Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
3180.jpg){kind=icon} |
Rozloučení doprovází střet slov, nikoliv mečů, o kterých je řeč. Nutí mne to k zamyšlení, kdo by zůstal stát, který z těch dvou by se už nezvedl? Hraničář uvyklý střetům s barbary a bestiemi nebo bojovník Černé legie bojující po boku prince Daemona? Když zachytím slova sira Valianta, mimoděk pozvednu koutky v zamyšleném úsměvu. Jsou mi důvěrně známá jako ozvěna starých vzpomínek na muže, kterého mi Valiant nyní tolik připomíná. | ||
„Ne, nemáš se bránit,“
| |||
 | Dohazovačka Křišťálový palác, Palácové zahrady Absolutně nic nemůže uniknout mému bezchybnému radaru. Zaznamená jak udivený pohled, který po mně střelí má sestra v moment, kdy Melite přímou čarou vyšlu do náruče Raffaella, tak i bratrovu ručku pátralku, jakýmsi nedopatřením zabloudivší na pozadí Viony. Hm. Též dobrý materiál, že…? Rošťácky se uchichtnu a směrem k Julii akorát ledabyle pokrčím rameny. „Nesmutni, sestřičko, i na tebe dojde, jen co kolem proběhne první alespoň trochu zajímavá partie. Slibuji.“ Aneb kdo si počká, ten se svého chrabrého rytíře dočká. A to i nevinná labuť jako ty, či Melinka, která si naštěstí onoho počinu zvaného kontrola kvality budoucí vévodkyně Indirské sirem Raffaelem, znalcem na slovo vzatým, nepovšimne a to je jedině dobře, protože jsem si plně vědoma, jaký má na mého bratra názor. V minulosti jsme vedly sto a jeden rozhovor na téma Raffael vs. ženy, a ačkoliv jsem ho pochopitelně vždy vykreslila v tom nejlepším světle, zůstaly v Melite určité střepy pochyb, jejichž ostré hrany i nadále systematicky obrušuji. Ono hravé jiskření, živočišnost a až hmatatelná přitažlivost mezi nimi mi však říká, že se miska vah i bez mých rad konečně a právě v tuto chvíli naklání správným směrem a ta skutečnost mne velmi těší. Otec by na mě mohl být tak na dvě až tři minuty hrdý. A to se počítá! Až se Raffael ožení, dopřeje mi špetku oddechu, anebo se na mě zaměří s novou vervou? Odpověď na tuto otázku není nikterak komplikovaná. Bohužel. Odlétnu zrakem od sladkého sousoší bratra a budoucí švagrové pro změnu k Vionce, která se věnuje Julii. I já mám na ni několik dotazů, co počkají, není spěch, však kdyby se stalo cokoliv podstatného, jistě by mi to již sdělil sám otec, i kdyby to znamenalo, že by si musel dát tu práci se zaúkolováním posla. Navíc jsem přesvědčena, že se Julia rozpovídá a svěří mi i to, co nechci, po první ochutnávce medoviny na zdejších trzích, kam ji a nás všechny zrovna laká Via. Kvůli ošatkám. Aha. Pobaveně se uchichtnu. Kdopak je tu za dohazovačku teď? Celkem by mne zajímalo, kolik z párů že ten chleba skutečně upeče, jak důležitou roli v úkolu má a zda opravdu budou mít ty ošatky nějaké využití, když už jsou tedy stěžejním důvodem pro návštěvu trhů. Protože nic jiného nás tam nezajímá, bez obav, tatínku… Uculím se, ale to už můj zájem získá opět Meli, jíž se zcela nečekaně podaří vykroutit z náruče snoubence, čehož využije, aby nás požádala o pomoc. Na něj? V očích mi dravě bleskne. „Tvé přání je mi rozkazem!“ Vše další je již dílem okamžiku. Než stačí bratříček zpracovat náš záměr, slítneme se na něj jako vosy na bonbon, ta zleva, ta zprava, ta zezadu, ta zepředu a než se rozkouká, už leží na zemi a jeho rozdivočelá snoubenka na něm sedí obkročmo a trestá ho za předchozí přímočarost. Nutno podotknout, že se Indirským divoženkám moc nebrání, ba spíše naopak. Osobně nechávám odvetu spíš v rukách Melinky a Raffaela jen přidržuji, bohužel má však nepopiratelně větší sílu a tak má snaha rozhodně nemá stoprocentní úspěšnost. I tak bych ale asi tvrzením, že je tato menší bitva jistým vítězstvím pro oba, pravděpodobně nic neprohádala. Ani s vybídnutím k odchodu vůbec neotálím, svižně se zvednu, v rychlosti mrknu na sestřičku a pošlu jí vzduchem srdečný polibek na rozloučenou, načež se rozeběhnu za svými přítelkyněmi. Je čas vyslyšet volání trhů, byť s kratičkou zastávkou v paláci, kde se převlékneme do suchých šatů, upravíme si účesy a… Inu ano, bylo by asi vhodné se už konečně obout. | ||
| |||
 | Hrátky v zahradách Křišťálový palác, Palácové zahrady „Co….? Ne! Počkej!“ Polekám se, když mne Lucrezia náhle uchopí za paži a pokusím se jí ihned vysmeknout, žel, jelikož má o mnoho větší sílu než já, tak neuspěji a s nešťastným povzdechem obezřetně pohlédnu směrem k zahradnímu altánku po příchozí návštěvě, kde spatřím tmavovlasou dívku v krásných, světle modrých šatech, jenž je mi velice povědomá, avšak vlivem napětí, prostupujícím mým tělem, ji nedovedu rychle a ani správně začlenit. Zvědavě se tedy zaměřím i na její doprovod, načež prudce zamrkám a vydechnu v čirém údivu. Raffael….. Ach, ne. Ne…. Takto jsem si naše první setkání po letech opravdu nepředstavovala. Jsem naprosto nepřipravena, šaty mám mokré a skoro průsvitné, z obvykle bohatých, zlatých loken se staly dlouhé, urousané nitky a líčka se mi od samého studu opětovně zbarvila do růžova. Celá zardělá tedy víceméně odevzdaně doklopýtám se svými přítelkyněmi k altánku, kde se již Luc začne vítat se svými sourozenci. Radostně obejme mladší sestru, poté i staršího bratra, laškovně jej poplácá a spiklenecky na mne mrkne. Překvapeně pozvednu obočí, skousnu si spodní ret a v koutcích mi i přes nehynoucí rozpaky jemně zacuká. Zhluboka se nadechnu a poté pohlédnu zpříma na svého snoubence. Na kratičký okamžik se naše oči střetnou a já si uvědomím sílu tohoto okamžiku. Snad a jedině proto nevydržím jeho pohledu čelit dlouho a raději opět plaše sklopím oči, přičemž zlehka nakloním hlavu na stranu a vodopád mých světlých vlasů se mi přelije přes rameno.
Seznamování se nadále nese v přátelském duchu a když spočine pozornost na mně, nejistě se obrátím k lady Julii a nesmělý, zato upřímný úsměv, prozáří mou tvář, když se navzájem pozdravíme. Ten samý úsměv, jenž jako vítr odvane a nahradí jej úzkost, když mne Luc představí svému bratrovi jako jeho snoubenku. V ten okamžik přimhouřím oči a ztěžka polknu, však není mi přáno vyslovit byť jediného slova, neboť mne má přítelkyně znenadání zcela nepřipravenou postrčí blíže k Raffaelovi a než se stačím vzchopit, s tichým výkřikem mu jako holubička přistanu přímo v náruči, s dlaněmi opřenými o jeho širokou hruď. „J-já…..“ Zadrhnu se a snažím se co nejrychleji vykroutit, avšak marně. Jeho ruce na mých bocích mne nebezpečně hřejí, skoro až pálí na kůži a to i přes látku mých šatů. Krev v žilách mi vře. S veškerým úsilím pozvednu svůj pohled k jeho mužné tváři a s úporně skrývaným zájmem se ponořím do jeho očí, abych seznala, že nejsou jako křišťálová studánka, ne, jsou krásnější, vlídné a přesto tajuplné a modré jako hlubiny oceánu. Srdce mi současně zatřepotá jako malé ptáčátko lapené v síti a na okamžik zcela přestanu vnímat okolní svět. Jedna má část mi napovídá, že bych se měla schovat či uprchnout, avšak ta druhá touží zůstat, čelit tomuto pohledu déle a odkrýt jeho úmysly a všechna tajemství. Vnímám onen sametový hlas, jenž mi recituje verše, a jako lesní víla líbezné flétně mu okouzleně naslouchám. Líce mi žhnou vzrušením, a jakmile jeho ruka sklouzne níž, k mým hýždím, panenky zelenkavých očí se mi rozšíří. Netuším, co si myslet. Jsem jednoduše v rozpacích z jeho chování, slov, pohledů a důvěrných, skoro až vlastnických doteků, avšak s přihlédnutím k tomu, co se o něm povídá, není právě to vše důvodem, proč bych měla o jeho upřímnosti pochybovat…? „Sire Raffaeli….“ Povede se mi nakonec vyprostit z jeho náruče a dlaní ho zlehka plácnout na hrudi za nestoudnost. „Ruce pryč….“ Špitnu ostýchavě, přestože všímavému pozorovateli by jistě neuniklo ono nečekané jiskření v mých očích a poodstoupím o několik krůčků, abych s prosbou vyhledala své přítelkyně. „Dámy? Pomůžete mi…..?“ Optám se s mírným úsměvem a přitom hravě nakrčím nosík. „Teď. Na něj!“ A že se jistojistě nenechají pobízet dvakrát, společně obklopíme Raffaela ze všech stran a než se naději, jsme všichni na zemi. Rozradostněná, s ohníčky v očích sedím obkročmo na svém snoubenci, abych mu zabránila vstát, rozpustile se chichotám, lechtám ho na břiše a tu a tam mu věnuji jako pírko lehounkou pusinku na čelíčko, na líc, do tmavých vlasů, zatímco ho mé přítelkyně buď drží, anebo trýzní podobnými způsoby jako já sama. Až po notné chvilce, kdy uznám, že byl za svou nestoudnost dostatečně potrestán, vyskočím na nohy, a kvapně chytím za ruku Vionku. „Luc! Niobe! Rychle!“ Zavelím a s rozpustilým smíchem se všechny rozeběhneme pryč, využívajíc Raffaelova překvapení. Teprve z dostatečné vzdálenosti se letmo ohlédnu k zahradnímu altánku a přes rameno zvolám jak k Raffaelovi, tak k lady Julii. „Na viděnou u Jižní palácové brány! A příliš nemeškejte!“ | ||
| |||
 | Dračí VojevůdceLví brána, ulice Letohradu, Křišťálový palác Reaguji jen úsměvem chápavým, a lehkými tóny své loutny, jež nenuceně podbarvují slova půvabné blondýnky. O korespondenci s Melité, o jejím strýci Velmistru Řádu stříbrných sokolů. O únavě jejího bratra, který opravdu společenské vychování zřejmě někde zapomněl. Jen tu a tam laskavě kývnu, a nijak to dále nerozmazávám, proč taky? Její bratr mne nijak zvlášť nezajímá. Proplétáme se pestrými hlučnými ulicemi města Letohradu, který sám o sobě je rozptýlením a inspirací. Lady Glorie je okouzlující společnicí, dokonce pronese vzletně pár veršů, které citlivě podbarvím hudbou. V její společnosti je mi více než dobře. Myslím, že ona to cítí podobně. Ó, úchvatné, vidím že se též věnujete veršotepectví, Má Stříbrná paní! Řeknu s obdivem a úžasem, jakmile její přednes skončí. Velmi krásné. Záměrně nejsem konkrétní, zda chválím verše, přednes či samu její vášeň pro umění, či vše dohromady. Osobně nerad srovnávám verše, neb poezie není sport či boj. Umění je vášeň, a v každém rozechvívá struny niterné něco jiného.
Přichází k nám jeden z královského rodu, Princ Vaeron, jak záhy odhalí Majordomus. Ten muž vyzařuje přirozenou autoritu jako málokdo. Otipnu si ho v okamžiku, dost jsem toho o něm slyšel, k tomu přidám své první dojmy. Tento Ondoryon si na nějaké kudrlinky nepotrpí, avšak respekt vyžaduje. Konečně, má na něj svrchované právo. Osobně si velice vážím mužů, kteří brání Říši, aby jiní, mezi nimi i já, si mohli užívat příjemností života v bezpečí Království dosytosti. Za svou úctu k těmto ochráncům se nestydím, tedy celá má bytost ji přirozeně vyzařuje. Sir Galahad je vyzván, aby nás představil. Samozřejmě to zmotá, což už mne nyní nijak nepřekvapí, tedy nehnu ani brvou, natož abych se nějak ohradil. Dva pomazané rytíře Sirem neoznačí, zatímco mého gardistu ano. U mne to záhy napraví, avšak Sir Hugh i pak vyjde naprázdno. Když padne moje jméno, po vojensku pozdravím legendárního vojevůdce, s pěstí na hrudi a hlubší úklonou. Výsosti, Princi Vaerone, Můj Dračí pane, je mi ctí Vás poznat! Mluvím zcela upřímně, protože právě tak to cítím. Už chci podotknout, že i já mířím na turnaj, avšak svá slova spolknu. Ostřílený válečník jistě vidí mou plnou rytířskou zbroj na blízkém mezku, včetně štítu se zlatou veverkou. Co bylo třeba říci jsem již řekl, takže v tichosti vyčkám, zda mne Dračí Princ Vaeron osloví, či nikoliv. Jistě budu potěšen, pokud mé jméno a tvář nějaký čas podrží paměti, avšak nedělám si iluze při své inteligenci, že bych byl pro něho nějak zvlášť důležitý. | ||
| |||
 | Přetvářky a jiné vytáčkyLetohradské přístaviště
Naprosto se mi nelíbilo, jak se vše otočilo vůči mě. Sir Iskall si ze mne zprvu tropí pobavené žerty a když mu k tomu něco řeknu, tváří se, jako bych plival jeho rodu na erb. Tenhle člověk je naprosto nekonzistentní. Chvíli je takový a hned pak zase naprosto jiný. Stejně jako dřív, když byl škrobený a pak zase familiérní. Na něj si musím dát opravdu velký pozor, pomyslím si během jeho reakce, která byla naprosto mimo mísu. Mluví o tasení zbraně, na kterou jsem nesáhl, ba ani nepomyslel. Jde vidět, že je to ještě zelenáč, který se vyzná jen na hranicích. Jakmile se dostane do města, je zmaten jak lesní včela. Zas a znovu..., pronesu poučně poté, co sir Iskall domluví a pokračuji, ..jsou Vaše předpoklady naprosto liché. Nyní už nemluvím chladně, neboť je to zcela zbytečné. Tento muž zná jen jednu věc a já mu ji nedopřeju. Ne tady a ne teď. O zbrani, navíc tasené, tu vedete řeči jen vy... já vám dal jen přátelskou radu, prohlásím a nyní se dokonce i upřímně usměji. Krom toho, jde vidět, že mne neznáte... protože kdyby ano, tak víte, že zbraň tasím jen v případě, že chci toho druhého zabít, dodám pevným hlasem a s tím úsměvem se přesunu k Dorionovi, se kterým se přátelsky rozloučím. Sir Iskall mne již dále nedokáže rozhodit, neb nyní vím, co je zač a že postrádá i onu elementární slušnost, nenarážet, v přítomnosti urozených dam z vysokých rodů, na takové věci. Zvlášť když mohou být pochopeny špatně. Neberte mne špatně, sám rád přebývám v přítomnosti vojáků a nízkých lidí. Takové chování patří mezi ně, ne mezi šlechtu. Čím dřív tohle pochopí, tím lépe pro něj. Já jej etiketě doučovat nehodlám. Lady Visenya se s dvojicí rytířů rozloučí po svém a po mém boku je nechá za námi. Nebudu lhát, byl jsem naštván a znechucen, nicméně k nějakému výbuchu emocí jsem byl daleko. Za ty roky jsem se svůj vztek naučil ovládat opravdu mistrně. Ještě aby ne, když mnou burcuje skoro denně a já mu nesmím popustit uzdu. Protože kdyby ano, asi by to nebylo vůbec hezké a kdo ví, co by se mohlo stát. Visenya prohlásí, že její osud je v mých rukách, čímž si vyslouží můj upřímný, vřelý úsměv a rozplyne tím i mé chmury způsobené nezdvořilým rytířem ze severu. Následovala otázka, jak moc pospíchám, neboť můj krásný doprovod nepočítal s přímou cestou do paláce. Měla v úmyslu se po dlouhé plavbě trochu protáhnout. Věru, času mám dost a nespěchám nikam... A po nedávných událostech se nikam zvlášť nehrnu, pronesu s lehkým náznakem nevole v hlase, značícím jak moc pro mne byl tento incident nepříjemný. Takže to vypadá, že jsem jen Váš, má paní, dodám, nyní již vřelým hlasem, prostým negativních emocí, kráčejíc jasným směrem - ke stájím, kde mají na starost mého koně. Upřímně, jsem velice překvapen, že jste nepřiletěla na hřbetě Altaris... nicméně je to velice příjemné překvapení, pronesu konverzačním tónem, dělajíc tlustou čáru za tím, co se stalo před chvílí. | ||
| |||
 | Když myslí... Letohradské přístaviště Valiantův přístup se rázem změnil a já se zcela kamennou tváří čekal až skončí. Nehodlal jsem se do toho nějak více zaplétat. Z mého pohledu jde o absolutní kravinu, protože jsem neřekl nic špatného. Pokud je za tím něco špatného, tak já o tom nevím a je mi to upřímně jedno. "Sire Valiante. Tam odkud pocházím popřát muži hezké chvíle s ženou se nebere jako něco, za co by se měl tasit meč. Pokud Vy tady na západě to tak máte, tak mě to mrzí. Pokud ho chcete tasit, tak taste a nemluvte takto planě. Ovšem já zde nejsem, abych se bil s příslušníky království. Na to máme na Hranici dost jiných." Odpovídám klidně a na tváři mi pohrává úsměv. Vím, že Valiant je pravděpodobně na hraně nějakého výbuchu, ale je mi to fuk. Klidně s ním poměřím meč. Ovšem nemyslím, že by to chtěl udělat před lady Visenyou a uprostřed přístavu v Letohradu. "Lady Visenyo. Děkujeme a bylo mi potěšením Vás poznat." Pokloním se lady Visenye a jelikož předpokládám, že Valiant se odebere za ní, tak počkám, až se dostatečně vzdálí a budeme si moci povídat pouze s Dorianem. "Sire Dorione. Hry na pozadí her jsou krásná věc, ale mě osobně absolutně nezajímají. Zatímco tady, tam a jinde se rádoby bojuje o co? O přízeň krále, více majetku, abych měl víc jak tamten, tak každodenní život tam..." Ukážu jasným směrem na severo-východ k Hranici. "...tam je to život a boj o všechno. Jídlo, zbraně, lidské životy a nic mezi tím. Tohle je pro mě absolutní blbost. Pokud dříve nebo nedávno měl Váš strýc něco s lady Visenyou, tak ať měl. Je to krásná žena a nemusíme kolem toho dělat takový povyk. A pokud bych urazil byť nevědomky kohokoliv ponesu si své následky. Můj meč je určený barbarům a démonům, ale pokud si někdo přeje ho ochutnat dopřeju mu ho." Potom už mám výraz zcela normální a klidný. "Jdeme to celé spláchnout. Myslím, že to bude nejrozumnější sire Dorione. Na politiku a podobné je vždycky času dost." S tím doprovodím Doriona jím naznačeným směrem. | ||
| |||
 | Ulicemi Letohradu Lví brána -> Křišťálový palác Naše skupina na cestě ke Křišťálovému paláci se nečekaně rozrostla, ale nijak si na to nestěžuji, společnost dalších šlechticů je vítaným rozptýlením. No minimálně sestra si má s kým povídat a s kým si zanotovat.
„Veliteli, dohlédněte prosím na naše koně a naše lidi.“ Pověřím velitele našich Sokolů, aby zařídil co je třeba při ustájení koní a ubytování našich rytířů, zatímco se odebereme do našich pokojů, kde jak nám bylo řečeno je již vše připraveno. Zavazadla dorazí později, co se dá dělat, nevadí, zatím si můžeme odpočinout v pohodlí našich komnat. | ||
| |||
| Draco dormiens nunquam titillandus Letohradské přístaviště Valiant Andaryon, Iskall Foll a Dorion Andaryon
Poupravím řemení držící meč a rovnou při té příležitosti i přitáhnu podbřišník obepínající břicho koně kousek za předními nohami, který je přeci jen trochu volnější než by měl být. Znám Morona až příliš dobře na to, abych věděla, že tohle zkrátka dělává, když v sobě zadržuje vzduch tak dlouho jak to jen jde. Ovšem jakkoliv působím zaujatá kontrolou vlastního vybavení i zvířete, po očku stejně sleduji muže, kteří ode mne nejsou zase tolik vzdálení, soukromí, které jsem jim poskytla, aby si mohli dořešit své záležitosti je pouze iluzí. Neposlouchám záměrně - nicméně nejsem ovce, abych neviděla a neslyšela a celým mým světem byl jen jediný trs trávy uprostřed louky. | ||
| |||
 | Křišťálový palác Lví brána -> Křišťálový palác Projíždím se svou malou skupinou ulicemi města a jen spokojeně přikyvuji hlavou. Je to tu čisté, vše opravené a lidu habaděj. Je vidět že rada se o město velice dobře stará, což je velice dobře. Nedělalo by to dobrotu, kdyby sídlo Indiryonů vypadalo jako polorozpadlá ruina. Pomalu se blížíme ke Křišťálovému paláci a já sem tam mávnu na někoho koho znám či prohodím pozdrav k nějakému tomu vojákovi či kapitánovi. Každopádně brzy se octneme před branami paláce, kde následuje ještě jedna rychlá prohlídka, a pak už jsme vpuštěni na nádvoří, kde okamžitě seskočím z koně, hned jak vidím majordoma. Pobaveně se zasměju a starého muže rychle obejmu. Přeci jen ho znám od svých dětských let a to už nějaký ten pátek je. "Takovouhle událost si přece nesmím nechat ujít. Navíc i já rád uvidím rodinu." majordomus okamžitě začne vyjmenovávat kdo z rodiny kde je. Bratr a sestra na zasedání rady a Viona kdovíkde. Asi někde se svými dvorními dámami. Koho hledat jako prvního. "Myslíte majordome že by mě ze zasedání rady vyhodili?" Zeptám se pobaveně majordoma, který mezitím uvítal i zbytek naší malé skupiny. Než ten však stihne odpovědět, tak se k nám přiblíží muž s erbem draka. Princ Vaeron Ondoryon. Zajímavé, takže i on je zde. No a jestli je tu Vaeron, tak tu určitě budou i další Ondoryoni. Okamžitě vyseknu úklonu, která muži jeho postavení náleží a počkám než dá pokyn k tomu abychom se narovnali nebo mohli začít mluvit. Netrvá to dlouho. "Princi Vaerone, co bych to byl za člověka kdybych se nezúčastnil turnaje který se koná na počest sestřenky Viony!" Pronesu pobaveně, jo tak střetnout by se chtěl. Inu proč by ne! "Dají-li bohové, tak se v turnaji třeba i střetneme a zlomíme jak říkáte pár dřevců." Následně se otočím na zbytek skupiny a začnu představovat. "Nuže princi Vaerone, dovolte mi představit Vám lady Glorii Stanton, jejího bratra Hugha Stantona a baroneta Claudia Echerona. Za nimi pak můžeme sledovat přítele a ochránce sira Echerona, sira Ajaxe a vedle něj pak ochránce sourozenců Stantonů, Sokolí stráž se sirem Geoffreym který je jejich velitelem." S každým jménem ukazuji na jinou postavu a jen doufám že jsou všechna jména správně. Princ Vaeron pak vysloví svou žádost ve které je znát onen tichý rozkaz. "Ale ovšem, znám tady ve městě jednu klidnou hospůdku, kde budeme moci v klidu a míru hovořit celé hodiny. A vezměte syna sebou, určitě má také mnoho příběhů o které se rád podělí. Pokud je ovšem přítomen na těchto slavnostech." Pobaveně pokrčím rameny. Už se těším na studené pivo v mé milované hospůdce U Griffina. Tak a teď jak se co nejlépe z této situace vykroutit abych mohl jít pozdravit rodinu... hmm... no ještě chviličku to počká. S tichým díky poděkuji několika sluhům, kteří přišli pro mé věci a podkoním, kteří přišli ustájit mé dva hřebce. Sám odstoupím kousek stranou, aby měl princ Vaeron výhled na celou šlechtickou skupinu a s pobaveným úsměvem čekám co se bude a nebude dít. | ||
| |||
 | Důležité záležitosti Křišťálový palác, Indirův salónek Chápavě pokyvuji hlavou. „To máš pravdu,“ přitakám svému bratrovi. Vévoda skutečně nespěchá a nic jiného od něj vlastně ani neočekávám. Jen tentokrát nelze pochybovat, že přeci jen dorazí včas. Inu, včas… Ne až příliš pozdě. Krom toho očividného pro něj bude jistě lákadlem i přítomnost prince Vaerona, jeho přítele. | ||