Éros a Psýché

Lucerys Ondoryon, Diana Edders,
Velká Galerie, Křišťálový palác, město Letohrad, panství Indir,
den před turnajem, jasné letní odpoledne,

Zdá se mi to snad, nebo je mladý muž vedle mne náhle příliš zasněný? Mohu jen doufat, že jej tak uchvátila krása prohlíženého sousoší, navěky v čase zastavené láskyplné sevření dvou milenců stíhaných osudem a nepřízní bohů, a opravdu nyní prociťuje silný první dojem. K tomu je potřeba otevřené mysli, nejen očí…, říkám si, zatímco ty svoje slabě přimhouřím, stáčejíc svůj zrak na jeho tvář, jako bych se v ní pokoušela číst. Viono, už to děláš zase?!

Krátce se ohlédnu po Dianě, ale její rychlé těknutí očima mým směrem, mi neujde. Jako by jen potvrdila moje obavy. Viono, už to děláš zase…dalo by se říct. Zaděláváš si na problém. Bude o tom s chutí vyprávět, to je mi jasné, otázkou ale je komu. Můžu naivně doufat, že jen Melite, Lucrecii a Niobe, ostatně, těmito třemi si mohu být vcelku jistá. Něco vám naslibovala, a pak vás vyšachovala ze hry, tak dobrá je Lady V. vaše kamarádka… Není to ale přátelské dobírání děvčat, které by mne právě tížilo. Jsou to spíše jména dalších lidí, kterým by mohla má dvorní dáma vyprávět co viděla jako dalším, která mne tlačí jako kamínek v botě. Artemis, Prima, můj pan Otec, ostatně i Lucerysův pan Otec, jeho strýc, možná i Princezna Rhaella… Druhý seznam je děsivější než ten první. Raději tuto myšlenku utnu v zárodku, a jen krátce pohladím Lucerysovo předloktí svými štíhlými prsty, jako bych snad sama sobě v duchu svou gardedámu zaříkala: Tak pojď ty ohařko, ať máš co kde vyštěkávat!

„Dokonalost,“ opakuji po Lucerysovi jako bych byla Nymfou Echo, samotným ztělesněným zosobněním ozvěny tohoto skvosty zaplněného sálu.
„Soustředíme-li se na formu, pak ano Lucerysi. Vidíme dokonalost. Umění ale není jen o formě. Formou začíná, rozhodně nekončí,“ pokračuji znovu ve výkladu, ale sama sebe mírním ve svém nadšení, abych svého hosta příliš nenudila. „Umění je hlavně o emocích.“
Nejraději bych znovu vykročila, ale Lucerys setrvává na místě, a tak mu dopřeju další chvíli na to, aby vstřebával kouzlo, kterým toto sousoší na lidi působí.
„Splynutí, ano, přesto, to není úplně emoce…“ souhlasím s ním částečně, promlouvajíc tichým šeptem, jako bych snad postavy vysochané z bílého mramoru, mohla hlasitějším slovem vyrušit v magické chvíli, ve které jsou spolu navěky uvězněny v kameni.
„Jakou ve vás tato socha vyvolává emoci? Jste okouzlen vzdušností domnělé tkané látky, která ač je vytesána z pevného kamene, působí lehčí než zašimrání prachových peřin na kůži,…“ Začnu pomalu obcházet sochu z zejí pravé strany a kývnu na Luceryse aby mne následoval.

Jakoby krajka a vzdušná látka mých šatů dělala něco jiného, pomyslím si, když se ho na to ptám. Škádlím ho, dojde mi, když znovu pohlédnu na Dianu, která se tváří jako královna Amazonek. Jen stěží potlačím chuť, se na ní usmát a zvesela jí zamávat. Tahle zábava mne nejspíš ještě vyjde draho, pokud se o ní někdo dozví ale já se i tak chci bavit.

Erós a Psýché

Jak zvláštní je, při zvučných jménech našich rodin, říkat jen těmi jmény, které nám vybraly naše matky a otcové, ne těmi, do kterých jsme se narodili. Bez všech těch titulů za jménem a před jménem, cítím jak se snížila pravděpodobnost, že se některým tím titulem zakuckám a zalknu. Jen pouhý Lucerys a jen obyčejná Viona, opakuji si pro sebe mlčky. Jak lehce ta slova zní, ale i tak jako by mi nechtěla splynout z jazyku. Přesto, stejně jak lákavě zněla na tržišti, zní i zde.

„Nemusíte se cítit, jakože jste mi čímkoliv dlužen, nebo zavázán. Umění je univerzálním jazykem, kterým někde hluboko v našich srdcích rozumí a umí mluvit každý z nás. Zajisté tu ve zdejší galerii nalezneme nějaké dílo, které k vám nějak promlouvá, takové které k nám oběma bude promlouvat, a já ráda budu vaší tlumočnicí,” zatímco promlouvám, přijmu nabízené rámě, a zavěsím se do Luceryse, bezstarostně vykračujíc směrem k nedaleké soše.

„Navíc, jsem to já, kdo je dlužníkem, za tanec tam na náměstí,” ohlédnu se po Dianě, která za námi ale moudře zaostává o pár kroků, takže využiji příležitosti a krátce se k Lucerysovi mírně nakloním, a pošimrám kůži na jeho hrdle, svým horkým dechem a tichým šeptem, nepříliš hlasitějším, než když by slova má byla ranní modlitbou. Nejspíš oba dva víme, že to není jen tanec, za který bych měla děkovat.

„I za vaši pohotovou reakci, po příchodu vašeho drahého příbuzného,” promluvím s úsměvem. Má dlaň slabě zavadí o jeho předloktí, a moje prsty jemně pohladí jeho ruku, v gestu kterým nahrazuji slova. „Bylo to od vás krásné gesto, jak jste byl připraven bránit nejdřív mne, a později i tu Bardku. Jednal jste pohotově, i toho jsem si všimla, a toho si cením…”

Staneme před prvním výklenkem, pozlaceným v paprsky slunce, pronikajícím sem jedním z mnoha úzkých oken. Ocitáme se tváří v tvář soše z bílého mramoru.
„Jaký je váš první dojem, Lucerysi?” Zeptám se muže, do jehož paže jsem pohodlně zavěšena, a vysvětlím mu i důvod své otázky. „První dojem je u umění důležitý. Nechte svoje oči nasytit se nejdříve sochou jako celkem najednou, a ona k vám začne promlouvat svými detaily.” Na několik úderů srdce se odmlčím, dávajíc tak svému společníkovi šanci nerušeně vnímat sochu před námi. Vlastně ani nevím, proč jsem jako první nezamířila k jednoduššímu kousku, ale nyní stojíme kochajíc se pohledem na sousoší nazvané Éros a Psýché.

Esence

Melité je půvabný rozpustilý diblík jako vždy. Nelze ji nemít rád. Směju se od ucha k uchu. Aniž bych odporoval její zvědavosti, která naráží na mne, jako mořský příliv do skal pobřeží Echeronu. Až trochu vyzraje, bude s ní nějaký muž opravdu šťastný. Zdá se, že měl její otec s výběrem snoubence šťastnou ruku. Sir Raffael ji sytí pouhou svou blízkostí, to těžko přehlédnout. Sice je mladý Tiber poněkud nevnímavý jemné etikety, což je u umělce s podivem. Také se projevuje dosti troufale, pokud jde o projevy své mladické bujnosti na veřejnosti. Má štěstí, že již je oficiálně snoubencem mé milované neteře. Jinak bych mu tu ruku urazil. Je to proutník, to je zřejmé. Ne, že bych já byl jiný, ale jsou jisté hranice. Přivést dámu do řečí je ostudné, a pro kavalíra nehodné. I když už byli zasnoubeni. Kupodivu nemám strach, že by byl v budoucnu Melité nevěrný, říká se: "Jakmile se chlípný kozel vyskáče, bývá pak nejlepším zahradníkem." Snad se sir Raffael vyskáče včas.

Víc ale nemám čas se věnovat mladým snoubencům, neboť mne plně zaměstnávají mé dámy. Lady Glorie a Lady Niobé. Jsou hledány, a posléze nakoupeny, ošatky na chléb. Budou nápadníci snad péct chleba? To by mne vpravdě těšilo. Mám vášeň pro materii prostých věcí. Dokážu užívat života, i v jeho nejprostších, elementárních zdrojích. Není v mém nitru rozdílu mezi vznešeným a profánním. Vše co bylo stvořeno, zrcadlí lásku a tvůrce, i lásku tvůrce. Hníst těsto na chléb, či laskat prsy půvabné ženy. Obojí přináší radost a lásku do našich životů běžných, a přivádí božské do šedi každodenní.

Když jsem recitoval báseň svou vnímám dobře, kterak dámy na mých rtech visí. Zvláště pak Lady Glorie. Tato zlatovláska je velmi půvabná, a duší svou je mi velmi blízká. Mohli bychom být velmi dobří přátelé. Je milá, sic má protivného a nudného bratra, který zde naštěstí není. Je překrásná, ve své čistotě. Dost možná je citlivá až příliš, a dozajista čeká na svého rytíře na bílém koni. Já sice výstavní bělouše mám, dokonce dva, rytíř jsem také, ale tím veškerá podobnost končí. Asi by bylo skvělé užít si s Lady Glorií malý románek. Bylo by vzrušující setřít pel její nevinnosti, a pak nazí při krbu na kožešinách si hrát, milovat, a odívat se navzájem verši vášnivými, i hudbou sfér. Umím si to představit, vcelku barvitě. Jistě by to dokázala. Dala by mi svůj jas, a já bych prozářil ji. Pár týdnů by to snad i vydrželo, ta pohádka dvou bardů. Víc těžko. Proto lépe zůstat u přátelství, to nám jistě vydrží déle.

Jakmile sir Tiber pochválí blondýnce její bardské umění, ta se doslova rozzáří. Je úchvatné ji byť jen pozorovat. Krásná, šťastná žena je vrcholem univerza. O tom jsem z hloubi duše přesvědčen. Není většího úkolu muže, než činit ženy šťastné a uspokojené. A chránit je, coby nejvzácnější múzy, květiny a diadémy. Hltám žíznivě její rozechvění. Její samotnou životodárnou esenci ženy. Před krásou se patří v tichosti smeknout. Rázem jsou odpuštěny nenechavé pracky sira Raffaela na zadečku Melité, neboť dokázal rozsvítit ženskou úchvatnou krásu v tomto světě, svým slovem.

Zatímco medovina probarvila líce našich dam, lady Gloria se dokonce půvabně zakucká, a nenápadně svůj kalíšek podsune jednomu ze svých sokolů. Dělám, že jsem si toho nevšiml. Což není nic těžkého, neboť mou pozornost zcela opanuje rusalka Niobé.

Vnímám jak si všimla mého napětí z mladého Tibera, a jeho způsobů. Cit pro detail, to u žen obdivuji. V té chvíli se silně zajiskří v jejích očích barvy vltavínu. Ty temné smaragdové studny mne rázem pohltí. Tuhle ženu jen tak něco nezlomí! Při chůzi mne zahrne lehkou pikantní, žertovnou koketérií. Úplně cítím její vrtící se prdelku, jak tak kráčí vedle mne. Přičemž mne zaplaví její rusé kadeře, a horký dech ovane mé ucho i krk, když šeptá. Teď se určitě chvěju já. Neznatelně, avšak jí to zřejmě neunikne. Pozor, Claudie! Pokus svést adepta na ženicha vévodkyně dvorní dámou, je jistě více než očekávanou zkouškou! Je úžasná! Flirt nad ošatkami, kdo by to čekal? Já tedy ne. Rudé plné rty Niobé mi podlamují kolena, i úsudek. Slibuji. Doslova jen hlesnu. Ještě, že se to týká jen jejich úkolu. Kdoví, co ještě bych té Rusalce teď dokázal slíbit?

Naštěstí nás pohltí kouzelný stánek s vůněmi.
"Sir Echeron, vyznáte sa v parfumoch rovnako dobre ako v šatách a šperkoch?" Zaševelí zleva Stříbrná Lady. To mne trochu vrátí zpět na zem. Pak bez dechu poslouchám voňavý popis lady Glorie, plný ranní rosy a rozkvetlých lučin.

Následuje esence doúkissy Viony, kterou vrhnou do prostoru, ztěžklém četnými parfémy, smyslné rudé rty Niobé:
"… Když si vybavím Vionku, tak cítím lehké citrusové tóny, nic těžkého. Vůně, která bude příjemná, jak pro nositelku, tak pro okolí. Nesmí být vtíravá, ale musí umět vykouzlit úsměv na rtech. A nesmí být příliš výrazná a přesto umět mužům zatočit hlavu."

Jistě přesně vykreslí budoucí Vévodkyni. Tak živě, že jak by rázem mezi námi stála. Zatoužím po ní, po Vioně. Tak živoucí obraz její přítelkyně rusá vykreslila. Už už chci uchopit nehmotnou ruku oparu Doúkissy, když neomaleně vstoupí sir Tiber do hovoru, i do vědomí mého. "Nuže, drahý sire. Jakou vůni preferujete vy, smím-li se zeptat?" Zemitou. Procedím k němu dosti úderně, a odměřeně, bych ho trochu usadil. Následně však začnu odpovídat již konstruktivněji, měkčeji, hlavně dámám. Prvně Stříbrné lady: Tak vůně by měla podtrhnout samu esenci ženy. Vystavit na odiv světu její nitro. Nevtíravě, přesto intenzivně. Chvilku se odmlčím, hledaje přesné výrazy k tomu, co bych rád vyjádřil. A podstata ženy, i světa, mne jako básníka opravdu enormně zajímá. Nevím, zda se ve vůních vyznám, ale jistě jim věnuji patřičnou pozornost. V tom čase se do hovoru zapojí má múza, Niobé. Snažím se odpovědět i jí, zastřeným zamyšleným hlasem. Jistě..., nějaké citrusové květy, snad pomerančové. K tomu určitě růže, a jak tak Vás poslouchám Lady Niobé, přidal bych jasmín. Znovu menší pauza. Rád bych do té vůně přidal i kus sebe. Abych byl Doúkisse stále nablízku. Aby mne poznala, jakmile se setkáme. Co myslíte dámy, jaká vůně ztělesňuje mne? A hodí se vůbec k růži, jasmínu a pomerančovým květům? Sám jsem zvědav, co mne odpoví. A zda ta vůně bude tak jadrně zemitá, jak upřímně se snažím žít, a života užívat.

Snění nad parfémy
Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Claudius, Melite, Gloria, Raffael

Galerie

Viona Indirion
Velká Galerie, Křišťálový Palác,
Město Letohrad, panství Indir,
Letní odpoledne pomalu kvapí k brzkému večeru

V Galerii

Lucerys Ondoryon, Diana Edders,
Křišťálový Palác, Velká Galerie,
Město Letohrad, Panství Indir,
Letní odpoledne pomalu kvapí k brzkému večeru.

Na prvotní Lucerysova slova odpovím jen tichým úsměvem. Jak skromné, nechat většinu zásluh Galahadovi, když v záchraně Bardky úřadovalo tolik tváří. Lucerys Maegor, Rhaella, Artemis, Prima…
„Galahad… inu, je Galahad… Mám ho ráda již od dětství, vnímám jej jako by mi byl bratrem, kterého jsem nikdy neměla,“ odpovím na Lucerysova první slova, ale pak jej nechám domluvit. Je dobré, že v někom z této situace nalezl nějaké sympatie. Galahad v mojí hlavě patří k mé rodině… Když pak Lucerys vysloví své přání, musím jen souhlasně přikývnout hlavou, ano, více času by bylo záhodno, jen co je pravda. Zmínku o drahých příbuzných se vynasnažím přejít alespoň na oko lhostejně, v duchu se jí ale musím zasmát. Nahlas své pobavení raději neprojevím, všichni v této místnosti víme, o jaké příbuzné se jedná, a proto některá rodová jména této říše není vhodné vzývat příliš často nahlas a už vůbec ne nadarmo.

„To jsou ta úskalí velkých a košatých rodin... Nic takového jsem na vlastní kůži nemusela zažít, ale znám tyto příbuzenské trable a patálie dobře z doslechu. Má dvorní dáma a dobrá přítelkyně, Lucrezia Tiber a její sourozenci jsou toho živoucím důkazem. Scénka s vašimi příbuznými dnes dokázala jen to samé, co mi moji přátelé z rodu Tiberů dokazují celé mé dětství a mládí denně. Čím větší rodina, tím větší zábava, hlavně pro ty, kteří nejsou té rodině krví spřízněni a jen přihlíží…“

Jen se ohlédnu po Dianě, jako bych čekala, že má slova podpoří slabým kývnutím, kterého se z její strany také doufám dočkám, než odpovím i na další Lucerysova slova.
„Jen se zde schováváme před ruchem dnešního dne. Pokud byste měl pocit, že jste nás přitom vyrušil, věřte mi, je to vyrušení vítané,“ ujistím jej proto mírně, obdařujíc jej dalším, mírným úsměvem, kterým se snažím potvrdit pravdivost svých slov. Místa je tu dost, skryjeme se zde bezpečně i ve větším počtu, a jak jsem si uvědomila již na náměstí, Lucerysova společnost je mi příjemná.
„Zavedla vás sem náhoda, kterou vás sem vaše nohy samy zanesly, když jste byl ztracen ve vlastních myšlenkách, nebo jste sem přišel obdivovat Ilejské umění?“

Nechám svou otázku krátce prolétnout prázdným prostorem, než letmým pohledem naznačím Dianě, aby nám poskytla trochu prostoru, než se Lucerysovi vyslovím s krátkou nabídkou.
„Nevadí vám zdržet se uměním? Ruch paláce a všechny ty přípravy na večer, byly na můj vkus až moc horečné, tak jsem se raději odklidila sem a předpokládám, nejspíš proto vás sem i náhoda zanesla. Možná bych mohla být zajímavou průvodkyní, věřte mi, že zdejší nejlepší kousky jistě dobře znám…“ Mávnu rukou do prostoru, připravená, učinit hostovi krátký výklad o zdejších uměleckých dílech, pokud o něj projeví zájem.

Viona Indirion
Velká Galerie, Křišťálový Palác,
Město Letohrad, panství Indir,
Letní odpoledne pomalu kvapí k brzkému večeru

V Galerii

Diana Edders, Lucerys Ondoryon,

Konečně se mi podaří vytěsnit všechny rady a zážitky dnešního odpoledne, až když jsem v úplné samotě svých komnat. Chvíle klidu kterou si dopřeji, ale nemůže být nekonečná, naopak je velmi krátká, zato velmi vítaná. Naruší ji však jedna z mých dvorních dam, Diana Edders. Spolu s ní, se pak převlečená do nových šatů, hned po té co si potřu zápěstí a hrdlo vonným olejem s mou oblíbenou vůní jasmínu, pomerančových květů a růží z malé křišťálové ampulky, a pročešu vlasy kartáčem z měkkých zvířecích štětin, vydáme chodbami Křišťálového Paláce, na obhlídku příprav na dnešní večerní oslavy. Po uvítání princezny Rhaelly i dalších z Ondorova rozrodu, i po posezení v salónku ve společnosti princezny, jsem se ve svých komnatách moc dlouho nezdržela. Jen jsem se převlékla ze světlých, krátkých a jednoduchých šatů, které jsem na sobě měla na tržišti. Nyní přišel čas na jiné, o něco honosnější, společensky více přijatelné.

Ne, že by to snad byly ty šaty, na které se nejvíce těším, říkám si, zatímco mi jedna z mých komorných pomáhá se zapínáním na zádech, a já mezitím alespoň pohledem laskám látku své večerní, kostýmové róby, i zdobné detaily na škrabošce, která k róbě ladí. Možná, že už se opravdu nemohu dočkat večera, přestože je k němu zatím daleko. Pro zatím proto kostým polaskám jen pohledem, než komnaty v doprovodu své dámy opustím.

Jako první mne nohy zanesou do přízemí paláce, do sálů propojených s prostornou terasou, s výhledem do palácových zahrad, kde nyní služebnictvo připravuje večerní oslavy. Spolu s Dianou se zastavíme u květinové výzdoby, a chvíli se bavíme s jednou z pomocnic zahradníka, která nám několik váz i květinových ozdob na stoly ochotně ukazuje. Pochválím její práci, a poznamenám procházející hospodyni pár slov, ohledně barev svíček, které by podle mého lépe seděly, k barvám květů. Když se ale o pár chvil později přistihnu, že řeším i plátěné ubrousky, raději se omluvím z další konverzace. Zdejší služebnictvo jistě moc dobře ví, co dělá, a stejně tak to ví i regentka s kancléřkou. Nemám potřebu, jen tu teď lidem na poslední chvíli přidělávat starosti a práci navíc…

V Křišťálovém paláci to dnes vře jako ve včelím úlu, na chodbách, i v sálech, a tak nakonec nečekaný klid najdeme až ve Velké Galerii. Dlouhý sál plný výklenků, se mi zdá ze začátku prázdný, a tak spokojeně vydechnu, když za mnou a za Dianou klapnou dveře.
„Moje maska a šaty dorazily už před týdnem, jak to dopadlo s tvou róbou?“ optám se svojí společnice, když nás obklopí nečekané, avšak ne nepříjemné ticho. Pamatuji si, jak se mi Diana před pár dny svěřovala s trablemi s výběrem krejčové, který jak se zdálo podcenila.
„Včera jsem si je vyzvedla, a oboje je povedné,“ ujistí mne však moje dvorní dáma, a já se na ní jen usměji.
„To ráda slyším,“ ujistím ji, zastavujíc se u výhledu z okna. Po zahradách a dlouhé terase na kterou z vysokých oken, propouštějících do místnosti spousty světla, se jen mihá služebnictvo, připravující večerní společenskou sešlost.

„Pokud bys chtěla, klidně svou masku a šaty nech uložit u těch mých. Stejně předpokládám, že se nejspíš budeme převlékat spolu. Zajímá mne, jestli se k nám připojí i Melite a ostatní. Zrovna Měli mi říkala, že má přijet nějaká její sestřenice, takže to vypadá, na takový menší maškarní bál už v mých komnatách,“ krátce se zastavím, jako bych pohledem hodnotila vedle nás stojící sochu, než na Dianu mrknu s úsměvem. „Primě ani Artemis to neříkej, určitě by nám i tuhle zábavu chtěly zatrhnout,“ poradím své společnici, při čemž se k ní spiklenecky nakloním. Jako bych za svými zády zaslechla přibližující se kroky, a to zrovna když mluvím o největších dvou ďáblicích celého Indiru, to asi nebude náhoda… k mému překvapení, to však není ani jedna ze zmíněných dam, nýbrž mladý muž, koho k nám blížící se kroky nesou.