Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
The Realm: The Young Lioness of Indir
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Domestikovaný Valliant? Trocha chladu na závěr! Přeskakuji pohledem mez strýcem a sirem Iskallem jako puberťák v hledišti při utkání v ženském tenise. Takhle, ne, že bych si myslel, že strýc je člověk, který se kvůli malichernosti pustí do sporu, ale zase jsem ho neviděl 20 let, takže co já můžu vědet, jak se změnil? Dávám tedy pozor a jsem připravený zasáhnout vší svojí autoritou, abych zabránil sporu. Valliant však dá jen siru Iskallovi nevyžádanou radu ohledně přístupu, pak se se mnou srdečně rozloučí a s lady Visenyií se připraví k odchodu. "Jakmile doprovodím lady Ondoryon do paláce, tak si tě najdu." Oznámí mi strýc vlídně a já se na něj zazubím, protože pokud se tak stane, vyprázdníme spolu asi pěkných pár korbelů. "Budu někde mezi palácem a trhy. Prostě jen najdi místo, kde budou jak dámy, tak dobré pití a zábava a tam najdeš i mě, strýčku. Následuj zvuk dřeváků." Odpovím s rošťáckým zablýsknutím v oku. Kde je rytíř andarský, tam musí být buď dámy, pití, nebo dřeváky, neb tyto tři věci jsou mezi andarskýmy gantlemany nejvíce ceněné, z čehož největší vášeň má náš lid samozřejmě pro dřeváky. Proto rčení "následuj zvuk dřeváku" značí též i něco jako "následuj své srdce" nebo v tomto kontextu intuici. Jelikož já i strýc jsme z Andaru, tak si rozumíme. "Lady Ondoryon, bylo mi ctí se s vámi setkat, i když jen nakrátko. Přeji vám krásný zbytek dne." Rozloučím se pak vlídně i se strýčkovou společnicí, jak se sluší. Když se Valliant a Visenya vzdálí dostatečně daleko z doslechu, oslovím se širokým úsměvem sira Iskalla. "Vidíte, sire, já vám říkal, že něco takového u vás na Hranici neuvidíte." Řeknu dobromyslně, neboť se vsadím, že jej reakce mého strýce poněkud zmátla. Celou dobu pohoda a pak najednou chlad. To by zmátlo každého. "Prosím, neberte si slova mého strýce moc osobně, sire Iskalle. Ale takový je život mezi nejvyšší elitou Království. Hrají se zde hry na pozadí dalších her. Hry, do kterých bohužel nevidíte a tudíž se pak stávají chyby. Berte to jako cennou zkušenost. Štěstí, že jste se nedotkl někoho jiného, jako třeba lord Tiber, nebo někdo z královského rodu Ondoryonů." Pokusím se celou situaci pro sira Iskalla zlehčit. Holt, není hráč. Jak by mohl být, když brání naši civiliazci na Hranici? Jak by někdo jako on mohl vědět o aférce mezi Visenyií a mým strýcem a podle toho vhodně volit slova? Jak měl vědet, že je můj strýc nezkrotný živel, který reaguje popudlivě na každý náznak možné domestikace? Proto je mi také jeho společnost tak příjemná. Nemám rád hráče. A to i přes to, že též hraji. Na druhou stranu je lepší, když se sir Iskall dotkne někoho jako Valliant, kdo to hodí nejspíš hned za hlavu, než kdyby se dotkl třeba Malaeryse. Nebo jiného dračího lorda. "Nemá cenu se tím moc zaobírat, blízko jsou trhy. Nasajme atmosféru města a spláchněme dlouhou cestu pár hektolitry dobrého piva, či medoviny!" Pokrčím nad celou situací nakonec rameny a pozvu sira Iskalla na první rundu pití. Plán je jít nejdříve na trh, tam se trochu porozhlédnout, napít se a třeba nám padne do oka nějaká pěkná taverna...nebo dáma. To se nevylučuje. | ||
| |||
 | Křišťálový Palác Lví brána -> Křišťálový palác Den před turnajem, odpoledne, jasno Gloria a Hugh Stantonovi, Tercius, Claudius Echeron Vaeron Ondoryon V síni předků jsem se mohl cítit spokojený. Byl zde celý zástup podobných jako jsem já sám, mužů kteří sloužili věrně a neskončili život v pohodlné posteli. V jejím stínu musím přemýšlet, jestli jsem učinil dost aby mi tady jednou postavili sochu. tady nebo někde jinde. Čert vem sochu, čert vem lidskou paměť, stejně jsou to většinou kecy, které si každý vykládá jak potřebuje. Přijel jsem tady bojovat a budu bojovat do posledního dechu o to na čem jediném skutečně záleží. Budu bojovat o blaho vlastního rodu a o jeho budoucnost a k tomu potřebuji zdejšího vévodu, muže který mi může velmi pomoci nebo spálit všechny mé naděje. Zvednu oči a můj pohled se zastaví na obrovských sochách, které vévodí místnosti. Copak je podstatné koho představují. Ne není. Budou představovat co bude potřeba, tak jako vše na okolo. Nesnáším politiku, ty její jinotaje, úskoky, zrady, podvody, masky, zrůdnosti a jiné podobné věci. Každého dvořana je možné po roce popravit bez soudu a výčitek svědomí, on bude vědět za co. Znovu se podívám na ty mohutné a překrásné sochy. "Stojíte tady protože jste byli hrdinové bez bázně a hany, nebo proto že jste dovedli zabíjet, vraždit, pálit, plenit, krást a rabovat lépe než kdokoliv jiný?" Jak by bylo krásné dosáhnout toho co je potřeba pouhým požadavkem. Tohle ovšem bude bitva, zlá a tvrdá. Navíc začínám se špatnými kartami. Má nejcennější karta je zatím v králově ruce a ta druhá utekla, jako vždy když je jí potřeba. Jako vždy když se musí chovat jako vévoda a ne jako generál. Do prdele! Na jeho místě bych předl spokojeností jako kočka a soustavně odháněl ty myši, které by mi chtěly ukrást můj pohodlný polštář. Na čem ale záleží člověk pozná až když to nemá. Taky svatá pravda. Znovu přemýšlím nad každým tahem, nad každým pohybem a také nad tím, že mám na čele napsáno: Žením syna za vévodovu dceru. Konec konců bylo by hloupé dokonce i ode mne čekat, že jsem tady jediný s takovým úmyslem. Kurva, jak já nesnáším intriky a teď bych dal klidně půl království za to abych se jim trochu přiučil. Znovu se podívám na ty velké sochy uprostřed místnosti. Zase to nemůže být horší od bitvy, vždyť je to bitva jen vedená jinými prostředky. Vaerone jsi zkušený velitel, zvládneš vybojovat i tuhle bitvu. Bitvu kde o vítězi rozhoduje děvčátko ve věku mých dcer. Bože jak bych teď chtěl mít své dcery u sebe a Luka. Byli bychom jako dračí letka, děsiví, strašliví a neporazitelní. Znovu se podívám ty sochy. Copak taky jste na stáří zjistili, že toho hodně bylo jinak a pár věcí byste jste určitě změnili. Jedno je jisté hodnocením posranosti výchozí pozice se bitvy nevyhrávají a ty Vareone nemáš na výběr. Pokud neuspěješ tady zbývá jen jedna možnost a válka je ještě nevěrnější děvka než intriky. Nadechnu se zamířím pryč. Je to vlastně náhoda co mne přivede do atria paláce. No prvního pozitiva bylo dosaženo. Malaerys je teď problém mého bratra a doufám, že si to bratříček užije a že si to užije i Malaerys. Ti dva pro sebe byli stvořeni. Lehce odpovím úklonou majordomovi a zběžně pohledem sjedu skupinku mladých šlechticů. Můj pohled se zastaví na tváři, která mi přijde povědomá. Trochu zestárl, ale je to on. Vždycky trochu připomínal Luka, nebo spíše Luk jeho. Zamířím k nim rázným krokem a když k nim přijdu lehce se mu ukloním. "Sire Galahade," pozdravím ho a usměji se. "Doufám, že se zúčastníte turnaje. Možnost zlomit s vámi kopí by byla pocta pro mé staré kosti." Bojovat s ním by byla skutečná zábava. Rukou naznačím dívence z jeho společnosti, že se může narovnat. "Budete tak laskav a představíte mi vaši společnost." Neznám je, opravdu ne, asi jako devět desetin lidí, které by princ znát měl. "A doufám, že si na pak na mne najdete trochu času. Luke, můj syn, by se mnou týden nemluvil, pokud bych se vás nevyptal na vaše poslední dobrodružství. Slibuji že platím." | ||
| |||
ico7467.jpg){kind=icon} |
| ||
Pestré plátené striešky stánkov poskytujú očiam úľavu od bezchybnej belosti lesklého mramoru a kupcom úľavu od slnečného jasu. Niekoľko obchodníkov si rozložilo tovar i v tieni mohutného stĺporadia.
| |||
 | Křišťálový palác Lví brána -> Křišťálový palác Společenstvo šlechticů u brány se konečně, po krátkém seznámení a pokecu, dá do pohybu a vyrazí skrz Lví bránu po hlavní třídě, nejrušnější ulici celého Letohradu, jež se táhne od severozápadně položené Lví brány až k Mořské bráně a Letohradskému přístavišti. Téměř v půlce pak protíná klíčové centrum celého města, Tržní náměstí, kam většina humbuku směřuje. Hlavní třída je skutečnou tepnou města a unáší vás jako mořská vlna až k druhému rozcestí, kde se od hlavní třídy odděluje Mramorová třída vedoucí k palácové čtvrti, místu, kde sídlí velvyslanci, důležití úředníci a další zbohatlíci, no a samozřejmě také k místu, kde na malém pahorku stojí Křišťálový palác, jedna z nezpochybnitelných dominant celého města. Již od brány jste viděli jeho vysoké bílé věže a nyní, když se k němu blížíte, vidíte jak úchvatný a skvostný vlastně je. | ||
| |||
 |
Melite, Lucrezia, Niobe, Julia a Raffael „Kam si myslíš, že nám utečeš?“ Přidávám se škádlivě na Lucreziinu stranu, po té co pošlu služebnictvo pro další občerstvení a když stanu zpět u břehu, cáknu dlaní směrem po Melince. Žádné takové, jednou je to soutěžní disciplína, ve které se pánové mají ukázat, a jedna z prvních šancí si je prohlédnout, měli by mít všichni stejnou možnost takříkajíc zazářit. I přes postavy blížící se k nám zahradami, nabírám další vodu do dlaní a škádlivě ji posílám vysoko do vzduchu, Melinčiným směrem. Však není z cukru, troška vody v tomhle vedru jen prospěje. Když se pak Luc chopí iniciativy, jen nabídnu ruku Niobe, a tou druhou pevně stisknu chladivou dlaň Lucrezie, než společně vykročíme k jejím příbuzným. Původně jsem sourozencům Tiberovým chtěla dát možnost se přivítat, ale když vidím, jak rázně toto uvítání Lucrezie pojala, s úsměvem vstupujícím do tváře, vykročím k oprašovanému. „Ty indirské prašné cesty…“ odtuším se smíchem. Jenže to není prach, na čem by mi záleželo, a smíchem zářící oči, i ďolíčky ve tvářích prokvétajících smíchem mne záhy prozradí. „Raffaeli,“ kývnu mladíkovi na pozdrav a na krůček od dědice Tiberů ustoupím, načež mu věnuji kratičké purkle, a dám mu chvíli na to, se přivítat se svou snoubenkou, kterou mu Luc tak příhodně nahrála do náruče. Jsem ráda, že on i Julie dorazili právě v čas, abychom je s mými dívkami mohly zasvětit do tajů příprav, proto obrátím svou pozornost na Julii. „Lady Julie, vítej mezi nás,“ pozdravím se v mezičase se třetí z Tiberovských sourozenců. „Jaká byla cesta, vše v pořádku?“ Krátce ji přelétnu pohledem, který zavadí i o rudolící Melite, a tak mne napadne, že bych možná měla odvést pozornost od svojí, momentálně se v rumělci tonoucí, kamarádky. „Jistě máte po cestě žízeň, už jsem poslala služebnictvo pro občerstvení, když jsem vás viděla přicházet, to vám přijde k duhu,“ rozmluvím se, odstupujíc od mladých Tiberů o dalších pár krůčků stranou, poukazujíc na altánek. „Jste po cestě hodně unavení? Nebo vás budeme moci potěšit krásami Letohradu?“ Navrhnu nevinně, zatímco Raffaela slabě popostrčím Melinčiným směrem, doufajíc, že mu padne do náruče, než pokračuji v povídání, jako by se nechumelilo. „Máme s dámami ještě pár drobností na práci, a myslím si, že vaše pomoc s přípravami na některé disciplíny turnaje bude velmi vítaná, pokud se na to cítíte…“ nadhodím nevinně pozvání, na další z našich pověstných neplech. Dost bylo zabíjení času v zahradách! Pak jen slabě kývnu na Julii a krátce na ní mrknu jedním okem… Zajisté o našich nepřístojnostech již mnohé slyšela, ale doposud z nich jako nejmladší byla vynechána. To se dnes změní! „Co víte o pečení chleba? Prý je to disciplína, která umí dobře stmelit mladé páry,“ tvářím se, jakože nevím, na co narážím, ale je mi dopředu jasné, s kým na tuto disciplínu Melinku spárujeme. „A já jsem se teprve nedávno dozvěděla, že je k ní vedle mouky, vody, kvasnic a vajec potřeba i ošatky, ve které by chleba vykynul. A ošatek v Křišťálovém Paláci zrovna moc nemám. Nevím jak vám, ale zní mi to, jakože nutně musíme, na nákupy!“ Vhodím ten návrh do pléna, a pokud s ním ostatní budou souhlasit, požádám je, aby se dostavili k jižní palácové bráně, až se občerství, převlečou a vyžádají si doprovod. Já sama se nejspíš budu muset dotázat Primy, zda si mohu v doprovodu několika gardistů zajít na tržiště. | ||
| |||
 | ZlotřilostiLetohradské přístaviště To si nedokážu představit, odtuším s lehkým úsměvem poté, co lady Visenya prohlásí, že musí mít bystré oko, neboť ze sedla její dračice se vše zdá tak malé. Bohudík mé místo je zde - nohama pevně na zemi, dodám a uchechtnu se s jistou úlevou v hlase. Na světe není výzva, před kterou bych ve strachu couvl, avšak draci mne vždy trochu znervózňovali. Tím tuplem kdybych měl ještě nějakému vylézt na hřbet a nechat se odnést do oblak. Vzápětí jsme dorazili nazpět k Dorionovi a jeho společníku siru Iskallovi. Oběma jsem se omluvil, že jsem je beze slova opustil ve chvíli, když se dohadovali jak staří manželé, jak to udělají se svou bagáží. Dorion to však smazal a prohlásil, že omluvu přijímá, když už jsem k nim přivedl tak vzácnou návštěvu. Při pohledu na svého synovce jsem se pousmál, avšak můj úsměv poněkud ochabl, neboť sir Iskall se k tomu nijak nevyjádřil. Následovalo trochu formálnější představení, na jaké si většinou nepotrpím. Však v přítomnosti této urozené dámy jsem si dal záležet a překousl to. Obě strany si vyměnili zdvořilosti, dokonce i sir Iskall přispěl svým strohým příspěvkem. Zdálo se, že Visenya docílila toho, čeho chtěla, a sice pouhého pozdravu a poodstoupila pár kroků, do pozadí. Nejspíše, aby mi dala prostor se svými společníky projednat, kde je najdu až odejdu doprovodit urozenou dámu do paláce. Nedostal jsem však moc prostor, neboť se Dorion bez obalu zeptal, zda budou dnes o mou přítomnost ochuzeni. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, abych mu sdělil, že nikoliv, avšak předběhl mne sir Iskall, který jako mávnutím čarodějného proutku odhodil svou strohost a škrobenost. Tónem, který mi nebyl vůbec po chuti prohlásil, že je to zcela jasné, že je lady Ondoryon mnohem zajímavější společnost a tedy mi tímto přeje příjemný večer. Zakončil to rádoby zdvořilou kudrlinkou v podobě přání, že se snad ještě v Letohradu potkáme. Naprosto se mi nelíbilo, jaké narážky tady ze sebe chrlil. Ani jeho tón a už vůbec ne jeho výraz a hlavně jeho lesknoucí se oči pobavením. Bylo mi zcela jasné, na co tady naráží a že si tu ze mne tropí žerty. Má pravá ruka se bezděčně sevřela v pěst, až klouby zakřupaly. Klid Valiante..., snažím se uklidnit sám sebe, ale zrovna dobře mi to nejde. Pevně sevřu čelisti k sobě a přimhouřím oči, kterými probodávám "barbara ze severu". Vaše předpoklady jsou liché, sire Iskalle..., pronesu trochu chladněji, než mne kdo doposud slyšel mluvit a povolím sevřenou pěst. Dovolte mi dát vám dobrou radu, která vám snad v budoucnu dobře poslouží, řeknu, stále hledíc na sira Iskalla. Pro příště si předpoklady a narážky tohoto typu nechte pro sebe. Protože by mohly dolehnout k uším, kterým by se nelíbily více než těm mým. Majitel takových uší by nemusel být tak vstřícný a mohl by vám přivodit úhonu a veřejnou potupu, pronesu už ne tak chladně, ale zato s malou příměsí otrávenosti, načež se přinutím k neupřímnému úsměvu a lehké úkloně k siru Iskallovi. Bylo jasné, že jsem domluvil a ukázal, že tento stárnoucí rytíř si nenechá kálet na hlavu od takových floutků. S tím jsem se obrátil ke svému synovci. Jakmile doprovodím lady Ondoryon do paláce, tak si tě najdu, řeknu znovu přátelsky, neboť můj drahý synovec se těchto nejapných žertů neúčastnil. Usměji se na něj a vyrazím za lady Visenyí. Pokud dovolíte, má paní. Můžeme vyrazit, pronesu pevným hlasem, který pozbývá veškerého chladu a nepřátelství, čekajíc, zda se lady uvolí vyrazit, či nikoliv. | ||
| |||
 | Rodina Letohrad, dračie jaskyne --> palác --> mestoMaegor, okrajovo Malaerys, Vaeron Vaerona odprevadím neuhýbajúcim pohľadom, keď sa od nás nečakane odpojí aj s pozdravom. Na to, ako pred chvíľou zavalil Malaerysa vyhrážkami o jeho spoločnosti po boku práve môjho nevlastného brata, zmizne rýchlo sťaby ranná hmla utekajúca pred jasným dňom. To isté sa však nedá povedať ani o samozvanom vyslancovi môjho otca. Keď použije množné číslo na zahrnutie seba do našej malej skupiny, odpovie mu iba duté ticho jaskyne, prerušované jedine šuchotom pohybov dtroch najmohutnejších drakov za nami, keď sledujú naše odchádzajúce postavy nežmurkajúcimi očami. Namiesto reakcie na Malaerysove slová privítam zvučným vyslovením jej mena pristávajúcu Altaris, ku ktorej sa Lazmaris pomerne priateľsky pripojí priamo spredu, medzi jej mohutnými prednými nohami, a zdola k nej natiahne krk. Na Maegorovu poznámku o jej jazdkyni nešpecificky zahmkám. Neviem ako Bohovia, ale ja by som im rozhodne nebola naklonená pomôcť. Nič v hlase neprezrádza, že by som to myslela ako žart, no ak sa na mňa jeden z nich pozrie, v očiach na malú chvíľu preblesne živá iskra. Indir v rukách mojej sesternice, po ktorej boku by sa bezpečne usadila Visenya? Také niečo, akokoľvek to bolo nezrealizovateľné a iba v rovine ľahko preneseného vtipu, by vo mne vzbudilo príjemne spokojný pocit, a to hneď z niekoľkých dôvodov. Keď narazíme na služobníctvo, poslané vpred, privolám si k sebe slúžku, ktorá je najbližšie a nenesie v rukách nič podstatné. Prikážem jej, nech sa ponáhľa napred a pripraví mi v izbe väčšiu kaďu ako som plánovala, s mierne zohriatou vodou a dva čisté, poskladané kusy látok na umytie a utretie. Taktiež aby vybrali šaty z vaku, ktorý som so sebou niesla na Lazmaris, a oba odevy vyrovnali a pripravili na použitie. Nakoniec, pri vstupe do paláca a po komorníkových slovách poznamenám, že občerstviť sa pôjdeme do mesta, a nech jedlo, ktoré som predtým dala pripraviť, pošlú Prime na jej iste vyčerpávajúce zasadnutie. V momente, ako sa oocitneme v átriu, sa otočím čelom k Malaerysovi, stojac pred Maegorom. Prajem úspešné vyriadenie všetkých Aemonových záležitostí. Takejto úlohe ani len nechcem stáť v ceste tým, že by som ju odďaľovala svojimi želaniami pohodlia a čistoty, takže sa tu rozdelíme. Uži si zvyšok dňa, Malaerys. Slová sa spomedzi pier dostávajú bez ťažkostí, konverzačným tónom hlasu. Mávnem mu prstami na rozlúčku, naznačiac že považujem moje rozhodnutie za konečné, čo podporím jednoduchý vykročením smerom od hlavnej brány do hlbín paláca. Maegorovo meno nepadne, čím mu dávam priestor aby sa buď rozlúčil po svojom, alebo sa len jednoducho zviezol na mojom prepustení "zlatého draka". Po príchode do izby najskôr vyčistím a usuším kožené biele sedlo, sňaté z Lazmaris. Málokedy som sa čomukoľvek, čo sa spájalo s mojou dračicou, nevenovala osobne. Tie pohyby mám tak naučené, že mi to zaberie iba pár chvíľ. Maegor má však na úpravu času pomerne dosť. Keby ma nepresviedčal vlastný prázdny pocit v žalúdku, možno by ho mal aj viac, ako by vedel čo robiť - takto si však len dôsledne umyjem navlhčenou látkou najskôr zmes z tváre, načo si podobne zmyjem celé telo po pol dennom lete. Za uši, do ohybu lakťa, zápästia a kľúčnej kosti natriem trochu vonného oleja, ktoré stihli služobné priniesť. Vo vaku som mala iba dvojo šiat, z čoho si vyberiem tie jednoduchšie, pripravené na oblečenie. Zvyšok príde neskôr loďou, a ak bude meškať, vždy som mohla obohatiť svoj šatník v meste. Vlasy, ešte trochu vlhké, si nechám stočiť do drdola, aby ma nechladili na nahých pleciach a štedro odhalenom dekolte. Na koňa nasadám s nohami skrytými pod lesklou, chladivou látkou - farby, ktorou boli tak známe Ondoryonské oči. Niektoré bledšie, niektoré tmavšie - a niektoré presne tak podmanivo hlboké a sýte, ako odlesky lúčov na záhyboch šiat.
Povediem, kam ma môžeš vziať, viem kde majú dobrého kuchára. Už som tam bola, keď sme sa tu kedysi zastavili na návšteve. Oznámim s malým úsmevom v kútiku úst strýkovi svoj zámer štýlom, ktorý naznačoval že ak nemal v rukáve niečo naozaj špeciálne, tak sa nechám pozvať tam, kde som to vybrala. Popchnem koňa do svižného kroku, rozhovoru sa však popri skracovaní vzdialenosti od jedla nebránim. Natočím hlavu mierne k Maegorovi, premerajúc si ho. Viona je moja a Daemonova sesternica, ako sám vieš. Prišli sme ju podporiť svojou prítomnosťou pri tomto významom rozhodovaní. Predsa len, ide o rodinu, a je dôležité vedieť, že tá pri tebe stojí pri tvojich voľbách, nemyslíš? Skladám slovo za slovom ladne, bez zádrheľov či zbytočných odmĺk, letmo prebiehajúc zrakom zo strýka na cestu pred mnou a naspäť. Troche zábavy však rozhodne nepoviem nie, keď už som tu. Je príjemné občas zmeniť známe prostredie a vidieť okolo neznáme tváre, ktoré môže človek objavovať a spoznávať. Do hlasu sa mi vkradne viac ľahkosti. Prejdeme cez oblúk väčšieho priechodu z ulice na námestie, kde priamym, nezdolným pohľadom oči rôznej farby zhora vzhliadnem na každého, kto by nám stál v ceste. Či už si ho všimnú priamo, alebo sa otočia pri nepríjemnom pocite v zátylku vzniknutého z upreného pozorovania, spravia všetci lepšie, keď uhnú - koňa totižto vediem bez zastavenia priamo krížom cez plochu tržného námestia. Neobzerám sa po hostincoch, pravdepodobne viem presne, kam mierim. Mám sa vôbec pýtať, čo sem pritiahlo teba, alebo si sa prišiel len flákať? Vrátim strýkovi otázku, doprevádzanú krátkym zavlnením pier v momente, ako sa pred nami začne črtať rozložitá, nízka budova z elegantne vyzerajúceho bledého kameňa. | ||
| |||
 | V zahradáchKřišťálový palác, Palácové zahrady Na Raffaelova další slova jsem příliš nereagovala, jen jsem tiše přikyvovala a vší silou jsem se snažila trochu zklidnit neustále se červenající tváře. Trochu jsem se ale pousmála, když se bratříček zastavil a já tak do zahrad vstoupila jako první. Skoro jako by se i v mých očích drobounká jiskřička zaleskla, ale ihned zmizela a já zase byla ta klidná, tichá dívka, jakou jsem vždy byla. Otočila jsem hlavu a pozorovala jsem květiny, jež jsme míjeli. U několika jsem se musela zastavit a nasát jejich příjemné, sladké vůně. Tohle místo bylo skutečně krásné a já bych tu snad dokázala strávit věčnost. Zastavili jsme se u jednoho z altánů, odkud se rozhodl můj bratr hledat naši sestru a její přítelkyně. Já jsem krátkou zastávku ve stínu zase uvítala. Slunce na jasné obloze nás skutečně příliš nešetřilo. Sledovala jsem dívky opodál a trochu nejistě jsem přešlapovala. Raffael vyslovil otázku, a téměř by se dalo říct, že my ji ukradl přímo ze rtů. "Nevím," vyšla ze mě krátká, avšak naprosto upřímná odpověď. Nechtěla jsem je vyrušovat, když se bavily. Vypadalo to však, že jsme nemuseli čekat příliš dlouho, než si nás všimly ony samy, a brzy jsme se ocitli v jejich společnosti. Všimla jsem si, že jsou celé zmáčené, přesto jsem nemohla odepřít Lucrezii objetí, a vlastně jsem jí ho i opětovala. Na její kompliment jsem lehce mávla rukou, jako by to nestálo za řeč, a opět jsem bojovala (a prohrávala) s rudnoucími tvářemi. Na chvíli jsem nesměle sklopila zrak k zemi, dokud nás nezačala Lucrezie představovat ostatním. Každé ze tří dam jsem věnovala úklonu, tu nejhlubší samozřejmě samotné Vioně. "Ráda vás poznávám," dodala jsem nakonec. Pak už jsem jen stačila odstoupit od bratříčka, kterému do náruče přímo letěla jeho snoubenka. Krátce jsem střelila pohledem po Lucrezii. Má starší sestřička má zajímavé způsoby sbližování, pousmála jsem se v mysli. Snad mě taky takhle k někomu nepostrčí. Ale tak to by mi snad Lucrezie neudělala... ne? | ||
| |||
 |
| ||