První z mnoha

"Přivítání a pokud možno soukromou zábavu," odtušila jsem, náhle ztracená ve své mysli, jež se s radostí tyrana vyžívala v předhazování mi těch nejhorších možností, "než vše započne, samozřejmě," dodala jsem, snažíc se další konverzaci stočit k příjemnějším tématům, jež nás provázaly chodbami paláce.

"Lorde Tertie," přivítala jsem se s nečekaným hostem, kterého nám štěstěna přinesla do cesty, "jaké to štěstí, že jste se nám vrátil," má slova nedoprovázela obvyklá gesta, ale vřelost mého hlasu je dostatečně nahrazovala. Nejmladšího z bratrů jsem sice neměla tu čest znát nejlépe, ale příběhy ze svého života si vysloužil mou náklonnost, ač mi byl skoro cizincem.

"Doufám, že se zdržíte na turnaj i celé slavnosti," přisadila jsem si, když se Prima optala, jak dlouho se první z mnoha našich hostů zdrží. Jak rychle se totiž Tertius objevil, mohl také zmizet - za dalším dobrodružstvím nebo osobou v nesnázích.

"Zdlouhavé?" navrhla jsem. Bezpochyby to byla jedna z vlastností, jež byla všem radám společná; ať už tomu tak bylo kvůli množství věcí, kterým bylo třeba věnovat pozornost nebo neschopnosti rady najít řešení. Rytíře, jakým byl Tertius, ale jistě pramálo zajímaly věci rady a těžkosti s tím spojené.

Sir Dorion jde natřásat svoje ctěné pozadí v rytmu hudby!

Lucrezia, Melite, Raffael, Julia, Viona, Lucerys, Iskal, Barden...asi

Blízká setkání sourozeneckého druhu

Křišťálový palác
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Prima Indyrion, Artemis Aldarin a Tertius Indyrion

Letohradské tržiště, den před turnajem, po poledni, jasno a slunečno.
Viona, Lucrezia, Melite, Raffael, Julia.. Dorion, Iskal a Barden

Letohradské tržiště, den před turnajem, po poledni, jasno a slunečno.
Lucrezia, Melite, Raffael, Julia.. Dorion, Lucerys, Iskal a Barden.

Chuť medoviny, se mi ještě pořádně nestačila rozehrát na jazyku, a už mi proudí teplo, energie a veselí celým tělem. Něco mi říká, že tohle odpoledne ještě bude zajímavé, každopádně nám tenhle výlet na trhy hezky začíná.
Sotva stačím dopít malý kalíšek té sladké laskominy, když to už nás Luc popohání k tanci, všichni satirové jako by s ní šili. Jenže, kdo jsem já abych jí to vyčítala? Jsem na tom podobně, tahle hudba, která teď hraje není jen k poslechu, hraje rozhodně k tanci, proto nám netrvá nikterak dlouho se mu plně oddat.

Lucreziiny vínové šaty jsou o dost delší než ty moje bílo zlaté, a tak ji dám pár taktů hudby náskok, aby měla čas na to s sukně posbírat, než se skotačivě vydám prvními tanečními krůčky dne, blíž k místu odkud se line hudba. A pak už krok sun krok postupujeme v před, já a Luc tak trošku vězníc nebohou Julinku mezi sebou, jako dvě orlice svírající kořist ve svých spárech, ve střemhlavém letu. Deset kroků vpřed, sedm kroků vzad, po té rychlá otočka, a po ní si v druhé otočce s Lucrezií provedeme i Julinku, a to celé se zas odznova, ten tanec se v jednoduchém vzorci opakuje pořád, dokolečka dokola. Netrvá to dlouho, než k našemu smíchu a hudbě přibude tleskot rukou a podupávání bot do rytmu. Když se zrovna neotáčím, vidím jak se k nám přibližuje několik dalších lidí, kteří si také chtějí vychutnat hudbu a možná i trochu toho tance, ale také se nemůžu nevšimnout, jak se k nám poměrně rychle stahuje i Lví garda. Jsou to jen naši strážní, nebo už v paláci vědí o našem úprku ze zahrad? Obrátím se proto dost svižně v rámci jedné otočky k Luc zády, a vyvléknu svou ruku zjejí dlaně. Oslovím prvního strážného z otcovy gardy, ke kterému se mi povede se dostat.

„Chci se pobavit, ale to neznamená, že je potřeba celé náměstí vyklidit. Pusťte s námi tančit ty, kteří podle vás vypadají důvěryhodně,“ začnu mu rozkazovat, ale nespokojený úšklebek v jeho tváři, mi záhy poradí, změnit taktiku. „Pokud chcete, vyzvěte je, ať vám odevzdají svoje zbraně do zástavy,“ navrhnu, dřív než vojákovy rty opustí obvyklé a očekávané řeči, o tom jak nás má svěřeny do péče a jak musí dbát o naše bezpečí. To co dnes tančíme je tanec radosti a veselí, ne mečů. Pro čepele v tomhle tanci není místo.
„Pokud všechny odeženete, budete si se mnou muset zatančit vy sám!“ Přidám na závěr i hrozivou výhružku, která doufám zabere, než se zas se smíchem chopím Lucreziiny dlaně a naznačím ji možnost udělat další ladnou otočku, při které tomu morousovi ráda ukážu záda.

Artemis potvrzuje, že jsme nic neopomněli, alespoň tedy nic, co by mělo jakýkoliv smysl řešit. Jsou teď věci, které mají přednost. Jako princ Maegor. Musím přiznat, že pociťuji jistou… zvědavost. Jak moc se asi od poslední návštěvy Letohradu změnil? Zplesnivěl, nebo uzrál jako dobré víno? Inu, je to Ondoryon, takže předpokládám, že to druhé. A i kdyby byl spíše sýrem, kdo by to zrovna jemu pověděl? Ne, je to princ: každý rozumný člověk by si k němu prostě vzal dostatek onoho skutečného dobrého vína a polkl – ve světle rozostřeném alkoholovým opojením jsou i ty nejstrašlivější věci snesitelnější.
Rozpouštím tedy naše zasedání a s bratrem i lordem Tiberem se v krátkosti loučím. Na Artemisin dotaz jen mlčky přikyvuji a v její společnosti opouštím Indirův salónek, vděčná, že naše schůze skončila. Jak kráčíme chodbami, obracím se ke své přítelkyni a ulehčuji jí alespoň na okamžik od několika svitků. „Myslíš, že to dělá schválně? Nebo prostě neudrží myšlenku?“ nadhodím bezstarostně na účet lorda Tibera ve snaze vykouzlit úsměv na její tváři. Pak obracím konverzaci k tomu, co ji nepochybně zajímá mnohem více. „Princ Maegor byl tak laskavý a dal vzkázat, že jeho skupina už dorazila. Vyrazili si do města, mám jim dát vědět, jakmile se zasedáním skončíme. Zdá se, že se na svůj pobyt mezi námi velmi těší. Měly bychom se postarat o skutečné přivítání, co tomu říkáš? Nebo jestli máš jiné plány, než vše započne… Napadlo mne, že se budou po cestě chtít osvěžit.“ To může se sýrem také pomoci.
Náhle se zarážím, když si všímám dobře známé postavy. Naštěstí je alespoň na první pohled vcelku a zdravý. „Tertie!“ zvolám, abych na sebe přitáhla jeho pozornost, přičemž přidám do kroku, abych jej mohla co nejdříve sevřít v náručí a políbit.
„Jen se mi ukaž!“ nakáži mu, přísným pohledem si jej přeměřím a pak mu s úsměvem vtisknu polibek na tvář. „Ráda vidím, že je vše při starém. Řekni: zdržíš se dlouho, nebo jako obvykle?“