Draci a jašterky

Dračí jeskyně, Letohrad -> Letohrad, Tržní náměstí
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Maegor a Rhaella + (asi?) okrajovo Malaerys a Vaeron

Budeme si hrát?

Křišťálový palác, Palácové zahrady
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia,
Raffael a Julia

Letohrad

Letohrad, Lví brána a za ní, uličky města
Den před turnajem, něco po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“, Hugh Stanton, Claudius Echeron

prostí lidé předměstí, generaci za generací si žijí své jednoduché, prosté životy, kdy se pachtí na polích či v dílnách. Den za dnem...pod ochranou našeho rodu. Tak tomu bylo vždy, jak by tomu mohlo být jinak. Ne o klepy z podhradí jsem se nikdy nestaral a nehodlám s tím začínat.

„Ano, do Křišťálového paláce.“ Souhlasím se sirem Galahadem a jen pokynu našemu doprovodu, aby pokračoval v cestě. Do výměny poezie a dalšího tokání mezi moji sestrou a sirem Claudiem nijak nezasahuji. Jen ať se dobře baví, konečně od toho tu jsme, ne?

„Musím mít, zvláště když se ze hřbetu Altaris zdá vše tak malé,“ odpovím ještě siru Valiantovi, zatímco se prodíráme mezi lidmi vstříc jeho synovci Dorionovi i další společnosti. Naštěstí to netrvá příliš dlouho, jen Moron, kterého držím za otěže jen kousek pod hlavou, se tímto nápadem nezdá příliš nadšený a za chůze švihá žíněmi sem a tam.
Sir Valiant promlouvá samozřejmě první, omlouvá se – a já se jen díky společnosti, ve které se nacházíme, ubráním překvapenému pohledu nad tím, že kvůli mne tak náhle a spěšně opustil své dosavadní společníky.

Stejně jako se ukloní sir Dorion, i já se zhostím toho gesta projevujícího úctu a respekt vůči muži jeho postavení.
„Potěšení je i na mé straně, sire Dorione, snad Vás příliš nezdržuji od plánů či povinností, měla jsem pocit, že jsem Vás v přístavišti zahlédla, a když mi moji domněnku sir Valiant potvrdil, chtěla jsem Vás pozdravit,“ vysvětlím, „Děkuji za optání i milá slova, mé zdraví je jako skála v příboji, jen tak jej něco nepodlomí,“ dodám s úsměvem na rtech.
Více se nezdržuji s přehršelem prázdných zdvořilostních frází, zvláště když vidím, jak sluhové nakládají jejich zavazadla.
„Ráda Vás poznávám, sire Iskalle,“ neopomenu ani druhého muže, jehož tvář již získala i jméno a využiji té příležitosti, abych si jej lépe prohlédla a někam zařadila. Foll. Hraničář, nejen rodovým jménem, ale i jeho stavba těla a postoj vypovídá o tom, co se v tom muži ukrývá.
Každopádně stejně tak i jemu věnuji společenskou úklonu i drobný úsměv a dál se již nesnažím zapříst nějaký hovor či se do něj vmísit – trpělivě vyčkávám, než si Valiant vyříká s muži vše podstatné. Na litanie prázdných slov bude dostatek času v podvečer a zítřejší den, nyní se i já těším až ve společnosti Valianta zamířím do přeci jen trochu klidnějších ulic Letohradu.

Poodstoupím lehce bokem, no sotva o dva kroky a zatahám za otěže koně, abych jej přinutila soustředit se na mě. Zároveň využiji té příležitosti, abych trochu posunula pochvu s mečem připásanou k sedlu, při jízdě mne lehce tlačila, což by po chvíli nebylo úplně příjemné ani pohodlné.

V přítomnosti dračice!

Valiant, Vis, Iskall

V palácových zahradách

Ve městě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“, Hugh Stanton, Claudius Echeron

Draci v Letohradu

Za doprovodu služebnictva, které se postaralo o vaše zavazadla a přislíbilo, že všechna budou v bezpečí a naprostém pořádku dopravena do vašich pokojů v Jižním křídle Křišťálového paláce, jste se vydali temným průchodem pod městem z Dračích jeskyní až do samotného paláce, kde temnotu vystřídalo jasné světlo. Křišťálový palác byl pověstný svými ohromnými okny a mramorovými stěnami, které skvěle propouštěly a odrážely světlo a celý byl tak prosluněný jasným letním sluncem. Docela šok v porovnání s temnotou dračích slují. Avšak krásný šok. Dračí citadela byla bezpochyby majestátní a vyjadřovala moc Ondorova rodu, avšak Křišťálový palác byl stejně tak úchvatný, i když jiným způsobem. Zde se skloubila historická majestátnost s uměleckou tvořivostí Ilejského lidu a tisíciletími práce, během kterých byl palác neustále rozšiřován, přestavován a zdokonalován.

Jelikož jste si přáli navštívit město samotné, provedli vás služebníci palácovými chodbami nejkratší cestou k atriu a následně do vstupního parku. Tam, pokud jste měli zájem, vám byla nabídnuta nosítka, kočár, případně kůň. Samozřejmě jste mohli zvolit i cestu po svých vlastních nohou. Jakožto členové královského rodu Vám služebníci vévody vycházeli ve všem vstříc.
Sám vrchní komorník, který Vás doprovázel, vás informoval, že regentka Prima a zbytek rady aktuálně zasedají a určitě Vás přivítají, jen, co se vrátíte ze své prohlídky města. Bohužel, sám vévoda stále nedorazil, avšak již brzy je očekáván.

Na každý pád, z paláce jste se dostali až na Tržní náměstí, které bylo již plné lidu. Měšťané, stráže, kněží, obchodníci, řemeslníci a také venkovští farmáři a spousta cizinců ze všech koutů vévodství i celého Království a dokonce i zpoza jeho hranic. Tržní náměstí bylo vskutku nejrušnější částí celého města. A toho hluku. Stovky hlasů různých jazyků, hotová kakofonie. Obchodníci se překřikovali s vyvolávači, stráže komandovali bandu opilců, co se hašteřila u jednoho z hostinců, no prostě hotové šílenství. Ruch velkoměsta.

Nyní jste se mohli vydat kamkoliv se vám zachce. Ať již to měla být návštěva Chrámu čtyř bratří, či Velkého amfiteátru, nebo zdejšího bohatého tržiště, kde se podobně jako ve Falmaaru dalo koupit všechno zboží celého světa, či jste mohli zapadnout do některého z hostinců a že jich tu byla pěkná řádka.

Samozřejmě tu bylo i pár trochu exotičtějších a zajímavějších míst k navštívení. Ať již to byla Čajovna u Zlatého draka, kterou musí navštívit každý návštěvník Letohradu (pokud na to má dost peněz), či obchod proslulého magistra alchymie Deona Numarica. Pro dámy je tu pak samozřejmě stejně tak proslulý obchod (opravdu velký obchod) Iris Teleris, obchodnice s exotickými a luxusními oděvy. Iris samotná je skvělá návrhářka a její šaty nosívají mnohé z dam význačných rodů, včetně toho královského.
Sto plus jeden krámek, či zajímavé místo k navštívení a je jen na vás, kam se vydáte. Ať již pospolu, ve skupinkách, či každý sám za sebe.

Zasedání rady

Secundovu otázku jsem oplatil chladným pohledem. Čekal jsem ji, vlastně jsem ji čekal od každého ze zde přítomných, ale přesto mě dokázala spolehlivě naštvat. Naštěstí jsem už předem věděl, jak na ní odpovědět.
"Pokladnice si takové výdaje bude moci dovolit jen těžko," odpověděl jsem hlasem řadového úředníka. Po tolika návrzích o tom, jak ji co nejrychleji vyprázdnit a zadlužit na tři pokolení, jsem vlastně ani nemohl ohlásit nic jiného.
"Budeme potřebovat najít nějaké rychlé a spolehlivé zdroje příjmů. Nebo si, když všechno selže, pomoci půjčkou," dodal jsem ještě. Jakkoli byla tato myšlenka pobuřující, nejspíš nám nic jiného asi ani nezbude.

K návrhům o tom, jak by měl budoucí ženich sličné Viony Indirion vypadat, jsem se zprvu vyjadřovat vůbec nechtěl. Když se ale se svým názorem podělili všichni, nemohl jsem zůstat pozadu. Svou odpověď jsem ale sestavil co možná nejstručněji.
"Snadnou ovladatelnost bych jako stěžejní vlastnost u budoucího ženicha opravdu nerad viděl," pronesl jsem s lehce znatelným znatelným odporem. Jasně jsem si představil, jak by takový potenciální vévoda brzy dopadl. Pak jsem se obrátil na Secunda.
"Možná by nebylo od věci využít naši rozvědku a sestavit seznam kandidátů, kteří se o ruku Viony Indirion hodlají ucházet, spolu s jejich charakteristickými vlastnostmi? Ať je z čeho vybírat. Když už si rozvědka žádá další výdaje...." nechal jsem poslední větu otevřenou.

Sleduji Lucrezii a její aktivní počínání, které v mé tváři vyvolává stále se rozšiřující úsměv.
„To by nebylo moc fér, Melinko…“ mlasknu, jen tak na oko předstírajíc nespokojenost. Její malá finta je vlastně roztomilá, a je dobré vědět, že moje dámy už mají své oblíbence, kterým se budou snažit nějak nadržovat. O to větší bude zábava… Ale zas, takhle by první disciplína pozbyla smysl, no ne?

Poznamenám si i poslední změnu do plánku, a u toho se pohodlněji posadím, blíž vodě a namočím si celá lýtka, těsně až pod kolena.
Papíry s poznámkami uklidím do truhličky která je náhle o dost prázdnější a vytáhnu z ní poslední dílky celé skládačky prvního úkolu. Plátěný pytlíček obtočený krátkou stuhou a něco, zabaleného v bílém kapesníčku, s mými monogramy vyšitými na rohu. Z měkoučkého a jemného kapesníčku vybalím zlatou drátěnou čelenku, připomínající změť větviček bez listí, a když ji vysvobodím z vězení látek, odložím ji k sobě do klína. Jako poslední následuje sáček se zlatými lístky, o které vlastně pánové budou soutěžit. Jsou velké tak jako poslední dva díly mého malíčku, a vyrobené tak, aby se na čelenku daly snadno upevnit. Lístků je mnohonásobně více, než úchytů na čelence, možná si je některý z neúspěšných pánů, pokud nezahořkne, bude chtít nechat jako sentiment? Pár lístků si vysypu do dlaně, a svým přítelkyním je na ruce ukážu.
„Takhle vypadají ve skutečnosti…“ Je zajímavé držet zhmotněný nápad o kterém jsme si toho dost napovídaly v dlani. Příjemný pocit, ale zároveň i trošku děsivý…

Taktně pomlčím o tom, že je tu ještě druhá cena, kterou nejspíš pár pánů očekává, a proto se přihlásili. Slibuji tomu, který nasbírá nejvíc bodů věnec vítěze, svou ruku dám jen tomu, který mimo úkolů splní i další podmínky… Co když nejvíc bodů nasbírá někdo, kdo mi bude od prvního dne protivný?

„Věnec ze zlaté ratolesti je sice hezká věc, ale svobodný výběr, který mi byl přislíben, ani za všechno zlato Indiru nevyměním,“ nechám se slyšet, a vytáhnu nohy z vody, tak že provokativně cáknu nejdřív směrem po Melite, a pak druhou nožkou zas po Luc. Oba dva moje cákance, je ale minou. Jaká škoda, pomyslím si krátce a mávnu při tom na sluhu, který zůstal ve stínu altánku, stejně jako nějaká osobní stráž, která nás má na dohled.

Když sluhové přijdou, požádám je, aby převzali truhličku a odnesli ji zpět do mojí ložnice. Sluha už se má k odchodu, když si povšimnu, že se k nám zahradami blíží další návštěva… Zastíním si dlaní oči, a chvíli na ně mžourám, protože i když s přibližují, chvilku mi trvá, než mi dojde, kdo by to tak asi mohl být.
„Dámy, radujte se, máme návštěvu…“ uculím se nejdřív na Lucrezii, pak na Melite a Niobe. První dvě jmenované, mají k dvěma příchozím přeci jen o něco bližší vztah. Sloužícího, který se má k odchodu, tedy kvapně zastavím a požádám ho, aby nám z paláce donesl další ovocnou šťávou ředěné víno, vodu a nějaké ovoce, spolu se dvěma dalšími poháry. Zdá se, že nějakou chvíli se ještě v zahradách pozdržíme…