Mezi přáteli a rodinou

Známe tváre

Tughh!
Tupý náraz prišiel celkom nečakane. Len zázrakom som sa pri zakymácaní nezviezla na zem. Mužom predomnou to ale ani trochu nepohlo. Samozrejme bol vyšší ako ja, dobre stavaný.
“Prepáčte-” pípnem unaveným tónom, keď sa mi podarí nadobudnúť stratenú rovnováhu. Oči sklopené k zemi. Prekonám túžbu skryť sa v tieni kapucne a nebadane sa vytratiť. Namiesto toho prejdem pohľadom z hrude na opálenú známu tvár.
Úsmev sira Echerona roztopí ľaďovú drť, čo mi posledných niekoľko minúť prúdila žilami namiesto krvi, zahreje ma pri srdci ako dotyk slnečného lúča, vženie do mŕtvolne bledej tváre trochu žiary. Nezbedné, zvedavé iskričky v oku, o ktorých som si myslela, že isto naveky zmrzli, nanovo vzplanú. Kto by si pomyslel, že na oživenie mŕtvej nálady stačí niečo tak prosté?
Venujem mu žiarivý široký priateľský úsmev tiahnuci sa od ucha k uchu. Neviditeľná ťažoba, čo mi ako obrovský balvan drtila hruď, hrdúsila ma, sa nečakane rozplynula. Stretnutie s princom sa razom stalo len temným prízrakom, tieňom nočnej mory. Nič, čo by mi malo kaziť radosť z ľudí navôkol, z nových vnemov, vôní a možno i farieb, ktoré sú tu v Indire trochu iné ako u nás, žiarivejšie, teplejšie.
“Sir Echeron!” klesnem v ladnom pukerlíku. “Ušla som len Sokolom,” šepnem a spiklenecky naňho žmurnem. Pre istotu sa ale rozhliadnem, či je mĺkvy gardista stále nablízku. Je.
“Hugh bol cestou celkom zmorený, takže predpokladám, že sa odovzdal do starostlivých rúk tunajšieho služobníctva.” Pri spomienke na brata sa mi vrúcne roztiahnu pery.
“Čo vás priviedlo na trhy? Hľadáte nejaký darček pre neter? Ak áno, moc sa netrápte. Ona sa poteší čomukoľvek, čo jej dáte. Alebo ste sem prišiel ochutnať mie- ” zarazene utnem lavínu slov, keď si uvedomím, že rod Echeronov je Indirský, “ehm… Pravdepodobne poznáte tunajšie špeciality. Jedli ste niekedy morské tvory? Meli mi vravela, že sú tu veľmi cenené rybie vajíčka a živočíchy v mušliach, ktoré vraj niektorí jedia i surové. Je to pravda? Vraj sa k tomu hodí vínna penna alebo ocot s drveným korením...”
Keď sme spoločne vykročili námestím, plavne som cupkala niekoľko krokov za ním, rozjareno sa obzerajúc, s prívalom slov na jazyku.
Než mi však stihol odpovedať odkiaľsi sa prirúti Meli a zavesí sa na svojho strýka s hlasným jasaním a záplavou vlastných otázok. Isto sa dlho nevideli. Najradšej by som sesternicu objala, ale chcem jej dopriať čo najviac času s bližším príbuzným. Nevadí mi to.
V tieni kapucne sa zaškerím a nasávam príjemnú priateľskú atmosféru.
Mladý muž sa čoskoro ocitne v obkľúčení dám a vyzerá celkom roztomilo, podobný zvieratku, ktoré nosí na štíte. Dámu s ohnivými vlasmi osobne nepoznám, no viem, že partí medzi Melinkine najbližǐe priateľky. Ukloním sa jej s priateľským úsmevom a nakoniec zrakom zablúdim i k synovi nášho suseda, k sirovi Tiberovi. I pred ním skloním labutiu šiju.
Melinkin strýček je každým coulom rytier, gentleman a zábavný spoločník. S rumencom si vyberiem jednoduchý, kožený náramok so vsadeným nezvyčajným kameňom.
“Ďakujem, sir Echeron.” Vôbec si neviem spomenúť, kedy som od niekoho iného ako od príbuzných dostala darček, za ktorým by nebol skrytý úmysel.
“Bol krásny, zlatovlasý! Vyzeral ako princ z rozprávky! Pozri, priniesol ti ružu-” obraz mojej komnaty sa rozplynie ako hmla do žiarivého, teplého popoludnia na trhoch.
Započúvam sa do melódie hlasu sira Echerona a mimovoľne pohladím struny harfy. Utrniem. Nie, nepatrí sa podfarbiť mu prednes hudbou. Ak niekedy bude stáť o duet, isto to povie.
Uznanlivo mu kývnem, kútiky perí mám vykrútené dohora.

Svatí mají minulost, hříšníci budoucnost

Letohradské tržiště -> Hostinec
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Barden

Drobná radost

Prodírám se tržištěm, tu a tam prohodím pár slov s nějakou zajímavou hokyní. Pak zazní trubky, a zpěv legionářů. To sám Vévoda Indirský se vrací domů v čele své legie. Jako mnozí jiní vyhledáme s Ajaxem nějaké vhodné místo, abychom tu parádu mohli sledovat. Jsem sic člověk poetický, ale syrovou sílu pochodující legie také ocenit umím. Přesto, můj gardista Ajax zjihe samozřejmě daleko více. Vojsko je celý jeho život. Procházející legionáře zdraví svou sevřenou pěstí na mocné hrudi, mlčky, hrdě. Stejným způsobem pozdravím já Vévodu, když nás míjí. Nedělám si iluze, že by mne zaznamenal v tom množství diváků, ale i tak nezapomínám na vyjádření respektu, jenž mu právem náleží.
Dobří chlapi. To jediné utrousí Ajax, když legie přejde.

Sotva se davy počnou opět rozcházet, vrazí do mne jakási blondýnka oděná v prostý plášť, v ruce drží lyru. Jakmile si pohlédneme do tváře, ta má se rázem rozjasní širokým srdečným úsměvem. Lady Glorie! Prchla jste svým strážím na tržní pódium? To prvé mi napadne, když vidím její převlek. Jestli vůbec lze její krásu a půvab skrýt nějakým kusem látky? A kde máte bratra? Rozhlédnu se kolem. Nikde ho nevidím.

Jak už probíhají mé blankytné oči tržištěm spatřím svého blonďatého andílka, mou neteř Melité. I ona právě zahlédla mne, vypískne jak opuštěné holé ptáče, a již se žene k nám, jak divoký horský potůček. Zpočátku táhne za sebou mne mírně povědomého muže, pak ho však nechá v davu, a běží sama. Kličkujíce mezi trhovci. HOP! A už mi visí na krku, zatímco ji obejmu v útlém pase. Jsem oděn temně zeleným chitónem, jenž je na okrajích zdoben zlatým rantlem, který umně doplňují výšivky oříšků našeho rodu stejné barvy, u pasu meč.

Melité, poklade můj!!! Hledal jsem tě! To je to jediné, co zvládnu říct ji polohlasem do zlatých kadeří. Když tu mne doslova zavalí otázky zvědavého děvčete. Asi bych stihl i odpovídat, když už zas stojí přímo naproti mne, ale spíše se mlčky kochám jejími gesty, a celou její energií, jež z ní doslova sálá. Jsem milovník výjevů, které náhle vytrysknou v čase a prostoru, aby zas zmizely pokud si jich nikdo nepovšimne. Právě takové erupce nálad a emocí živí mé básně, i nitro moje.

Taky tě rád vidím Mel! Prohlásím zvučným, veselým hlasem. Lady Glorii samozřejmě ji nepředstavuji, vždyť jsou to sestřenice. Dobře. Šlo to. Ano. Jistě. Nějaké šaty jsem ti nakoupil na cestách svých. Jaké neprozradím. Řeknu šibalsky. Ale abys nepukla nedočkavostí. Zde malá pozornost. Sáhnu do kapsáře, a vyndám prostý náramek. Zahlédnu koutkem oka, že se blíží lady Niobé Aldarin, přítelkyně mé neteře. Pochopitelně ji znám od dětství, neboť naše panství spolu sousedí. Přesto mne uhrane svou krásou do které vyrostla, zatím co jsem ji neviděl. Lady Niobe, jsem potěšen Vaší přítomností. Mírně se ukloním. Ano, nikterak nezastírám, že mne zasáhla hlavně vnitřní vznešenost a krása rusovlásky, která proudí do světa skrze její oči. A jelikož by bylo netaktní obdarovat jen jednu z vás, tak... vyndám ještě stejné dva náramky. K čemuž přidám své pamětní prstýnky ve tvaru veverky, který jeden zlatý sám nosím. Račte si i vy vybrat nějakou drobnost v upomínku na naše setkání, lady Glorie, lady Niobe. Chcete-li.

V ten čas konečně dorazí i zřejmý snoubenec mé neteře. Čekám, že budeme představení. Jako tuším, kdo to je, slyšel jsem o zásnubách, i o siru Raffaelu Tiberovi, jenž také trochu dělá do umění. Přesto oficialitám je třeba učinit za dost. Než se tak stane věnuji pozornost Niobé. Její ohnivé šaty jsou nápadité, ale více mne zaujme její pohled, plné rty a účes o kterém by se dala napsat báseň, tak je inspirativní. Kdysi jako chlapec jsem s rodinou navštívil vaše sídlo u Aethaenině Studny, ale už je to drahně let. Musím konstatovat, že jste vyrostla do nebývalé krásy Lady Niobé, zvláště té vnitřní. Vane z Vás ztělesněná moudrost Vašeho rodu, Má paní. Mírně se ukloním, bych naznačil políbení hřbetu ručky její štíhlé, bude-li mne na okamžik propůjčena. Mimoděk představím se básní, jež odrecituji polohlasem, skoro až nedbale:

My jen tu báseň máme za svou zbroji
a za štít pouze vědomí své práce
a na dně žití kus té rezignace,
a naděj — jenom klid po těžkém boji.

Nás blázny zvou v donkichotovském kroji,
nás, kteří bychom jejich za paláce
nedali skřítka zlaté ve pohádce
— a za jich blaho dali duši svoji!

Přes naše sny dál svět se valí mělký
svou robotou a sobectvím a v hříchu,
a jeden bodák nazpět zavleká
o staletí, co Eugammon vysnil velký; —
však dokud člověkem být není k smíchu,
nám dostačí — být srdcem člověka!

Josef Václav Sládek
Básníkům
sb. Sluncem a stínem