O dřevácích a divoženkách

Létohrad, tržiště

Iskall, Viona, Melite, Lucrezia, Raffael, Julia a poslední ve zmínce, ale ne v našich srdcích, Luke

Po odpovědi sira Iskalla mi zahoří oči, jak se chystám promluvit na své oblíbené téma. Během následujících chvil se tak můj společník dozví nejenom, že dřeváky jsou určeny skutečně pro tanec, ale že v Andaru, pokud chcete, aby se váš potomek věnoval tomuto lidovému folkloru, se první dřeváky pořizují dětem od osmi let, což je pro celou rodinu významný den a samozřejmě, pokud se jedná o člena andarské šlechty, existuje možnost využít této příležitosti k pořádání menší společenské akce v rámci spřízněných rodů, kde mladí a urození andařané poprvé ukazují své taneční vlohy, nicméně to nebývá pravidleným zvykem, spíše vyjimkou ukazující, že ten, nebo onen lord je fanouškem tohoto tance. Nicméně, ne každý, kdo dostane svoje dřeváky je též používá. Většina obyvatel Andaru je má jako součást domácí výzdoby, nebo je má vystavené na čestném místě.

První zmínka o Andarském dřevákovém tanci, zvaném též lidově "Dupák" pochází z pozorování sira Oswalda Moorea, tehdy se však nejednalo o tanec, jaký známe dnes, ale o válečný tanec polobarbarských kmenů z Magheidenského lesa a Moghainských vrchů. Do té doby existovaly desítky tanců zahrnujících dřeváky, nakonec ale do této dřevákové kultury pronikl vliv z Maghdeinu a Morghainu a vznikl moderní Dupák, jak ho známe teď, který ostatní tance vytlačil. Každý rok se v Maghedeinu pravidelně koná Dřevákový festival, kde různí tanečníci poměřují své dovednosti. Již 8 let po sobě je držitelem ocenění pro nejlepšího tanečníka sir Dorion Andaryon.

Všechny tyto informace sir Iskall vstřebává, zatímco se procházíme po trzích. Když skončím, tak se na dobrého sira usměji, neboť si uvědomuji, že tahle menší "přednáška", chcete-li, není pro Hraničáře asi úplně zajímavá.
"Promiňte sire Iskalle, vždy když začnu na toto téma, nechám se trochu unést. Doufám, že jsem vás teď moc nenudil?"
Omluvně se na dobrého sira usměji a zamíříme k místu, kde se prodává medovina. Cestou spatřím nenadálý pohyb, který mne zaujme. Podívám se tím směrem a naskytne se mi vskutku půvabný pohled na tři rozkošné, tančící divoženky.
"Není to lady Viona?"
Zeptám se spíše řečnicky sira Iskalla, protože ať už hrajete hru, nebo ne, ty nejdůležitější figury prostě znáte a tak zamířím směrem k budoucí Indyrské vévodkyni. Totožnost druhých dvou dam jen tuším, asi dvorní dámy lady Viony, tuším rod Tiber, Aldarin, nebo Pyrrhos, ale které to jsou a která je která? Nemám ponětí.

Když se přiblížím blíže k tančící trojici, všimnu si jedné z dvorních dam lady Viony, jak se právě ladně točí a směje se při tom a najednou to přijde. Tyhle věci prostě přicházejí bez varování, jako blesk z čistého nebe. Zčistajasna si uvědomujete každý tep svého srdce, žaludek se vám mírně zhoupne, okolí kolem vás, které do teď bylo normální, je najednou to nejhezčí místo, kde můžete být a o dalších reakcích se rozepisovat ani nebudu, neb je před desátou večerní a mohly by tu být děti. Vše pro jeden úsměv nejkrásnější ženy, jakou jsem měl tu čest vidět. Nebudu lhát, ona dáma mne uchvátila. Její líbezný tanec, spontánní vystupování, krásný úsměv a veselé jiskřičky v jejích očích....nevím jak to popsat, nejsem poeta a nikdy jím nebudu, ale ta dáma má to něco, co mne vždy na ženách přitahovalo. Jiskru, lepší slovo mne nenapadá. Ano, jiskru, která zapálila plamen vášně v mém srdci a já jsem k té ženě přitahován, jako můra k jasnému světlu. Otázka je, jestli i tentokrát shořím, jako se tomu stalo v minulosti, ale to je mi teď upřímně ukradené. Přinejhorším budu zase tři roky poslouchat trubadůry, pořídím si další koťátko a zase se z toho nějak vylížu.

Přiblížím se tak neblíž, jak to jde vzhledem k Indyrským strážím, které dámy doprovázejí. Narozdíl od ostatních pánů, nehodlám jen tak sledovat tančící líbezná stvoření. Kdepak, hodlám se připojit, chytnout si objekt své touhy pod zadkem a...
"Ne, Dorione, ne na veřejnosti! Klidni koně!"
V duchu si jemně odkašlu. Samozřejmě jsem myslel na to, že se hodlám k tanci připojit a galantně si s dámou svého srdce zatančit...s trochou nemravnosti, když bude příležitost. Ale jak to udělat? Mám se vytasit s přístupem "Jsem Dorion Andaryon, budoucí vévoda kliďte se z cesty?" Ne, tohle jsem nikdy neaplikoval, jsem prostě moc dobrák, abych se vytahoval s privilegii navíc na lidi, kteří se snaží jen dělat svoji práci. Podívám se na sira Iskalla. Možná by jsme mohli použít nějakou fintu? Dobrý sir zabaví stráže a já proklouznu? //Tedy pokud mne dobrý sir následoval, že ano, jestli ne, jako bych nic neřekl :-D// Odněkud se ozve tleskání do rytmu, ochotně se přidám, ale při tom vymýšlím "plán útoku".

Letní město

Létohrad, tržiště
Viona, Melite, Lucrezia,
Raffael a Julia

Ingaroth zakroužil a začal prudce klesat. Můj drak zařval aby pozdravil jiné draky a dosedl na zem. odpovědí mu byl hromový řev z mnoha dračích hrdel. Mých příbuzných bylo ve městě hodně. Dokonce i o trochu víc než by bylo příjemné, dojde mi když se s Ingarothem podíváme na zlatou nádheru, která se tu a tam ožene zuby po některém ze sluhů, který se dostal příliš blízko. Ingaroth znovu zařve a odpovědí mu je silné přátelské zamručení. Mohutná zelená hlava se vytáhne ze svého pelechu a otevře své obrovské oči. Vycení zuby na zlatou nádheru a pak se otočí ke mně. "Ahoj Dargothe." Lehce ho pohladím po čenichu a zelená hlava spokojeně zabručí až se okolní stěny otřásají. Otcův drak od mne dloubne hravě čenichem a pak stáhne hlavu zpátky do svého pelechu. Trochu připomíná otce. Taky je milý, laskavý a občas neskutečně protivný. "Nevíte, kde bych našel Prince Vaerona?" Zeptám se jednoho ze sluhů, ale odpovědí je mi jen pokrčení ramen. Chvíli přemýšlím, co vlastně budu dělat v tomhle velkém městě. Tedy co budu dělat to je jasné, ale nejprve bych rád mluvil s otcem. Je mi jasné co tady chce, vážím si toho a rozumím mu. Kéž bych měl tolik odvahy jednou tak jako on, dělat co je potřeba a kdy je potřeba, ale všeho s mírou. Ještě jednou natáhnu dračí pachy a zamířím pryč z dračí jeskyně. Pokud hledám otce, pak ho určitě nebudu hledat na kluzkých, vyleštěných podlahách plných úslužných dvořanů, ale někde kde je slyšet třeskot oceli a tvrdé rozkazy setníků. Zamířím do města, pryč z tohoto překrásného paláce a když projdu Jižní bránou podívám se na svítí slunce. Je třeba hlídat čas, neodpustil bych si kdybych se opozdil a čekají mne dnes ještě povinnosti. Spousta povinností. Město mne přivítá nekonečným rejem a mumrajem. Všude kolem jsou stánky plné exotických věcí, barevných látek, podivného ovoce, koření a jen Ondor ví čeho všeho ještě. Musím prodavače doslovně odhánět, tedy ne všechny. Lehce se usměji na mladou dívenku a vezmu si od ní hezké zelené jablko. Udělá pukrle a zčervená. Dokonce i její otec, kterému patří stánek by tentokrát zapomněl na placení, ale to co by chtěl za odměnu se neslučuje se ctí pravého rytíře. V tom lidském mumraji mne nakonec zláká hudba. Hudba, která na chvíli dokáže přehlušit zvuky tržiště, nebo snad tržiště zmlklo? Vidím jen stíny, které divoce tančí a když se chci dostat blíže narazím do zdi. Zeď je vysoká jako hradní věž s rameny jako drak a se znakem Indryonů. Otočí se na mne a chce mi nejspíš dát okovaným obuškem, který má v ruce. Moje ruka automaticky zamíří k meči, který mám zavěšený u pasu a mé oči se podívají ledově klidně do těch jeho. Zeď se zarazí a .... Vím na co se dívá. Bílé vlasy, fialové oči, se dost výrazně vyjímají na pozadí černé kazajky, kterou mám na sobě. Stříbrná spona ve tvaru draka, která ji zdobí přímo křičí Ondoryon. Zeď přemýšlí rychle, ukloní se mi a pustí mne dále před řady obyčejných náhodných zevlounů, které se také chtějí podívat. To co vidím, to je jako scéna z putovaní Zeleného rytíře, kde rytíř vidí v lese tančit Lesní Panny. Jsou tři a svět kolem je naprosto nezajímá. Mne vlastně nezajímá také a je mi ukradené že Lesní Panny kradou rytířům duši a později i odvahu a čest. Pro teď od nich nemohu odtrhnout oči a něco mne nutí tleskat do rytmu. Něco mi také říká, že jako Zelený Rytíř, jsem se stal svědkem něčeho co nebylo určeno pro mé oči a měl bych se vytratit zpět do lesního houští. Otec mne ale cvičil velmi dobře a umím svůj strach velmi dobře ovládat, takže stojím na místě a prostě si užívám ten pohled a až se Lesní Panny změní v divoké bestie, které mi budou chtít vyškrábat oči budu jim čelit s ledovým klidem. Teď se prostě dívám a tleskám, svět počká.

Súkromie s doprovodom

Letohrad, tržné námestie --> Biely hostinec
Maegor

Keď Maegor popchne slabiny zvieraťa, aby mohol vidieť ako sa tvárim, zbadá absolútne neutrálnu tvár slušného záujmu. Pár momentov sa zdá, ako keby som nad jeho slovami premýšľala, načo mu vrátim úsmev zrkadlový tomu, aký mi venoval iba niekoľko chvíľ nazad.
Samozrejme. Nikto nechce, aby moja vlastná sesternica skončila s mužom, ktorý bude pre ňu ten nesprávny.
Skonštatujem pokojným hlasom. Ľud podo mnou si ale na chvíľu oddýchne od priamych pohľadov, keď moje oči nasledujú ešte hodnú chvíľu strýka. Dokonca aj pri krátkom súhlasnom zvuku z hrdla sa dívam na jeho chrbát, nie na budovu pred nami. Na tú pozriem až v momente, keď pritiahnem koňovi uzdu.

So spýtavo nadvihnutým obočím pozorujem ponúkanú ruku.
Neblázni.
Prehodím značne sucho, zatiaľ čo pod šatami skladám nohu, zapretú v dámskom sedle. Bolo správne miesto a čas, kedy bolo vhodné alebo prospešné predstavovať krehkú ženu prijímajúcu istotu mužských rúk. Ani jedno, ani druhé však nebolo tu, a rozhodne nie s Maegorom. Dnes som ho už obdarovala skrz prítomnosť druhého strýka vrelým objatím. Moje prejavy afektu mali svoju vymedzenú hranicu na jeden deň. Okrem toho, bol jeden z tej vyvolenej skupinky ľudí v mojej rodine či okolí, ktorému som sem tam dovolila nahliadnuť kúsok pod povrch, z rôznych príčin. Poznal ma teda dosť dobre na to, aby tušil že takéto gesto vyjde navnivoč. Bola som zvyknutá zosadať z dračice. Čo bol oproti tomu kôň?
Ani opätky na sandáloch nezneistia môj tichý dopad na zem. Uhladím si šaty, aby po chvíli v sedle nesedeli niekde tak, ako by nemali. Maegor zatiaľ rezko nakazuje potrebné prípravy, a hoci mu to ide bravúrne, predsa len sa k nemu pripojím.
Pripravte to všetko vo veži. S mojim doprovodom....
hlas sa mi o kúsok na konci slova zdvihne, než pokračujem ďalej,
...budeme chcieť pokojný čas na jedenie.
S tým si dám prednosť, keď vykročím k dverám prvá, vedúc Maegora do útrob príjemne chladného hostinca.

Tanec je písní těla

Lucreziina komnata -> Jižní Brána -> Letohradské tržiště
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Melite, Lucrezia,
Raffael a Julia

♫ ♫ ♫

Marnivě si poupravím účes a hluboký dekolt šatů barvy rudého vína, v horní části směle kopírujících mé křivky, za to v dolní jen s lehkou, splývavou sukní, příjemnou jako vánek za horkého slunečního poledne. Z ozdobné šperkovnice vykouzlím stříbrný náramek s menšími i většími očky a výrazným rubínem uprostřed a zručně si jej upevním na levou paži, kousek nad loket. Na lýtka připnu mince, dlouhé od kotníků ke kolenům, obuji střevíce a se zářivým úsměvem a tichým popěvkem na rtech zvesela opustím svou komnatu a odeberu se k Jižní bráně. Kam sice dorazím první, ale abych nebyla nespravedlivá, nemusím na ostatní čekat nikterak dlouho.

Prohodíme pár vesměs uvítacích frází, načež Raffael nabídne rámě Melite a mě lapí sama budoucí vévodkyně Indiru.
„Má paní, jaká čest!“ Odvětím melodicky, zavěsím se do ní a ve třech, společně s Julií, se čile vydáme k prvnímu z přistavených kočárů u brány, zatímco můj bratr s Meli zamíří k tomu druhému.
Ale že se andílkovi moc nechce. Zachytím její zmatený pohled sotva vteřinu předtím, než nastoupíme a s širokým cukrblikem jí pouťouchle zamávám na rozloučenou. Šťastnou cestu, Melinko! A klidně svého snoubence trošku pozlob.
Pohodlně se usadím vedle Julie, naproti Vioně a náš rozhovor se zcela pochopitelně stočí k trhům, nákupům, večerní hostině a nadcházejícímu turnaji, štěbetáme o sto šest, čas utíká jako voda v prasklé nádobě a než se rozkoukáme, nacházíme se již na hlavním náměstí.

Jedna za druhou a ta za třetí překotně vystoupíme a zvědavě se rozhlédneme.
Tak copak je nového? Co vše přibylo od naší minulé návštěvy? A především – kde začít? Mm. Poklepu si bříškem malíčku o spodní ret. Hádám, že asi tam, kde vždycky.
Krátce, ale významně mrknu na Viu a bez dalšího pobízení se svorně chytíme za ruce a i s Julií vykročíme ke stánku s nápoji, v odlehlejším koutu jinak velmi rušného tržiště.
Zlehka pokynu známému obchodníkovi a každé objednám pohár medoviny.
„Tentokrát na účet sira Raffaela Tibera.“ Zapředu sladce a demonstrativně namířím ukazováček k druhému kočáru. „Snad se jim nezasekla dvířka…“
Nutno podotknout, že se bez Melite a Niobe cítím jako bez levé ruky. Štěstí, že mi alespoň zůstala má milovaná pravačka. Zazubím se při pohledu na nejlepší přítelkyni a obřadně pozvednu pohár s medovinou.
„Dámy? Na úspěšný lov… ošatek.“ Pronesu mnohoznačně, notně upiji a přitom už pátrám, co podniknout dál.
„Hrají celkem pěkně.“ Opáčím při pohledu na skupinku hudebníků opodál a na rty se mi vkrade záludný úsměv. Zaposlouchám se do vysokých, živých tónů, prsty nahmatám cípy svých rudých šatů a zkusmo je protočím do rytmu.

V očích mi zajiskří, chvatně se obrátím na Viu s Julií, popadnu je za ruce, sotva že stačí odložit své poháry a radostně, pohupujíc našimi pažemi dopředu a dozadu s nimi dotančím co nejblíže ke zdroji hudby. Deset kroků vpřed, sedm vzad a zase vpřed. Se smíchem je pustím a opět si mírně vykasám šaty na bocích. Několika ladnými obraty se ocitnu po levici své sestřičky, čímž stane mezi mnou a Vionou, na níž mrknu, a obě naráz zvedneme Juli ruce nad hlavu, abychom se pod nimi mohly protočit, než je natáhneme před sebe, za rozpustilého chichotu zkřížíme, roztočíme se dokola jako mlýnek a pak se zase seřadíme vedle sebe. Tančíme líbezně i nespoutaně jako lesní víly na paloučku, v prostoru, který náhle patří jen nám, necháváme hudbu, aby nás vedla, a naplno si užíváme kouzlo okamžiku.

Čas se poznat

Křišťálový palác - mé komnaty, Jižní brána a cesta na trhy
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Melite, Lucrezia
Raffael, Julia

S rozšířenýma očima a planoucími tvářemi za sebou spěšně zavřu dveře své komnaty, opřu se o ně zády, položím si dlaň na divoce tlukoucí srdce a zhluboka se nadechnu.
Ach. Snila jsem...? Či snad byly chvíle v palácových zahradách doopravdy skutečné? A pokud ano, kam se mi ztratily? A proč tak rychle….?
Mé pocity ještě nikdy nebyly tolik rozjitřené, živé a omamné. V mysli mám pouze jeho slova, verše a ústa, podmanivě modré oči a pevné, mužné ruce, jež mi směle a bez váhání bloudily po těle. Jak málo mu stačilo. Pouhá lichotka, úsměv, pohled a dotek, aby alespoň na kratičký okamžik nahlédl přes roky vystavěné vysoké hradby obezřetnosti a zažehl plamínek v mém těle, co nyní plápolá a spolu s okouzlením, roste a sílí a pokud tomu ihned neučiním přítrž, hrozí, že se brzy promění v nebezpečný požár, který již nebude v mé moci uhasit. Ale jak? Jak zapomenout?

Nešťastně si povzdechnu, poodstoupím od dveří a jako tělo bez duše se pomalounku přemístím k veliké komodě v rohu své komnaty, kterou s tichým vrznutím dřeva otevřu dokořán.
Je čas se připravit na trhy… Umíním si a při výběru šatů se mi vskutku i podaří vytěsnit Raffaela ze svých myšlenek. Na malou chvilku, v níž se za pomoci komorné vysvleču z mokrých zelenkavých šatů, opláchnu se vodou zbarvenou a vonící po růžích, obléknu dlouhé, sněhově bílé šaty se stříbrnými doplňky, a nakonec ji požádám, aby mi upravila vlasy v jednoduchém účesu. Z truhlice vedle svého lůžka si posléze vezmu několik mincí, jež vložím do kapsičky šatů, obuji si střevíce na nižším podpatku a s přátelským poděkováním a rozloučením se svižnou chůzí vydám k Jižní bráně, kde již čeká Lucrezia a současně přichází právě Raffael s lady Julií.

Zpod řas si jej nesměle, přesto dlouze prohlédnu a srdce mi přitom splašeně poskočí v odpověď.
S vřelým úsměvem mu pokynu na pozdrav a naše oči se střetnou.
„Sire Raffaeli…“ Zatajím dech, když uchopí mou ruku do svých dlaní a něžně, jako by se jí dotkl peříčkem, ji políbí svými sametově hebkými rty.
Nesměle sklopím zrak, zatímco se znovu vítá s Luc a následně s Vionkou a zvednu jej přesně v tentýž okamžik, kdy mne opět vyhledá svým modrým pohledem, jehož lesk a touha zapříčiní, že mi náhle vyschne v hrdle.
Ztěžka polknu. Kvapně se pootočím k Vionce a souhlasně přikývnu ohledně Niobe, avšak to už ke mně Raffael přistoupí blíž a nabídne mi své rámě.
„Ano, smíte.“ Pronesu tiše jako vánek, co mne laskavě hladí po lících, vložím svou ruku do jeho a bok po boku vykročíme k již přistaveným kočárům.
Kam, že to vlastně míříme? I přes tíseň v duši mi při jeho otázce mírně zacuká v koutcích. „Naše Vionka se domnívá, že je zapotřebí dokoupit ošatky na chléb. Tudíž jedeme na trhy.“
Vysvětlím a než se naději, tak mi i onen nepatrný úsměv zmizí z tváře při poznání, že mne vede k druhému kočáru a nikoliv k prvnímu, v němž se již nachází Vionka s Julií a Lucrezií, která mi navíc ještě škodolibě zamává.

Polije mě horko. Neklidně, však beze slova se obrátím zpět na Raffaela a společně dojdeme ke kočáru, kde mi pomůže se usadit, načež se ke mně připojí a kočár se rozjede.
„J-já…“ Krátce se zadrhnu a nevědomky si začnu na prst namotávat zlatavý pramínek vlasů.
„Těší mne, že jsme se po tak dlouhé době zase setkali.“ Naleznu sílu naň pohlédnout. „Změnil jste se. Tedy – změnil jste se k lepšímu!“ Doplním rychle, ošiji se a tváře mi zrůžoví nehynoucími rozpaky. Co to říkám?!
„Mohu se zeptat, jak dlouho plánujete setrvat v Letohradu?“
Bezděčně si skousnu ret a ponořím se hlouběji do jeho očí. „Je něco, co byste o mně rád věděl, Raffaeli….?“ Plaše se usměji.