Po rozloučení se s Valiantem se vydám nejkratší cestou zpátky do komnat, které jsem dostala od Indyrionských k dispozici. Do večera a začátku plesu na počest Viony příliš času nezbývá, ačkoliv aspoň už nemusím řešit koupel, jak se mi podařilo spojit příjemné s užitečným. Nechám služebné, aby mi nachystaly vybrané šaty, pro jistotu jich sebou vezu vícero, přeci jen se od nás neočekává nic méně než... Dokonalost. Povzdechnu si. Raději bych svůj čas trávila někde jindy a něčím jiným, avšak můžu spílat otci i sebevíce, ale to je asi jediné, co s tím zmůžu. Jednou jsem tady a musím být ta Visenya z rodu modrých Ondoryonů. Ať už to pro lidi znamená cokoliv.
Během příprav se mi podaří zjistit i to, že delegace z Faalmaru už též dorazila, dokonce ve větším počtu než bylo očekávané - přesto stále bez prince Daemona. Asi věděl, proč dnešní večer vynechat. Nechám poslat aspoň vzkaz s pozdravem princezně Rhaelle, přesně jak se sluší a patří.

* * *

Masky a šarády mne příliš nenaplňují, to co jiným přijde jako zábava zrovna dvakrát neprožívám, přesto si nesmím dovolit to dát na sobě znát. Do Daelinila sálu tak vstupuji s nečitelným úsměvem ve tváři neskryté za maskou. Ne, já nemám důvod halit svoji tvář, schovávat ji za někoho jiného, jen ať všichni vidí, že vchází drak. A že to vskutku není k přehlédnutí, ze stříbřitě lesknoucích se bílých vlasů zčesaných v nepříliš složitém leč elegantním účesu se vynořují dva dračí rohy kopírující tvar hlavy a kroutící se směrem k temeni. Modrý u samých konců přechází v stříbřitě šedou, matnou, umělecké dílo hodné Ondoryonky. Po okrajích tváří se z pod vlasů vynořuje pár jemně načrtnutých namodralých dračích šupin dotvářející celkový dojem. Lehká látka šatů se při každém kroku vlní, splývá přes ramena a ruce podobna křídlům.

Na chvíli se zastavím, fialkové oči bystrým pohledem šelmy na lovu přejedou přes sál a bavící se dvořany i další hosty, prohlédnou si každou jednu masku. Hledají, hodnotí, pozorují, snaží se v davu odhalit jednu jedinou tvář než vykročím napříč sálem, abych se přivítala a pozdravila především se samotným vévodou Maelysem i jeho dcerou Vionou, která zajisté bude v jednom kole. Hudebníci hrají, jídlo, které nosí sloužící je důvodem pro dobrou náladu samo o sobě a většina lidí pojala své masky velmi vážně a v mnohých případech se odvaha snoubí s neexistující hranicí dobrého vkusu. Oproti tomu na jiné je radost se dívat, zkrátka jako na každém takovém plese.

Nakonec po troše té společensky-politické rošády zamířím tam, kam vedou kroky každého, kdo má rád svůj klid a příčetnost. Tedy pro pohár vína, se kterým bych se mohla posléze uklidit aspoň trochu bokem, kde budu moci být spíše pozorovatelem dění než jeho přímým účastníkem. Nebo by nebylo od věci se podívat, jestli sem už dorazil aspoň někdo z Černé legie, Daemonových kumpánů. Pokud něco mohlo tento večer ještě vylepšit, tak to bylo pít s nimi. Pokud tedy někdo z nich našel odvahu a chuť nezvolit namísto maškarního starou dobrou putyku. Nebo bordel...

Kde jsem to...

Ano, víno. Budu potřebovat víno.

Carpe Diem

Jak den utíkal a slunko postupovalo po své cestě oblohou, dokončovalo služebnictvo v paláci přípravy na večerní zábavu. A že to měla být zábava hodná bardských děl. Nebo tak si to alespoň představovala vrchní služebná Laris a vévodův komorník Coen, kteří na všechny ty přípravy dohlíželi. Hemžení služebnictva po chodbách paláce se pár hodin před začátkem večerního plesu zintenzivnilo a ti, kteří se procházeli po chodbách, mohli jen zírat na služky a pacholky pobíhající sem a tam. Podobnost s mraveništi byla v tu chvíli čistě náhodná.

Daelinin sál byl proměněn v místo z pohádek a podobně dopadl zahradní parčík (jež navazoval na vévodské zahrady), do kterého byl ze sálu přímý přístup. Všude byly stolečky s všemi možnými druhy laskomin od cukrové po zeleninové a masné pokrmy, často i orientálního druhu. Laris nenechala nic náhodě. Přeci jen, jedná se o oslavu budoucí vévodkyně a vévoda Maelys by se nespokojil s ničím menším než s úplnou dokonalostí. Zvláště pokud by vykouzlila úsměv na tváři jeho milované dcery. Coen mezitím zorganizoval menší armádu poskoků a služek oblečených v těch nejlepších livrejích a šatech. Ti měli v době plesu procházet kolem hostů a nenuceně všem nabízet další možné pamlsky a také občerstvení v podobě vína a dalších typů alkoholických i nealkoholických nápojů. Sám poté zkontroloval zásobu soudků a pochvalně přikývl, když viděl, že zásoba je vskutku dostatečná. Od vín z Andaru, přes klasický domácí Ilejská až po soudky velmi oblíbeného Zahradního vína.

Na parčíku mezitím dvojice alchymistických pomocníků asistovala magistrovi alchymie, Deonu Numaricovi, Letohradské legendě mezi alchymisty (a nejen Letohradské), který zde v koutku parčíku za několika zástěnami připravoval „zábavu“ na pozdní večer. Mezi služebnictvem se šuškalo o velkém ohňostroji připraveném speciálně na tuto oslavu a prý to má být opravdu majestátní podívaná. Sám mistr Numaricus je prý skvělý ohňostrůjce, a přesto se povídalo i o rachejtlích dovezených až ze Sagmarilu, kde mají ohňostroje staletou tradici. Zdá se, že e mají hosté na co těšit.

S každou další hodinou se tempo zvyšovalo, až konečně chvíli před zahájením plesu shon ustal. Všechno bylo na svých místech, služebnictvo připraveno, hudebníci, ač dorazili na poslední chvíli, byli přítomni též. Na parčíku se dokonce objevila dvojice Indirských bardů a dokonce i jeden minstrel z Amiccosu, jakýsi Caravallis. Laris i Coen mohli být spokojení a hrdí na dobře odvedenou práci. Teď ještě aby všechno klaplo během samotného plesu.

Letohrad, Křišťálový palác, Daelinin sál
Den před turnajem, podvečer
Všichni (kteří dorazí)

Konečně nastala ta chvíle, kdy mělo všechno začít. Dveře do sálu byly otevřeny pro všechny hosty a hudebníci spustili kouzelnou uvítací melodii. Sám Coen se ujal úlohy uvaděče a pokaždé, když některý z hostů vstoupil do sálu, udeřil svou holí do země, čímž upoutal pozornost těch, kteří chtěli být upozorněni. Jelikož však host vstupovali s maskami, výjimečně nemusel sdělovat jejich jména a tituly. Když chtějí trochu toho tajemství, tak proč ne. Pravda je, že některé masky, stejně jako šaty, více odhalovaly, než skrývali, ale to už tak holt bývá. S Coenem to ani trochu nehnulo, měl svou práci a tak ji vykonával. Nutno dodat, že přitom vypadal náramně spokojeně. Ples jeho paní očividně přilákal ty nejlepší hosty a to znamenalo, že má vskutku být na co hrdý.

Sál se postupně plnil, muzikanti hráli k tanci, obsluha obskakovala hosty a nabízela vše možné, na co by mohli mít chuť (samozřejmě jen legální věci) a vše se vyvíjelo, jak mělo. Hosté tančili a bavili se, komedianti na parčíku předváděli představení od žonglování po stojky a další gymnastické šílenosti, minstrel Caravallis usedl na okraji parčíku na zídku a začal brnkat na svou loutnu, přičemž zpíval o nekonečné lásce rytíře de Groille a jeho vyvolené, panny Jaenny. Dvojice bardů z Indiru na protější straně parčíků přednášela slovutná díla Ilejských umělců a snažila se předčít jeden druhého. Zábavy zde bylo pro každého dost a dost.

A aby to všechno nebylo málo, tak nakonec, pro mnohé nečekaně, dorazil i sám vévoda Maelys, jež svou tvář maskou netajil. Jako hostitel měl být viděn a poznán, i když není pochyb o tom, že kdyby mohl, měl by masku, která by ho skryla celého. Pokud byl Coen spokojený předtím, nyní se nadýmal jak páv. Vévoda jen málokdy navštěvoval plesy a další zábavy, které on a Laris zařizovali. Dnešní ples si však Maelys nemohl nechat ujít. Však to byl ples pro jeho dceru k jejím osmnáctinám, a to si opravdu nedovolil nepřijít. Viona by mu to určitě neodpustil. A tak přišel, rozdával úsměvy a pohovořil pár slov tu s jedním hostem, tu s dalším. Brzy byl v jednom kole a pokud mu to bylo nepříjemné, nenechával to na sobě příliš znát. Pro ty, které milujeme, se holt obětováváme.