Ten jde tam a ten zas támhle

"Bude mi ctí se přidat, princezno," odtušila jsem prostě. Můj pohled prohledával naše nejbližší okolí, zčásti abych našla nejbližšího muže našich barev, co k paláci vyrazí jako první a z části abych našla zbytek doprovodu Viony. Za jejími zády se dosud zjevila jen jedna z jejích dvorních dam. Po mé milované sestřice a Melite zatím ani stopy.

"Pošlu někoho napřed," oznámila jsem šeptem Primě. Ondoryonská princezna si už razila cestu za svým pevně vytyčeným cílem a já jsem doslova cítila, jak mi čas utíká mezi prsty. Zdržet by jí bylo nemoudré. Má slova, prosba i příkaz, tak padly na prvního vojáka, jež se na hrudi pyšnil tím správným znakem. Pak už mě nohy rychle nesly za dvojicí, jež byla současností i budoucností Indiru.

"Vionko..." otočila jsem se na jmenovanou, když se za námi konečně zavřely dveře kočáru. Byl čas si promluvit.

Krásy Letohradu

Letohrad, krátce po připlutí
Den před turnajem, poledne
Kdesi v dálce Visenya, Valiant, Dorion a Iskall

Námestie prekvapení

Letohrad, Letohradské tržiště,
den před Turnajem, po poledni, jasno a slunečno
všetci na námestí

Příliš malé tržiště na příliš mnoho příbuzných

Malaerys, Maegor, Rhaella, Artemis, Prima, Lucerys,
Gloria, Lucrezia, Tertius, a ostatní přítomní na tržišti...
Tržní náměstí, Letohrad, den před turnajem, odpoledne

„Vážený princi, to bych si nikdy nedovolila byť jen pomyslit…“ odpovím mírně a uctivě, avšak zamítavě na Malaerysovu otázku, se slabým úsměvem, který v nastalé situaci působí spíš než jako vřelý, jako na nejvýš nepatřičný. Na jazyk se mi dere otázka: Jaký spor můžete mít s touto bardkou, můj princi, odpusťte, že jsem tak smělá, ale musím se ptát..? Ale Princ Malaerys- rčený Zlatý Drak, je ve své odpovědi rychlejší. Tmavo- zlatý, nákladný a velmi pompézní oděv, spolu s jeho čistě královským vystupováním mne v kombinaci s jeho dalšími slovy, usadí na pomyslnou lavici, jako bych znovu byla dítětem, a Malaerys mým učeným tutorem. Právě protože spadá… chce se mi odporovat, ale nedovolím si to. Každičká odpověď, která mne ale napadá, zní ještě ubožeji než ta předchozí, a tak je jen mlčky polykám, když hrozí, že se mi poderou na jazyk.

„V tom případě, ctěný princi, doufám, že svůj spor vyřešíte záhy, a nebude ošklivou skvrnou ve vzpomínkách na dnešní den v Létohradu,“ odpovím s hlavou mírně skloněnou. To Lucerys, vzpřímeně stojící vedle mne, je zdá se na rozdíl ode mne, proti kouzlu, vyzařujícímu z celé přítomnosti Prince Malaeryse zcela imunní.
„Mlč děvče, cožpak nemáš rozum?“ obrátím se na Bardku, ke které ale promlouvám polohlasem, jako bych promlouvala k vyděšenému mláďátku, které chci uklidnit. Snad si mou radu vezme k srdci, odmlouvat a odporovat lidem z královského rodu naprosto otevřeně, v ulicích města, není to nejmoudřejší chování které jsem dnes viděla.

„Zřejmě nejsi zdejší, že? Tady v Indiru je běžně rozšířeným zvykem, umělce ocenit za jakékoliv představení, ať už dobré nebo špatné, nějakými penězmi. A Princ Malaerys ctí tradice. Naopak tu není zvykem, odmlouvat členům královského rodu. Sbal si svých pár zlatých a raději zmiz…“
To je jediná rada, kterou tomu děvčeti stačím dát, než k nám přibudou další významní hosté.
„Princi Maegore,“ odvrátím se od Bardky, a klesnu v purkle, po té co ustoupím Ondoryonovi, tyčícímu se na koni vysoko nade mnou, a prohloubím tím náš výškový rozdíl o něco víc, než se obrátím na jeho společnici, abych pozdravila i ji.

Ačkoliv bych se z purklete nejraději propadla do osmera pekel, nebo třeba zpátky do zahrad Křišťálového paláce, zkrátka kamkoliv, co nejdál od téhle situace, nestane se tak. Celé se to jen záhy zhorší, když za nově příchozím, dračím Princem a Princeznou, uvidím svým směrem spěchat i Artemis, Primu a Galahada. Jindy bych se radovala z jejich přítomnosti, zvlášť z posledního jmenovaného, kterého jsem kvůli jeho cestovatelské povaze dlouho neviděla, ale nyní mi poslední dozvuky sladké medoviny samy od sebe záhadně kysnou na jazyku.

Nechávám Primu promlouvat, léta v Letohradu mne už dávno naučila neskákat jí do řeči. Mezitím proto pohledem vyhledávám v davu na náměstí svoje dvorní dámy a netrvá to dlouho, než se mi koutkem oka podaří zahlédnout Luc, která mne také sleduje. Slabým posunkem jí naznačím aby přistoupila blíže.
„Prosím tě, vyřiď vše potřebné co jsme si dnes řekly, nezapomeň prosím hlavně na ty ošatky, a až to všechno splníš, máš volno. Před oslavami za mnou ale přijď do mých komnat. A omluv můj odchod u Melite a Raffaela,“ s těmito slovy Luc propustím, naposledy těkajíc pohledem od Luceryse, ke Gorii, než se na prvního zmíněného obrátím.
„Chtěla bych vám poděkovat za tanec, medovinu i příjemnou společnost, Lucerysi. Jak vidíte, Létohrad – i když se tomu na první pohled nezdá- je malé město, ve kterém se nikdo neschová, a ani na příliš dlouho neztratí,“ pousměji se na něj znovu. „Bylo mi potěšením, a doufám, že se brzy znovu setkáme. Do té doby, vám přeji příjemný pobyt a pevné zdraví.“ Krátce sevřu jeho předloktí svými prsty v jemném stisku, než na něj s úsměvem zamrkám očima, než se odhodlám rozloučit se s ním, vrývajíc si jeho rysy do paměti, jako by byly verši lyrické balady, která pohladila po duši v hodině temnoty a nejistoty.
„Pokud dovolíte, souhlasím s Primou,“ obrátím pak pohled Rhaellyným směrem. „Jistě musíte být po cestě unavení. Co bych byla za hostitelku, kdybych vám upřela pohodlí našeho paláce?“

Na tržišti

Cesta na Tržní náměstí, Tržní náměstí
Den před turnajem, odpoledne, jasno a slunečno
Artemis, Prima, Tertius, Maegor, Rhaella, Viona, Lucerys, Gloria a další přítomní

„Maelys by z tebe měl radost,“ prohodím. „Přeci jim ji nedáme bez trochy té snahy, že? Ale pokus se přitom alespoň nevypadat příliš pohledně. Trochu se pocuchej.“ Vesele se zazubím. „Nezmínil se ti princ Vaeron, jestli se on sám zúčastní?“ zajímám se ještě.
Pak už se dává do vyprávění. Tiše se zasměji Artemisině poznámce a přikývnu. „To je pravda, kdybych takovou mocí oplývala, rozhodně bych to v obdobné situaci, kdy jde o holý život, neukazovala.“ Nato se otočím ke svému bratrovi a znovu kývnu. „Udělal jsi dobře, že ses jí zastal, ale nejsem si jistá, jak moc to nakonec pomůže. Jakkoliv se člověk lidem někdy snaží vštípit trochu rozumu, někteří ho nevidí, inu, prostě protože nechtějí. Jestli ji skutečně tak nenáviděli, najdou si jiný důvod, nebo klidně znovu ten samý, když tam nyní nejsi a oni se jí chtějí zbavit. Zvlášť ostatní ženské z vesnice: pokud na ni žárlí, každá pošťouchne svého mužského, aby se proti ní postavil, a každý mužský, který nebude chtít přiznat, že s ní třeba měl pletky nebo po ní touží, to udělá. My ženy umíme být velice pomstychtivé, když se nám zachce,“ řeknu vážně, než se na něj usměji, „většinou se nám ale naštěstí nechce.“
Kočár zastavuje a plní se Artemisinou radostí způsobenou výzdobou ulic. Nemohu se ubránit úsměvu – i mě to těší, Tiberovy úšklebky za to byly malou cenou. Zrovna tak zvědavě sleduji Tertiovu tvář, jak si nechávám pomoci ven z kočáru.
Ale to mne úsměv rychle přechází. Rychle si všímám mně dobře známé postavy. „Ne, to nevypadá,“ opáčím Artemis a semknu rty. „Ale hlavně by mě zajímalo, co tady dělá. Takhle ji může Secundus v paláci hledat, jak jen se mu zlíbí.“ Pohledem hledám její dvorní dámy. Hloupé čubky, copak neví, co je dnes za den? Jak důležitý je? Ne, zřejmě ne, pokud je napadne jí buďto dovolit si jít na vycházku do města, nebo ji na tu myšlenku snad i přivést– Nad tou možností nebudu pro jejich vlastní dobro ani přemýšlet. Naštěstí se mi nechce.
Utěšuji se tedy jejich mládím, vědomím, že se brzy jistě provdají – a budu jim přát, aby to bylo za někoho, kdo jiskry v jejich očích nezhasne docela a kdo jim dovolí ponechat si trochu té nerozvážnosti mládí, kterou tak rády projevují – a také tím, že se Viona alespoň nachází ve vybrané společnosti. Nicméně situace, ve které se nachází, je poněkud bizarní.
Ale ta vybraná společnost, ta můj hněv skutečně zmírňuje. Na rtech se mi objevuje široký úsměv, členy královského rodu totiž vidím skutečně ráda. Zejména pak některé. „Princi Maegore,“ zdravím zvesela, načež oslovuji i ostatní a klesám do zdvořilého pukrlete, z nějž se zvedám, jakmile vidím, že princ sesedá z koně, aby se se mnou mohl lépe přivítat, „vítejte v Letohradu.“ Vykračuji mu naproti a tisknu mu polibek na tvář. „Už je to příliš dlouho.“
Obracím se i k poslední člence skupiny, mladé ženě v šedém plášti. Tváří se poněkud roztřeseně. „Myslíš, že je v pořádku?“ prohodím tiše směrem k Tertiovi, zatímco přemýšlím, zda bych měla dotyčnou znát.
Promlouvá princezna Rhaella, nikterak hlasitě, ale pozornost si svým projevem přirozeně žádá. S úsměvem k ní pozvedám tvář. „Vaše Jasnosti, když dovolíte… Nebyla by škoda dnešní den strávit chozením po městě? Máte za sebou dlouhou cestu. Co kdybych vám místo toho nabídla pohodlí jednoho ze salónků paláce, trochu dobrého vína a nechala poslat pro ty nejlepší krejčí Letohradu? Jsem si jistá, že oceníte i soukromí, které vám může poskytnout, stejně jako blízkost lázní. A poněkud sobecky musím říci, že bych měla lady Vionu dnes ráda při ruce, aby se stihla připravit na oficiální zahájení slavností.“ Věnuji Vioně poněkud vyčítavý pohled. Skutečně zde neměla být. Pak trochu ztiším hlas a oslovím ji: „Jsem si jistá, že jen o výběr šatů nepůjde. Možná by tedy bylo na místě, kdyby tvé dámy do té doby vyřídily, co uznáš za vhodné, ať už jsi sem přišla dělat cokoliv, nebo dělaly společnost zde přítomným hostům.“ Na to budou jistě dobré. „Ostatně jsou-li hosté blízko jim, jsou nablízku i tobě. Lépe je poznají, i ze stran, které ti sami neodhalí,“ nabádám ji, „a pak ti vše vypoví.“ Znovu se na ni zahledím. Mé oči jí jasně říkají, že tak či tak odchází: ať už v doprovodu princezny Rhaelly, nebo nás všech.