejen, že vypadala víc než uraženě spíš pobaveně, ale navíc vyslovila přání setrvat v mé společnosti. Nedal- li mě ten chlap odvést do té chvíle, teď se jistě šatlavě nevyhnu. Vyplašeně jsem po Tertiovi střelil očima. Je možné, že by jeho společnice preferovala prostořekého chlapce před ním?! Je možné, že ... této dámě imponují sprosté výrazy, které se mi před pár minutami valyly z huby ? Zamyšlen jsem nani pohlédl: Má li toto být můj trest, pak přijímám! Po slovech o ovocných košících mi navíc zakručí v břiše.

Nakonec přichází lady Prima. Ještě se ani nepředstaví, ale já už tuším. Čelo se mi orosí potem a pokleknu před ní na jedno koleno. Dobrá a laskavá, přesně tak jsem si představoval. Ke zdešení všech přítomných si hned začnu dramaticky rozepínat knoflíky, ale snad se uklidní, když z kazajky vytáhnu její vlastní listinu opravňující me k cestě na Letohrad: Má paní, vyrazil jsem hned jak to vzácné psaní přišlo! Jak vidíte, místo vděku jsem Vám ztropil akorát ostudu. Navíc, kdybych tušil, že pan Tertius je Váš bratr, nikdy bych to pozvání na košíček s paní Niobe nepřijal! Jsem nehoden Vaší společnosti, tak snad, abych se vrátil domů. Musí to být omyl, že jsem byl povolán. Říkám zatímco uzavírám schránku s drahoucennou listinnou a ukládám ji zpátky k srdci, umístil jsem se sice na slibných místech v několika lokálních turnajích, ale přítomným rytířům se nemohu rovnat, pravím skromně. Pak když povstanu, přeci jen mi na tváři zahraje úsměv skryté samolibosti: Proškovi Železné Pěsti jsem dřevcem urazil hlavu i s přilbou, letěla tři sáhy. Vozemboucha z Jelenolesí jsem porazil spíš náhodou, spodní díl štítu se mi zasekl o jeho nárameník a při zpětném trhnutí mu to urvalo klíční kost ... i s páteří. A pokud jste se doslechla o takzvaném Smrdojemském krvavém masakru, musím říct, že historky přehání ... Pomineme-li turnaje, otcem jsem pomáhal potlačit několik sedláckých rebelií, vést proces proti sektářům a odrážel útoky loupežnicích tlup. Původně jsem studoval na kněze a proto se mi jako jedinému z rodiny dostalo nadprůměrného vzdělání, pak však ... v důsledku neobjasněné řady úmrtí starších bratrů, jsem se musel vrátit, abych se zhostil role následníka panství. Jak mluvím, vrací se mi sebevědomí, které jsem během večera pozbyl a snad i barva do tváří.

Už mě nenapínejte! co bude mým úkolem?! Zhostím se ho s vervou sobě vlastní!

* v duchu vždy počítám v altrixském dialektu. Zvyk z kněžského semináře.

Vílák

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor, Tertius, Niobe, Viona, Gideon

S úsměvem kývnu. Ani já nevěřím, že ten den přijde. Pokud ovšem ano, budu na něj připravená. Tak moc, jak je to jen možné.

Na to, co se ale vzápětí odehrává před našimi zraky, jsem připravená nemohla být snad nikdy. „Vidíš…?“ Skoro bych si myslela, že mi přeskočilo, skoro bych přemýšlela, zda jsem v lázních nešňupala Malaerysův prach, jenže kostým toho mladého muže dobře poznávám. Jak by také ne, zaplatila jsem jej.
„Ano, to by bylo vhodné,“ usoudím, jen co vidím, jak s k siru Gideonovi blíží můj bratr. Naštěstí se zdá, že se daří situaci uklidnit ještě dříve, než k malé skupince dojdeme – Niobe má skutečně hlavu na pravém místě, není pochyb o tom, že ji Artemis dobře učí. Jenže jak procházíme sálem, všímám si zvláštní dvojice na terase. Mezi obočím se mi rýsuje drobná vráska. Že půvabnější dámy budou krást nějakou to pozornost Vioně se dalo čekat, nehledě na to, že je to třeba nezdvořilé, ale po tom, co jsem dnes slyšela, je tohle vyloženě drzost.
Spolu s Maegorem zastavuji po boku svému bratru a pokládám mu ruku na paži. „Chyběla jsem ti?“ optám se šeptem, než Niobe věnuji vděčný úsměv, a nakonec se obrátím k samotnému vílímu princi. „Sire Gideone, ráda vidím, že jste se k nám připojil a tak velmi ochotně se zhostil své role,“ oslovím jej. „Vítejte v Letohradu. Vidím, že lady Vionu jste již… poznal, stejně jako mého bratra Tertia a mně velmi drahou lady Niobe Aldarin. Snad je na místě, abychom předešli dalším nedorozuměním, abychom se seznámili skutečně všichni, než vás tedy napadne něco strašlivého: před vámi nyní stojí Jeho Výsost princ Maegor a já jsem, samozřejmě, jak jistě víte, lady Prima. Přátelé… Sir Gideon ze Zelné tvrze.“ Ať už je to kdekoliv.
„A ano, omluva by byla na místě: a také si zapamatovat, že i pokud jsme přesvědčeni, že vidíme naše příbuzné dělat něco nepatřičného, neječíme na ně na veřejnosti. V Indiru si to necháváme do našich soukromých komnat,“ nadhodím zvesela. „A v tom případě čekáme, až se tam setkáme, nesnažíme se tam jeden druhého odtáhnout.“ To si necháváme na docela jiné, poněkud romantičtější příležitosti.
Niobe je více než ochotná se obětovat pro dobro slavnosti a na sire Gideona dohlédnout, alespoň na chvíli, ale já přemýšlím, zda je něco takového třeba. Možná mám totiž lepší nápad. Prozatím ale s jejím návrhem souhlasím. „To je pravda, ty košíčky jsou výborné. Snad bych si také jeden dala,“ řeknu s úsměvem. „A bylo by milé, kdyby nám při té příležitosti sir Gideon pověděl něco o sobě: třeba zda se každého úkolu dovede zhostit s takovou vervou, s jakou se pustil do vílí neplechy. Protože pokud ano, myslím, že bych pro něj měla úkol hodný jen těch nejodvážnějších rytířů.“

Komediální výstup
Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Tertius, Gideon, Viona


Prakticky pouze zírám s polootevřenou pusou na výjev přede mnou. Zažila jsem již zvláštních situací víc než dost, ale tahle se tedy upřímně zařadí na první pozici bizarnosti. Nejdřív dorty, po té ztráta útočníka kdesi pod stoly, odchod oběti se převléct v doprovodu Diany. A to byl teprve začátek, celý bizár pokračoval, když vílí mladík znovu zavelil k útoku. Jestli do teď vše bylo pouze úsměvnou záležitostí, tak teď už se začíná schylovat k tomu, že mladík nedopadne příliš dobře.

Zahlédnu nabízené Tertiovo rámě, ale místo abych ho přijala, tak pevněji stisknu jeho paži, abych ho lehce přibrzdila v případném výpadu proti neznámému a zároveň si ho stáhla k sobě. „Hlavně v klidu a v tichosti… Nedělejme větší divadlo, než už tu proběhlo.“ Krátce pohlédnu Sirovi do očí a následně se bok po boku vydáme zahasit jiskřičky problému, než přerostou v pěkný požár.

Stačí nám pouze pár sekund, abychom se dostali oba mezi Vionku a vílího útočníka. Galahad mě ladně nasměruje k Vioně a sám se ujme řešit mužskou část tohoto potenciálního konfliktu.
„Kolem tebe se ale dějí věci… Někdo se snad snažil dortovým útokem vyřadit tvého nápadníka ze hry?“ Špitnu směrem k Vionce a uculím se.
Cuknu sebou, když se ozve rázný hlas Tertia. Povzdychnu si a zavrtím nevěřícně hlavou. Věnuji Vionce smířený pohled. „Takhle to dopadá, když muži řekneš, hlavně nedělejme divadlo.“ Obrátím se směrem k Tertiovi a vílímu mladíku, abych zhodnotila situaci.
„Kdyby cokoliv… Však ty víš…“ Mrknu na svou drahou přítelkyni. „Snad se ti tvůj šlehačkový princ brzy vrátí. Budu chtít vědět každý detail!“ Pronesu tiše, aby to slyšeli opravdu jen uši, kterým jsou má slova určeny a následně se již zaměřím na drama přede mnou.

Nasadím na tvář dokonalý společenský úsměv, jeden z mých opravdu nejhezčích. Elegantně se rozejdu ke dvojici, abych zabránila ještě většímu dramatu. Už tak se o tom bude mluvit minimálně týden. Nedej bože, aby se to dostalo k uším nějakého místního pouličního umělce.
„Myslím…“ Začnu svou větu ráznějším hlasitějším tónem, abych na sebe upoutala pozornost obou mužů. Následně oběma věnuji svůj krátký pohled a úsměv. „…že vílí princ již předvedl svůj životní komediální výstup. Přeci jen. Víly jsou typické svými až nemístnými žertíky. Jen bych vás poprosila, abyste si příště vybral jiného dobrovolníka či oběť. Máte jich tu víc než dost.“ Až teatrálně se rozhlédnu po sále, abych zdůraznila svá slova.
„Takže…“ Na chvíli se odmlčím. „Vílí pán si určitě rád vybere poctivou elegantní omluvu, že? Věřte mi, že se můžete cítit opravdu výjimečně. Málokdo dostane možnost osobně se omluvit lady Vioně, budoucí Vévodkyni.“ Pronesu odlehčeným tónem. Ač mezi řádky jde vyčíst, že kdyby takovýto výlev předvedl za jakýchkoliv jiných okolností v jiný den, tak to nedopadne tak, že by stačila pouze omluva. Dnešní den je prostě velkorysost sama.

Vyčkávám, jestli se opravdu dočkáme od mladíka slušné omluvy. Pokud ano, tak se jen úlevně usměju. Mrknu po Tertiovi a vítězně se usměju. „Tohle bychom měli…“ Pronesu tiše. „Ale myslím, že ještě raději dohlédnu na to, že nám mladík neztropí další ostudu. Určitě máte ještě spoustu, co na práci. Ale kdybyste snad potřeboval opět zvednout náladu a rozptýlit, neváhejte se na mě obrátit.“
Svoji pozornost pak přenesu na vílího prince. „Nedoprovodil byste mě? Slyšela jsem, že v tamhle tom rohu sálu, mají velice dobré osvěžující víno a vynikající ovocné košíčky. Myslím, že Vám po tom šlehačkovém útoku a následném podstolním úprku muselo vyhládnout.“ Věnuji mu až omračující úsměv.

Kdyby se náhodou omluva nekonala, tak poslední odstavce ignorujte, jako by se nestali.