Od ošatek k voňavkám!

Letohradské tržiště
Den před turnajem, pozdější odpoledne, jasno

sir Echeron, lady Niobe, lady Glorie a poslední ve výčtu, nikoliv však v mém srdci lady Melite


Teprve teď, při tomto setkání, respektive při pohledu na sira Echerona s lady Niobe a lady Glorií v závěsu, mi dojde, že pokud vše klapne a já uspěji a nezvořu nějak své zasnoubení s lady Melite, tak mé dny bezstarostného mládence jsou sečteny. Mimoděk pohlédnu na Mel po svém boku.
"Ještě nedávno jsem byl takto obklopen kráskami já a teď....snoubenka."
Zářivě se na svoji možná budoucí ženu usměji.
"Jak rychle se věci dovedou změnit."
Podivím se v duchu a musím se přiznat, že ve svém životě tak nečiním poprvé. Tehdy se však jednalo o méně pěkné věci.

Také mi díky tomuto setkání dojde, že bude velmi těžké vyrazit si s Mel někam do města, aniž by jsme nenarazili na některé dámy které jsem již měl tu čest blíže poznat. Tak trochu mi zatrne. Stačí nějaká nevhodná zmínka a vše se může pokazit a to by bylo zlé. Moc zlé. Nejenom, že pokud tohle nedotáhnu do konce, tak mne už otec asi opravdu pošle na Hranici, ale hlavně, když se podívám na rozpustilou Melite, jak nadšeně poletuje všude kolem, když pozoruji veselé jiskřičky v jejích očích a rozverný úsměv na rtech, tak nějak je mi proti mysli být příčinou jejich chmur, spíše naopak. Zjišťuji, že chci, aby byla veselá, aby se dobře bavila a aby se na mne dívala tak jako v kočáře těsně před tím, než jsme z něj vystoupili. Také si uvědomím, že jsem se ani jednou nepodíval lady Niobe na zadek ani jsem se nezadíval lady Glorii na hrudník i když mají obě dámy tyto partie ve více než koukatelném stavu. Jsem nemocný!

Ošatky vyřídí má snoubenka velmi rychle. Pak zamíříme ke stánku s parfémy a voňavkami.
"Budu potřebovat další pomoc…"
Obrátí se na mne Mel a v očích jí zajiskří tak, že se musím ptát sám sebe, co na mne chystá. Obejmu svoji snounbenku v pase, přičemž jí lehce pohladím zadeček a pak Melite jemně, leč krátce políbím. Nic okázalého, to si moje dáma bude muset počkat na pozdější hodinu a na místo, kde bude o poznání méně veřejnosti. Zatím se jedná spíš o takový veřejný projev náklonosti a znamení ostatním rytířům, že tady je Raffanovo.
"Jsem připraven vám sloužit do roztrhání těla, dnem i nocí, má paní."
Odpovím s rošťáckým úsměvem.

"Sir Echeron, vyznáte sa v parfumoch rovnako dobre ako v šatách a šperkoch?"
Zeptá se lady Glorie. Tak nějak předpokládám, že odpověď bude kladná. Pak Melitina sestřenice navrhne, že by Mel i Niobe měly koupit lady Vioně voňavku, jako dárek, když už tu nemůže být.
"Výtečný nápad, lady Glorie!"
Usměji se upřímně. Lady Viona bude mít jistě radost, že na ni její přítelkyně myslely. Následně se ukáže, že sama lady Stanton se ve vůních více než vyzná. Obdivně se na lady Glorii usměji a pak se obrátím na sira Echerona.
"Nuže, drahý sire. Jakou vůni preferujete vy, smím-li se zeptat?"
Zazubím se nenuceně.

Na trhoch

Letohradské tržiště
Den před turnajem, pozdější odpoledne, jasno
Niobé, Melité, Raffael, Claudius

“Dlho sme sa nevideli,” zľahučka si ju priviniem v hrejivom objatí, na okamih pritisknem pery k hladkému lícu plavovlasej sesternice, “Meli!”
Vlastne je to už niekoľko rokov. Detské zaguľatenie vystriedali ladné krivky štíhleho drieku, pery, kedysi príliš veľké, teraz pôsobia viac - plno. Vyrástla do krásy. Teraz už si Hugh nedovolí ťahať ju za vrkoč.
“Zelené z Andaru?” Rozjarene šteboce slová vďaky svojmu strýkovi,víťazoslávne žmurknúc mojím smerom. Pretočím očami. Je samozrejmé ako striedanie dňa a noci, že si si ho obtočila okolo svojho prstíku... Pobavene sa uškrniem-
Toľko by som jej toho chcela povedať, toľko sa toho opýtať, no než tak stihnem učiniť, sir Echeron začne prednášať svoju úchvatnú báseň. Pobavene pobadám, že všetky tri máme oči a uši len pre básnika so zlatým jazykom i vlasmi, opálenou pleťou a širokým úsmevom.

Ladne skloním šiju v pozdrave. “Sir Tiber,” pohľadný, mladý dedič susedného panstva pochváli môj príbeh a zdá sa, že to myslí celkom úprimne, moja duša akoby dostala krídla a začala stúpať k belasým nebesiam, oči o veľkosti tanierov sa mi lesknú vďačnosťou. “... neblahým účinkem,” tie slová zaisto neboli mienené zle, ale vrátili ma do reality ako rana päsťou do brucha a pripomenuli mi tie ponižujúce okamihy. Zblednem, sklopím zrak. Len na chvíľu nie dlhšiu ako medzera medzi údermi srdca, takže snáď si to nik nevšimol a ani to, že som sa obrnila úsmevom.
Spoločenská maska sa zmení v priateľský úškrn. “Je mi cťou a nesmiernym potešením konečne Vás spoznať, lady Aldarin,” prehodim úprimným, hrejivým tónom. “Prosím, nechajte si v zálohe nejaké lichôtky i pre môjho brata, aby náhodou nebol o niečo ukrátený, až ho stretnete v tanečnej sále.” Sledujem pohľad Meliinej priateľky, ktorý skĺzol k môjmu vzácnemu nástroju. “Až tá chvíľa nastane, lady Niobe, dúfam, že nebudete sklamaná.”

Nevedno kedy, objavil sa mi medzi prstami kalíšek zlatavého sladkého moku. Chcela som ho rýchlo s vďakou odmienuť, no sesternicin snúbenec už prednášal prípitok.
Je to… milé.
“Na priateľské stretnutia.”
Zvlažím si pery tou Ambrosiou, nechám kvapku skĺznuť vyprahnutým hrdlom. Len-len zastavím kašeľ. Ako to môžu piť sťa vodu? Je na to indirská šľachta zvyknutá?
Počas nezáväznej spoločenskej diskusie nenápadne podám stále plný kalíšok mĺkvemu gardistovi.

Rozhovor čoskoro zablúdi k tajnej úlohe, ktorou poverila Lady Indiryon svoje dvorné dámy. Lov ošatiek? S otázkou vpísanou v očiach sa obrátim k Melité. Tá potvorka sa už ale zavesila do svojho snúbenca a zamieria k neďalekému stánku s ošatkami.
Prijmem ponúknuté rameno a venujem sirovi Echeronovi žiarivý úsmev.

Ľahká, skoro priesvitná purpurová látka sa zľahka trepoce vo vánku. Vzduch navôkol je presýtený upokojujúcou slakou vôňou santalového dreva. Stuhy svetlého dymu sa lenivo plazia vnútrajškom trhového stánku.

cink cink cink

Gulička upevnená nad zlatom ozdobeným krištáľovým kyvadlom podchíľou zavadila o kovové trubičky rôznej dĺžky visiace v dokonalom kruhu.
Drevenú konštrukciu zdobia zlaté retiazky s visiacimi strapcami a roľničkami.
Melité už obdivuje vystavený tovar, no ja mám pocit, že sme narušili drobnú oázu pokoja uprostred nekonečného ruchu.
V šere stanu svietia nezvyčajné oči obchodníčky, mladej ženy zahalenej šatkami.
“Našla si niečo zaujimavé?” spýtam sa sesternice, ktorá sa už hodnú chvíľu nakláňala nad flakónikmi rôznych tvarov a farieb. Všetky nádobky boli elegantné a podobne ako kyvadlo zvonkohry, boli ozdobené zlatom. V záplave slnečných lúčov sa ligotali ako diamanty.
Dôležitejší ako elegantný vzhľad, bol ich tekutý obsah.
“Sir Echeron, vyznáte sa v parfumoch rovnako dobre ako v šatách a šperkoch?” spýtam sa doberavým tónom svojho spoločníka.
Sotva ho nechám odpovedať už sa nevinným nadšenim, zopnúc ruky pred sebou, otáčam na obe mladé dámy.
“Keďže tu Lady Indiryon nemôže byť s Vami,” viem ako sesternica miluje svoju nerozlučnú priateľku a predpokladám, že pre lady Niobe to nebude inak, “čo keby Ste jej kúpili drobný darček a neskôr jej aspoň opísali svoje zážitky do najmenšieho detailu?” Navrhnem im s veselou úprimnou bezstarostnosťou a šírokým úsmevom, žiariacim viac než klesajúce slnko. Moje srdce zaťažené spomienkou na nedávne stretnutie však klesá kamsi do temných hlbín.
Pre Melité...Zadusím rezignovaný povzdych, než mi unikne a zablúdim láskavým pohľadom k mladšej príbuznej. No zajtra sa poberiem domov. Nie je tu nič, čo by-
“Ja mám rada vôňu lesa po daždi, vôňu rannej rosy a rozkvitnutých lúk. Medzi moje najobľúbenejšie však patrí orgován a egreš. Meli, tebe by istotne pristala vôňa ružových lupienkov. No pre budúcu Vojvodkyňu to chce niečo niečo iné, ľahké ako vánok, svieže...”

Na lovu ošatek

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Raffael, Niobe, Claudius, Gloria

„Ale prozradíš! Nakonec mi to přece vždycky povíš!“ Zvesela se zasměji a škádlivě přitom svého strýčka plácnu po rameni za to, že si mne tak nepěkně dobírá a zcela zlotřile pokouší mou převelikou zvědavost, aby však hned vzápětí potvrdil má slova, když mi sám od sebe koutkem úst mimoděk svěří, jakou barvu mají jedny z šatů, jež mi přivezl a dokonce i kde je na svých cestách zakoupil.
„Zelené z Andaru?“ V očích mi radostně zajiskří a celá se opět rozzářím. „Děkuji ti!“ Stoupnu si na špičky a věnuji mu další srdečné políbení na líc, načež se s širokým úsměvem obrátím k Niobe s Glorií a spiklenecky na ně zamrkám. Inu, neříkala jsem to…?
Spokojeně přihlížím, jak můj strýček obě ponouká, aby si v upomínku příjemného setkání vybraly nějakou tu drobnost a jakmile tak učiní, přitočím se k nim blíž.
„Ukaž? Velice ti sluší…“ Ujistím Niobe, zatímco mi třepotáním své ručky rozpustile předvádí, jak jí darovaný náramek padne a následně pohlédnu na svou sestřenici a i jí uznale pokývnu hlavou.

V přátelském tónu plyne vzájemná konverzace, vnímám čilý ruch kolem nás a současně tiše naslouchám básni určené pro Niobe. Strýčkův přednes, ony překrásné verše mne upřímně potěší, zrovna jako pozornost, jíž mé drahé přítelkyni věnuje.
Vyhledám pohledem svého snoubence a jemně se naň usměji. Přijmu nabízený kalíšek s medovinou, zlehka jej pozvednu ke společnému přípitku a labužnicky ochutnám. Je dobrá, sladce kořeněná a i přes horko dne mne rozpálí po celičkém těle. Olíznu si rty, několikrát upiji a obrátím se na Raffaela, jenž mne znovu osloví a taktně mi připomene mé povinnosti.
„Ach ano, samozřejmě. Půjdeme.“ Souhlasně přikývnu, pomalu vyprázdním kalíšek a s měkkým úsměvem na rtech přijmu jeho rámě. „A nemusíte mít starost, Raffaeli. Tato výprava nás určitě nezavede do dračího chřtánu, ale pouze na prachobyčejný lov ošatek na tržišti...“ Uchichtnu se, letmo se ujistím, že strýček coby správný kavalír nabídne doprovod oběma přítomným dámám a po boku svého snoubence se ladně vydám vpřed.

První stánek s ošatkami se nachází nedaleko a po krátkém, přesto nanejvýš důkladném prozkoumání s Niobe společně vybereme několik nejvhodnějších a necháme je poslat do paláce, čímž je náš úkol poměrně rychle a zdárně ukončen.
A co nyní?
Bleskne mi myslí, pátravě se rozhlédnu a div že zas nezavýsknu radostí. Nakloním se blíž k Raffaelovi a nepatrně ztiším hlas: „Budu potřebovat další pomoc…“ V očích mi čertíkovsky zajiskří, zavěsím se mu opět do rámě a rozhodným krokem zamířím ke stánku, v němž nabízí parfémy a voňavky všech druhů a vůní, přičemž se ještě ohlédnu, zda nás ostatní následují.

Setkání na tržišti

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Claudius, Melite, Niobe, Gloria, Raffael

Lady Gloria mne zahrne zářivým slunečním úsměvem, a značnou vyřídilkou. Hledám zde rozptýlení, a svou neteř Melité. A ach ano, znám mořské plody, vždyť naše panství leží u moře. Řeknu se smíchem nakažlivým, a uvolněným. Lady Stanton je půvabnou společnicí, ač mám dojem, že umí i přidělat starosti svému okolí s lehkostí sobě vlastní.

Další hovor již utne bouřlivě sama Melité, a následně se ocitnu v ruchu příjemné společnosti, povětšinou dámské, takže není nač si stěžovat. Ač těžko určit které odpovídat dříve, tak si nezoufám, a dobrá nálada mne neopouští. Dá se říct, že ve společnosti žen se cítím jako ryba ve vodě. Je to zřejmé z mých slov, gest, úsměvů i pohledů. Ne, neprozradím. Budu jako skála. Se smíchem vzdoruji Melině zvědavosti. A abych to podepřel celým tělem svým, vypnu širokou svou hruď, zpevním se, jak bych skutečně z mramoru vytesán byl. Zlaté mé vlasy zalesknou se přitom ve slunci.

Jedny jsou zelené. Utrousím škádlivě koutkem úst. Ty jsou z Andaru... . Náramky jsou přijaty s nadšením, takže když se dámy obslouží, tak zbylé šperky zas uklidím do kapsáře. Pak se ujme Mel společenské povinnosti, a všechny nás představí. Rozdám pár úklon, jak se na pravého kavalíra sluší. Mladého Tibera si pátravě prohlédnu, přeci jen právě teď zde zastupuji Melité rodinu.

Lichotku sira Raffaela příjmu se skromným úsměvem, a bez komentáře. Osobně nerad srovnávám umění, které vždy osobitě vyjadřuje svět kolem nás. Na setkání! Přidám se k přípitku. Být zde muži, vzal bych druhou rundu hned na sebe. V horké odpoledne bych nerad však dámy obtěžkal další poměrně silnou medovinou, která by jim snadno mohla zatočit hlavu. Pro tento letní den spíše bych zval dívky na lehké víno. Rozhlednu se po okolí, však stánek s vínem v blízkosti naší nevidím. Silně kořeněná, že? Ocením ten kvašený medový nápoj, čímž nenuceně naznačím, že by nebylo dobré dámy dále opíjet v tomto horku.

Při obdržení náramku osvědčí Lady Niobe svůj cit pro detail. Že by ty zelené, z Andaru? Doplním její slova adresované Mel, šibalsky. Tvář mou přitom zdobí mírný, jemný úsměv. Ano, tahle rusovláska mne zajímá. Tak jistě, Kancléřka Artemis! Určitě svůj úřad nevykonává náhodou. Potvrdím nedbale intelektuální kvality její sestry, když už na ně lady upozorňuje. Slova plynou lehce z mých úst, avšak oči moje pozorně sledují každé drobné gesto, růž ve tváři, lehounce zvonivý smích této rusalky. Popravdě zajímá mne více ona, než její sestra. A to nejen kvůli tomu, že je to právě Niobe, jež nyní stojí přede mnou. Mám dokonce pocit, že ani já nejsem této ženě políbené ohněm, lhostejný či nepříjemný. Chvěje se v mé blízkosti jako horký vzduch nad ohništěm. Možná i proto 'uteče' do nezávazné společenské diskuse. Nepronásleduji ji tam, ač bych mohl.

Jak naznačil sir Raffael, tak potvrdí i lady Niobe..., dámy mají od lady Indiryon zřejmě nějaký úkol, co na tržišti obstarat. K tomu se rád přidám. A, cože to máme opatřit? Zeptám se věcně, přičemž nabídnu pravé rámě Lady Niobe, a levé Lady Glorii. O Melité se předpokládám postará její snoubenec.

O důvěře

Hostinec
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Barden

Zachytím ten pohled a v očích mi rázem zablýsknou dravé jiskřičky. Mm. Už je to prostě tak. Líbí se mi čím dál tím víc… S potutelným úsměvem nakloním hlavu na stranu a zkusmo si prohrábnu neposlušné vlasy, načež prsty pomalounku sklouznu po své tváři ke štíhlé šíji, provokativně zabloudím k obnaženému rameni a vydám se zpět, dlaní si zlehka obejmu zátylek a významně na něj mrknu. Pootočím se k hostinskému, objednám nám jídlo a zvědavě si počkám na hodnocení medoviny.
Takže chutná? Uculím se, jakmile nám poručí celý džbán.
„Kdybych náhodou tančila na stole…,“ opáčím škádlivě, „nedovolte mi spadnout.“ Doplním a koutky úst mi přitom zacukají.
Zmíním se, že mi dluží příběh a on se ke mně po chvilce obrátí čelem a konečky prstů mne letmo, a přesto důvěrně pohladí po boku. Po zádech mi přeběhne hřejivý paprsek. Špičkou jazyka si svlažím spodní ret, zhluboka se nadechnu a notně upiji sladké medoviny.

„Máte moc příjemný hlas.“ Podotknu zpod přimhouřených víček, naše pohledy se propletou v jeden a okolní svět se rozmaže, dočista přestane existovat. Už ho nepřerušuji, jen se dívám, naslouchám procítěným slovům a vnímám vzájemnou blízkost. Je na něm cosi zvláštního, známého, co ve mně probouzí zcela nepochopitelnou důvěru a pocit bezpečí. Anebo už na mne jen zkrátka působí ta medovina? Těžko říct.

Pakliže jsem ale očekávala hrdinskou historku, v níž vyzdvihne svou odvahu, případně nějakou tu opileckou z doků, nemohla jsem se více mýlit. Příběh o dvou znepřátelených kapitánech je poutavý a poučný, plný napětí, nenávisti, lásky a především velké zrady a musím připustit, že na mne opravdu zapůsobí.

Narovnám se, a aniž bych přerušila oční kontakt, jemně ho bříšky prstů pohladím po předloktí a vezmu za ruku, kterou má položenou na stole.
„Krásný, ale smutný příběh, kterého, jak se mi zdá, jste snad i byl sám součástí… Anebo se pletu?“ Nechám svou otázku viset ve vzduchu.
„Na zradě je nejhorší, že nepřichází od nepřátel, ale od těch, kterým nejvíc důvěřujete. Nedovedu si představit, jak moc vás změní. Sotva že si vůbec dokážu představit tu bouři, co jste popisoval.“ Pousměji se, ale hned zase zvážním. „Vím ale, jak bolí ztráta člověka, kterému dáte srdce.“
Víc nedodám a naopak navedu konverzaci bezpečnějším směrem.

„Dívka a Smrt, vskutku zajímavá jména pro loď. Jakým se chlubí ta vaše?“
Ta, na níž jsem pozvaná. Připomenu si rozhovor, co jsme nestihli dokončit a současně mi na mysl vytane i Ostrovan se sekerou u pasu, jemuž podobných tam bude nejspíš celá hromada. Pokud však důvěřuji Bardenovi, pak jaký má smysl obávat se posádky, které velí?
„Prve jsem vám neodpověděla.“ Slabě ho pohladím palcem po hřbetu ruky, kterou stále držím ve své a jejíž teplo je mi nanejvýš příjemné.
„Nezáleží mi na tom, co se říká, ale na tom, co vidím. A co vidím… se mi líbí.“ Čokoládovýma očima se zaklesnu hluboko do jeho černých zorniček a šelmovsky se pousměji.

Bezstarostné odpoledne

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Claudius, Melite, Gloria, Raffael

Sir Echeron je zasypáván plnou pozorností Melinky. Však ještě aby ne. Je to její milovaný strýček. A to používám přesně Melinčina slova. Ale přeci jen se po chvíli velice obratně dostane z jejího sevření, aby mohl elegantně přesunout pozornost i k ostatním a splnit tak svou společenskou povinnost a naplnit svou pověst čarovného okouzlujícího gentlemana.
S decentním úsměvem úklonu zdatnému básníkovi oplatím a vyšvihnu dokonalé pukrle hodné dvorní dámy. Vionce přeci nemůžeme udělat ostudu, že ano.
„Och, děkuji, sire, to si snad ani nezasloužím.“ Opatrně převezmu decentní zlatý náramek a bezmyšlenkovitě si ho nasadím na ruku. „Nádherný! Opravdu!“ Ukážu okamžitě Mel, jak mi padne, stejně tak, jako ona s ním třepotám přede mnou. „Podobné, ale přesto každý trošinku jiný. Krásně ti ty smaragdy jdou k očím. Už teď přesně vím, které šaty se ti k němu budou hodit nejvíce.“ Zasměju se a jen drobně přikývnu na Melinčino špitnutí o tom, že je ráda, že tu jsem. Mezi úsměvem jen trošinku přivřu oči a věnuji Mel dlouhý pohled. Copak si tím, ty malá potvůrko, myslela. Nebo bych to snad raději nechtěla vědět? Jen se neboj, já ti to oplatím.

Po chviličce opět stočím pohled směrem k siru Echeronovi. Na rtech se mi objeví hravý a mírně pobavený úsměv. V očích mi jen zajiskří. „Vaše slova jsou líbezná a překrásně se poslouchají, sire. Ale mohu vás ujistit, že až potkáte moji sestřičku, tak teprve uvidíte, co je to ztělesněná moudrost našeho rodu.“ Krátce se zasměji a moje tváře získají narůžovělí nádech. Zlehounka věnuji mou ruku básníkovi, který zakončí vše zvučným přednesem melodických rýmů. Úsměv z tváře mi nezmizí ani na minutku.

Pak už ale Melite opět vklouzne do společenských kolejí a jsme všichni navzájem představeni, ať už se známe, máme se znát, nebo se neznáme vůbec. Všem věnuji úsměv a úklonu. S Glorií si vyměníme přátelský úsměv. „Je pro mě čest Vás všechny poznat. Melite má neuvěřitelně okouzlující příbuzenstvo.“ Sklouznu pohledem na Gloriinu harfu a široce se usměju. „A nadmíru talentované. Doufám, že Vaše hudební umění, co nejdříve uslyším, lady Glorie.“

Když je všem formalitám konec, tak se iniciativy ujme Melinčin snoubenec a v rukou se nám všem objeví pohárek sladké medoviny. „Ano, na příjemná setkání. Snad nebudou poslední!“ Zvolám zvesela a počastuju všechny opět zářivým úsměvem, nevynechám ani jednu osůbku a spiklenecky mrknu na Melite.

„Och, máte pravdu, sire Raffaeli. Málem bychom zapomněli. A to by nám Vionka opravdu neodpustila. V takto příjemné společnosti se zapomíná na úkoly a všechny starosti světa úplně samo.“

Přijemné setkání

Mel, Niobe, Glorie, Claudius


Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno

Než se naději, jsem znovu vlečen přes náměstí, tentokráte směrem ke strýci mé snoubenky. Nadšení v Melitině hlasu z tohoto shledání je nefalšované. Zvědavým pohledem přeskočím z Mel na jejího strýce. I on je zdá se velmi potěšen tímto shledáním. Tento fakt shledávám..matoucím. V duchu si povzdechnu.
"Je hezké mít fungující rodinu, viď..."
Pohledem zabloudím k věžím paláce v dáli.
"..Otče?"
Ze zamyšlení mne vytrhne až hlas sira Echerona, který obdarovává všechny dámy. Podle toho, jak se Niobe, Glorii a Melite rozsvítily oči má Melitin strýc nejspíše dobrý vkus. A co se týče poezie jsem proti němu básník na baterky.

Pod rukou uctím tlak. Melite se mi omluvá, že mne tahá po náměstí jak stádo koní kočár. Ale její důvod je pochopitelný i když pro mne záhadný, neb vyjma sestry nemám ani z poloviny tak fungující vztahy v rodině, jako má ona. Ochotně vezmu svoji snoubenku do rámě.
"Má drahá, nemáte se za co omlouvat. Rád vás budu následovat, třebas i do dračího chřtánu."
"Pokud při tom ovšem nezakopnu o svoji vlastní nohu."
"Ale...raději tam nechoďte, ano?"
Co se týče recitování, tak se na svoji snoubenku usměji a lehce kývnu hlavou na znamení souhlasu.
"A nebo my zarecituješ ty, drahá Melite. Jeden může vždy doufat, ne?"
Pomyslím si a usměji se. Melite nás pak všechny navzájem představí a zhostí se tohoto úkolu jako pravá dáma.
"Lady Glorie, rád vás poznávám. Moc hezký přednes, co jste měla dříve, škoda že s tak neblahým účinkem."
Ocením Gloriin umělecký přednes krátce před tím, než došlo k té nešťastné rozmýšce se Zlatým Drakem.
Lady Niobe samozřejmě znám, neb patří k dvorním dámám lady Viony jako moje setra.
"Lady Niobe, rád vás vidím, ostatně jako vždy."
Pozdravím se s ní upřímným slovem, vřelým úsměvem a jiskrou v oku. Lady Niobe je krasavice, jsem sice zasnoubený, leč ne slepý, abych byl k tomuto faktu lhostejný. Následuje Claudius.
"Sire Echerone, rád poznávám umělce vašich kvalit, váš přednes mne více než co jiného utvrzuje, že se mám ještě hodně co učit."
Ukloním se mu. Jistě, oba si říkáme umělci, ale on je profík, já spíš...něco jako nadšenec. Rozdíl mezi námi je asi stejný jako mezi šermířským uměním mým a Prvního Meče. Ta propast je prostě nepřekonatelná.

Když jsou nezbytné představovací formality u konce, navrhnu přípitek a za tím účelem všem zakoupím poháry s medovinou.
"Tak, na příjemná setkání" pozvednu svůj pohár tak, aby jsme si mohli všichni společně přiťuknout a připít. Ještě chvíli nechám mezi společností proudit zdvořilostní small talk o zbytečnostech, než se obrátím na Melite.
"Drahá, nechci ti kazit radost se shledání se strýčkem, ale jako tvůj starostlivý snoubenec ti musím připomenout, že zde máš důležitý úkol?"
Připomenu Mel ošatky a že nemá tak úplně všechen čas na světě na to, aby je sehnala, jestli víte co tím myslím.

Odvaha či troufalost?

Cesta Letohradem, lázně, odpoledne
Visenya

Musím uznat, že Visenya byla rozhodně duchapřítomná a měla v hlavě víc než jen myšlenky na šperky a vdavky, jak už to u takových slečinek z urozených rodů bývá. Naprosto jasně prohlédla mé lichotky, ač byly myšleny zcela bezelstně a naprosto vážně. Přesně to mi na ni imponovalo a dá se říci, že mne to k ní táhlo. A to i přes mé přísahy a mé... problémy.
Ujišťuji tě, že má slova byla myšlena zcela vážně, pronesu a svá slova podkreslím vřelým úsměvem. Visenya to dále okomentuje, že v tom případě tam opravdu budeme ti dva nejstatečnější.
Na někoho ten titul bohužel padnout musí, odvětím, krátce se od srdce zasměji a dodám: Tentokrát los padne na nás.

Posléze jsem byl dotázán, zda plánuji vyrazit po hospodách, abych našel svého příbuzného. Odpověděl jsem popravdě, že to nemám v úmyslu, což se setkalo s chápavým přikývnutím a pobídnutím koně do kroku. Nebylo třeba to nijak dál řešit a rozmazávat, ale i přesto se mi od mé krásné společnice dostalo vlídných slov, kterými se úspěšně pokusila situaci odlehčit. Byl jsem jí za to vděčný.
Visenya však nechala nepříjemná témata za hlavou a energicky navázala něčím novým. Ihned si vysloužila mou pozornost, protože její následující slova byla vskutku zavádějící. Navrhla totiž, že do oslavy zbývá ještě spousta času, proč tedy nespojit něco užitečného s příjemným. Celé to ještě umocnil ten tajemný tón hlasu.
Umm, to jako myslí...?, probleskne mi hlavou a vrhnu na ni nejistý pohled. Nevím jestli jí nedošlo, jak to zní nebo jestli to řekla, aby mne tím dostala do rozpaků, ale rozhodně mě tím trochu rozhodila, což bylo jasně patrné na první pohled.
Bohudík, že se nade mnou smilovala a osvětlila mi pravý význam jejích slov. Rozvinula totiž svou myšlenku, zda jsem už slyšel o pověstných Letohradských lázních.
Já.. no, jistě... přiznám se, že jsem o nich slyšel, ale ještě jsem neměl tu čest, doznám se ze svých "hříchů" a usměji se. Visenya si zasloužila můj obdiv, neboť to, dle jejích slov, vypadalo, že si tím zajišťuje dobrou výmluvu, jak se vyhnout dvorním machinacím, poklonám a nanejvýš nudným politickým hovorům. Musel jsem si přiznat, že to měla opravdu dobře vymyšlené.
Nakonec to zakončila provokativní otázkou, zda se k ní přidám. Bylo to dost okázalé a kdyby tu byli určití lidé, i nanejvýš pobuřující. Nicméně nikdo takový tu nebyl a já neplánoval nic kloudného. Krom toho mi byla její přítomnost více než příjemná.
Než jsem stihl přitakat, že se přidám, Visenya dodala, že slibuje, že pokud tam bude nějaká chtivá dáma, tak mne před ní ochrání. Rozhodl jsem se hrát její hru a tak jsem odvětil Pokud mi odpřísáhneš, že mne opravdu ochráníš, tak ano...
Milerád se k tobě přidám.
Nešlo jinak, než se spolu s ní zasmát a pokračovat až k paláci, kde předala otěže svého koně štolbovi, načež mne tam zanechala, aby šla oznámit svůj příjezd a připravila se. Taktéž jsem odevzdal otěže svého koně a šel se postavit tam, kde mohu na Visenyi počkat, aniž bych někomu vadil.

Čekaní se trochu protáhlo, nicméně to nemohu přičíst na vrub Visenyi. Ačkoliv byla velmi krásná a dobře oblékaná, nemohu říci, že by se přehnaně fintila. Spíš za to mohla skutečnost, že toto krásné město, včetně paláce, bylo obrovské. Krom toho určitě došlo na nějaké formality a další věci. Ale nemohu říci, že by mi to nějak moc vadilo. Ostatně můj otec vždy říkal, že "na věci, které za to stojí, se vyplatí si počkat". Vždy jsem to považoval, že blábolí, ale nyní jej začínám chápat.

Nakonec jsem se ale dočkal a Visenya se tu objevila, aby mne vyzvedla.
Zcela očividně se tu vyznáš lépe než já. Proto ti rád přenechám vedení, pronesu s úsměvem a vyrazím spolu s ní, kam nás jen zavede.