Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | ...but you can call me Daddy ( ͡° ͜ʖ ͡°) Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad "Neverím že taký deň príde." opáčim jednoducho. Deň keď sa Indir zbaví Primy je...ťažko predstaviteľný. Ledaže by nová vojvodkyňa nechcela riskovať ani len náznak toho, že vládne v niečom tieni? Zbaviť sa starých štruktúr, odstrániť každého byť len s potenciálom limitovať, ohroziť jej vládu? Ťažko predstaviteľné. Nie však nemožné. "Ale bol by to deň keď na tom môj rod získa." rozhodnem sa zakončiť to s úsmevom a komplimentom k tomu. Ondoryonský dvor by niekoho ako ona uvítal. Teda, ja by som niekoho ako ona na našom dvore uvítal. Bohovia vedia, že by to aspoň trochu kompenzovalo niektoré tie tupé zvery čo tam máme. "Zdá sa -" pohľadom naznačím smer kde sa práve odohráva drama zahrňujúce jedného z nápadníkov a akéhosi neznámeho mladíka. Drama ktoré dokonca vrcholí zásahom Galahada. "že nie som jediný kto tu dnes vyvoláva rozruch. Doprovodím ťa, ak chceš toho nešťastníka zachrániť." Alebo potrestať. Alebo oboje. A beztak sa chcem tým smerom vydať a konečne osloviť Galahada, keď už vypadá zaujatý niečím iným než zrzkou. | ||
| |||
 | Já prostě nebudu mít chvíli klid Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad Nechám Niobe aby si chvíli natáčela mou hlavu jak uzná za vhodné a pak jen s úsměvem vezmu její ruku a do své a naznačím polibek. "Když onoho lékaře ještě někdy potkám, tak se přimluvím. Každopádně ani on nedokázal zacelit to co čepele napáchaly." Klid který se kolem nás rozvinul ale přeruší něco čemu skutečně nevěřím že se děje. Niobe i já se otočíme směrem odkud onen humbuk pochází a já musím párkrát zamrkat a pak ještě potřást hlavou. "Máte pravdu. Postarejte se o Vionu, já zařídím zbytek." Nabídnu Niobe rámě a počkám jestli se zavěsí, poté vyrazíme směr kde vidím Vionu, nějakou děvečku a dva pány od šlehačky a jeden předvádí divadlo které se mi ani za mák nelíbí, zvlášť jeho postoj kdy se zřejmě chystá napadnout moji drahou nejmladší sestřičku. "A DOST!" Můj hlas je pevný a autoritativní. A je zaměřen jediným směrem. Kluk co se chystá nejspíš skočit na Vionu. Když se dostatečně přiblížíme, tak jen jemně posunu Niobe směrem Viona, kterou letmým pohledem zkontroluji. Sám se pak postavím tak abych stál mezi dámami a Gideonem. "Nevím co se tu stalo a je mi to jedno ale nikdo, opakuji, NIKDO. Nebude jakkoliv křičet na budoucí vévodkyni tohoto panství." Postupně zkracuji vzdálenost mezi mnou a Gideonem až stojíme jen na dosah ruky. Můj obličej prozrazuje jediné. Nejsem spokojen. A pohled mých očí nevěstí ani za mák nic dobrého. "Takže tady mladý pán dostane na výběr. Ukloní se a omluví se za svůj hysterický výlev, načež se odebere na druhou stranu sálu, nebo..." mávnu rukou k jedněm dveřím kde se napřímí dva gardisté a pomalu si to začnou štrádovat k nám "ho vyvedu ven z paláce a vyhodím na chodník. Co si pán vybere?" Nežertuji. Jsem připraven tohohle kluka, co neví kdo je kdo a hraje si na kdovíco, vynést ven před palác v zubech když budu muset. | ||
| |||
 | V područí DianyDaelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Vionu výjev s nekňubou samozřejmě pobavil. Není se co divit, vypadám jak dortík, k nakousnutí. Tu šlehačka, tu poleva, tu třešeň. Beru to sportovně jak zkušený atlet, co při běhu uklouzl. To se prostě stává. Vzala to z toho nejlepšího konce. "Ano, povedený cukrářský výtvor. Mně přistál na hlavě." Abych dodal slovům důraz, ochutnám kus dortu, co zdobí nedobrovolně můj indirský háv.
Paní noci mne svěří své dvorní dámě lady Dianě, v masce pávice. Je to půvabná tmavovláska, a tak ji následuji bez prodlení. Čím dříve budeme ze sálu, tím lépe. Gardista Ajax naštěstí nasává v předsálí. Pošlu jej pro náhradní oblečení, i čisté sandály. Nehne ani brvou, je zvyklý na horší věci, než je ohození jeho prostopášného pána dortem. Už to, že jsem stále oblečen je úspěch. | ||
| |||
 | Petůlie, ty kurvo! Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Den před turnajem, ples, noc Niobe, Petulie Viona, okrajově Claudius Plazil jsem se pod stoly jako žížala, což nebylo něco na co by měl být rytíř hrd, ale měl jsem snad na výběr? Vždyť šlo doslova o holou řiť! Hned to vysvětlím. Potkat toho nabubřelce kdekoli jinde, rozhodím mu ten jeho athaenoncký sandál, zde však hrozilo, že by po mě mohl chtít zničený oděv zaplatit. Nebyla tedy jiná možnost než úprk, neboť při současném rentovním obratu Zelené tvrze by to splácely nejméně dvě generace mých potomků. Nad tímto jsem přemýšlel a plazil se zatímco jsem se prodíral podstolím a zastavil se jen jednou, abych si prohnětl bolavý zadek v místě nakopnutí. Musel jsem postupovat svižně, protože hrozilo, že budu ukopán. Mumraj nohou totiž žil vlastním životem a pod stolem se odehrávalo něco jako tichá pošta. Nohy se surově kopaly, pošťuchovaly nebo o sebe škádlivě otíraly. Jedné dámě jsem zavázal tkaničku střevíce, což zpětně považuji za nejlepší skutek toho večera. Splňovalo to všechny podmínky dobrého skutku provedeného tajemným hrdinou v masce skrytým ve stínech. Odměněn jsem byl přišlápnutím ruky na druhé straně stolu, kde si někdo dupal do rytmu vzdálené hudby. Kolika sprostostí jsem pod stolem byl svědkem raděj nebudu rozvádět. Byť jsem si část cesty přidržoval ruku před očima, nepochybuji, že jsem se i mnohému přiučil. Jak budu moci pohlédnout znovu na přítomné, když jsem právě spatřil co by mělo patřit pouze za dveře manželských ložnic? Bylo k nevíře, že pod stoly jsou to tytéž dámy, které se honosně naparují nad jejich povrchem. Ničím se nelišily od rozháraných děveček na Zelené tvrzi, zvyklé roztahovat nohy jako hladové huby kdykoli to situace dovolí. Zastavil jsem se a shledal, že jsem se hnul už dostatečně od epicentra skandálu. Vystrčil jsem hlavu zpod ubrusu a hledal v nejbližším okolí někoho, z koho byhc učinil komplice. Zatahal jsem za šos lemu jakési dámy otočené zády. Ici ici! Tady dole ... zašeptal jsem, omlouvám se za poněkud netradiční entrée, altrixská slova jsem použil záměrně, protože jsem se v jakémsi románu dočetl, že se to u dvora nosí. Byla byste tak laskava a řekla mi, až bude ten ručníkář z dosahu? * * * Vydrápal jsem se na nohy a vysekl lehkou úklonu.
Děkuji madam! Mělo by asi následovat představování, ale myslím, že to regule dnešního večera nedovoluje, oznámil jsem a přisunul k obličeji opět masku vílího kralevice. Ostatně čím méně lidí si mě dnes zapamatuje, tím lépe. Ženská to tedy byla pěkná, i když na můj vkus možná moc stará. Nebyl jsem nejspíš zvyklý na ty barvičky, které si místní paničky patlají na obličej. Hned jsem si představil jak by zelenotvrzané otvíraly své bezzubé papuly, div by jim nevypadly z pantu, kdybych si domů přivedl takovou nevěstu. Měl následovat nezávazný rozhovor plný smíchu, radosti a přátelské náklonosti, ale nikdy se tak nestalo. Útrum tomu dala další rána osudu. Mohla byste prosím vás paní udělat krok stranou a pootočit se?! Vyhrkl jsem náhle, konsternován a poněkud nevybíravě si ji natočil tak, jak jsem žádal, očividně jsem nemohl sečkat ani vteřinu než tak sama učiní, ještě krůček prosím, blíž ke mě. Ano, tak civěl jsm za její rameno, absolutně si ji nevšímajíc. Veškerá má pozornost byla rázem upřena na něco za jejími zády. Vždyť to je moje sestra Petůlie! Určitě mě pronásledovala. Ale co to má na sobě!? Propíchnuté uši a rumělka na rtech? Fuj! Cuchta jedna! Ale já ji srovnám fazónu, flundře špinavé! Naparovat se před princátky to by se jí líbilo! Matička beztak ani neví, že je Petula pryč. Věčně se peleší s nádeníky na seně. Jémináčku to je nadělení, co si s ní počnu? Pusťte mě na ni! Ty drahé šaty musí okamžitě vrátit, stejně tak šperky, ještě by to ztratila nebo zašpinila. Jen se podívejte jak se naparuje. To je k nesnesení! Přitom si jinak nudle pod nosem utírá do rukávu.To kdyby ti pánové věděli! Však já jí ty chlapy vyženu z hlavy palicí. Zpráskám jí jako psa! Odtáhnu ji za vlasy pryč, vždyť na to se nedá dívat! Držte mě. Ne, chci říct, pusťte mě! V tu chvíli si Niobe mohla povšimnout, že osoba na kterou tak zírám a kterou se chystám v další chvíli nejspíše napadnout není nikdo jiný než Viona, její paní. Podaří se jí zabránit další katastrofě, nebo mě naopak v mé deziluzi podnítí? | ||
| |||
 | Další z běžných plesových zábav Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad Den před turnajem, podvečer Tertius Zaposlouchám se Tertiova popisu roztržky na trzích. Mírně pokývu hlavou. „Ano, je pravda, že vy i lady Prima jste výjimeční a možná pro některé… méně… znalé… osoby… můžete být slušným trnem v oku.“ Opatrně převaluji v ústech přídavná jména, kterými se snažím nenápadně označit určité jedince, se kterými měl sir Tertius osobní zkušenost. „Bohužel, to se asi nikdy nezmění. Někteří lidé vždy zůstanou slepí i před naprosto očividnými záležitostmi. Ale…“ Z melancholického tvrzení rázem přejdu do vítězného tónu. „Pořád tu máte se sestrou vcelku slušnou základnu obdivovatelů!“ Jak zmíní dýky v žebrech, tak se zamračím a soustředěně s notnou dávkou přehrávání si prohlédnu Tertia kolem dokola, celou jeho postavu. Následně prostuduju a zhodnotím i jeho tvář. Jemně se dotknu prsty jeho tváře, abych si ho mohla natočit k sobě. Ale následně zavrtím hlavou. „Ne, žádné následky. Nic. Člověk by to na vás ani nepoznal. Asi mi budete muset doporučit vašeho lékaře.“ Uculím se. Na zhodnocení situace ohledně prince Vaerona a Maegora jen pokývu hlavou. Snad se neděje ani nebude dít něco vážného. Stačí, že za dnešní večer stihla Ondoryonská smetánka nenápadně zmizet, aby se opětovně vrátila a rovnou ukořistila Primu. Možná, aby byl podán report, nebo taky možná ne. To je již pouze v mezích hypotézy. „Přesně tak! Jsme připravené, jakéhokoliv nevhodného nápadníka elegantně zpacifikovat.“ Rozesměju se. Chudáci pánové, snad tohle neslyší. Pozorně se rozhlédnu po sále. Přeci jen jsem dvorní dámou lady Viony, je potřeba abych aspoň částečně měla stále přehled o tom, kde se nachází. Co kdyby mě náhodou potřebovala. K tomu by stačil pouze jediný její pohled. Zahlédnu ji, jak pomalu a jistě vchází opět do sálu. Možná s lehkou vráskou na čele? Ne. To ne. Spíše snažíce najít zasloužený klid, aspoň na pár minut. K její smůle však na tomto plese najít klid není zrovna jednoduchá záležitost. „Možná bychom měli aspoň na chvíli ochránit Vionku před maškarním ruchem. Zdá se, společensky unavenější, než když jsem ji viděla naposledy v náručí svého posledního tanečníka.“ Podotknu směrem k Tertiovi a pokynu směrem k Vionce. Už. Už bych se nejradši rozešla tím směrem, abych mohla poskytnout Vionce doprovod, tak ztuhnu. Scéna před námi je neskutečná. Navíc se dokonale kolem hlavních aktérů vylidnilo, takže máme perfektní výhled. „Zdálo se mi to? Nebo to vidíte také…“ Vydechnu překvapeně. Po sobě válející se dva mužové v maskách. Pokryti částí slavnostní tabule. Zvláštní to výjev. Pokračuju v tichém sledování, jak celá situace dopadne. „Zajímavé, jak dotyčný Faun, dokázal perfektně celou tuto situaci otočit na potenciálně výhodný výpad proti naší budoucí vévodkyni. Asi to s těmi nápadníky nebudeme mít tak snadné. Někteří na to jdou opravdu fikaně.“ Vyhledám pohled Vionky s němou otázkou, jestli potřebuje jakkoliv pomoci. | ||
| |||
 | Šlehačkový SatyrDaelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Den před turnajem, ples, noc Claudius, Diana, okrajově Gideon Vracím se do sálu v doprovodu své dvorní dámy Diany, a jsem vlastně ráda, že se mi podařilo z parku okolo paláce vymanit takto rychle. Raději se vracím mezi lidi, doufám, že v davu se mi podaří na chvíli získat tolik kýžený klid. U této myšlenky ale příliš dlouho nezůstalo. Myslela jsem si, že vrátit se do sálu, bude bezpečnější. Zdá se, že toto zdání ale klamalo. V jednu chvíli jen z povzdálí přijímala bezeslovné pozvání od Dionýsova společníka, na pohár vína, kterého mi v dnešní večer, po posledních událostech bylo na nejvýš záhodno, a v tu druhou, jsem byla jen němým divákem, zamrznutým v půlce kroku. Jsem vlastně ráda, že mám masku na obličeji, říkám si, když takřka okouzleně sleduji mladíka v kostýmu Vílího chlapce, jak ladně plachtí vzduchem, směrem ke Claudiovu klínu. Jako by si to snad pánové domluvili. Možná chtěli učinit za dost a vzdát hold Indirskému hereckému umění, já však v první chvíli mírně tápu, zda- li se jedná o tragédii, nebo komedii. Vzduchem létá tekutina i jídlo, a já jen potlačuji smích, a přivírám oči, zatímco Faun je zprvu zcela zkoprněn pod zásahy čehosi měkkého a mazlavého. V jiných částech království prý muži bojují svlečení a potření olejem, jinde zas bardi pějí písně o statných vojevůdcích brodících se bahnem…Inu, jiný kraj, jiný mrav, alespoň se to tak říká. Indir byl odjakživa jiný a i nyní si své pověsti dostál. Zde, muži bojují v slavnostním a pod proudy červeného vína a hroudami dortů, ovoce a šlehačky. Vskutku dekadentní pohled. Dnes ráno, bych se toho ani nenadála, ne pokud bych neměla před tím jeho Veličenstvo Zlatého Draka požádat o zapůjčení jeho pozlacené tabatěrky s prachem, nebo snad alespoň, bez vyptání se jej, na nějaká doporučení, ze šedé zóny toho, co není povoleno, ale zatím nebylo ani doslova zakázáno. A hle, tu se kochám věcmi, které bych jindy svým vlastním očím nevěřila, a noc je ještě mladá. Dnešní den, je s ubývajícím světlem lepší a lepší. Namísto spoře oděných a olejem natřených diskobolů, se tu po sobě ale válejí dva v kostýmech odění muži, a jeden z nich, ten který je jídelním útokem zdá se- byť jen zprvu, ale přesto - překvapen, na svém oblečení na místo oleje, nese nejrůznější stopy ze slavnostní tabule. Na mysl přichází vzpomínka, na náš předchozí rozhovor o ochutnávání toho, co život nabízí, a to už opravdu neudržím smích. „Jak vidím, nezaváhal jste, a jal jste se ochutnávat celým svým tělem,“ Neskrývám své pobavení, nad tím, co se událo. Tam venku jsem se rozhodla, že bude lepší se tomu všemu smát, než plakat nad rozlitým… červeným vínem. Je vlastně příjemné, vidět nějakého muže, který aspoň na chvíli skutečně naslouchal mým slovům, ale páni, nečekala jsem, že se vydá vyplnit všechna má přirovnání a jinotaje, tak nějak doslova a na vlastní kůži. Zvesela tančící veverky, vyšité na jeho rouchu, pod nánosem šlehačky tak nějak povadly a zesmutněly. Přitom by to měla být tak veselá a čiperná zvířátka, jak smutné, že? „To zajisté budete,“ souhlasím s Claudiem pobaveně, než nad jeho proslovech o dluzích jen mávnu rukou. Nejen koupel, ale i čisté šaty, boty a vyčistit masku, nebo někde narychlo sehnat novou… „Výčet nákladů vám spíš než já, pošle pan Tiber. Ale třeba se za Vás přimluvím, a o žádném dluhu se nikdo nedozví, to uvidím, podle toho, jak rychle se dokážete vrátit zpátky“ žertuji s Claudiem. Druhý aktér karambolu, zdá se zmizel kdesi pod stoly, a mně se na toho nebožáka nechce přitahovat víc pozornosti, než na sebe již přitáhl on sám. Nemyslím si, že o ni totiž stojí. „Diano,“ oslovím proto svojí dvorní dámu, „Dohlédni, aby se lázeňské o Satyra dobře postaraly, a nech mu do lázní poslat čisté šaty.“ Neúkoluji Dianu ohledně masky, bot a šperků, předpokládám, že si zvládne poradit a vše zajistí. Není to poprvé, co se v mojí společnosti někdo, nějak a něčím polil, ač je pro mně naprostou záhadou, jak se něco takového mohlo stát, a tak je zajisté zvyklá a ví jak si počít. Má poslední slova, s notnou dávkou nadsázky proto směřují opět k Faunovi. „Pokud se Vám bude chtít, vraťte se, a já tu na Vás počkám. Tedy, pokud se do té doby nepřejíte...“ | ||
| |||
| Jednoduše k sežráníDaelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad, Sedím si pohodlně, a při skvělém vínu rozjímám za zpěvu ptactva o půvabech Paní noci, ergo budoucí Doúkissy Viony. Ani netuším, kde se ten Křupan z Horní Dolní objevil. Učinil ve vzduchu cosi jako salto vzad, ohodil mne šlehačkou a dezertem, zakmital ve vzduchu křídly, které neměl. A po rozsáhlé eskapádě, nakonec skončil v mém klíně. Skoro mi přišlo, že ta straka snad hledá moje vejce pod chitónem. Jako taky jsem pod vlivem prováděl ledacos, ale tohle už bylo příliš!
| ||
| |||
| Já a Claudius, bohužel Následující událost nepatří k nejzářnějším a popravdě bych nejraději na celý incident zapomněl. Jaká by to však byla pravda, kdybych záměrně vynechával! Jsou to přeci příhody hanebné a ostudné, co škodolibého čtenáře nejvíc táhnou. Událo se to zhruba takto: Couval jsem před pohledy přetékajícími opovržením. Vybraní pánové a dámy do sebe strkali lokty, ukazujíc mým směrem: To je ten s těmi vidličkami, podívejte na něj! Ostuda! Masku jsem přidržoval rozechvělou dlaní, doufaje, že pod ní zůstane mé potupení skryto. Všudypřítomné odlesky jídelních táců, cinkrlátek navěšených pod objemnými bradami a třpytící se diamanty v uších dam mě roztřásly neznámou nervozitou a starý známý tik v pravé noze na sebe nenechal dlouho čekat. Zranění pocházející z mých třinácti, kdy jsem se poprvé, s klackem v ruce, musel postavit skupině hrdlořezů činící si nárok na Zelenou tvrz. Nedobrovolně vyšňořený v kousavém kabátci jsem se potil a ošíval nad cestičkami potu, které jsem cítil na krku zádech a ... místech o kterých je nevhodno mluvit. A byť se jindy považuji za osobu nadmíru zručnou a mrštnou, kombinace všech těchto protiv ve mě toho večera vyvolala záchvat náhlé nešikovnosti. Snad ruka neznámého boha, snad osud zapříčinily mé zaškobrtnutí a střemhlavý pád směrem vzad. Ruce se vznesly vzhůru a s nimi i pohár s vínem a kus třešňového dortu, aby v příští vteřině dopadly na slavnostní chitón hnědo-karmínových barev podzimního hvozdu. Bílá šlehačka postříkala athaenoncké páskové sandály, čokoládová poleva stékala z masky s výšivkami lesních větviček a plodů. Svou mladickou roztěkaností potřísnil jsem i erbovní veverku. Z vonné přitažlivosti paFÉMU Niobé nezbylo nic, neboť byl faun navrch zalit sprškou zemitého červeného, což alespoň z části smylo dortový nános. Zhrozen způsobenou katastrofou a ještě více rozechvěn než prve jsem učinil další krok, který celou akci povznesl do nečekaných výšin a nepochybuji, že se tím bude letohradská společnost bavit ještě následující dvě generace: Vrhl jsem se k překvapenému a ani nevím proč - snad, že mu pomohu s očistou, že začnu s omluvami, nebo jsem chtěl způsobené škody skrýt před zraky pomstychtivého davu vlastním tělem. Jakkoli byl můj záměr čistý, vyústil v další katastrofu, neboť jsem se jediným nekonečným krokem ocitl na místě, kde jsem toužil být nejméně - totiž přímo na něm. Uvážíme-li, že byl nešťastník ještě před pár vteřinami zamyšlen, ba doslova zasněn psychickými přípravami na příchod dámy, jemožné, že takto nás příchozí spatřila: Ve snaze vyprostit se z trapné polohy, která vice než co jiného evokovala erotický akt, jsem se chopil područek, bohužel však kluzkých od šlehačky, takže mi sjela ruka a já už podruhé dopadl plnou vahou na fauna. V další vteřině už mě musel ze sebe shodit nebo nakopnout, cokoli z toho, konečně jsem se však ocitl na koberci u jeho nohou. Chňapl jsem zpátky po masce a přitisknul ji na tvář. Zbývala jediná možnost jak se zachránit .. zhostit se role, jež mi byla určena! Velevážená mocnosti přírody! Já, syn vládce dvora ještěrek, víl a motýlů se omlouvám za tu poťouchlost! Je to dáno naší přirozeností, vyvádět lotroviny a nevědět, kdy přestat, těmi slovy jsem doufal odrovnat jak přítomné čumily, tak fauna a celou dobu, jak jsem takto hovořil, jsem couval směrem zpátky ke stolům. Jakmile jsem se dostal do jejich dostatečné blízkosti, skočil jsem pod první z nich a ztratil se v záplavě nohou, davu a bílého ubrusu. varianta druhá: nejeví-li faun známky agresivity zůstanu stát. | ||