Ruch tržiště

Zmrdi, dohody, hadi, souboje a draci

Já snad nevěřím vlastním uším, očím, mozku, a ptáku. To, co se tady na tomhle náměstí děje, by se mi v hlavě nevynořilo ani po kurva špatným tripu, a věřte, že jsem jich už pár zažil. Ta drzost, ta neslýchaná drzost. A všechno jim to prochází. Nikdo se nad tím nepozastavuje. A Lucerys - zatracený LUCERYS, nýmand, naprostá vedlejší větev, jehož největší životní úspěch je zaspání generace a údajně eskapády dramatičtější, než moje vlastní, si dovolí za mě jen tak snad vyjednávat souboj, jako kdybych snad byl nějaký rytíř a Barden taky? Koňmo? Pěšmo? Vypadáme snad jako kurva pomazaní rytíři? Vypadá Barden jako někdo, kdo kurva ví, co je dřevec? Já si teda nemůžu vzpomenout, že bych na rytíře byl někdy vlastně pasovanej, ale je to možný, určitý věci ten fet z hlavy prostě vymaže a tohle jsem nikdy nepovažoval za důležitý. Co si ale pamatuju naprosto přesně je historie, zvlášť historie návykových látek. ,,Ale ani hovno ty sráči! Myslíš, že jste drogy vymysleli? A že v nich jsi snad lepší, než já? Ha, ha, ha! Někdy ti dám asi přednášku. Prozatím se zamysli, jak se k vám zboží asi nejdřív dostalo a s kým vůbec mluvíš. Ze země nevyrostlo. Všechno máte zavlečený hochu. Já nezačal fetovat včera! A ten váš boj...Zabijíte akorát chudý, prostý lidi. Rytíři a draci vám vždycky nakopou prdel. Proto jste někde v horách nebo kde to žijete" zavolám skoro pobaveně. ,,Lucerysi, nemluv a nejednej laskavě za mě. Pokud bychom to chtěli udělat takto oficiální, museli bychom za..." lordem Maelysem či jeho zástupcem však už nedořeknu, protože k nám nakráčí jeho...bastard? Synovec? Mladší bratr? Tyhle zapomenutý výstřiky se mi vždycky pletou, ale jsem velmi rád, že ho vidím, protože je jediný, kdo se tady chová normálně. Spraží všechny, včetně mě, ale je to dobře. Tyhle hovada potřebují dostat na holou. Jenže ještě předtím se mi najednou začne omlouvat ta bardka. V přítomnosti sera Tertia ihned měním tón. ,,No vida, že to jde. Alespoň někdo má rozum" řeknu spokojeným tónem. ,,Sere Galahade, tento spor se jen tak nevyřeší, neboť tento pán svou urážku odvolat odmítá a věc chce řešit svéhlavě soubojem, na kterém se dohodl s mým bratrancem serem Lucerysem, který se dokonce nabídl zastupovat lady Stanton proti mně. Takto věc řešit nebudu, je to nedůstojné, neboť zde nemám zastání ani ve vlastním příbuzném. Bojím se tedy o svou bezpečnost, neboť nejsem ani ozbrojen, i když mi pan Nazair vyhrožuje. Chceme-li souboj, a já se jej nebojím, budeme věc muset projednat s lordem Indiryonem, či jeho radou. Ti ať rozhodnou. Já se jejich vůli podrobuji, respektuji zákony" řeknu klidným tónem "Pakliže bychom jednali svéhlavně, můžu klidně jít nasednout na svého draka a vypálit panu Nazairovi loď, a poté domov. Ale jsem muž cti a důstojnosti. Už mám dost těchto divošských přeřvávání. Pakliže tento pán svou urážku odmítá odvolat dále, bude čelit následkům." mluvím s pohledem na vzdalujícího se Nazaira. Poté se otočím na Tertia. ,,Takže ano, jak ser Lucerys říká, klidně mě za ním, či adekvátním zástupcem, doprovoďte. Jsem princ rodu Ondorova, nenechám se urážet barbary. Ani doma, ani tady." skončím větu, a pak mé ucho uslyší šepot. Takový mírný, zlý, podlý šepot. Léta výcviku v bordelech vás už tomu odposlouchávání naučí. Otočím se. ,,Pššššt...Aby vám neusekli jazyk lady Stanton. Omluva byla hezká. Držte se jí" řeknu přátelsky s mrknutím. Otočím se opět na Tertia. ,,A dejte si ještě pozor na tohohle pána a dámu. Chodí kolem a uráží šlechtu, velmi hrubě. Někdo jiný - zlejší, prudší, a ješitnější než já, například můj drahý příbuzný lord Maegor, či lord Vaeron - by s nimi mohl mít ještě větší problém. Tak ať lady Indiryon dnešní den nezkazí masakr. To jistě nikdo z nás nechce" řeknu pobaveně, a v klidu vkročím do zástupu Indiryonské gardy, aby mě doprovodila zpět do paláce.

Čas plyne...

..cca čtvrtá hodina odpolední

Den pokračoval a sluneční kotouč po obloze s ním. Uběhla druhá hodina, po ní třetí a pomalu se blížila hodina čtvrtá. Ve městě se toho však moc nezměnilo. Tak jako každý den, žilo město od rána do večera svým rušným a hlučným životem od přístavu, přes trhy, až po řemeslnické a obytné čtvrti. A zvláště nyní, když vrcholily přípravy na slavnost a turnaj, které měly probíhat v následujících dnech. Město bylo plnější než obvykle, jak se do něj stahovaly obchodníci a také prostý venkovský lid, který si chtěl užít zábavu, jež byla přichystaná pro všechen lid. Velká oslava vždy znamená štědrost a blaho pro prostý lid. Alespoň na čas.

Město se však plnilo i šlechtici ze všech koutů Království. Malí i velcí páni a paní přijížděli, připlouvali, či přilétali do Letohradu, aby se zde připojili k blahopřání lady Vioně a samozřejmě taky proto, aby se potkali s dalšími ze své vrstvy, šířili drby a obnovovali stará, či dohadovali nová spojenectví, obchody a dohody…A také proto, aby se mládí šlechtici ucházeli o ruku lady Viony, samozřejmě. K dispozici šlechtě byl celý Letohrad s jeho krásami a samozřejmě též Křišťálový palác, kde bylo pro všechny zajištěno ubytování a pohoštění na vévodské útraty. Jako šlechtici jste se mohli tedy kolem čtvrté hodiny nacházet doslova kdekoliv. Ani jednomu z vás však nemohlo utéct dění, které mělo následovat.

Prvně se ozvaly zvony na Ondorově chrámu Čtyř bratří. Mnoho lidí vzhlédlo od práce a čekalo, co bude následovat. Vždy když zvoní zvony, děje se něco důležitého, něco, co se neděje každý den. Pak se ke zvonům přidaly trubky z křišťálového paláce. Trubači na ochozech paláce troubili o sto šest a lid už věděl, co se děje. Ti, kteří mohli, opouštěli svou práci a spěchali na náměstí a na hlavní, Lví, třídu. Celý dav se hrnul tím směrem a spolu s nimi i městští gardisté, kteří spěšně vybíhali ze všech kasáren a páskovali se podél hlavní třídy, aby ji udrželi co nejprůchodnější a aby zadrželi dav.

K trubačům z ochozů paláce se pár chvil na to přidali trubky směrem od Lví brány. Tyto trubky byly doprovázeny údery bubnů a také hromovým zpěvem tisíců úst (Hudební doprovod), který přehlušil veškerý mumraj a hlomoz města. Zasvěcení už tuší, co se dělo vzápětí. Méně znalí a zkušení uvidí představení poprvé. Jako první městskou bránou propochodoval osmistup trubačů, bubeníků a píšťal. Hlomoz, který vydávaly, dokázal přehlušit jen zpěv vojáků, kteří mašírovali za nimi. V osmistupech pochodující kohorty Indirské legie vstupovali do města a že to byla vskutku podívaná.

Šik za šikem, v úhledné formaci a těžce vyzbrojeni, pochodovali legionáři jako jeden muž. Vysoká disciplína a kvalita mužstva byly na první pohled patrné. Stejně jako veteránství vepsané do tváří těchto bojem protřelých mužů. Tihle vědí, co je to boj a zažili jich víc než dost. Ne ze sedla koní, nebo ze sedla draka, ale v první linii, v boji muže proti muži, meč proti meči, pěst proti pěsti. Elita Království. Jak trefné, že to byl právě Indir, kdo stvořil první Královské legie. A nyní jedna z nich vstupuje do města, mírově a bez dobyvačných choutek. A nutno dodat, že lid to zbožňuje. Tisíce se jich seběhli do bočních uliček a po stranách hlavní třídy. Další vylezli na balkony domů a někteří dokonce i na jejich střechy. Jen aby viděli na podívanou, která se nevidí každý den. A všichni, jak jinak, mávali a hlasitě provolávali slávu rodu Indiryonů a vévodovi Maelysovi. Je s podivem jak moc ho Letohradší, a Ilejší obecně, milují, když ten chlap skoro nikdy není doma…nebo možná právě proto.

Hned za prvními centuriemi se vynořili jezdci. Nosiči standart legie a také legionářského orla. Jen nejstatečnější z válečníků mohli mít tu čest nést symboly vojska. A v legii pod Maelysovým velením to museli být skutečně odvážní a ostří hoši, pokud si měli vysloužit takovou poctu. Ti z vás, kteří na ně vidí, nemají pochyb o tom, že tito vojáci jsou skutečně drsní chlapíci. Jeden z nich má dokonce na hlavě posazenou korunu z trávy, corona graminea, jedno z nejvyšších vyznamenání, jaké může voják v boji získat a které by měl mít při ceremoniálním pochodu na sobě. Jiný má lví kůži, další kůži z vlka. Což jsou další symboly odvahy a hrdinství, které smí nosit jen ti, kteří si je zaslouží v boji svou odvahou, či nějakým hrdinským skutkem.

Po nosičích standart se objevila další kohorta a po nich už to, na co všichni čekali. Na černém hřebci v plné zbroji a obklopen rytíři ve zbrojích s vyobrazením gryffina na hrudi, vjížděl do města sám pán a vládce Indirského panství a všech zemích Ileji, velmistr řádu Gryffina, druhý maršál Království, Ochránce přístavu a Strážce Jihu, vévoda Maelys Indiryon. Konečně, po dlouhém čekání, byl tu. A lid se mohl téměř zbláznit. Jásot se nesl celým městem a doplňoval kakofonii zvuků, především pak neustávající zpěv pochodových písní legie. Vévoda jel v klidu, občas pokývl napravo, občas nalevo, občas zamával lidem, ale jinak se tvářil a choval jako správný vládce a muž, jehož autorita je ve vévodství hned po králi nejvyšší.

Za vévodou pak vstupovaly do města další centurie, celé kohorty, všech víc jak třináct tisíc mužů Indirské legie. Formace za formací, až nich přecházel zrak. A zatímco vojsko mířilo směrem k Tržnímu náměstí a odtud pak směr kasárna legií, na křižovatce směrem k paláci se od něj odpojilo několik centurií a s nimi i vévoda se svými družiníky. Ti zamířili přímo do paláce, kde legionáři našli ubytování v palácových kasárnách a vévoda sám se v čele svých rytířů vydal přímo do paláce. Tam přikázal, ať informují regentku, kancléřku a lady Vionu o jeho příjezdu (ne že by jim to nedošlo z toho všeho hlomozu a slávy) a sám se vydal do svých pokojů. Ne, že by mu koňský smrad vadil, ale ve jménu citlivých nosíků žen, se kterými měl v následujících hodinách vést rozhovory, se rozhodl prvně pro očistu těla, pak pro jeho posilnění něčím dobrým…no a když bude čas a chuť, tak možná pak udělá i nějaká státnická rozhodnutí... Možná.

Finita la commedia