Školka na výletě

Letohradské tržiště, den před Turnajem,
po poledni, jasno a slunečno.
Lucerys, Barden, Malaerys, Dorion a já

Prezývajú ho Zlatý Drak...

Letohradské tržiště, den před Turnajem,
po poledni, jasno a slunečno.
Lucerys, Barden, Malaerys a Dorion
okrajově pak: Lucrezia, Melite, Raffael, Julia, Iskal, bardi

Nevedela som si predstaviť, ako by sa daný stav mohl zhoršiť. Hranice mojej imaginácie však rozšírili hrubé slová Princa, prezývaného Zlatým Drakom, ktoré mne vohnali krv do tváre a zaiste boli hodenou rukavicou temperamentnému cudzincovi z ďalekých Ostrovov.
S vyrovnanosťou, ba až mrazivým pokojom sotva badateľne prikývnem neznámemu šľachticovi, čo na trhoch sprevádzal tmavovlasú lady, jednak na potvrdenie jeho domnenky ohľadne môjho pôvodu, druhak na súhlas s navrhovaným riešením situácie, ktorá sa začala rýchlo vymykať spod kontroly. Kútikom oka zavadím o tú úbohú existenciu, bezduchú kreatúru, čo smrdí po lacných ženách a drahom tabaku, a odpor sa pozvoľna zmení v súcit. Súcit s dôstojným Princom Vaeronom, s jeho synom, ktorý ma prekvapil svojim zmyslom pre česť, hoci som ho na začiatku upodozrievala, že sa len snaží urobiť dojem na budúcu Vojvodkyňu Indirskú, dokonca súcit s jeho sestrou i strýkom, ktorí len pred okamihom v kúdoli prachu opustili námestie.
S lenivou eleganciou v závane sladkej, orgovánovej vône preplávam k miestu medzi Sirom Nazairom a tou Zlatou nádherou, skoro k boku Sira Lucerysa, až skončím otočená čelom k tomu feťákovi, ako sa sám nazval.
Prvý raz si ho skutočne prezriem. Čo je to za človeka, čo musí ponižovať slabších, aby sa cítil dobre? Čo je to za úbožiaka, že mu je jedno či umrie, či rozpúta ohnivé peklo a krviprelievanie, čo bude stáť stovky životov dobrých mužov a naruší stabilitu Ríše jednotnej po generácie? Omyl prírody a výsledok nečistého párenia v rode, s mozgom rozloženým drogami... Na tvári mám len výraz pokojného sústredenia.
Klesnem v hlbokom pukerlíku, hlava pokorne sklonená a tichým, melodickým, vážnym hlasom k nemu prehovorím: “Vaša Výsosť, ospravedlňujem sa, za svoju netaktnosť, ktorá vzišla z nedorozumenia. Je mi ľúto, že som Vás urazila. Prosím, odpustite mi vo svojej veľkodušnosti a neprelievajte krv rytiera, jenž Vás istotne nechcel uraziť,” samozrejme, že chcel a užíval si každý moment, “lež chrániť ženu, jak káže kódex cti,” s ktorým pravdepodobne nie ste uzrozumen, alebo ním dokonca pohŕdate, lebo sám nedosahujete kvalít ostatných prítomných gentlemanov, ktorí sa ním zaiste riadia. “Snažne vás prosím, Pane, nenechajtu touto mýlku poškvrniť Dni osláv narodenín Vojvodkyne,” ktorá by istotne neocenila potoky krvi v uliciach svojho sídelného mesta.
Moju pozornosť pritiahne divoký šľachtic. Narovnám sa, mierne sa pootočím, natiahnem ruku a končekmi prstov sa zľahka ako vánok dotknem Nazairovho nadlaktia. Len natoľko, aby som upútala jeho pozornosť. Zakloním hlavu, aby som mu videla do oči, vrelo sa naňho usmejem.
“Ďakujem,” špitnem sotva počuteľne. “Teraz nie je správny čas, ani správne miesto. Vlastne je prekrásny deň a bolo by škoda neužiť si ho pri poháriku letného vína. Počula som, že je unikátne. Výnimočne jemné. A určite ho tu niekde budú mať,” zašveholím prívetivo a z vesela. No trniem v úzkostiach. Neželám si, aby tomuto mužovi bolo ublížnené. Vyzerá ak čestný muž a dokážem oceniť jeho zmysel pre humor, keby práve nebol prilievaním oleja do ohňa. Nechcem aby bolo ublížené ktorémukolvek z nich. Nie pre tú Zlatú trosku...
I pre Sira Lucerysa mám široký úsmev, v očiach vďačnosť a snáď trochu úľavy. Venujem mu pukerlík aj pár slov, nie hlasnejších než výdych: “Teší ma, že Vás spoznávam, Sir Ondoryon, len ľutujem, že to nie je za - menej trápnych okolností. Vážim si Vašej ponuky a ak by došlo k násiliu, bude mi cťou ak ma zastúpite v súboji. Ale dúfam, že tak ďaleko to nezájde. Mojím jediným želaním je, aby nebolo šlapano po mojom mene,” na okamih sa mi trochu viac zalesknú oči, ale možno to bola len svetelná hra.
Zvyšok mojich slov pošepkám vážnym tónom, bez úsmevu a so skutočnou obavou o čísi život: “Zdá sa, že je Jeho Výsosti nie je pri zmysloch,” hlavne keď si myslel, že prednes príbehu je spev a ešte k tomu falošný, “pravdepodobne mu neurobilo dobre tunajšie slnko, ktoré sa zdá byť celkom iné, ako to, ktoré je svieti a hreje v ktoromkoľvek inom kúte Ríše. Prosím, boli by Ste tak láskavý a odprevadili ho bezepčne späť do paláca?” skôr než strápni váš rod ešte viac.

Zlatý Drak, trefí mne z něj šlak!

Letohradské tržiště, den před Turnajem,
po poledni, jasno a slunečno

Každej, kdo se tý komedie účastní, nebo jí třeba přihlíží

Praskání kostí ovcí mezi tesáky draka

Mezi ovčími výkaly a uplakaným b(r)ečením

Koňská blondýna, Nesmělý homosexuál Lukáš a jeho zatím zatažený meč, Jeho slizký strýček, a konečně naprosté nekulturní hovado, které si přišlo pro naplácání.

Víte, ještě před pár minutami (či desítkami minuty) mi bylo dobře. Šňupal jsem, pařil jsem, zašukal si, a pak jsem se prostě chtěl trochu pobavit ve městě. Ale od té chvíle, co jsem tady této osobě bez mozku pod těmi zlatavými vlasami hodil pár mincí, se zdá se karty obrátily proti mě. Většina nobility už odešla, ale měl jsem pocit, že se mnou snad vyjebává čas a prostor, protože se zdálo, že tu s nimi kurva mluví ještě ta bardka a ti další borci, i když tu už dávno ty lidi nejsou. No, je to k nasrání vám řeknu přátelé. Ale je pravda, že tyhle stavy, kdy nepoznám čas a prostor, jsem měl docela často. Například znáte staré známé pořekadlo feťáka - díra je jako díra, jenom to v některých víc dře. Ale víte co? Přešel bych to. Prostě bych tý čubce vrazil pár facek za její drzost - a buďme upřímní, já jsem neudělal vůbec nic a ona je mimořádně drzá, ale tím by to jaksi skončilo. Šel bych šňupat prach z břicha nějaký kurvy, a měl se dobře. Možná lidem hodil pár zlaťáků. Ale místo toho se mi do cesty pořád pletli nějaký sráči, kteří - a je fascinující, že tohle musí slyšet zrovna ode mě - mysleli více ptákem ohnivákem než palicema. U Lukáška jsem si na to zvykl - byl vždycky trošku pomalejší, osobně jsem ho považoval za důkaz toho, že možná má Lucerysův kodex nějakou legitimitu, protože jinak by se nerodili takoví retardi -, ale u nějakého naprostého nýmanda, o kterém jsem v životě neslyšel, bych takové jednání nečekal. Přisral se sem jako retard, a najednou začal mít kecy. Vůči mně. A dělal přitom oči na tu lady Stanton, která se mi kurva furt ani nepředstavila, a dělala všechno proto, abych jí asi podřezal. No řeknu vám, zaujal můj pohled hned. Tenhle "hrdina", který mi přišel zřejmě říct, co si o mně myslí.

Ale v tu chvíli - snad, aby celou tu zlou situaci už konečně uklidnili - začnou ti dva žvanilové žvanit a žvanit. Znějí jako ti nejúlisnější hadi, jako ti nejustrašenější slepice. A to proto, že se bojí. Bojí se skandálu. Bojí se mě, nebo toho, co bych mohl způsobit. A bojí se toho, co by mohlo být mezi mnou a tímhle samozvancem. Bojí se války. Jsou ze všeho pochcaný strachy. Nevěnuju jim byť jen vteřinu své pozornosti. Můj pohled visí na mém vyzyvateli. Teprve se moji společníci konečně rozhodnou přestat mluvit, se na ně klidně podívám. ,,Moc mluvíte pánové" umlčím je prostě. ,,Ale přitom vlastně neříkáte vůbec nic podstatného" dodám následně a podívám se na hrdinu, který mě tak otevřeně před všemi urážel, a jeho budoucímu obalu na penis. ,,Snad krom jednoho - a to toho, co řekl náš drahý Lucerys - Že my Ondoryoni skutečně pálíme hrady, sekáme hlavy, znásilňujeme ženy..." dodám, a podívám se přitom pohledem klidně na naší bardku ,,A tak podobně" uzavřu to zpět pohledem na našeho hrdinného bojovníka.
,,Ale tento ctěný pán si to nemyslí. Myslí si, že štěkáme, ale nekousneme. Že jeho svalstvo, jeho lodě, jeho zbraně, jeho muži...Že to všechno ho ochrání, a proto nás může urážet" pokračuji, tentokrát už zlejším tónem. ,,To samé naše bardka - také si myslí, že s námi může jednat jako s kusem hadru. Že jí to odpustíme, když má jakýsi titul a její rodiče jakési panství. Že to nemyslíme vážně. Že je to jen pozlátko" dodám následně, a v klidu si to vykročím ke svému vyzyvateli. Je mi jasné, že v přímé konfrontaci nemám vůbec šanci. Alespoň ne čestně. Nemám tu žádnou ochranku, nikoho, kdo by se za mě postavil. Barden tu určitě nějaké své poskoky má. ,,Řekni, bojoval jsi někdy s feťákem?" zeptám se zvědavě, a podívám se mu do očí. ,,Nedoporučoval bych ti to. Není v tom žádná čest, a žádný řád. Feťák je jako drak. Bojuje dravě, nepředvídatelně, a hlavně nekontrolovatelně. Necítí bolest, necítí únavu. Jen bodá, bodá, a bodá. Ubodá tě během pár sekund, a okrade o to, co je tvoje" řeknu s úsměvem. ,,Já, ctěný lorde Nazaire, jsem feťák" dodám následně a zadívám se mu přímo do očí. Jsem jako škrtič, který se plazí v trávě kolem dokola malé ovečky, kterou ulovil. Ještě jí nedělá vůbec nic, a přitom se pro ovečku smyčka stále více a více stahuje, až jí úplně uškrtí. ,,Takže pokud nechcete poznat, jaké to je se mnou bojovat, omluvte se mi. Stejně tak ta bardka. Nebo se mnou bojujte" pravím a dám ruce klidně za záda. ,,Klidně můžeme oslovit lorda Maelyse, pokud ho s tím budete chtít trápit a bojíte se konfrontace přímo. Myslíte, že se vás bojím a nechám se urážet? Ne, mám toho dost. Tohle je poslední varování. Pro vás i bardku. Omluvíte se, nebo bude zle. Vidíte snad v mých očích strach? Zaváhání? Maštění si ega?" téměř zařvu poslední slova agresivně a vkročím ještě blíže. ,,Ne" dodám. ,,Já se nebojím ničeho. Ani vás."