Házení perel sviním

Prostější lid má občas, v pauzách mezi děláním nesmyslných prací ve špíně a šukáním chvilky jakési ,,lidové moudrosti", ve které z něj vypadne i něco světu snad i užitečného. Nejznámější takovouto moudrostí je fráze ,,házení perly sviním", a shledávám, že nyní je zvláštně záhodno jí použíti. Podobně jako se myši dělí mezi svými výkaly v norách o kousky sýra, i prostější lidé chápou určitá pravidla o nastavení světa, která jsou tak jednoduchá, že je pochopí i špinavé děcko. A jedním z nejzákladnějších pravidel je chtít mít cenné věci, ať už je to jídlo pro hladového, nebo peníze pro chudého. Proč jinak by za námi ten plebs pořád lezl? Chtějí, co máme my. Chtějí cennosti, peníze. A tak, když se VELKORYSE uvolíme, a nějaké jim dáme, obvykle to rovněž neděláme z nezištných důvodů a očekáváme, že z toho něco KURVA MÁME. Jinak je to opravdu jako HÁZET PERLY SVINÍM. Někdo chce jen budovat image, a někdo chce holt i něco více. Takto je naše společnost postavená, a já jsem přesvědčen o tom, že je to naprosto dobře a v pořádku. A proto jsem zcela v ŠOKU, a zhnusen a nebál bych se říci kurva do prdele do píče nasrán jako Vaeron, když mu někdo sebere jeho oblíbené figurky malých vojáčků, které leští častěji než svůj penis. A tak podobně jako on poté, co jsem tyto vojáčky vyházel ze zámecké latríny rovnou dolů do příkopu, zuřím, když tenhle plebs, tahle bloncka, tahle osoba odejde a ani si nevezme peníze a nic. Chápu ještě, že se urazila. Ne všechny ženy - bohužel - jsou laciné kurvy. Sem tam mají nějaké zásady. Ale ty se obvykle ztratí, když před nimi zatřásáte dostatkem peněz. Pamatujte hoši, zlaté pravidlo - peníze otevírají všechny brány. Nebo si snad myslíte, že jsou se mnou ženský z lásky? Tak co to kurva tahle ženská dělá?

No každopádně si to rozhodně nenechám líbit. ,,Je mimořádně drzé odmítnout dar od prince, mladá dámo" řeknu prostě, dávaje najevo svůj hněv. Ihned zpozoruji, že přitahujeme pozornost, ale jinou, než jsem zamýšlel. Pozornost lady vévodkyně a kupodivu i jejího mírně zaostalého ochránce. Stráže této spodiny, nosící znamení vévodkyně, naznačují, že nejspíše nebude až taková spodina. ,,Nevidím zde stovky bardů, natož bardek, natož blondýnek, abych se mezi nimi pletl. A tvrdit princi, že se plete, je mimořádně drzé rovněž od někoho vašeho stavu. Naučte se svoje místo- Pokud vím, bardům se za jejich tvorbu hází peníze. Vašim druhům jistě vadit nebudou, ale zdá se, že vadí Vám. Či Vám snad vadím já? Máte něco proti členům Ondoryonského rodu, že před nimi zbaběle prcháte?" řeknu drze. Mou pozornost má však v tuto chvíli spíše vévodkyně a její autistický společník, kteří už přijdou opravdu blízko a nepochybně již uslyší vše, co řeknu. To mi zabrání pokynout strážným, aby děvče za její drzost popadli a odtáhli někam pryč. Se mnou se nevyjebává. Leda bych za to platil. ,,Vaše Milosti" řeknu co nejuctivěji přicházející ctěné lady a ukloním se. Potom přejedu pohledem na svého příbuzného, a chvilku se tvářím zamyšleně, jako kdybych hledal jméno. Jakže se to vlastně jmenuje? pomyslím si náhle zamyšleně. Do prdele, mně to vypadlo! pomyslím si pobaveně. Určitě to nebude Varleon, to by bylo až příliš vtipné. Možná Auťákron? Dementys? Idiotys? Nasránovhlavěrys? Kokotys? Tragicomix??? ,,Ctěný příbuzný" pokynu mu nakonec. Očima se ale vrátím ke své původní oběti, snad aby jen tak neupláchla pryč. ,,Kdybych snad byl včerejší, myslel bych si, že se Vás můj ctěný příbuzný snaží přede mnou bránit jako kdybych pro Vás představoval nějaké nebezpečí má paní" řeknu dívaje se na kostrbatou pozici mého příbuzného. ,,Takové myšlenky mě hluboce zahanbují, neb by znamenaly, že já - princ Malaerys - nedbám dobrého jména svého i vašeho rodu a považuji je za směšná. Sama můžete i vidět, že jsem zcela neozbrojen, pouze v doprovodu stráže, tak jako vy. Myslím si tedy, že tato opatření nejsou potřeba, a naopak jsem rád, že se opět shledáváme" řeknu vřele. ,,Pakliže ctěná Milosti dovolíte, mám zde určitý spor s touto dámou, která dle stráže zdá se připadá pod Vaši ochranu, kterým snad nemohu obtěžovati, abyste se zdržovala. Rád Vás ale uvidím později, při vhodnější příležitosti" řeknu následně.

Letohradské tržiště, den před Turnajem,
po poledni, jasno a slunečno.
Lucerys, Gloria a Malaerys,
okrajově pak:Lucrezia, Melite, Raffael, Julia, Dorion, Iskal, Barden,

Obyčejný Lucerys, jen obyčejný Lucerys, vyvolá upřímný úsměv na mých rtech.
„V tom případě, já jsem jen Viona,“ nechám se slyšet, a spokojeně se zavěsím do nabídnuté paže. Jen obyčejný Lucerys a obyčejná Viona, na obyčejné procházce letním městem, jak krásně to zní.
„Mám ráda poezii lyrickou. Kresbu pocity, slovy, barvitými obrazy a jinotaji, podobenstvími, která vidí a dokáže prozřít jen oko pozorného. Také ráda naslouchám eposům, a nejrůznějším bájím,“ dám mu upřímnou odpověď, a s krátkým úsměvem přijmu kalíšek s medovinou.
„Nevím, jestli jsem zrovna tou nejvhodnější osobou, k tomu někoho provádět poezií, budu-li upřímná…“ začnu vyprávět, a svlažím rty v kalíšku sladké medoviny. „Jen tady, v Letohradu je několik divadel, která se již dlouho chystám navštívit, která jsou proslulá vysokým uměním, tedy tragédií a epikou, avšak já doposud dávala přednost lépe stravitelným dílům, hlavně písním a veselohrám…“ přiznám se, poněkud plaše. Sladká chuť na jazyku, jako by mi ale dodávala víc odvahy než je zdrávo. „Pokud se během, nebo po oslavách najde čas, mohli bychom spolu do nějakého ze zdejších divadelních spolků zajít,“ učiním svému společníkovi nabídku, ale to už přicházíme k dívce, zahalené v kápi, která podmanivě přednáší svůj příběh, lidem kteří o něj projevili zájem, ostatně stejně jako my dva, s Lucerysem. Nemíním její přednes nijak rušit, na pocestné a pouliční umělce z různých vrstev společnosti jsem v ulicích Létohradu zvyklá, patří k nim stejně neodmyslitelně, jako sůl k mořské vodě. Na chvíli se zcela odmlčím, zastavujíc se jen nedaleko, a slabě Lucerysovi stisknu předloktí, abych jej upozornila na změnu tempa, stejně jako i scenérie.

Prostý, známý příběh je spřádán dívkou v plášti, jejíž totožnost mi není známá hezky plyne. Osud dívky, je mi již z jiné verze známý, takže vedle poslechu příběhu, sleduji i naše okolí. Děvče, které příběh přednáší, si nedokáži nikam zařadit. Co mne však znepokojuje více, je uniforma jejího strážce, stejná, jako ta těch mých, a to uniforma Indiryonské Gardy. Kdo je ta žena zač, že od nás dostala doprovod a proč o ní nic nevím?
Do příběhu ale náhle přibude, nečekaný hrdina, oděný v černé a zlaté, i se svou vskutku nečekanou, zato poutavě pronesenou replikou. Pro jeho honosné odění, i stříbrné vlasy, není již nejmenším problémem, si k tváři přiřadit to správné jméno. Jeho veličenstvo, princ Malaerys Ondoryon, nás poctil svou společností. No, jak se jen tohle vyvrbí, říkám si, zatímco prostým gestem, naznačím své ochrance, která nás znovu dojde, aby se muži z královské krve, nepletli do cesty. A pevně doufám, že i další muž z řad lidí mého otce, kterého má neznámá dáma s sebou, bude tak moudrý, aby se zachoval stejně. Než se však stačím nadechnout, abych jim cokoliv poručila, či se v nastalé situaci lépe zorientovala, Lucerys se přede mne postaví, jako by mi chtěl dělat živý štít.

Krácení si cesty

Křišťálový palác, chodby paláce, cesta na Tržní náměstí
Den před turnajem, po poledni, jasno a slunečno
Artemis, Prima, Tertius

S pobaveným úsměvem naslouchám výměně Artemis a mého bratra. Tertius není žádný hlupák, ale vtipu mé přítelkyně se bránit nemůže. Podezírám jej, že ani nechce. „Artemis má pravdu,“ souhlasím, „tobě to i odpustíme. Ovšem doufám, že se nechystáš turnaje zúčastnit,“ nadhodím vesele, „bojím se, že bys mohl zvítězit, strhnout na sebe veškerou pozornost a způsobit tak Vioniným nápadníkům vrásky. Musel bys snad prohrát schválně.“
Vypráví nám o své cestě a o tom, koho cestou potkal. Poslouchám jej, ale zároveň využívám toho, že není třeba nijak komplikovaných odpovědí, a žádám pro nás kočár na cestu do města.
Potvrzení, že se k nám skutečně připojí Claudius Echeron jistě potěší Vioninu dámu Melite: a vévodu zase to, že se o Vioninu ruku bude ucházet někdo místní. Když bratr zmíní prince Vaerona a jejich společné plány pro dnešní večer, srdečně se rozesměji. „Vsadím se, že si budete rozumět. A jakkoliv tvé příběhy a pivo na princův účet zní lákavě, obávám se, že někteří z nás musí dohlížet na večerní veselosti a vymyslet si nějakou výmluvu pro případ, že by ostatní hosty zajímalo, proč není princ přítomen,“ zazubím se na něj. To, že by se princ Vaeron držel jeden večer stranou není tak špatně, ne když bude přítomný i jeho milovaný bratr a další... hrozící požáry, ale nedělám si velké naděje: je mi jasné, že dusot kopyt Maelysova koně by slyšel ještě pět mil před branami města a hnal se za ním.
Galantně nabízí rámě Artemis, a tak se konečně společně vydáváme ven. „Vím, že by sis po té cestě asi raději protáhl nohy, ale… Slibuji, že zastavíme ve městě a budeš se moci trochu projít tam,“ ujišťuji jej. „Dokonce slibuji, že z tebe nebudeme dělat manekýna.“ S veselým úsměvem si pak nechávám pomoci do kočáru a pohodlně se usazuji. „Tedy… Dnes – to až něco provedeš. Myslím, že by to byl krutý, ale spravedlivý trest. Co říkáš, Artemis?“
A pak už vyjíždíme směrem na náměstí, připravené vyslechnout si jakýkoliv příběh, který nám cestou Tertius utká.

Letohradské tržiště, den před Turnajem,
po poledni, jasno a slunečno.
Lucerys, Lucrezia, Melite, Raffael, Julia, Dorion, Iskal, Barden,
okrajově možná v dohledu i Gloria a Malaerys.