Jako lišák v kurníku!

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer.
Nikdo konkrétní.

Příjezd vévody Maelyse byl vskutku opulentní. Pozoroval jsem jej z jednoho z balkonů paláce.
"Vojenská přehlídka? Jak...Neindiryonské."
Pomyslel jsem si, když jsem viděl pochodovat vojáky, kohortu za kohortou. Jednotný krok, ježící se kopí...skoro jako doma. Jen ty sekery jim tam chybí //mysleli jste si, že řeknu dřeváky, co, vy chásko? :-D//. Ještě chvíli sleduji dění pod sebou, než se otočím k odchodu. Indirská Legie má můj respekt, od pohledu to jsou profíci. Dobří chlapi. Škoda, že stačí jeden vocas s ani ne desetinou kvalit těch mužů, ale za to má draka a z celé Legie zbyde prach a popel.

Zbytek času strávím ve své komnatě. Trochu odpočinku se hodí, navíc na pevné zemi s opravdovou postelí. Pak se samozřejmě začnu připravovat na večerní rej masek, nebo jak to nazvat. Ačkoliv jsem v Indiru, nehodlám se držet Indirské mody, do drtivé většiny věcí, co nosí místní pánové by jste mě nedostali ani náhodou. Proto jsem zvolil něco klasičtějšího. Holt v tomhle jsem konzervativní, nicméně do rukávu si vsunu maličkost pro moji obranu, jeden nikdy neví.

Co se masky týče, dlouho jsem váhal a dával si pozor, abych vybral správnou masku. Moji první volbu mi zamítl otec. Nakonec jsem se rozhodl pro poněkud prostší, leč umě vyrobenou masku lišáka.

Chvíli se prohlížím v zrcadle. Maska se mi líbí, můj oděv už tak ne. Nemůžu si pomoci, ale v takto zdobených šatech se necítím úplně dobře. Vlastně se cítím jako panák. Nazdobený panák. Preferuji kvalitní, leč strohý styl oblékání, tahle maškaráda mne spíše rozčiluje. Na druhou stranu, jako budoucí vévoda Andarský musím reprezentovat naši zemi a náš lid s důstojností.
"Pokud chci vážně reprezentovat, měl jsem spíš vzít svoje sestry."
Pomyslím si pobaveně. Chaos, který by tu rozpoutaly ty dvě divoženky by měl k důstojné reprezentaci hodně daleko. Jak já ty dvě mám rád.

Vzpomínka na rodinu mi pomůže. Usměji se na sebe do zrcadla a vydám se do jámy lvové. Do Daelinina sálu nějak nespěchám. Částečně za to může i můj oděv, který trochu škrtí v rozkroku. V tomhle mají Indiřané v těch svých prostěradlech výhodu. Před poslední obočkou do chodby vedoucí k samotnému sálu se zastavím, narovnám se, provedu hluboký nádech a výdech, načež vyrazím vstříc osudu.

Když vejdu do sálu, udeří uvaděč holí hlasitě o zem. Při cestě sálem obhlédnu bojiště.
"Tak tady započne bitva o srdce Lady Viony? Musím uznat, že bojiště bylo vybráno velmi dobře."
Pomyslím si, vyhnu se pikolíkům roznášejícím víno a zamířím přímo ke zlatavému moku, který potěší srdce a povznese na duchu. Osobně neholduji takovýmto plesům. V Andaru maškarní nemáme, nicméně musím uznat, že zvolit masky na párty, kde se většina pánů bude snažit okouzlit jedinou dámu, to zní jako recept na povedenou zábavu. V duchu se bavím různýmy scénáři z nichž v jednom se dva Vionini nápadnící do sebe pustí, jeden v kostýmu kačera a druhý v kostýmu slepice, až kolem lítá peří. Vesele se zazubím. Samozřejmě, to je jen moje poněkud bujará fantazie. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě by se nešel dvořit lady Vioně v kostýmu slepice. Až na dvě vyjimky. Jedna má na to dostatečně zfetlej mozek a druhé zakázal otec jít na tento ples oblečený jako slepice pod pohrůžkou vydědění. Měl jsem zkusit toho kačera.

Vezmu si korbel ze stolu, ležérně se opřu o nejbližší sloup a s úsměvem pozoruji dění v sále, tancující hosty, koketující dvojice a vévodu Maelyse v obležení. Večírek se pomalu rozjíždí.