Ako motýľ...

“Isto si mal náročnú cestu. Mal by si si oddýchnuť hneď po príchode do paláca a počkať, až dorazí naša ekvipáž. Dnes večer je zahajovací ceremoniál a tanečná zábava. Pôjdeme tam, však? Sesternica Melité nás tam určite bude očakávať,” pozriem naňho pohľadom žobrajúceho šteniatka, “Prosííím.” Bratovej odpovedi už sotva venujem pozornosť, načisto ma uchvátila sladká vôňa neďaleko kvitnúceho orgovánu, ktorú ku mne doniesol hrejivý vánok.
Navediem Morrígan k okraju cesty, a čo najjemnejšie, aby som rastline nespôsobila väčšiu bolesť, než je potrebné, odtrhnem strapec svetlofialových kvietkov, privriem oči a započúvam sa do zvukov navôkol. Hluk dopravy a hospodárskych zvierat zatlačím do úzadia, nechám vyniknúť vtáčiu pieseň a šum lístia sprevádzaný hrou rubeby zatúlaného cvrčka. Kútiky perí sa mi zvlnia v úsmeve, na lícach sa mi prehĺbia roztomilé dolíčky. Možno nie som žiadna krásavica, ale tie drobné jamky mi pristanú. Skoro. Kiež by boli rovnaké! Ale nie, jedna je vždy trošku hlbšia.
Jedným ladným pohybom oslobodím pár vlásenok z účesu, na ktorom sa Anna tak natrápila, čím ho nenávratne zničím, darujem vlasom voľnosť, po ktorej sama v hĺbke duše túžim. Dlhými obratnými prstami harfeníčky si prichytím zhluk krehkých kvetiniek nad ľavým uchom. Farbou dokonale ladia s mojimi šatami a zvýrazňujú iskričky v belasých kukadlách.

“Hugh!” zhíknem káravým, pobúreným tónom pri jeho neúctivej poznámke voči ľuďom, čo verne slúžia starému otcovi a jedného dňa budú rovnako slúžiť jemu. Stále sa usmievam, čo musí našim spoločíkom, ak nás náhodou počúvajú, naznačiť, že sa jedná o akýsi dlhodobý súrodenecký spor. “Vôbec nie sú sprostí. Hoci im chýba vzdelanie. Majú dosť rozumu a niektorí sú vynaliezaví. Istotne povesti o sirovi Galahadovi nezveličili.”

Mince, ktoré pred mojím zrakom zmenili svojho majiteľa, by ktosi mohol považovať za úplatok. Ja v tom vidím dar, vyjadrenie úcty poctivému strážnikovi. Teraz bude môcť zvlažiť svoje hrdlo studeným nápojom alebo kúpiť peknú drobnosť svojej manželke.
“Mierime do Krištáľového paláca,” Plynulo prejdem pohľadom z tváre sira Gala k tej lemovanej zlatistými prameňmi a spomeniem si na iné letné hrejivé popoludnie.

“Si ako motýľ, Glori,” zaúpe drobná, inokedy veľmi trpezlivá Aubre.
“Krehká a krásna?” so smiechom sťa zvonkohra padnem naznak do perovej matrace, medzi kožušinové deky a začnem mávať rukami, ako keď chcem zaborená v bielej snehovej pokrývke po sebe zanechať siluetu bytosti s krídlami.
Nebesia zdobí maľba jednorožca a mladej plavovlásky, ťažký baldachýn farby večernej oblohy sa jagá v miestach, kde naň dopadajú slnečné lúče.
“Náhodne prelietavaš od jednej témy k ďalšej, ako motýľ z kvetu na kvet,” v hlase mladej dámy zaznieva smietka podráždenia.
“Ďalší?” predošlá rozjarenosť sa vytratí ako mávnutím čarovného prútika a ostane vážny šepot a hlboký smútok, keď dvorná dáma prikývne na súhlas.
“Je pekný, galantný a priniesol ti ružu,” skoro túžobne vzdychá moja prekrásna priateľka, akoby kvet, čo zviera v dlaniach, bol najvzácnejším pokladom. Mladík s hladkou bradou a prstencami svetlých hodvábne jemných vlasov. Sen všetkých mladých dám, ktorý si je vedomý svojho čara. Hugh ma pred ním varoval a sama som bola svedkom niečoho, čomu som sprvoti neprikladala význam.
“Pozri na tú slnečnú záplavu. Pri jazierku bude nádherne, mali by sme sa tam ísť pozrieť,” chcem navrhnúť prechádzku do stajne, ale to by bolo vopred odsúdené k nezdaru, tam Lady Hawk nepôjde.
“Lady Stanton!” Žiadna prechádzka. Škoda.
Sotva sa na posteli posadím, odkiaľsi priletí biela huňatá guľa. Mab. Trojica očí rovnakého belasého odtieňa pozoruje s totožným výrazom zúfalé dievča. Končekmi prstov zľahka pohladím belostnú srsť.
“Chcú Striebornú Lady. Nie Gloriu.”

“Ach, áno,” uvoľne sa rozosmejem, “Udržujem s drahou sesternicou čulú korešpondenciu. Hoci možno by bol presnejší výraz príbuzná. Jej tetička si zobrala môjho strýka Damiona, Veľmajstra Rádu Strieborného sokola.” Melité som naposledy videla pred dvoma rokmi na oslave dňa Mena dvojičiek. Od tej doby neraz v listoch naliehala, aby som ju prišla navštíviť na Indirský dvor. Moju prosbu však zakaždým starý otec zamietol.
Skúmavo si premeriam muža, o ktorom som počula, že roznáša dobrú náladu a smiech, kam len jeho noha vkročí.

Pozorujem, ako opatrne berie do rúk nástroj, hladí struny a podchvíľou, keď sa mu niečo nevidí, pootočí kolíkom, poupraví ten pútavý vzdialený hlas sirén vábiaci k nekonečnému tancu v svete bez starostí a bolesti.
“Nemáte zač, pane. A snažne Vás prosím, odpustite bratovo strohé správanie. Má za sebou náročnú cestu, je vyčerpaný a zdá sa, že dobrú výchovu zabudol doma.” Prehodím s veselou iskričkou v oku, no pre istotu sa na Hugha trošku zamračím. “Zvyčajne býva očarujúci.”

Za znenia veršov vykročí Morrígan dláždenými ulicami majestátneho mramorového mesta. Ja len privriem oči, na perách úsmev víly, zakloním hlavu a nechám sa láskať hravým vánkom. Vôňa orgovánu ma zanesie do bájneho sveta príbehov.
Keď múzy zmĺknu, vrátim sa spät do prítomnosti.
“Ďakujem, pane, skoro by som bola zabudla, ako dokáže báseň spríjemniť deň,” priateľsky sa zazubím na spoločníka, ktorého nám prozreteľnosť priviala do cesty.
Na okamih zmĺknem, zamyslím sa, než mi z jazyka k oblohe vzlietnú slová na krídlach motýlich.

Rozkvitli kvety, nastal deň
vidina radostná, krásny sen
Meluzína šepká slová lásky
vánoček čechrá neposlušné vlásky

Odená v šatách z ligotavej rosy
na pleciach všetku ťarchu sveta nosí
Jediná biela ruža medzi červenými
Nech v Srdci znejú jej čarokrásne rýmy

Bílé poupě mezi trním

Letohrad, Lví brána a za ní, uličky města
Den před turnajem, něco po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius "Galahad", Hugh Stanton, Claudius Echeron

Jediná, kdo veskrze reaguje na můj příjezd je půvabná Lady Glorie Stanton. Dokonce neváhá, a pozve mne do této, z mého pohledu poněkud smutné společnosti. Jejíž je jedinou ozdobou, ba sluncem právě ona sama. Sir Nevímkdotoje se věnuje více vojákům ve stráži, než půvabné Stříbrné lady. Skoro se mi nabízí pocit, že by raději s nimi někde seděl nad korbelem dobrého truňku, což mu nelze vyčítat. A drahý nudný Sir Hugh obrůstá svou překrásnou sestru, Růži bělostnou, svým trním, by se k ní nikdo nedostal. Musí to být únavný úděl, a vpravdě nelehká náplň života.

Zasloužil by politovat, že dusí sám sebou tu, kterou zdá se miluje. A jak to musí být vyčerpávající stále odhánět od tak půvabné ženy vše co se nabízí. Vše co tepe životem a veselím. Kdyby jí skutečně miloval, dopřál by jí volnost. Jako, že už teď je přenádherná, pak volná by doslova explodovala svou krásou, a vášní, která v ní bezpochyby kdesi v nitru klokotá, cítím to. Každý její úsměv, každý pohled, každý údiv, ba i ta nadšením vykroužená ústa z pompy Lví brány, to vše křičí do světa o velké niterné vášni Stříbrné lady. Je úchvatná sama sebou, naprosto strhující, a to nemusí pronésti jediného slůvka. Žel to zřejmě její bratr nevidí, ke své a hlavně k její smůle. Proč? Protože je tak velmi zaměstnán, aby "chránil" sestru milou před světem, a obrůstal jí neustále svými trny. Tu bělostnou růžičku, ku které nikdy nepřijde dostatek světla a vláhy životodárné, aby mohla se plně šťastná a veselá rozvinout v ohromující Bílou růži. Však sotva jsem zde přibyl, už se spontánně stává své milé zdí, když jede hned po jejím boku, bych nucen byl jet až vedle něho. Nikterak se nesnažím dostat blíže, byť sestra jeho přemilá mne sama oslovuje. Vím, že ani přehorlivý Sir Hugh nemůže ochránit lady Glorii před mými slovy, stejně jako zarostlé trní nezastaví vítr, který čechrá okvětní lístky ještě nerozkvité, či vlahý déšť, jež přináší životodárnou vláhu i do vězení z "lásky".

Jak ale říct Rytíři, co takový ubíjející sisyfloský úkol sobě určil, že lépe by sestře své posloužil i sobě, kdyby alespoň občas jí nechal z plna hrdla ochutnat Život, a vše co nabízí. Kdybych i ty slova našel, jistě vím, že zrovna ode mne by je nikdy nepřijal. Ano, cestou jistě uštval málem svého koně, ale proč? Pro svou obcesi chránit svou milou sestru, či kvůli trýzni odloučení? Kdyby to bylo kvůli trýzni, že nemůže patřit na její sličnou tvář, tak proč na slova její horoucí, tak stroze odpovídá? Nu, až příliš jsem se věnoval v myšlenkách svých muži, který sám své bitvy si vybojovat musí. Možná, že sestra jeho půvabná, až přijde čas sama mu vysvětlí, že se jí v trní jeho špatně dýchá. Od ní by to možná i přijal, tedy pokud jí skutečně alespoň trochu miluje, a lhostejno zda jako bratr, či jako muž.

Sotva dostane mne Lady Glorie do výhledu skrze zeď svého bratra, půvabně nakloní svou krásnou plavovlasou hlavu, co by křehký ptáček. Mírně jí přitom cukají její svůdně plné rtíky. Už jen tento drobný detail rozšíří můj srdečný úsměv, který se stane hřejivým jen pro ní samotnou. Jsem povinen dopřát jí sluneční paprsky čiré radosti ze života, když už ty pronikly skrze hradbu z jejího bratra sedícího na uštvaném koni. Ach ano, jsem! Zahlaholím vesele, s zářivým úsměvem. Je to má nejmilovanější neteř, ergo jsem jejím strýčkem. Už se na ní velmi těším, je to půvabná mladá dáma, kterou neváhám rozmazlovat. Že se tak ptám, má půvabná paní, znáte se s ní blíže? Je snad vaší přítelkyní? To bych jí musel vyčinit, že svému oblíbenému strýčkovi pranic neřekla, či nenapsala. Žertovným tónem odpovím, samozřejmě že nikomu nic vyčinit nehodlám. Leda v žertu, až příliš svou neteřinku mám rád. Kdo by taky tu překrásnou květinku rád neměl? Melité naštěstí nemá ve své blízkosti žádného trnitého bratra, takže jejímu rozpuku naprosto nic nebrání.

Neunikne mi zvídavý pohled na moje hudební nástroje, teď se vezoucí na mezku. Stejně tak horoucí otázky v jejích krásných očích. Ona jistě miluje umění! A zcela jistě i ty, kdo hudbu, písně či verše rozhazují po okolí. Marnotratně! Jako třeba já, když v dobré či smutné náladě jsem. Teď v bráně není čas, ni prostor struny rozechvět. Struny nástrojů, i struny v lady Glorii samé. Tím trochu zpestřit jí tento krásný slunečný horký den. Velmi Vám děkuji za místo Ve vaší blízkosti, Lady Glorie. I vám pánové. Dodám s úsměvem. A sotvaže projedeme Lví branou, uchopím sobě lyru. A musel bych být slepý i němý, bych nesložil Vám Má paní hold za Vaši krásu, jež síle a vřelosti jarního slunce jest podobna. Ne, nemám pražádného zájmu zdolávat tu hradbu, jež Sir Hugh neustále buduje a střeží. Přesto ostudné by bylo překrásné ženě cudně nevzdat hold, jež si právem zaslouží. Pak rozběhnou se prsty mé cvičené po strunách loutny mojí, by podbarvily tóny libé pár veršů mnou recitovaných. Snad pro Lady Glorii, snad jen tak z čiré radosti letního dne, snad pro venkovany a venkovanky kolem nás proudící:

Den svitnul krásný, slunečný
po široširém kraji
a jeho čarným úsměvem
se květy otvírají.

A zelená se osení
a žlutě pučí klestí
a skřivan vznáší od země
se k nebi s písní štěstí.

Ó moje srdce, ty jsi též
tak plno touhy, vznětu,
ty také k slunci otvíráš
se jako jeden z květů.

V tobě jak v srdci skřivana
to chví se, touží, zvoní —
tys pták, tys květ — kéž celý svět
dnes cítil to jak oni!

Když nechám verše doznít, ozve se Sir Nevímkdotoje. Chvíli si pohrávám s myšlenkou nechat slova jeho na dláždění městské padnout, jako i sir a lady Stanton učinili. Ale pak přeci jen nadhodím kamsi do větru. Já mířím do Křišťálového paláce. Za Melité, za Lady Vionou, za zábavou.

báseň:
V jarní den
Josef Václav Sládek
sbírka Sluncem a stínem

Tlukot srdce

Letohradské přístaviště
Den před turnajem, jasno, odpoledne
Valiant Andaryon, Dorion Andaryon, Iskall Foll

Vycítím to drobné napětí, pocit, který se nedá popsat slovy. Dala bych snad cokoliv za to pro tu krátkou chvíli vědět, co se asi honí siru Valiantovi hlavou, však se zdá, že ani jemu má blízká přítomnost – či spíše přítomná blízkost? – není úplně lhostejná.
Nemíním muže před sebou ovšem již nijak trápit či přivádět do rozpaků, nejsem kočka a on není myš. Se zamyšleným úsměvem od něj na okamžik odvrátím pohled a pobaveně plesknu Morona přes krk, když si všimnu, s jakou neodbytnou urputností šacuje sira Valianta dál. „No, no, no, chovej se slušně, potvoro,“ napomenu jej tiše. „Když jsem ho dostala, podkoní se ho bál natolik, že ho neustále uplácel mrkví a jablky. Takže namísto hrůzu nahánějícího válečného koně mám hrůzu nahánějícího loudila,“ prohodím pobaveně.

Náš pohled se střetne, tentokrát tím lovcem nejsem já, ale muž přede mnou. Síla toho okamžiku mne zaskočí, prožene se mnou divoce jak vír na moři a zase rychle odezní za dozvuků zachvění. „Škoda pro Letohrad i lady Vionu,“ pronesu tiše a měkce se pousměji. „Zdá se, že v turnaji bude slušná konkurence. Bude to zajímavá podívaná, určitě byste se měl přihlásit, sire Valiante,“ dodám přeci jen hlasitěji a přikývnu, navrátím se i k formálnější konverzaci, ačkoliv tón mého hlasu již neopouští onen přátelský hřejivý nádech.

„Ano, měla jsem tam namířeno, kapitán Janssen mi slíbil, že tam zařídí převoz mých zavazadel,“ odpovím. Nabídka doprovodu mne potěší, to se ani nijak nesnažím skrývat.
„Máte mé svolení mne doprovodit, sire Valiante,“ souhlasím, ačkoliv si neodpustím to jemné škádlení zaznívající v mém hlase. Pak přeci jen trochu zvážním. „Snad jen, když jsem Vás zahlédla, zdálo se mi, že nejste sám. Poznala jsem správně tvář sira Doriona? Pokud Vám to nevadí, doprovodila bych Vás k Vašim společníkům, sire Valiante, abych je mohla pozdravit a omluvit se, že Vás vytrhávám z jejich společnosti,“ požádám jej.

Ani příliš neočekávám, že by mne odmítl. A tak sotva vykročí sir Valiant, následuji ho. Nemám v plánu je nijak zdržovat společenským tlacháním, pouze pozdravit a vyrazit směrem k paláci – přeci jen přístaviště je stále plné lidí a hluku a není tak úplně nejvhodnějším místem pro nějaké rozhovory.

My dva a dva křeni

Letohrad, Přístaviště, Den před turnajem
Dorion Andaryon a okrajově Valiant Andaryon a Visenya Ondoryon

To je mladý Andaryon? prolétne mi hlavou, když očima přelétnu další tváře kolem Valianta. Nejsem si tím úplně jistá, přeci jen se kolem motají další lidi a mladík je ve svém živlu při úkolování nosičů kolem. Snad ani nečekám, že by si mne Valiant vůbec všiml, nemám ani v plánu na sebe nějak upozorňovat, přesto se tak stane. Naše pohledy se střetnou, na jeho tváři zahlédnu opadávající úsměv, než se mi v další chvíli ztratí v pestrobarevné řece lidí a zvířat tlačící se všemi směry.
Povytáhnu obočí, levý koutek se zhoupne nahoru. Ještě pár úderů srdce muže podezírám z toho, že se dal na útěk – tedy v řeči Daemonových kumpánů z Černé legie – že se stáhl do výhodnější pozice, než jej zahlédnu, jak se prodírá mezi lidmi právě mým směrem. Odvážnější, než jsem čekala.

Překvapí mě tím, ale ten výraz rychle skryji před světem. Vypnu se v zádech, svaly se napnou, když ze sedla koně pozoruji Valiantovu dvorskou úklonu doprovázenou uctivým pozdravem doplněným rovnou i o zvědavou otázku. Čtu v jeho očích to napětí, obavy? Je skoro úsměvné vidět ve tváři muže, který v boji zabíjí bez zaváhání, nejistotu z reakce jedné ženy.
„Sire Valiante,“ pravím řízným hlasem značně odměřeně. Nastane chvíle napjatého ticha, avšak oči mne prozradí ještě dříve než cukající koutky. „I já tě ráda zase potkávám,“ usměji se.

S těmi slovy hbitě seskočím z koně a zatahám za otěže, abychom se posunuli o pár kroků bokem a nezavazeli tolik procházejícím lidem. Mimoděk si Valianta prohlédnu zblízka, jak je to dlouho? Ale nezáleží na tom, jsou vzpomínky, co vybledávají jen velmi pomalu a je až překvapivě snadné se do nich vnořit a připomenout si na jazyku jejich chuť. Po zádech mi splyne zamrazení, jazykem si přejedu mimoděk po zubech a sotva znatelně polknu.
„No ano, říkala jsem si, že lady Vioně trochu pomůžu s výběrem manžela, však nic neprověří povahu muže více, než když se ve své disciplíně utká se ženou…“ odpovím napůl žertem, napůl… Vlastně ani ne. Hlavně, pokud prohraje. Moron mezitím natáhne zvědavě hlavu k muži a lehce do něj strčí ve snaze zjistit, zda se pod pláštěm náhodou neskrývá něco pro něj.

„… ale ve skutečnosti je to mnohem prostší, bratr se nemohl dostavit, tak zbyla ta čest na mě, abych zde zastoupila otce.“
Udělám malý krok vpřed, blíže k Valiantovi. Abych nemusela zbytečně zvyšovat hlas, samozřejmě. Ačkoliv mne mnohem více zajímá jeho reakce.
„A co ty, sire Valiante?“ pokračuji v tom méně formálním tónu, „jsi tu za zábavou či snad i tebe přilákala jedna z hlavních cen klání?“ rádoby vážný tón hlasu mě usvědčí z toho, že si z něj tak trochu utahuji. Možná. Maličko.

Vzhůro do víru velkoměsta!

drahý sir Iskall a ctěný strýček

Setkání před městem

Odpočívadlo -> Letohrad
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“ + Hugh Stanton, Claudius Echeron

„Všichni jsou v pořádku a mají se dobře, také tě pozdravují.“ Má pozornost patří mé sestře, místní architektury a dalších krás co město nabízí si příliš nevšímám. „No jak se jen dalo, kůň si chvíli neodpočinul, jak musel cválat.“ Pokračuji s úsměvem, nemám důvod vyprávět, že jsem málem uštval koně a ne jednoho, abych do města dorazil včas.

„V podhradí se toho napovídá a sprostý lid má v povaze přehánění a zveličování toho, co někde zaslechl.“ Jen nad tím mávnu rukou, řečem prostých lidí jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti a jejich klevetění už vůbec ne.

To už nás dojíždí Claudius, o kterém jsem si myslel, že dorazí nejdřív za pár dní. Ale jak to vypadá musel praštit do koní a i toho nákladního mezka třeba popohnal. Uvítání si vzala na starost Glorie a dokonce ho přizvala k doprovodu...Vítej Claudie.