Maškarní bál

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer

Od příjezdu do paláce nebo Sira Hugha Stanton příliš vidět. No není divu, měl řadu jiných povinností, kterým se musel věnovat a samozřejmě se také musel připravit na večerní zábavu.

Když se konečně blíží čas plesu, začnu se strojit do společenských šatů, které tu právě pro tuto příležitost mám.

Na závěr zbývá jenom maska s vyobrazením dravého ptáka.

Do Daelinina sálu přijdu tak akorát včas, ani pozdě, ani příliš brzy. V sále pohledem sleduji všechny ostatní přítomné a hledám tu jedinou na které záleží – Glorii. Docela by mě totiž zajímalo, kde byla celý den.

Princ na Bále

Hurá na drby!

Před palácem
Den před turnajem, pozdní odpoledne
Melite, Niobe, Raffael, okrajově Gloria a Claudius

Letohrad, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Princezna Rhaella (okrajově ostatní)

Kúzlo mesačného svitu

Tupá bolesť pulzujúca spánkoch pomaly ustupuje a čoskoro som schopná vnímať ľúbeznú melódiu a smiech doliehajúci z priľahlej sály a predsa akoby to bol celkom oddelený svet vzdialený na tisíce míľ.
Socha ženy podopierajúca hlavou architráv vyzerá akoby mohla každým okamžikom ožiť. I drapéria obvíjajúca jej telo by mohla byť pravá látka zmrznutá v čase. Karyatída. Meli mi v ktoromsi liste spomínala, že sa jedná o typ kóry. Veľmi ma to prekvapilo, lebo som si vždy myslela, že kóra je soška mladej ženy trochu menších rozmerov. Pravdou je, že mi s väčším zápalom opisovala jej mužský náprotivok, sporoodetého Atlanta. Podľa indirskej legendy, vraj Atlas drží na svojich ramenách nebeskú klenbu ako trest za vzburu proti bohom.

Nebeská klenba… Na oblohu už vystúpali prvé hviezdy i strieborný mesiac, ktorého biely svit domaľoval čarovnú atmosféru v záhrade osvetlenej sviečkami, čo blikali ako svetlušky na rozkvitnutej lúke.
Prikročím zľahka k zábradliu a na zlomok večnosti si vychutnávam ten pohľad, akoby to bola maľba načmáraná božou rukou.
Pevne sa opriem o biele mramorové zábradlie, nepatrne sa zakloním a nastavím tvár s privretými viečkami sviežemu vánku. Pery sa mi pozvoľna roztiahnu do uvoľneného, záhadného úsmevu. Ten však na okamih zmizne a tvárou mi preletí temný mrak.
Dobrá povesť. To je to najcennejšie, čo žena má. Je moja reputácia po popoludňajšom incidente v troskách? Dúfam, že nie. Musí existovať možnosť, ako to napraviť. Kiež by tu bol Hugh a pomohol mi nájsť riešenie. Mala by som sa vrátiť dnu a vyhľadat ho. Ešte chvíľu. Potrebujem ešte chvíľu pokojného rozjímania…
Dnešný večer, ktorý mal patriť zábave na počesť lady Viony musím stráviť prácou. Keď zajtra vyrazím na cestu domov, na našom mene nesmie byť najmenšia škvrnka.
Dáma má nielen privilégiá, ale i povinnosti. Je smutné, akú hroznú cenu mal ten drobný dúšok slobody. Naši ľudia nesmú trpieť pre môj prešľap.
Tak veľmi sa mi nechce vrátiť dnu. Posledný ná-
„Jste v pořádku?“
Kútikom oka zachytím šmuhu farby popola.
-dych. V jemnom, dievčom hlase počujem len úprimný záujem.
„Nebudete zvracet?“ Na tvári stále zdvihnutej k Lune sa úsmev ešte trochu rozšíri. Ak by to bolo prípustné, istotne by som sa rozosmiala nahlas. Ten kto vymýšľal pravidlá etikety musel byť hrozný suchár.
Maska! Niežeby niečo skutočne zakrývala, ale cítim sa bez nej celkom obnažená.
V závane sladkej vône vanilky a slivky sa v elegantnej špirále natočím čelom k novopríchodzej lady a zároven poklesnem v pukerlíku. Kútiky perí mám stále zdvihnuté, hlavu sklonenú v úklone.

“Ďakujem za váš záujem, lady Ondoryon,” človek nemusí byť génius, aby vedel, že je pred ním kráľovská krv. “Bola to len drobná migréna, nič, s čím by si neporadil čerstvý vzduch. Vôbec si tým nelámte hlavu,” špitnem pokojným, vyrovnaným tónom.
„Zdáte se mi poněkud bledá, má paní…“
“Bledá?” Prekvapene zdvihnem hlavu s doširoka otvorenými očami. “Ach-” Alabastrová pleť v záplave slnečného jasu pôsobiaca bezchybne a krehko sa v chladnom mesačnom svite mení v prízračnú. Ako som len na to mohla zabudnúť? Istotne vyzerám tak trochu priesvitno. “Obávam sa, že to je môj bežný vzhľad,” vysvetlím s tichým zvonivým smiechom. Čím to, že ženy Ondoryonského rodu, čo vyzerajú jemno a obdobne bledo, nepôsobia tak, že by ich odvial prvý poryv vetra?
V ďalšej chvíli už mladá žena bola opretá o zábradlie a kochala sa magickým výhľadom.
Povedať, že sa výbam jej príbuzným by asi nebolo slušné. Komu sa asi vyhýba ona?
“Dnes by mala žiariť iba jedna hviezda,” znovu sa opriem o zábradlie a i ja venujem pohľad súhvezdiam na atramentovom baldachýne nočných nebies.
“Pôjdem, ak mi udelíte tú česť odprevadiť Vás naspäť so sály, milady,” odpoviem nakoniec s potuteľným úsmevom na perách. CHÝBA jej garde. Čo si vôbec myslela, keď sama išla k odľahlému kútu balkóna? Hoci i ja som sem prišla osamoteno. Ale ja som sa necítila dobre a nemala som koho požiadať o eskortu, narozdiel od niekoho, kto tam má haldu príbuzných-

Do sálu proudí noví a noví hosté, na některých je znát, že si s výběrem masky příliš hlavu nelámali, někde je patrná ta úporná rafinovanost skládaná dohromady celé týdny. Svým způsobem je to zábavné, sledovat jejich rej i chování, nebo si to aspoň nalhávám, abych se tu zabavila. Sem tam s někým prohodím pár slov, v pravdě nic osobního jen přesně ty zběžné fráze, které vím, že se ode mne očekávají nebo jsou vítané slyšet, ale nijak zvláště se aktivně do zdejšího družení nezapojuji.
Překvapí mne, když se u mě objeví princ Maegor, ačkoliv jeho přítomnost je svým způsobem osvěžující. Ten muž má sice svoji pověst a v mnohém to opravdu nejsou jen zkazky a drby, ale oproti tomu z něj vyzařuje to, co mnohým lidem chybí. Osobnost. Rozhovor s ním plyne nečekaně hladce a vykouzlí na mé tváři i ten upřímně pobavený úsměv než se se mnou rozloučí a vydá se na lov... Ať už kohokoliv.

Ondoryonů se zde začíná slétávat vícero, nu, žádný z nich není přehlédnutelný, zvláště pak ztělesnění nelibosti v podobě prince Vaerona. Nicméně... Svým pohledem lovím někoho zcela jiného a samozřejmě ho i nacházím. Valiantova tvář postrádá masku, přesně jak slíbil. Zpola zamyšleně, zpola pobaveně sleduji, jak se stává obětí jiného dravce, a to samotné Rhaelly, která si jej bez ostychu odvádí na taneční parket. Koutky mi zacukají a ve chvíli, kdy se můj pohled aspoň na chvíli setká s Valiantovým, pozvednu na okamžik pohár s krátkým kývnutím hlavy a upiji z něj. Na jejich tanec jsem vlastně... Zvědavá. Rhaella bude bezpochyby skvělá tanečnice, avšak Valiant je především voják, muž, který s mečem netančí, ale zabíjí.

Mou pozornost si nicméně začne uzurpovat i někdo zcela jiný, skrytý za maskou ledového slunce. Ovšem ani ta neskryje jeho původ.

Pohlédnu na něj zpříma, levé obočí na krátkou chvíli vystřelí vzhůru v nevyřčené otázce než se na rtech usadí zdvořilý úsměv. Může snad být někdo na takovém plese opravdu osamocený? Lehká úklona, boj byl zahájen. Pohnu hlavou, bílé vlasy se při každém pohybu stříbřitě lesknou, zatímco fialkové oči shlíží na narušitele mého výsostného území z karafy vína.
"Postačí lady Visenya," odpovím, sama přemýšlím nad jeho totožní jen chvíli. Mladý, mluvy rytířsky ctnostné a galantně zkostnatělé, můj další rychlý pohled se zaměří na držení těla a jeho ruce, prsty uvyklé cvičení se zbraní. K tomu přítomnost prince Vaerona... "Není třeba omluv ani lítosti, naopak, sire Lucerysi," oslovím jej jeho jménem, na znamení, že já si zde na žádné masky a schovávání se hrát nehodlám.

"Vlastně, myslím, že vše záleží jen na úhlu pohledu. Ku příkladu, mne přijde zase jako neodpustitelný hřích a neúctu, kdybych tady to víno zanechala samotné a opuštění, na to je příliš dobré a takové zacházení by si nezasloužilo," dodám s jiskrou v oku i v hlase a uculím se. "Zavítal jste sem pouze jako doprovod otce nebo host lady Viony?" neodpustím si zvědavou otázku. A co Rhae, je tady taky...?