Povídání se sirem

Létohrad, tržiště

Iskall, Viona, Melite, Lucrezia, Raffael, Julia, Luke

A zase to nevyšlo bez povšimnutí

Letohrad, přístav -> trhy

Zábava začíná

Palácové zahrady -> Jižní brána -> Letohradské tržiště
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Lucrezie, Raffael, Melite, Niobe, okrajově Lucerys a Dorion

Příjezd Ostrovanů

Letohrad, Přístav
Den před turnajem, odpoledne, jasno
Barden Nazair (a jeho posádka)

V přístavu bylo dnešního odpoledne skutečně rušno. Přistávalo v něm nadměrné množství obchodníků a také lodí s vyslanci a poselstvy ze všech koutů Království. Dokonce i několik desítek lodí z jižních zemí jako je Saffos či Sagmaril, převážně obchodníků, avšak dle praporců šlo poznat i lodě několika význačných patricijských rodů Sagmarilských, kteří mají s Indiryonským rodem a obchodníky dobré vztahy, většinou obchodního charakteru. Další loď v přístavu by se tak bezesporu ztratila...kdyby to nebyla loď Ostrovanských námořníků. Připlouvající drakkar přitahoval v přístavu, kde bylo na stovky lodí, pohledy mnohých. Čas od času se v Letohradu nějaký ten drakkar objevil, většinou jako součást vojenského konvoje, avšak osamělý drakkar, to se zde tak často nevidělo.

Na jeho přídi opírající se o umělecky vyřezávanou dračí hlavu stál mladý válečník. No, mladý ale již proslavený, alespoň mezi Ostrovany a obecně v severních částech Království. Barden Nazair, člen hraběcího rodu Ostrovů a již ve svých "mladých" letech proslulý Bouřný vlk s mnoha zářezy na svém meči. Barden na první pohled nevypadal tak mohutně, jako většina členů jeho posádky, přesto to byl vysoký a statný chlapík v porovnání s běžným Letohraďanem. Přesto v porovnání s více jak dva metry vysokým a mohutným válečníkem po jeho boku, prvním důstojníkem Olafem Thorvaldssonem, vypadal jako mládě. Toto zdání však většinu přihlížejících přešlo, když drakkar zakotvil u určeného mola a vstříc Bardenovi vyrazila skupinka úředníků z nichž mu ani jeden z nich nesahal výše jak po ramena. Ne nadarmo mnozí považují Ostrovany za "zvířata". Nikdo normální, civilizovaný, by neměl být tak vysoký (to se alespoň tvrdí zde na jihu).

Chudák úředníček nevěděl, co si počít. Tito nevypadali jako obchodníci, co by mělo něco k proslení. A když zaklonil hlavu, aby pohlédl do očí Olafa, který se na něj ...no, řekněme, že zubil (blbě se zubí, když máte sotva polovinu zubů), dostal chudák málem infarkt. Barden proti Olafovi vypadal jako civilizovaný šlechtic a tak se urychleně obrátil směrem k němu.
"M..m..máte...n..něc..c..co," začal koktat, pak hlasitě polkl, nadechl se a rychle vychrlil "kproclení?"
Načež pochopil, že takhle asi neuspěje a když pohlédl vedle a viděl, jak se z lodě vyhrnulo několik desítek Olafovi podobných válečníků a hrnou se po molu směr k němu a k městu, přál si být kdekoliv jinde, než zde na molu. Nejspíš proto vzápětí směrem k Barenovi rychle dodal: "Asinepěknýden" a se svými dvěma strážci mizel z mola směr město. Nejspíše si stěžovat, že ho skupina seveřanských zvířat ohrožovala na životě, či něco podobného.

"Málem se pochcal," konstatoval Olaf suše a v odpověď se ozval smích několika námořníků co byli poblíž, "takže co teď, Bardene, jaký je plán? Kurvy a chlast?"

Zasedání rady

"Nic," zavrtěla jsem hlavou v odpověď regentce; téma budoucího vévody, jak se zdálo, nebylo nijak snadným soustem a ticho kolem stolu jen umocňovalo pocit strachu z možné špatné volby. Mladým srdcím je ale tak těžko poroučet... V těch naivních letech nebyl nikdo z nás moudřejší, o to méně ty zmatené půvaby, co nám poletovaly někde v zahradách.

V tichosti jsem si posbírala své věci, dokud jsem neměla náruč plnou jako učenci na naší univerzitě. Jen na místo vědomostí mi v rukou těžkly seznamy, jež si teprve musely najít cestu do těch pravých rukou, jež nám tolik usnadňovaly celé přípravy. A hosté se už přitom valili do Letohradu, poprvé bych bývala byla raději, kdyby celý Indir měl horší cesty a všem váženým hostím to trvalo alespoň o den déle ne-li o dva.

"Ještě tě na chvíli zdržím... pokud dovolíš," oslovila jsem světlovlásku. Nebyla jsem si jistá povahou dopisu, jež během rady obdržela, a tak se má mysl rovnou ubírala směrem, že je její přítomnost žádaná jinde a těch pár chvil, jež s ní ještě strávím, budou spíše jen společnou cestou, která zatím neměla stanovený cíl.

Bezděky jsem tak v jejím doprovodu vykročila k severní části paláce, která se v posledních dnech těšila obzvlášť velké pozornosti; zkrášlit chodby Křišťálového paláce, jež hosté spatří jako první, se zdálo jako nadlidský úkol. Ničeho nesmělo být příliš ani málo, tohle by mohlo urazit a tamto by zas mohlo mít dvojí význam. Zasedací pořádek zkrátka nebyl jedinou věcí, u které se učená hlava dvorské etikety zapotila a já jsem se díky tomu znovu vrátila do mramorových sálů z mého dětství, kde mi každá přednáška připomínala, jak málo toho vím a znám.

“Možno má taká životná cesta svoje úskalia,” pripustím zdráhavo zamysleným tónom, “Občas slnko zavieti, občas sa obloha rozplače, ale verím, že sa vždy sa nájdu ľudia, u ktorých sú potulní pevci vítaní. Hádam až toľko nestrádajú a nové miesta, ktoré na svojej púti vidia sú im odmenou.” Môj pohľad upúta modrá škvrna na neďalekom, udržiavanom kríku, vtáčik sotva väčší než vrabec so zlatým bruškom, krídlami farby polnočnej oblohy s bielymi bodkami ako hviezdičky a chrbátikom v blankytne modrom odtieni s dlhým, tenkým zobáčikom. Nezvyčajný operenec našuchorí na okamih jemné pierka, než sa otrepe, skloní hlávku a začne sa upravovať. Očarene si ho prezerám. “Rybárik,” šepnem smerom k svojmu spoločníkovi, “Takéto sfarbenie som ešte nevidela. Tie u nás sú najčastejšie farby zafíru či tyrkysu so spodnou časťou v odtieňoch oranžovej, vzácne trochu do červena.” Hoc som načala celkom novú tému, čosi z tej predošlej sa mi usalašilo v mysli a ako mladý, hravý hranostaj, stočilo sa to do klbka a čakalo.

Sir Galahad sa čoskoro ospravedlní svojmu vznešenému známemu a otočí sa s rozlúčkou i k našej malej skupinke.
“Ďakujem sire za Vašu spoločnosť a ochranu,” nezbedne sa uškrniem, “Budem sa na naše stretnutie tešiť a dúfam, že sa niekedy podelíte o nejaké Vaše zážitky z ciest.” Ladne sa ukloním odchádzajúcemu Indiryonovi.
Vzápätí sa ukazuje, že Dračí princ nie je tak vážny, ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Keď praje humornou poznámkou šťastie sirovi Echeronovi, zašklbe mi kútikmi perí.
Na moju otázku dostávam prekvapivo obšírnu odpoveď. “V tom prípade Vám, Vaša Výsosť, prajem veľa šťastia v lámaní drevcov, nech ukážka Vašich schopností inšpiruje budúce generácie.”
Počkám až nás Dračí jazdec prepustí a sklonená v úctivom pukrle sa s ním rozlúčim.
Náš neveľký kŕdeľ sa razom zmenší. I sir Echeron sa zberá k odchodu.
“Som rada, že som Vás spoznala, sire. Určite sa ešte stretneme. Mám také tušenie, že sesternica bude i Vás ťahať po všetkých spoločenských udalostiach.” S dobrosrdečným smiechom sa ukloním a než sa sama odoberiem preč, ešte sa otočím k Hughovi.
S gráciou k nemu pristúpim, než sa k nemu priviniem a objímem ho. S hlavou na jeho hrudi špitnem: “Som rada, že si tu so mnou.” Keď sa od neho odtiahnem, ladným pohybom uhladím jeho trochu pocuchané vlasy. “Odpočiň si. Uvidíme sa neskôr.”

Prevezmem Morríganine oťaže a rezko vykročím k stajniam, nasledujúc paholka do rozľahlej, dobre vetranej budovy. K môjmu rozčarovaniu mi je stále v pätách jeden Sokol, ale požiadam ho, aby ostal vonku.
Vytiahnem zo sedlovej brašne svoj cestovný plášť z kvalitnej látky, ktorý je, našťastie, úplne jednoduchý, i spona je namiesto z tepaného striebra zo železa. Pekná, praktická, ale ničím výnimočná. Zavesím si ho na neďaleký háčik a pustím sa do oduzdenia a odsedlania štvornohej spoločníčky.
“Prepáč, Morrí, na toto dobrodružstvo so mnou nepôjdeš. Pútala by si priveľa pozornosti,” prevezmem od paholka utierku, ktorou začnem kobylku pomaly otierať do sucha. Netrvá to dlho a tak čoskoro si prezriem jej kopytá, presvedčím sa, že tam má všetko, čo potrebuje a pohladením sa s ňou rozlúčim. Zvesím plášť a zahalím sa doň, skontrolujem mešec s peniazmi. Nejaké mince z neho vyberiem a poschovávam v rôznych častiach odevu. Ak by v meste boli nejaký lapikurkári, čo by si brúsili zuby na bezbrannú pocestnú. Pre istotu opáčim či je mi dýka dostatočne dostupná. Snáď ostrú čepeľ nebudem potrebovať.
Mladíkovi, čo mi je k ruke, dám päť strieborniakov, spýtam sa ho, kde sa dá umyť a keď mám konečne čisté dlane, vyberiem sa na prieskum tej fascinujúcej stavby. Prezerám si kone navôkol, no nepristavujem sa pri nich, čo by som možno inokedy urobila. Na konci stajne sa nachádza môj cieľ, druhý portál, vedúci na nádvorie. Než prejdem prahom z príjemného chládku do slnečnej záplavy, nasadím si hlboko do čela kapucňu.
Môj sokolí ochranca tam stále stojí, vyčkáva. Bdelý, pozorný. Mojím smerom sa však nedíva. Plavnou chôdzou sa vyberiem smerom k bráne, ktorou sme nedávno vošli.
Moje dobrodružstvo, zdá sa, skončí skôr než začalo.
Myslela som si, že Garda ostražito stráži len tých, čo vchádzajú. Z omylu ma vyviedol mohutný dôstojník zahradiaci mi cestu. Zasypal ma hromadou otázok a trochu nedôverčivo si ma premeriaval.
“Moji muži sú vyčerpaní cestou,” začnem prívetivo, “a tak som Vás chcela požiadať o sprievod do mesta. Ak by ste mohli niekoho postrádať.” Na okamih sa odmlčím. “Stačí jeden.” Nakoniec vojak súhlasí. Než kývnem hlavou v rozlúčke, požiadam gardistu, aby informoval niekoho z mojej družiny, že som išla na trhy, ak by sa po mne zháňali.

Ako kráčam ulicou, prihovorím sa svojmu tieňu, žiadajúc ho, aby bol nenápadný.
To už sa pred nami otvára rozľahlý priestor plný pestrofarebných stánkov.

Na mramorovom schodisku v pár radách stoja pevci a pod nimi muži v tógach, so zlatou ornamentálnou výšivkou, a maskách hrajú nejaké vystúpenie. Vlastne nie všetci majú na sebe splývavé kusy látok. Pár mužov má obnažené hrude, lesknúce sa olejom, okolo bedier majú omotané cáry látky, pôsobiace tak chatrno, že by mohli hocikedy spadnúť!
Som rada, že ma teraz nik nevidí, pery mám pootvorené a oči rozšírené šokom. I obočie mi istotne vyrazilo na vandrovku kamsi navrch čela. Keď mi rumenec zafarbí líca do ružova, sklopím zrak k lemu plášťa.
Divadlo je úžasným spojením všetkých múzických umení, ktoré si tak cením a milujem. Je fascinujúce, ako sa líši tunajšie od vystúpení potulných hercov a kaukliarov, čo namiesto masiek používajú hrubú vrstvu líčidla.

Zarinčia zbrane.
“Thanasias, hádam len nepreleješ krv v boji proti bratovi,” prehovorí starý muž zo zboru, ktorý má na sebe honosnejší odev a na krku masívny okrúhly prívesok. I z diaľky na ňom možno uzrieť dve totožné tváre vyobrazené z profilu a v zátylku prepojené.
“Stále sa chceš priečiť Pánovým príkazom, Kúros?” Muž v maske, istotne Thanasias, ukáže mečom smerom k druhému mladíkovi, za ktorým sa krčí postava ženy.
“Za sestru našu, Kóru, a za spravodlivosť rád položím život. A môj ľud bude stáť po boku mojom.”
Nenechá sa zastrašiť Kúros, hoci je skôr šľachovitý, zatiaľčo na Thanasiasovi sa rysuje každučký sval.
Tu sa jednohlasne zbor pustil do spevu.

Na scénu, kde teraz stojí zavalitý, červenolíci muž s korunou na hlave, prichádza slepý starec vedený chlapcom v šate zošitom z kožušín rôznych zvieratiek.
“Dlho predurčené bolo naše stretnutie, môj pane,” rečie slepý, ukloniac sa panovníkovi.
“Čo Ťa sem privádza, múdry Veštec?” zahrmí vladár a k perám zdvíha čašu.
“Poviem Ti, ak sľub dáš, že podridiš sa vízii.”
“Epameinondas, Tvoje rady vždy mi boli ku prospechu. Tak hovor už.”
“Vypočuj si, čo Ti chcem povedať a počúvaj pozorne.
Bol som dnes na vrchu veže Aiethé,
kde zhromažďuje sa všetko vtáctvo.
Namiesto spevu slávika som škrek začul.
I pochopil, som, že sa bijú.
Chlapec, čo je mojimi očami, mi povedal,
že ostrými zobákmi šklbú perie z krídel sokov,
že klovajú sa do krvi….” starec pokračuje vo svojom prehovore a s každým jeho preneseným slovom narastá vo mne pocit, že tento príbeh neskončí dobre. Pravdepodobne Thanasios zavraždí Kúra. Niekedy si túto hru pozriem celú. Dnes však nie.

Kráčam medzi stánkami s drahými látkami, gobelínmi, vonnými olejmi či drahokamami a užívam si každú chvíľku slobody hlbokými dúškami. Občas sa rozhliadnem, aby som sa uistila, že je vojvodský gardista stale poblíž. Chcem si predsa len užiť kultúru, nie skončiť po krk v nejakom maléri.
Moju pozornosť upúta zastrčený stánok s hudobnými nástrojmi. Mnohé nepoznám. Ale vidím tam krásne kúsky, čo by sa mohli rovnať nástrojom sira Echerona. Ale ja niečo také nehľadám.
Spýtam sa obchodníka, či má nejakú obyčajnú harfu. Na okamih sa zamračí, akoby v mysli prechádzal všetok svoj tovar, než neznateľne kývne hlavou, zohne sa a vytiahne nástroj s deviatimi strunami.
“Smiem?” spýtam sa s očami žiariacimi vzrušením.
Melódia, ktorú vybrnkám, je čistá a očarujúca. Pozvoľa pridám zasnený popovek, tu zmením celkom rytmus v rýchly a veselý. I smutné tóny zneli presvedčivo.
Stánok opúšťam o pár mincí ľahšia, no so vzácnym pokladom a pár sadami náhradných strún.
Ako však nájsť najlepšie miesto k prednesu? Možno- Možno by stačilo nájsť nejakých hudobníkov a poprosiť ich, či by som mohla zahrať, kým budú mať prestávku.