Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Horko na tržišti Letohradské tržiště Radostný úsměv na tváři mé nejlepší přítelkyně se podepíše i na té mé. Vesele sleduji, kterak i přes značnou nevoli stráží neoblomně trvá na požadavku o rozšíření naší trojice o nějaké ty pány tanečníky a protože přání budoucí Vévodkyně Indiru je už nyní zákonem, netrvá dlouho a nejenže se jí hlásí první kandidát, ale dokonce už od pohledu ten z rodu nejvyššího. Mně připadne typově pravý opak a to sice tmavovlasý a tmavooký šlechtic - však nikoho neurozeného by k nám stráž pochopitelně ani nepustila. A v tom tkví právě ta potíž. Ačkoliv se zdá být sympatický, je vysoký, má jiskřičky v očích a úsměv, co slibuje velký průšvih, tak samo vědomí, že patří do některého z významných rodů, ihned spustí obranný mechanismus v mé mysli. Za jiných okolností bych se zřejmě asi moc nezdráhala, leč situace je, jaká je a já na svém stanovisku rozhodně nehodlám nic měnit. Což ovšem neznamená, že se nebudu bavit. Dotek sem, dotek tam. Neubude. Zvlášť, když jsou to doteky příjemné a cílí na ta správná místa. Sežehne mou už tak sluncem rozpálenou pokožku tu zde, tu onde, a přitom mi v těle vždy vyvolá ono známé, příjemné mrazení. Oplácím mu zájem potutelnými úsměvy a z čirého rozmaru mu jednou vyjdu vstříc a podruhé pro změnu zcela záměrně učiním krok, dva stranou. Hra na kočku a myš zkrátka nikdy nezestárne. Nezajímá mne, že máme publikum. Zda se mé nevhodné chování donese k mému otci. Ať si. Nechť obletí celičký svět tam a zpět a třeba pak od něj budu mít na několik dalších měsíců zase klid. Hudba pozvolna utichne a muzikanty vystřídá jakási bardka v jednoduchém, šedém plášti bez ozdob s harfou v ruce. Hmm. Dobrý příběh si žádá dobré pití… Zdvořile se ukloním, čímž zároveň poděkuji a zvědavě se otočím po Vioně, která jak vidno nalezla zalíbení ve společnosti pohledného Ondoryona. Pobaveně se uculím. Tudíž co teď? Rozhodnu se dopřát své přítelkyni i sestře a jejímu uhrančivému tanečníkovi alespoň chvilku relativního soukromí a obrátím se tedy zpět na svůj možný doprovod. Nakloním hlavu na stranu a s němou otázkou v očích líbezně naznačím směr zastávky a to stánek s medovinou, kde se již tvoří poměrně početný hlouček lidí. Můj zrak takřka okamžitě upoutá muž, jenž postavou všechny zdaleka převyšuje. Vyčnívá z davu a budí respekt, působí nebezpečně. Vlasy má jako uhel, stažené do dlouhého copu, na sobě tmavě modrou tuniku a charisma na rozdávání. Co říct? Dnes je prostě na tržišti neobvyklý výkvět šarmantních chlapů… Mé rty se zvlní líbivým úsměvem. Neodolám a na vzdálenost, jež nás dělí, mu letmo pokynu na pozdrav, načež se obrátím na postaršího obchodníka a poručím si další dvě medoviny. „Na příjemná setkání?“ Navrhnu, pozvednu kalíšek, a pokud můj doprovod nic nedodá, zhluboka se napiji. Tržiště si žije svým rušným životem, několik vteřin kradmo pozoruji onen cvrkot, aby nakonec můj zrak znovu zakotvil pevně u pódia. „Není to špatné, že…?“ Optám se mimoděk, zatímco naslouchám vystoupení neznámé bardky. Poutavý příběh zakončí umělkyně menším dovětkem a hlubokou úklonou, opustí pódium a snad ještě, než dozní závěrečný potlesk, ocitne se v hledáčku jednoho z Ondoryonů, který rovněž vzápětí přiláká i Vionina společníka. Inu, Ondoryoni. Krásní, vznešení a neskutečně hrdí. Nedotknutelní. Takoví už zkrátka jsou a jak se zdá, nyní se mezi nimi schyluje ke konfliktu, v jehož středu též nečekaně uvízla má drahá Viona. Neotálím. Bez vysvětlení hbitě odložím poloprázdný kalíšek s medovinou a svižně se k nim vydám. Zastavím se co nejblíže a přesto pokud možno ve stále předpisové vzdálenosti. S nečitelným výrazem se očima zavěsím na nejlepší přítelkyni a vyčkávám. Stačí cokoliv. Obyčejné gesto, či slovo a, etiketa neetiketa, připojím se k ní, ať už jako komplic v další z mnoha pletich, anebo pouhá morální opora. Štěstěna je nám však nakloněna. Oddechnu si a ze srdce mi spadne těžký kámen, jakmile zahlédnu Artemis s Primou a sirem Terciem. I přes jejich zásah však zůstanu stát na místě, rovná jako svíce, vážná, ostražitá a připravená, kdyby mne bylo přece jenom zapotřebí. | ||
| |||
 | Probudila draka?  Letohradské tržiště Den před turnajem, po poledni, jasno a slunečno Artemis, Prima, Tertius - Maegor a Rhaella + Lucerys, Malaerys a Viona "Jako Mistr práva?" na okamžik jsem se odmlčela jako bych opravdu zvažovala jaký by mu měl být v hranicích práva vyměřen trest, než se na pihami poseté tváři objevil lišácký úsměv, "a není to málo?" loupla jsem po nebohém Terciovi pohledem a s úsměvem na rtech jsem mu vyložila další útrapy, jež by mohl z našich rukou vytrpět. "Budu... budeme na to pamatovat," odtušila jsem. Oficialit bylo vždy až příliš a s množstvím hostí, jež sem mířili jich bude až přespříliš. Kdyby se tak zlaté mohly množit se stejnou rychlostí s jakou se bezpochyby budou střádat i vzniklé problémy. Ten se někomu neukloní, tamten zas ne dost hluboko, tu někdo někomu zkříží cestu... a to byly jen ty nejmalichernější důvody, jež jsem očekávala, že mi přidají pár vrásek a nějaký ten šedivý vlas. Hosté se k nám ale zatím kodrcali v kočárech a v sedlech koní, a tak jsem se mohla bezstarostně zaposlouchat do příběhu, jež nás provázel na naší cestě. "Nemohla... jenom nechtít?" nakrčila jsem čelo. Vyprávění mě tak vtáhlo do děje, že jsem na malý okamžik vskutku uvažovala nad tím, že nějaká neznámá dívka kdesi v dáli skutečně tají svou moc, za kterou by jí jiní chtěli trestat. Ovšem kdyby něco takového dokázal někdo z královského rodu nebo z někdo z těch, co spadají pod Alvazarské... kouzlo dobrého vyprávění hnalo mé myšlenky dál a dál jako stádo splašených koní, pod jejichž kopyty zmírala logika, jež nám v Athaenu vštěpují. | ||
| |||
 | Příběh sem, příběh tam Křišťálový palác, chodby paláce, cesta na Tržní náměstí Po Primě se do mě zavěsí i lady Artemis a společně vyrazíme směr kočár, který už nějaký rychlý sluha nechával připravit. Sám přitom odpovídám na salvu otázek padající z úst jedné a druhé dámy. "Ale když já už slíbil strážným u brány že se turnaje zúčastním a bylo by vůči soupeřům nefér a navíc... kdyby proti mě měl stát právě nějaký Vionin nápadník, tak mu to přeci nebudu ulehčovat, co bych to byl za bratrance." Po Artemis odmítne posezení U Lví hlavy i Prima a já jen pokrčím rameny. Bylo mi to tak nějak od začátku jasné že do hospody se mnou místní členky vévodské rady asi nepůjdou. Inu jsou to ony kdo přijde o spoustu historek a to určitě nejen ode mě. "Jak říkám, kdyby čirou náhodou bylo oficialit až příliš mnoho a bylo by třeba si trochu oddechnout, tak moje nabídka pití na účet prince Vaerona pořád platí." Prohlásím pobaveně zatímco pomáhám oběma dámám do přistaveného kočáru. Na okamžik zapřemýšlím že bych šel vedle kočáru pěšky, ale nakonec se i já vyhoupnu dovnitř a pohodlně se usadím. Tedy alespoň tak pohodlně jak jen to jde. Prima a Artemis pak ze mne začnou mámit nějaký příběh. Na chvíli zakloním hlavu a snažím si honem rychle na nějaký vzpomenou, než si jen povzdechnu a na obě dvě se zazubím. "Je to pár měsíců nazpět. Byl jsem zrovna někde v Lyonessu. Nějaká vesnička ztracená v lesích. Když jsem přijel, tak místní zrovna křičeli něco o tom že v okolí řádí čarodějnice a muži křičeli že jim zabíjí dobytek a ženy zase že jim svádí muže..." pokrčím rameny abych naznačil že sám jsem nevěděl co mám obyvatelům oné vesnice na tahle nařčení říct. "Každopádně tušil jsem že nějaký obětní beránek se spíš dříve než později najde a tak jsem se ve vesnici nějakou dobu zdržel. A samozřejmě že se oběť našla. Nějaká mladá holčina, nemohlo jí být ani nějakých patnáct zim a jestli z těch nařčení co vesničané křičeli na začátku bylo něco pravda, tak maximálně to že se některým dámám vyspala s manželem. Ale abych nevybočil. Prvně jsem se zeptal proč si myslí že je ta dívka čarodějnice. A že prý protože žije sama na okraji vesnice. A pak že se v noci když na ní padnou hvězdy změní v netopýra a že prý dokáže rozkazovat krysám. Sami asi slyšíte jaké šílenosti to byly že. Každopádně aby nedošlo ke zbytečnému lynči tak jsem se začal ptát. Prvně jsem se zeptal kdo všechno žije sám na okraji vesnice. Přihlásilo se dalších asi deset vesničanů, kteří se zapřísáhli že nejsou ani čarodějnice ani čarodějové. Dál jsem zaplatil několika místním klukům aby pro mě chytli několik krys. Živých. Ty jsem potom v kleci postavil před tu dívku a řekl jí aby jim přikázala aby si všechny stouply do řady a koukali se na ní. Když jim to zkusila přikázat, tak se samozřejmě nic nestalo. No a jako poslední jsem ji v noci vyvedl ven pod noční oblohu a nechal na ní celý den svítit hvězdy a takto každý den po dobu jednoho týdne. Samozřejmě byla nespoutaná a všude kolem byli vesničani. Ani jednou se neproměnila. Jo a v průběhu toho týdne kdy jsem jí měl pod kontrolou, tak ta smečka vlků co jsme ji pak chytili pobila ještě několik dalších kravek." A tím zakončím svůj příběh- Ještě že tak, už se blížíme k tržišti či kam že to vlastně jedeme. | ||
| |||
 | Kavalerie Letohrad, Biely Hostinec ->Letohradské tržiště, "Kone. Okamžite." nezdržujem sa zbytočnými formalitami akonáhle zídeme zo súkromných komnát do priestoru hostinca, zatiaľ čo v mešci na páse hľadám mince za víno a pohostenie ktoré nám tu poskytli. Nešetrím na nich, pridám dokonca niečo naviac, výnimočne štedré z mojej strany. Vyjadruje to spokojnosť s miestnymi službami - a slúži ako slušná motivácia vykonať posledný rozkaz najrýchlejšie a najlepšie ako budú schopný. Nezaoberám sa myšlienkou, že pešky by to vo výsledku možno bolo i rýchlejšie. Však pohľad z výšky sedla predsa len poskytuje istú formu výhody. "Netrvalo to dlho, pravda?" oslovím Rhaellu s náznakom pobavenia v hlase, keď konečne obaja sedíme, tesne predtým než popoženiem koňa k rezkému tempu. Tentokrát ho nastavujem ja - a miestny ľud má tak ešte viac čo robiť aby sa urýchlene pratal z cesty. Ktovie čo sa o nás bude za pár hodín či dní šíriť - Ondoryoni v šialenej jazde skrz mesto, skrz deti i trhové stánky. Na mieste sme veľmi rýchlo. Aspoň zbežne zhodnotiť situáciu taktiež netrvá príliš dlho. Princ Malaerys, Vaeronov syn Luke a dievčina odprevádzaná nemalým oddielom Indirských strážcov, čo veľmi dobre napovedá o koho by sa mohlo jednať. Bardku v prvý moment poriadne ani neregistrujem, až keď očami preletím celé okolie a vrátim sa k nej jemne spozorniem. Na prosťáčka je predsa len pomerne pohľadná. Na tvári sa mi opäť objaví úsmev. Chvíľu, krátky moment ostal Malaerys bez dozoru a už je v niečom zapletený. Súvisí to snáď s tou bardkou? Chcel lacinú zábavu a vyvolal u toho kontroverzi? Koňa zastavím neďaleko skupinky, v dostatočne úctivej vzdialenosti aby niektorého z gardistov nenapadlo byť až príliš akčný, ak by si neskoro uvedomili s kým majú tú česť. Mlčím však, pozorné oči prechádzajú striedavo z Lucerysa na Malaerysa, len sem tam zablúdia k onej dvojici žien. Prvé slová ale nechávam im či Rhaelle - ostatne, je na nich privítať mňa, nie opačne. | ||
| |||
ico7467.jpg){kind=icon} |
| ||
