Milé setkání

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Raffael, Lucrezia, Barden, Gloria, Claudius

Ošatky? Zatřepotám řasami v prvotním údivu a bez dechu pomaloučku přikývnu na souhlas Lucrezii, jež zcela lehkovážně přistoupí na nenadálou nabídku divokého Ostrovana a než se naději, odchází s ním kamsi na pohárek medoviny, či něčeho nejspíše mnohem ostřejšího.
Ale… Neměli bychom raději jít s ní? S nejistotou vepsanou hluboko v očích se s bledou tváří němě pootočím ke svému snoubenci. Cožpak nemá o svou sestru starost? Necítí obavy, že by se jí mohlo přihodit něco špatného…? Inu, zdá se, že nikoliv. Snad toho Ostrovana sám zná…? Může to být proto?
Nepatrně potřesu hlavou při jeho neosobní otázce a mírně se zakaboním, načež si krátce, avšak zhluboka povzdechnu. Co mi tedy zbývá.

„Máte pravdu, Raffaeli. Nejprve bych vás, pokud ovšem dovolíte, seznámila se svou sestřenicí Glorií a současně ji zde i přivítala. Je pravdou, že jsme se neviděly velice dlouho.“ A při té příležitosti bych se pochopitelně také tuze ráda dozvěděla, co se tady opravdu stalo a proč je oblečena jako nějaká chudobná bardka.
S měkkým úsměvem na rtech trpělivě vyčkávám jeho odpověď a snad i rámě, když tu se náhle zničehonic hlasitě ozvou zvony na Ondorově chrámu čtyř bratří, směle následované vysokými tóny trubačů z Křišťálového paláce a posléze i nedaleko Lví brány, spolu s hlučnými údery bubnů a hromovým mužským zpěvem. Vévoda Maelys Indiryon se vrací domů, spolu s ním i Královská legie a někde tam mezi nimi všemi se nachází i můj otec, Maršál Indiru.
Maličko poodstoupím, co nejvíce se narovnám, vypnu se na špičky a společně se všemi ostatními sleduji s bušícím srdcem onu velkolepou podívanou. Do duše se mi postupně navrátí klid, a když si posléze v obrovském davu lidí koutkem oka náhodně povšimnu člověka mému srdci předrahému, líce mi opět bezděčně zrůžoví.

„Strýčku!!!“ Vypísknu radostně, zvesela poskočím na místě a několikrát naň rychle zamávám. Čiperně uchopím Raffaela za paži a určím směr našich kroků, abych jej poté někde v půli cesty pustila a nedočkavě se k němu rozeběhla. Zastavím se v jeho těsné blízkosti a na nic nečekám, spontánně mu skočím kolem krku, zvonivě se rozesměji a nohama přitom několikrát rozpustile zakmitám ve vzduchu.
„Jsem tak ráda, že jsi přijel!“ Zvolám upřímně, a jakmile mne pustí na zem, znovu jej obejmu, byť tentokráte již pouze zlehka, jak se sluší a patří, a věnuji mu drobné, přesto nanejvýš přívětivé políbení na tvář.
„Jak se ti daří? Jaká byla cesta? Přijel jsi dnes? A přivezl jsi mi něco pěkného? Tedy kromě sebe sama.…“ Rozzářená jako sluníčko na obloze ho zahrnu švitořivými otázkami a oči mi při nich žhnou štěstím a neskrývanou dívčí zvědavostí.

Konec Ruchu na tržišti

Lehce se usměji a spokojeně sleduji, jak můj drahý princ bratranec míří v doprovodu stráží zpět do paláce. "Viditelně ho opustila odvaha i když jsem očekával že se bude bít, nebo že ho bude třeba odtáhnout." Odpovím Dorionovi a pohledem se ujistím, že náš Zlatý drak skutečně zmizel. "Děkuji za poklonu strýčku. Mám dvě sestry a celou spoustu příbuzných. Viditelně jsem se něco naučil." Dodám ještě a jako znak poděkování se lehce ukloním. "Mám-li být upřímný tak jsem taky přiletěl jen na turnaj. Setkání s Lady Vionnou bylo neplánované a o to příjemnější. Nejsem ten druh lovce, ale otci to neříkej. Vyčinil by mi a beztak již někde jedná s Indirionem a jeho radou. Vychvaluje má mužné přednosti jako bych byl kůň na trhu." Odpovím Dorionovi a přemýšlím, jestli by mi tady vadilo být prodán jako kůň na trhu. Manželství z rozumu, tak by to otec nazval a ať se to nazve jakkoliv pořád to smrdí stejně. "Ano, otec tady je. Viděl jsem jeho draka a myslím si, že bude k nalezení někde, kde jsou k vidění vojáci na které může pořvávat rozkazy." Dodám ještě.

Rušno na tržišti znamená boj na kolbišti.


Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno

Hlavně Luke, bo na něj mluvím

Luke dál hasil požár v tom smyslu, že se přeci nebudeme bít na takové neurozené, mrzké půdě, jakou je místní tržiště a vše vyřešíme jako rytíři na poli cti a dokonce nabídne lady Glorii svůj meč v této nemilé věci. Nesouhlasím s ním, lady Glorie má jistě spoustu mužů ochotných za ni položit život a i tady na náměstí by se určitě našel nejeden rytíř ochoten hájit její barvy, ale svůj nesouhlas si nechám pro sebe. Barden odpovídá princi Malaerysovi a skoro to zní, že z boje kvůli urážce bude spor o to, kdo měl tu čest a potěšení zavítat do země víl a skřítků po požití nadměrného množství drog jako první. Osobně bych si vsadil na divoké kmeny za Hranicí.

Pak je celá sešlost rozehnána, Zlatý Drak ještě pustí do prostoru pár mouder, jakože kdyby jednal svéhlavě, mohl by sednout na draka a spálit Nazairovi loď a pak zapálit Ostrovy. No..nemohl, ale já mu to říkat nebudu. Pak ctěný princ opustí náměstí v doprovodu indirionských gardistů, neb se bojí o svoji bezpečnost, čímž mimoděk popře svá předchozí slova o tom, jak se nebojí a všichni si konečně mohou oddechnout.
"Mno...to šlo překvapivě dobře."
Zazubím se na svého synovce a přistoupím k němu.
"Stává se z tebe diplomat, opravdu skvělá práce."
Ocením jej.
"Beru to tak, že jsi se přijel stejně jako polovina Královtsví ucházet o ruku lady Viony? To z nás asi dělá rivaly."
Prohlásím a chvíli se bavím Lucerysovým výrazem, jakože soutěžit v takových záležitostech se svým strýcem...pro mne by to byla zábava, pro něj asi ne...pak se upřímně rozesměji.
"Promiň synovče, jen tě tak škádlím. Přijel jsem pouze na turnaj, takové záležitosti mne nezajímají, lady Viona je na můj vkus moc vysoko a víš co se říká. Kdo míří moc vysoko, toho čeká o to hlubší pád."
Uklidním jej a hotovím se k odchodu, přičemž pohledem vyhledám dámu se kterou jsem prve tančil a ke které mám v úmyslu se vrátit. Jaké je mé překvapení, když ji již okupuje ten neandrtálec z Ostrovů, Barden Nazair. Tak nějak toho pána začínám nemít rád. Než se naději, tak ona dáma i její nový rytíř (čti pirát) vyrazí někam pryč.
"Dorione, od Falmaaru prostě nemáš štěstí"
Pomyslím si pobaveně a nad celou záležitostí pokrčím v duchu rameny.
"Předpokládám, že stař...ehm...lord Vaeron je tu s tebou, Lucerysi?"
Nadhodím.
"Že jej pozdravuji."
Dodám, pak se s Lukem, který jde stejně vyhledat sira Tertia, aby se zeptal na svého otce, rozloučím a zamířím směr palác se ubytovat a upravit před večerní akcí pořádanou na počest lady Viony. Tedy, alespoň takový je plán a pokud zbyde čas, podívám se odněkud z vyvýšeného místa na příjezd Vévody.

Ošatky

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno

Sestra, její nabíječ a moje sladká snoubenka

Celou situaci nakonec vyřešil sir Tertius. Bitka ještě nebude. Následuji svoji snoubenku, která se vydala za Lucrezií. Všimnu si, že má sestra je v doprovodu dalšího muže. Všiml jsem si jej během celého toho komediálního dramatu. Barden z Nazairu, podle všeho, který se dostal do sporu s princem Malaerysem. Neberu jeho přítomnost na vědomí, s mrtvolama nemá cenu se bavit. Navíc Melite se z nějakého důvodu odmítá k Luc a siru Nazairovi byť jen přiblížit.

Vyjde najevo, že ona bardka je Glorie, Melitina příbuzná.
"Vážně? Kdo by to byl řekl.."
Pomyslím si nezaujatě. Kdo soudný by se převlékal za barda a chodil bez doprovodu mezi lidi? Tak trochu mám obavy, že lady Gloria nebude asi nejostřejší meč ve zbrojnici, víte jak to myslím. Lucrezie mé snoubence odpoví a pak si to s Nazairem namíří někam za dobrodružstvím nebo co. Na Melite přitom deleguje povinnost sehnat ošatky. Trochu s tím mám problém. Ne, že bych sám nedelegoval svoje povinnosti na jiné, když se mi do nich nechce, nebo se naskytne něco zajímavějšího a kdyby se jednalo o někoho jiného, tak neřeknu. Melite je však moje snoubenka, rozhodně se mi nelíbí, když ji někdo úkoluje jako děvečku a to i když se jedná o moji sestru a její kamarádku. Budu si o tom s Luc muset promluvit.
"Tak...půjdeme sehnat asi ty ošatky?"
Nahodím ke své snoubence, protože co jiného nám zbývá, že ano. Pak následuje příchod vévody Maelyse, což je kolosální spektátl a i já nezůstanu úplně nedotčen. Nicméně, tyhle pochodující šiky a vojenskou disciplínu si neumím tak užít jako ostatní, protože nejsem holt ten armádní typ, ale sranda to je a dobře se na to dívá.

Nabídka, která se neodmítá

Letohradské tržiště
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Melite, Barden
Okrajově též: Raffael, Gloria, Dorion, Lucerys, Malaerys, Julia, Iskall

Lucrezie! Zaslechnu své jméno a svižně se otočím po směru, odkud hlas přichází. Á, tak tady jsi. Zazubím se na Melite, která ke mně zrovna pádí a už je jen kousek ode mne, když zničehonic ustrne a dočista zamrzne v pohybu. Copak? Zvědavě se ohlédnu a okamžitě se celá napnu. Aha. Dobře. Rozumím.
Opatrně odvrátím zrak od vysokého, drsného seveřana se sekerou u pasu a pro klid duše se radši pomalu a nanejvýš obezřetně stáhnu blíž ke své přítelkyni.
„Sestřenice Gloria? Ta Gloria?“ Zopakuji trošku roztržitě a nechápavě přitom potřesu hlavou. Vida. Takže bardka je nakonec doopravdy šlechtična. Ale proč je v přestrojení a ještě k tomu na jídelním lístku Zlatého draka…?

Kradmo zhodnotím nejnovější vývoj situace a můj pohled znovu pevně zakotví na dalším seveřanovi. Zdá se ostražitý a přece zcela vyrovnaný. Působí autoritativně, jako by měl vše plně pod kontrolou a nejspíš tomu tak i doopravdy je.
„Brzy bude po všem a pak ti tvá sestřenice určitě vysvětlí, co se stalo.“ Vždyť žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. „A co se týká naší Vionky… Prima je toho názoru, že by teď měla být v paláci a připravovat se na večer. Mám omluvit její odchod a, co je nejdůležitější – musíme koupit ty zpropadený ošatky. Protože bez ošatek do paláce prostě nelez!“ Zvednu nabádavě ukazovák, jenže jak se ukáže, Melite mne už neposlouchá. Bledší o další odstín zalape po dechu a začne nejistě couvat. Opět seveřan? Anebo prostě jenom nenápadně mizíš zpátky do kočáru za mým bratříčkem…?

Vystopuji důvod jejích obav a na rtech mi rozkvete úsměv. Takže ta první možnost. Hmm.
Míří k nám dlouhým, rázným krokem a současně promlouvá na muže za mnou, kolose Haralda, udává rozkazy a odvolává… chůvy?
V koutcích mi zaškube, a když se ke mně obrátí se vskutku osobitou úklonou, srdečně se rozesměji, rozverně nadzvednu dlouhé cípy rudých šatů směrem od sebe, poklesnu v kolenou a předvedu mu menší, ale zato naprosto ukázkové pukrle.
Líbí se mi. Jeho smysl pro humor, styl, postava, úsměv, oči... Líbí se mi zkrátka celý, a proto mne ani nenapadne jeho nabídku odmítnout. Kdepak.

„Přece nedopustím, abyste se kvůli mně stal hříšníkem.“ Opáčím mnohoznačně a v čokoládových očích mi přitom zatančí rarášci. „Vaše jméno už znám a to mé je Lucrezia Tiber.“ Představím se, krátce a bez zdvořilostních kudrlinek.
„Takže medovina u stánku vám nechutnala.“ Proč by se jinak ptal, zda vím o lepší? „Obávám se tedy, že mám pro vás špatnou zprávu – byla totiž z těch kvalitnějších. Já a Via…“ Pobaveně se uchichtnu. Tady by to ten titul už hádám asi chtělo. „Já a Lady Viona Indiryon, budoucí Vévodkyně Indiru a její další dvorní dámy, chodíme právě k tomuto stánku nejčastěji.“ Za medovinou a tancem.
„Nicméně nemusíme se přece omezit jen na ni.“ Pokrčím rameny a zcela přirozeně se zařadím po jeho boku, načež ještě v rychlosti mrknu na stále poněkud zkoprnělou Melite.
„Prosím tě, postarej se o ty ošatky, ano? Uvidíme se večer.“ Požádám ji a současně se i pro tuto chvíli rozloučím.

Jemně pokynu rukou, abych určila směr naší cesty a to sice blízký hostinec, a společně vykročíme vpřed.
„Jste v Indiru poprvé?“ Zajímám se. A pokud, tak za jakým účelem? Jestli mne paměť neklame, jméno Barden Nazair na našem seznamu nebylo, tudíž nemusím mít absolutně žádné výčitky.
Zaznamenám obdivné pohledy dívek, které zřejmě sdílí můj názor, a pobaveně se ušklíbnu.
„Asi vám závidí délku vašich vlasů...“ A já jim zase současný výhled.

Příští konverzaci nám nakrátko zhatí zvony na Ondorově chrámu Čtyř bratří, k nimž se vzápětí přidají trubky z Křišťálového paláce, následované údery bubnů a hromovým zpěvem.
„Vévoda Maelys.“ Pousměji se, ale nezastavuji, ba naopak zrychlím, abych se vyhnula největšímu davu. Večerní zábava je najednou blíž, než bych si přála, ale přesto mám pořád ještě nějaký ten čas.