Blahosklonná

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad,
Den před turnajem, ples, noc
Viona, Claudius

Její slova i blízkost je oblažující, doslova konejší srdce moje. Má překrásný milý úsměv, a laskavé oči. Oči, které nelžou. V jejich slovech není jen moudrost, ale je na svůj mladý věk podivuhodně vyzrálá. Jen utrhnout, a ochutnávat. Přiznám se sám sobě, že na ní mám čím dál, tím větší chuť. Touha má se rozpaluje uvnitř mne po této ženě, po všech vrstvách jejího jsoucna. "Ach, ano! Má neteřinka Melité, je ku svému oblíbenému strýčkovi poněkud nekritická. Nuže, odpusťte to tomu půvabnému poupěti v rozpuku mládí. Nikdy jsem ji nic nemohl upřít, nic nezakazoval, podporoval ji v dívčích rošťárnách. Dost možná proto mne má v takové oblibě." Odtušim žoviálně, zatím co nenuceně protočím Paní noci v ladných tanečních kreacích. "Je mi s Vámi opravdu dobře." Dodám zdánlivě mimo kontext s mírným úsměvem. Prostě jsem chtěl, aby to věděla. V jejím poeticky benevolentním nahlížení na mé libůstky, je něco co mne vzrušuje. Jistě, možná si se mnou jen hraje, a říká mi, co chci slyšet. I když to mi k Ní příliš nesedí. Jednou bude skvělá Vévodkyně Indiru, to jsem si jist. Můj milovaný zhýralý Indir právě někoho takového ve svém čele potřebuje. Už jen to, že se laská slovy s mým proutnickým renomé, je od ní úchvatné. Vlastně je úchvatná ona sama!

Marně se snažím uchopit onen lechtivý podtón v jejich vyjádřeních. "Ani soudů není potřeba, dokud není vzneseno obvinění. A za co bych vás měla odsoudit, za to, že jste se v hodovním sále u tabule prohýbající se pod horami toho nejlahodnějšího jídla neudržel, a ochutnal jste co hrdlo ráčí?
Bylo by mrzuté, těch příležitostí nevyužít. A víte co by bylo mrzutější? Vyčítat sami sobě, nebo jeden druhému navzájem, že byly využity."

Žena, disponující takovou pikanterií, mne vzrušuje a dráždí zároveň. "Máte naprostou pravdu, Má Paní, naprostou!" Naprosto opouštím žonglování se slovíčky. Doúkissa si zaslouží jen pravdu, žádné cukrbliky. Ona jí unese, ba zdá se, ona jí vítá, a vyžaduje. Při své inteligenci a vnímavosti jistě postřehne změnu mé rétoriky. Lehký taneční flirt nahrazuje uvolněná upřímnost. "Kdyby jste snad při té hostině chtěla ochutnat mne, všechny vrstvy mé maličkosti, pak se Vám milerád sám nakrájím, a naservíruji." Ach, jistě! Je to trochu nestoudné. Ale muž by měl ženu občas šokovat. Žádná nemá ráda nudné patrony. A když tak jen na omezenou dobu.

"Na víně se nemá šetřit, s tím naprosto souhlasím má Paní!" Lehkou úklonou Noční Vévodkyni vzdávám hold za tanec, i půvabnou, okouzlující společnost plnou laskavosti pro mou zhýralou, po plném životě žíznivou duši.
"A to samé chci i pro sebe, moci pít dosyta, a nemít žízeň… a rozhodně nemám v plánu tomu, kdo bude to víno popíjet se mnou, vyčítat byť jen jediný doušek, který snad vypil dříve, než já pít začala."

S podmanivým úsměvem nadnese svůj leitmotiv této noci, a možná i všech nocí příštích. "Pokud by Vás to těšilo, rád budu Vaším šenkem, kdykoliv a kdekoliv. Budu nalévat víno nám oběma, a těšit se Vaší společnosti. Je okouzlující, podmanivá a osvobozující, jako Vy sama, Doúkisso!" Mluvím naprosto upřímně, uvolněn, bez napětí očekávání. Bude to jen a jen ona, kdo rozhodne, zda má na mne chuť, či nikoliv. "Na nás!" Přidám se k přípitku, a zahledím se do hloubky jejích očí. "Jistě není! Já jsem Paní noci vždy k dispozici. Kde jinde bych našel tolik porozumění pro své libůstky, a tolik blahosklonného laskavého půvabu, než ve Vaší společnosti?" Zakřením se. Asi mne i baví ji lehounce škádlit.

Ještě sleduji její obnažená krásná záda, rámovaná černými šaty, protkanými hvězdami perel a diamantů. Vezmu sobě pohár se Zlatým lyonesským, a nikam se neženu. Musím vstřebat kouzlo Doúkissy, jež tu sobě zanechala, stejně jako svůj parfém. Je úžasná! To bezpochyby, a udělám co budu moct, aby vládla Indiru právě ona. Je totiž ta pravá pro indirskou zem, i trůn. Sleduji jak si odvádí na terasu dračího jezdce, Luka Ondoryona. V kontaktu s dámou je poněkud tuhý, ale na udusané půdě turnaje bude jistě výborný.

Usadím se k menšímu stolku, za zády otevřené vysoké okno do zahrad a zpěv ptactva, před sebou ruch parketu. Přehodím si ležérně nohu přes nohu, a udělám si pohodlí. Číšník pochopil, a donesl celou karafu zlatého vína z Lyonessu a nějaké pochutiny. Nechávám sebou probublávat osobnost Paní noci až do té doby, než se opět objeví v sále. Naše oči se střetnou, a já vstřícným gestem, s měkkým úsměvem ukáži na volné místo, karafu a pohár zlatého. Jen nabídka, která nemusí být vyslyšena.

POPRVÉ VE VELKOMĚSTĚ

VIDLIČKY

Gideonův kostým vílýho kralevice

Dcera

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Zlehka přikyvují na znamení, že jsem jej slyšela, a víc se nevyptávám. Rozhoduji se, že mi do toho nic není. Nevěřím tomu, ale rozhoduji se pro to. Alespoň prozatím.
Když ke mně sklání tvář a šeptá mi o mém pravděpodobném původu, nemohu si pomoci: musím nad tím přemýšlet. Ani s jednou z nich jsem se nesetkala. Které se asi podobám víc? Podobám se jim vůbec? Jak jiný by byl můj život, kdybych jej trávila s jednou z nich, se svou matkou? Jak jiná bych asi byla já?
„Strýčku ti říkat nebudu,“ zamumlám polopřítomně, stále ponořená do svých myšlenek, než na něj upřu pohled. „Pokud je to tak, pak je Stantonka blázen,“ řeknu, než se natáhnu pro pohár vína, sejmu svou masku a s lehkým úsměvem pohár pozvednu v němém přípitku. Tu chvíli ticha potřebuji.
„Krev je důležitá. Pokud o tom někdo pochybuje a myslí si, že jej od ostatních neodlišuje, že jej nemůže udělat lepším, může se jít prát na ulici s žebráky o kousek plesnivého chleba. Ovšem tohle je holý nerozum. Kdyby volila mezi tím, zda být bastardem Stantonů nebo bastardem Ondoryonů, ještě to pochopím, ale pokud si vybírá, zda být Stříbrnou lady nebo Vaeronovým bastardem, a pere se o to druhé, je buď hlupačka, nebo její ambice a pýcha neznají mezí.“ Řekla bych, že v tom případě doufám, že krutě narazí, ale kdo ví. Možná tak zapadne. Pokud je připravená.
„Ptáš se, jestli ze mě tohle odhalení udělá ondoryonského bastarda místo indiryonského?“ Zlehka pozvedám obočí a vrtím hlavou. „Nehledě na to, kdo je mou matkou, můj otec je Indiryon. Nemám jen vaši krev, ale zejména tu jeho, krev Indiru. Zrovna jako je Viona Indirem, jsem jím i já. Co by zbylo z Lvice Letohardu, kdyby se stala Ondoryonem, Maegore? K čemu by zde byla?“ Pohlížím mu do očí. „Den, kdy se prohlásím jednou z vás, bude dnem, kdy tak budu moci získat více, než mám, dnem kdy Indir a jeho vévodkyně dospějí k názoru, že mě již nepotřebují, že jim jsem na obtíž, a nezbude mi nic, než spolknout svou pýchu a prosit krále, aby mne vzal pod svá křídla. A i ve chvíli, kdy se tohle stane, se nesnížím k tomu, abych tak činila veřejně a dělala před očima všech ze své matky děvku, a pokud bude mít Lucerys dost rozumu, najde pro mě buďto vhodné využití nebo vhodný jed, a v obou případech mi dovolí zemřít tak, jak jsem: jako dceři Indiru.“
Jemně se na něj usměji. „Už mi není šestnáct. Ten štít už dávno nepotřebuji.“