Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Křišťálový palác Lví brána -> Křišťálový palác "Nuže platí princi Vaerone. Večer se setkáme v hostinci U Lví hlavy. Pivo které tam mají je znamenité, nebo alespoň bylo když jsem byl v Letohradu naposledy. A nyní když mne omluvíte, rodina čeká." S tím se princi ukloním a otočím se na zbytek výpravy. "Má paní, vážení pánové. Bylo příjemné s vámi cestovat. Jsem si jistý že se ještě potkáme, ať už na hostině, turnaji či čemkoliv co se zde ještě odehraje. Nyní když mne omluvíte." Ukloním se i zbytku skupiny a vydám se do paláce, přičemž se snažím najít kde by mohla být má drahá sestra Prima a bratr ryšavec Secundus. | ||
| |||
 | Křišťálový palác Lví brána -> Křišťálový palác Sir Galahad se dále vybavuje s dračím princem, který nám tak nevěnuje příliš pozornosti. Já se tak zatím věnuji záležitostem našeho doprovodu, který si stejně jako já potřebuje odpočinout. No věřím, že velitel naší družiny, sir Geoffrey zvládne zařídit vše potřebné. Včetně péče o koně, kterého na rozdíl od sestry klidně přenechám v péči štolbů. | ||
| |||
 | V lepší společnostiCesta do stájí, Letohrad K událostem minut minulých jsem se nehodlal nijak vracet. A to ani v myšlenkách. Z mého pohledu to bylo uzavřené. Visenya však v mém výrazu a držení těla nejspíš ucítila jisté napětí a rozhodla se mi poskytnout slova útěchy. S úsměvem na rtech pronesla, že vše zlé je pro něco dobré, načež dodala, že si myslí, že i tohle je ten případ. Toto rčení jsem zrovna rád neměl, neboť se dalo vyložit mnoha způsoby, ale z jejího pohledu jsem poznal, že to myslí v dobrém. V odpověď jsem stroze, nikoliv však nevlídně, přikývl. Nechtěl jsem ty řeči znovu probírat. Nikam by to nevedlo a jen bychom si kazili dobrou náladu. Následně nastalo ticho. Tedy relativní ticho, neboť jsme se stále proplétali zástupy lidí, kteří tu běhali sem a tam jako mravenci. Koutkem oka jsem si všiml, že mne Visenya zamyšleně pozoruje, což mne trochu znejistilo. V tu chvíli bych dal cokoliv, abych zjistil, co se ji honí hlavou. Abych ulevil napětí, které tady panovalo, tak jsem se rozhodl konečně zapříst hovor. Zmínil jsem se, že mne upřímně překvapilo, že do Letohradu nepřiletěla na hřbetu své dračice. V odpověď se mi dostalo, že o tom přemýšlela, ale jistá madam Vesray ji nabídla, že ji bude po dobu plavby hostit na své lodi. Avšak při cestě nazpět nejspíš neodolá a poletí s Altaris. To je pochopitelné.. žádná seberychlejší loď se s drakem nemůže ani v nejmenším rovnat. A už vůbec ne, když se jedná o Altaris, pronesu s úsměvem na rtech a vědoucně přikývnu. Jen blázen by se hádal o něco takového, zvlášť když se jednalo o jednoho z největších draků v království. Visenya nebyla k mým pokusům o rozhovor nepřístupná a chopila se pokračování. Zvídavě se mne otázala, zda jsem z Černé legie dorazil jen já. Pokud totiž ne, dává ji to jistou naději, že se celá večerní oslava nebude táhnout v duchu pompézní přehlídky účastníků turnaje a uchazečů o ruku lady Viony. Musím Vás zklamat, má paní.. pokud je mi známo, tak z Černých jsem sem dorazil jako jediný, pronesu smutně a věnuji jí slabý omluvný úsměv. Jde na mě vidět, že i já bych si přál, aby tu bylo pár mých bratrů z Černé legie. Opravdu jsme nebyli známí, že bychom vyhledávali takové kratochvíle. Dávali jsme přednost poněkud přízemnějším formám oslav. A já byl ztělesněním této nevole navštěvovat oslavy a bály, nebylo li mi to přikázáno či mne na ně nepozval princ osobně. A princi se samozřejmě "ne" neříká. Přesně to byl důvod, proč jsem zhruba před rokem na jedné takové události byl a potkal právě lady Visenyi. Bohužel ani netuším, zda nás princ Daemon poctí svou přítomností. Osobně doufám, že ano, protože by se turnaj stal rázem ještě zajímavějším, dodám s úsměvem, protože prince mohu nazvat svým přítelem a rád bych jej tu viděl. Ostatně to nejspíš úplně všichni. Naše kroky jsem vedl do ulic, které sice nebyly prázdné, ale nezadaly si s ruchem přístaviště. Nepředpokládal jsem, že by někdo v tomto městě byl tak tupý, že by se pokusil přepadnout lady z rodu Ondoryonů, ale i tak jsem zůstal ve střehu a obezřetně jsem pozoroval naše okolí. Pach koní zesílil, což jasně znamenalo, že se blížíme k našemu prvotnímu cíli - stájím. Vzápětí jsme zabočili a stanuli jsme před nimi. Byl tam docela ruch, neboť na turnaj mířilo rytířstvo ze všech koutů království. Nemohu se tomu divit, protože o tomto turnaji se opravdu mluvilo široko daleko. Osedlej a vyveď mého koně, oslovím štolbu velitelským hlasem, kterému někdo jako on nebude odporovat. Sledoval jsem ho, než zmizel uvnitř, aby splnil můj rozkaz a pohlédl směrem k paláci. Odtud byly vidět jen špičky jeho věží, ale to nevadilo. Stejně mi na mysli vytanuly otázky, které potřebovaly odpověď. Má paní, říkala jste, že do paláce míříte, avšak s jistou oklikou. Smím se zeptat, kudy tato oklika povede? Či máte na mysli jen projížďku a protáhnutí se v okolí Letohradu?, oslovil jsem lady Visenyi a přesunul k ní i svůj pohled. Bylo na mne vidět, že mi nesmírně záleží na její bezpečnosti. Ne, že bych nevěřil, že by se o sebe dokázala postarat sama, ale jednou jsem její doprovod a tudíž i ochránce. Chvíli na to štolba ze stájí vyvedl mého, jako uhel černého, koně. Hrábl jsem do svého měšce a při přebírání otěží jsem mladíkovi vtiskl do ruky zlatku. Ano, bylo to moc, ale za dobrou službu a starost o mého koně si to zasloužil. Ještě dnes se vrátím. Zařiď, aby měl můj kůň ještě místo, pronesl jsem pevným hlasem a sledoval, jak se s úklonami vrací do stájí. Teprve poté, co zmizel, jsem se podíval na Visenyi. Nuže, ujmete se vedení, má paní?, zeptal jsem se a na tváři se mi roztáhl úsměv a v očích zaplála energie. Po dvou dnech ve městě mám pocit, že kdybych tu byl nečinný ještě den, tak zakrním. | ||
| |||
 | Valkýry se netrefily a letěly dál Přístav -> Letohradský trh Pro mě osobně celá tahle epizoda skončila. Pokud se k ní někdy bude chtít někdo vrátit, tak si to spolu s našimi meči vyřešíme, ale teď už se k tomu vracet nehodlám. Jedna poznámka a pomalu meč na krku. Kroutil jsem hlavou. Bylo zjevné, že východní šlechta neměla co dělat. Já si stojím za tím, že každý by měl pár let strávit na Hranici. V první řadě by se probralo zrno od plev a šlechtici by potom možná nebyli tak pitomí a vztahovační jako jsou nyní. "Bohužel. Vím, že jsou to asi nějaké boty mám pocit, ale u nás opravdu rozšířené nejsou a tak netuším k čemu přesně jsou." Pokrčím rameny a říkám si co by na něco podobného řekl můj otec. Jemu by to asi nevadilo, ale myslím že není na tyhle ozdobičky. To spíše matka by byla ráda za něco pěkného, ale nevím co zde najdu. Rozhodně si nemyslím, že v téhle části tržnice je něco co by se jí líbilo. Uvidíme, až to projdeme celé. | ||
| |||
 |
Viona, Melite, Niobe, Lucrecia, Sourozenci Tiberové, Zahrady Křišťálového paláce -> Vioniny Komnaty -> Jižní Brána -> Letohradské hlavní tržiště, tržní náměstí… „Špatná strana, Raffaelli!“ se smíchem nasměruji zápěstí dědice Tiberů k jeho snoubence, tam ostatně patří víc. Naštěstí se jeho pozornost i jeho ruce záhy samy od sebe přesunou k jeho nastávající paní a tak znovu poodstoupím a nechám je oba dva vstřebat sílu okamžiku který se pro ně zajisté odehrává v jiném tempu, času i prostoru, než pro nás ostatní, které Eros a Ludus zatím nepolíbili. Vzduchem náhle proletí horoucím citem kypící verše a já si uvědomím, jak po něčem takovém také toužím. Vidím co se pomalu rodí mezi Melite a Raffaellem, a jen pro jiný druh lásky, který k nim oběma chovám – Philii, lásku přátelskou- nemám důvod žárlit, ač sama sobě musím přiznat, že netoužím po ničem jiném, než oni snad budou jednoho dne mít, ale nežárlím na ně, to ani v nejmenším.... Po krátké šimravé vsuvce, do které se nenechám dvakrát pobízet, při které Melince Raffaela podržím za rameno, se za hlasitého smíchu dáváme na útěk do paláce. Po cestě se ještě obrátím na Niobe, s krátkou žádostí. „Prosím tě, vyzjistila bys mi od Artemis, zda mohu počítat s knihovnicí i celou knihovnou?“ Ta otázka mi veplula na mysl, když dámy zmínily úkoly a ačkoliv vím, že na Artemis je vždy spolehnutí, nedá mi to, abych se neujistila. Její, stejně jako Primina pomoc, bude důležitá pro hladký běh zábav. „Ona už bude určitě vědět,“ naznačím jí tajemně, než dodám. „My budeme na tržišti, když budeš chtít, možná nás doženeš ještě, než vypukne ta pravá divočina,“ Konečně se ze zahrad dostáváme do paláce a já se všem krátce omluvím a zmizím se do svých komnat převléci. Po vstupu do předkomnaty svojí ložnice, se jako první osvěžím v umyvadle s heřmánkovou a růžovou vodou, opláchnu si obličej, ruce i šíji a služebnou která mi podává kousek plátna na osušení, požádám o jedny ze svých novějších, jednoduchých šatů na denní nošení. Vzhledem k tomu vedru k zalknutí, panujícímu venku, si vyberu ty krátké, se sukní na krátko sestřiženou do půlky lýtek, bez rukávů, ušité z lehoučkého hedvábí, které je stejně světlé jako moje vlasy, jen dozdobené na boku výšivkou zlatou nití. Požádám služebnou, o to, aby mi upravila účes pomuchlaný divokostmi v zahradách, zatímco si sama ozdobím šíji zlatým, dlouhým náhrdelníkem s několika tence a jemně tepanými medailony, a náušnicemi, které jsou k náhrdelníku do setu. Dostala jsem je k loňským narozeninám od tatínka, a nosím je ráda. Po té co mi je služebná zapne, požádám jí, aby mi přivedla čtyři gardisty, jako doprovod do města. Na nohy nízké botky bez plné špičky, protože proč se taky ničit v tomhle vedru s pevnými botami? A pak už jen rozetřít trošku vonného oleje po zápěstích a chopit se měšce s pěnězi, a když muži z otcovy Gardy, kteří patří k mojí osobní stráži přijdou, pozdravím se s nimi a můžu vyrazit.
Ke bráně dorazím jako jedna z posledních z naší skupinky a v mojí tváři to vyvolá provinilý úsměv. „Omlouvám se, za to čekání,….“Stále nám tu chybí Niobe, ale krátkým pohledem přelétnu zbytek naší skupinky, než sesoudím: „Nebudeme se tu na přímém slunci dál zdržovat, pojďme! Však ona nás Niobe kdyžtak dostihne ve městě,“ načež pokynu gardistům, kteří se rozdělí na dvojice, a jedna z nich se uklidí pár kroků před nás, zatímco druhá dvojice, několik kroků za nás. „Nuže, můžeme?“ Jen se s jiskřičkami v očích obrátím na Luc, které žertovně nabídnu svoje rámě, zatímco předpokládám, že Raffael si povede Melinku, a pak pokývnu gardistům, a vydáme se ven z palácových pozemků, k bráně, u které na nás čekají dva připravené kočáry, které nás dopraví až k trhům. Cestou na trhy si budeme v kočárech povídat, a nevím jak ostatní, ale až nás s Luc dopraví na trhy, dám kočím každému po nějaké drobné minci, aby si na mně mohli dát něco dobrého k pití a odklidit se s tím někam do stínu, zatímco na nás počkají. Pak se postavím mezi Julii a Lucrezii, a každou z nich chytím za ruku, s prostým zájmem zatáhnout nás k nejbližšímu stánku na kraji tržního náměstí, kde prodávají medovinu, víno, pivo a mošt. Žízeň je mrcha ale na nás si nepřijde. S doprovodem Gardistů, se pak vydáme k občerstvení a do nákupního reje.
| ||
| |||
 | Než přiletí Valkýry Já sira Iskalla chápu. Vážně ano. Jsou důležitější věci na této zemi, než ego lordů, Hra a krásné líce vznešených dam (i těch nevznešených, když už jsme u toho). Ale přístup dobrého sira je...řekněme poněkud problematický. Už jen, že nevidí problémy spojené se spojením Valiant-Visenya. Jistě, pohrdat Hrou je úplně v pořádku, sám jsem na tom stejně, ale Hru ignorovat? To by nemuselo dopadnout dobře. Začínám si uvědomovat, že tohle místo je pro Hraničáře mnohem nebezpečnější než Hranice. Byla by pro Království škoda, kdyby přišlo o takového muže, takže pokud budu moci, budu nad ním držet ochranou ruku. V politickém smyslu, aby k dalším takovým rozmýškám nedošlo. Ne, že by mne tato konkrétní situace trápila. Skutečně bylo štěstím, že se Hraničář dotkl "jen" sira Vallianta. Strýc je rozumný člověk a i když už se sirem Iskallem asi nebudou nejlepší kámoši, čímž mi oba pokazili zatraceně dobrý plán mimochodem, tak není zase tak malicherný, aby držel vůči siru Iskallovi zášť. S mým společníkem dorazíme na Letohradský trh. Dám si ruce za hlavu v ležérním gestu a přejedu pohledem nejbližší stánky. "Možná bych mohl koupit něco malého otci, snad by jej to potěšilo." Zauvažuji nahlas a pak mne něco napadne. "Sire Iskalle, víte co jsou to dřeváky?" Zeptám se jej a v hlavě se mi rodí plán zjistit, zda v Letohradě prodávají tuto taneční obuv a kdyby ano, tak jeden pár koupit sobě a jeden pár otci a při té příležitosti si sehnat něco k pití. | ||
| |||
 | Křišťálový palác Lví brána -> Křišťálový palác Den před turnajem, odpoledne, jasno Gloria a Hugh Stantonovi, Tercius, Claudius Echeron Vaeron Ondoryon Lehkou úklonou pozdravím každého z představených a teprve pak pohledem spočinu zpět na Galahadovi. "Pak je tedy domluveno. Vy vybíráte místo, já platím. Luke, tady zatím není, mel by přiletět zítra, tedy pokud ho rozkazy mého bratra nezvedou jinam. My oba jsme jen věrní služebníci krále a říše, na což jsme patřičně hrdí. Mimochodem chtěl jsem mluvit s vaší sestrou Primou, ale okolnosti a jistý můj dobrý přítel ji zavalili povinnostmi. Jistě ji ode mne pozdravte, pokud ji uvidíte." Dokončím větu a přidám ještě něco. "Pokud se už před turnajem neuvidíme, tak vám přeji hodně štěstí." Pohledem minu mladíka, kterého mi představili jako Hugha Stautona. Nevýrazný mladík s výrazným jménem. Trochu přemýšlím, jestli neznám někoho z jeho rodiny, protože jej neznám určitě. Pohledem se zastavím na Echeronovi. Tom se zbrojí na mezku. Měl by mít panoše, který by se staral o mezka i o zbroj. Možná mu po turnaji nějakého seženu. "I mi je ctí, sere " odpovím na jeho pozdrav. "Myslím že i vás uvidíme na turnaji." Bylo to spíše konstatování než otázka. "Doufám, že se vás nedotknu, ale doufám že budete louskat rytíře, jako Veverka oříšky. Rázně a obratně. Vždy mne těší bojovat s muži, kteří svému řemeslu rozumí." Přidám ještě a přesunu pohled na mladou dámu. "Ovšem budu že budu bojovat v turnaji má paní. Ještě si toho zdaleka nepamatuji tolik, abych musel sedět na tribuně a naříkat, že za mých časů byly ženy krásnější a rytíři obratnější. No a pokud bude mým osudem vymáchat si zadek v bahně, pak doufám že si neutrhnu ostudu a že to bude po souboji, o kterém se bude vyprávět alespoň sto let." | ||
| |||
 | Flákač Letohrad, Tržní náměstí Jeden by si možno v ošuntelom cestovnom odeve mohol pripadať vedľa vyparádenej Ondoryonskej princeznej nepatrične. Či dokonca nenápadne. Nie však ja. Pohľady ktoré sa za nami otáčajú ignorujem, tak ako vždy som však alespoň čiastočne rád, že nás ľudia rozoznávajú. Znamená to totiž, že sa pracú z cesty i bez nutnosti ťahať sebou nejaký ozbrojený doprovod a nebránia tak svižnému tempu ktoré nasadila Rhaella. "Rodina nadovšetko." odpoviem pobavene keď vidím, že sa tvárou otočila ku mne, úsmev ktorý u toho mám je však všetko len nie milý. Znovu však v duchu ocením priamosť s akou si to razí skrz námestie, bez ohľadu na ľudí čo niekedy musia z cesty uhýbať temer na poslednú chvíľu. "Letohrad bol prvé miesto čo som navštívil, keď som sa vrátil z ciest." začnem odpoveď okľukou, netradične vzhľadom na moju povahu. Sám musím premýšľať ako je to už dlho, čo som uličky tohto mesta prechádzal. "Odvtedy som tu nebol. Turnaj sa zdal ako dobrá zámienka vrátiť sa. Vidieť zmeny ktoré sa udiali. A samozrejme..." popoženiem trochu koňa aby som sa dostal kúsok pred ňu a videl jej tak do tváre. "...dokonca i mňa zaujíma koho si dedička Indiru vyberie. A ešte viac koho naopak odmietne, ak mi rozumieš." znovu jej venujem úsmev, než náhle stočím pohľad vpred. "Náš cieľ, predpokladám." skonštatujem keď mi oči padnú na svetlú stavbu, čím taktiež utnem načatú tému. Ostatne, sú veci ktoré nie je múdre preberať uprostred rušnej ulice. Koňa nasmerujem priamo k vchodu, očakávajúc že nebude trvať dlho než vybehne niekto aby sa o urodzenú návštevu postaral. Zoskakujem ako prvý a ak to Rhaella prijme podám jej ruku aby sa jej zosadalo lepšie. "Stôl." kývnem na kohokoľvek kto vypadá že je nejak asociovaný s daným podnikom, i keby v skutočnosti nebol. "A víno. A kuchár nech vie, že pripravuje pohostenie pre princeznu Rhaellu a jej doprovod. Počul som naňho len chválu." | ||
| |||
ico7467.jpg){kind=icon} |
| ||
