Ve městě

Oslava setkání

Přípravy

Křišťálový palác, Palácové zahrady
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

Polia zlaté ako vlasy môjho brata, Levia brána do neznáma a Veverčí rytier

Už sa neviem dočkať, kedy znovu uvidím sesternicu Melité a tak mi skoro unikne poznámka sira Geoffreya, týkajúca sa môjho brata.
“Hugh?” skoro zvísknem nadšením až Morrígan zastrihá ušami a nepokojne sa podomnou roztancuje, “Má sa k nám znovu pripojiť?” Nedovolím si veľmi dúfať v skoré stretnutie s tým naničhodníkom. “I keby sa doma nezdržal, určite nás nedoženie. Sme moc ďaleko.” Trochu posmutniem, ale snáď zajtra alebo za niekoľko dní sa ku mne pripojí. Možno nestihne turnaj, ale ples na oslavu narodenín Lady Viony by stihnúť mohol, inak budem istotne odsúdená k tomu byť čakankou. Hoci mi občas povie, že som pekná, ale kto by veril slovám zhovievavého súrodenca? Určite budem odsúdená k pozorovaniu tancujúcich párov...
“Samozrejme, kapitán, verím Vašemu úsudku,” súhlasím s vojakovou podmienkou, ža sa budeme držať blízko cesty.

Náladu mi trochu vylepší až pohľad na zlaté polia vlniace sa ako more, o ktorom som toľko počula. Ťažké klasy sa nakláňajú raz na jednu, raz na druhú stranu, lákajú k tomu, aby som sa načiahla a pohladila ich ako hrivu obrovského leva.
Na obzore sa črtá silueta Letohradu, tak odlišná od Strieborného vrchu i Sedmivežia, neskutočná, zhmotnenie skoro zabudnutej báje. Biely mramor sa kúpe v záplave slnečnej žiary, ligoce sa ako najvzácnejší z kovov.
Viac než ten klenot zdobiaci horizont ma zaujmú prívetiví ľudia, ktorých cestou stretávame. Pár z nich nás zdraví či máva na pozdrav. Chytím opraty jednou rukou, aby som im to gesto oplatila s vrelým úsmevom na perách.

Niekoľko míľ pred Letohradom opustíme polia a vinice obťažkané červenými i zelenými strapcami, aby sme sa zapojili do zdanlivo nekonečného radu povozov. Zmes farmárov, šľachty i mešťanov hrnúcich sa na turnaj spomalí náš postup. Ak by som pokračovala v ceste v tej škatuli na kolesách, istotne by som tu uviazla na celé hodiny.
Chudáci muži sa musia v brneniach už teraz variť.
Tou melou hlasov, hluku, čo vydávali rôzne hospodárske zvieratá, a hrkotu povozov, zaznie jesný, zvučný a povedomý Stantonský roh. Hugh? Prudko sa otočím dozadu a nechtiac pri tom trochu zaťahám za oťaž. Morrígan na protest proti takému zachádzanu zafŕka a roztancuje sa. Trvá mi pár okamihov, kým ju upokojím, zašepkám jej ospravedlnenie, pohladím ju po hebkom ramene.
Keď sa narovnám, stretnem sa s bratovým pohľadom.
Rozžiarim sa nadšením, a prejdem konžekmi prstov po bratovom predlaktí.
“Ako sa majú Jenna a mamá?”prihovorím sa mu tíško. “Je starý otec v poriadku? Prečo si ťa nechal predvolať? Ako si sa sem dostal tak rýchlo? Tak rada ťa vidím!”

Zachváti ma skoro posvätná bázeň, keď vchádzame do tieňa monumentálnej stavby, obrovské tesáky z klenby visia ako nebezpečné , špicaté stalaktity, tmavá chodba pred nami pripomína hrdlo bájnej Chiméry. Nezaklapne sa za nami tá tlama a neuväzní nás v temnote?
Dozaista vyzerám ako neskúsené dievčatko, keď mám doširoka otvorné oči a pery vykrútené do podoby ohúreného O, obzerajúc sa okolo seba, kým nás neosloví kapitán mestskej stráže. To sa rýchlo snažím nadobudnúť pózu nedotknuteľného kľudu, ako sa na dámu patrí, kývnem mu hlavou na pozdrav a zastavím.
Zdá sa, že vojak veľmi dobre pozná sira Gala. No ukazuje, že môj spoločník nie je nik aný ako slávny sir Galahad, o ktorom kolujú legendy i u nás.
Už sa nadychujem k otázke, prečo tajil predomnou svoje meno, keď ma osloví môj drahý brat.
“V tej najlepšej! Keby si venoval pozornosť tomu, čo sa šepká v podhradí, istotne by si vedel o mnohých hrdinných činoch Sira Galahada. Čo je asi na tých rečiach pravdy?” poslednú vetu poviem sotva počuteľne.

Kdesi za nami sa ozve klapot kopýt s hlasnou ozvenou a znenazdania sa nám prihovorí neznámy plavovlasý rytier na bielom jazdeckom koni.
Je máličko nabubrelý a tak mi zacukajú kútiky perí, jemne nakloním hlavu ako krehký vtáčik, keď zaznie jeho meno. Echeron, čo mi to len-
“Nie ste náhodou príbuzný lady Melite Pyrrhos?”
Keď ukáže na svojho druhého koňa, grošáka, len o málo svetlejšieho než moja Morrí, mám neodolateľnú chuť prevrátiť očami. Muži, neprestajne si niečo porovnávajú. Som trochu sklamaná, že tento nie je iný. Vlastne ma žiaden nikdy skutočne neohúril. Neunikne mi však jeho lutna a lýra. Vie na nich hrať? Sú skutočným majstrovským dielom. I takto od pohľadu viem, že sú nielen umeleckými kusmi, ale i kvalitnými nástrojmi. Ako by struny spievali pod ľahkým dotykom skúseného hudobníka?
"Prosím, Vaša spoločnosť je viac než vítaná," prihovorím sa mu s hrejivým úsmevom, len kútikom oka sledujúc Hugha.

Altaris a Letohrad

Trpělivě vyčkávám okamžiku, než Větrník propluje pod obloukem skalního masivu hrozivě čnícího k modrému nebi a nepřirazí za pokřikování námořníků a všudypřítomného ruchu k jednomu z mol letohradského přístaviště. Všudypřítomný hluk, křik lidí i racků, lomoz vykládky zboží, beden i zvířat z lodí se slévá do kakofonie zvuků útočících ze všech stran a rozbíjejících se o skály stejně jako příboj vln. Ta změna je oproti těm pár dnům stráveným na moři natolik velká, že mne na krátkou chvíli snad i zaskočí.
Poslední chvíle tak trávím ještě kontrolou zavazadel, že nic nechybí a zbroj, zbraně i další věci, kterých si cením jsou opravdu pečlivě zabalené a dávám mužům poslední pokyny, jak s čím mají zacházet, než se sejdu s madam Vesray a kapitánem Janssenem u vytaženého mostku, který nám má umožnit opustit palubu Větrníku.

Tedy který by nám umožnil opustit palubu, kdyby nebylo nezasáhla mocná síla byrokracie.

Mám na to podobný názor jako Altaris, kterou ani ruch přístaviště neodradil od toho, aby se rozloučila – ne, přivítala s Letohradem. Pootočím se, aby mi neunikl ani okamžik toho představení a nebýt si vědoma nevhodnosti takového chování, tak bych se snad i zasmála.
Na přístav padne stín, náhlý poryv větru mi vmete pár pramenů stříbřitě bílých vlasů do tváře a strhne mi z ramen takřka průsvitný šál sytě modré barvy prošívané tmavou nití, který vzlétne do vzduchu a vyrazí střemhlav pryč z lodi.

Dračice proletí nad našimi hlavami a přísahala bych, že po jejím zařvání nastalo na pár úderů srdce ohromené ticho. I to je způsob, jak ohlásit, že jsem dorazila do Letohradu, prolétne mi hlavou pobaveně. Už dávno jsem se naučila, že schovávat se pod nějaký pomyslný pláštík anonymity je nesmyslné a zbytečné – mnohem účinnější bylo nechtěnou pozornost zkrátka přehlížet a nenechat si ji proniknout příliš blízko k tělu. Doslova.

Naposledy zvedám ruku, abych se krátkým zamáváním s Altaris rozloučila. Úředníkovi opětuji jeho pohled, drobně povytáhnu obočí ve výrazu, který vypovídá o všem. Opravdu nás chcete zdržovat déle, než je nutné?
„Výborně, děkuji, kapitáne Janssene,“ přitakám, když zmíní, že můj kůň bude připraven během chvíle, „ano, to by bylo skvělé, vaši muži mají mou plnou důvěru, kapitáne.“ Ke spokojenosti mi stačí, že se o zavazadla nemusím nikterak starat a budou na mě čekat již v paláci až tam dorazím.
„Madam Vesray, kapitáne Janssene, děkuji za Vaši pohostinnost. Doufám, že se potkáme dříve než před odjezdem,“ poslední větu směřuji již k tmavovlasé ženě. Nakonec po rozloučení se s madam Vesray již více na palubě lodi neotálím a jistým krokem se vydám přes mostek na molo, abych vyčkala na přivedení osedlaného hřebce.

Mohutný kůň nasává nozdrami pachy z okolí, ovšem nechá mě se bez větších cirátů vyšvihnout se do sedla. Splývavá látka šatů odhalujících takřka celá záda splyne z koňských boků, rozparky odhalí namísto obnažené kůže stehen kalhoty stejně tmavé barvy jako je celý můj úbor ostře kontrastující s bledou pletí. Zkontroluji ještě, že krátký meč umně připásaný k sedlu, aby se dal bezpečně za jízdy tasit je na svém místě, stejně jako dýka u pasu, než pobídnu koně do kroku.

Moron na místě zatančí díky nepatrnému přitáhnutí otěží, než se rozejde. Ze sedla mám již celkem přehled o situaci v přístavu kolem. Nepospíchám, ani to nejde, pokud nechci riskovat, že mi někdo vletí pod kopyta koně, který je naučený si na hlavu nebožáka ještě s gustem dupnout, pokud přijde na věc. Sleduji tak pozorně okolí, až se přeci jen najde směr, co směr, tvář, která můj pohled spolehlivě přitáhne.

Pomaleji, ale přece

Letohrad, Lví brána
Den před turnajem, něco po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius "Galahad", Hugh Stanton, Claudius Echeron

Musím se zplnahrdla zasmát, když se před námi objeví hradby letohradské, do nichž proudí davy lidstva, a světe div se... ve chřtánu Lví brány opět spatříme praporce Stantonů. To nemusel sir Hugh tolik spěchat, když nám nakonec stejně neujel. Odtuším k Ajaxovi pobaven. Ten však jen cosi zabručí. Zřejmě je mu to úplně fuk, víc ho irituje ta zácpa v bráně. Popožeň toho mezka, připojíme se k nim! Nenechám si uniknout možnost ukázat onomu rytíři, že jeho úprk byl vlastně naprosto k ničemu. A je dost dobře možné, že s nimi bude někdo významný, který by nás mohl provést tou skrumáží venkovanů a kupců.

Jakmile se blížíme na doslech, míjíme prázdný kočár Stantonů. Když spatřím světlovlasou krásku na bílé klisně, přiřadím si k tvářičce pohledné i jméno. Sire Hughu, Lady Glorie Stanton, Můj pane... buďte pozdraveni! Jsem Sir Claudius Echeron, baronet echeronský, můžeme se k vám s mým gardistou Ajaxem připojit? Sira Hugha jsme již potkali cestou, žel velmi pospíchal, a tak jsme mu nechtěli být přítěží. Míříme totiž na turnaj, jak vidíte s plnou výstrojí. Nedbale máchnu rukou za sebou, na válečného oře Bucefala, a mezka vezoucí plnou rytířskou zbroj, štít, kopí a loutnu s lyrou.

Můj pohled do očí rytíře blond vlasů mi ukáže, že palčivá touha již zmizela. Evidentně svého cíle dosáhl. Spěchal tedy za svou sestrou. Že by na těch klepech bylo cosi pravdy? Kdo ví, pátrat po tom však nehodlám. Ale také nebudu další tokající kohoutek kolem lady Glorie. Ne, že by si její krása o mou pozornost sama neříkala. Moc mne zajímá, jak na přítomnost neznámého rytíře, který je s ní v družném hovoru, bude reagovat sir Hugh. Ten si dotyčného více než pečlivě měří. Neznámým by mohl být Sir Galahad, soudě podle reakcí stráží. Něco už jsem o jeho bojovém umění slyšel, o chrabrosti, i o jeho pověsti čestného muže bez bázně a hany. Však nejsem si jist, raději jej tedy nechám se mi představit.

Sám jsa vesel, a uvolněně usměvavý, rytíř na bílém hřebci Alabastru, čekám zda někdo z nich potvrdí, že je má společnost neobtěžuje, tedy že mohu zůstat. Ajax mezitím vyřídí formality se stráží v bráně.

Dámy z Atlanthei jsou v Letohradu

Větrník se houpal na klidných vlnách a s každou minutou byl blíž a blíž Letohradskému přístavu. Stejně jako trojice na dromonu, která již přistála, i Větrník musel proplout úzkým chřtánem mezi Skálami do malého vnitřního zálivu, ve kterém se ukrýval přístav i samotné město Letohrad. Na rozdíl od vojenské lodi se však Větrník nevydal směrem k vojenskému přístavu, ale k přístavu civilnímu, který byl o poznání rušnější. Desítky lodí vplouvaly a vyplouvaly z přístavu od jednotlivých mol a další stovky zde byly bezpečně zakotveny. Na všech palubách probíhal čilý ruch. Námořníci slézali lanoví, stahovali či vytahovali plachty, vykládali a nakládali náklad a hlavně, hlavně na sebe všichni pokřikovali, smáli se a obecně provozovali konverzaci v takové míře, že v přístavišti jeden skoro neslyšel vlastního slova. Ani ty rackové, kterých tu byla spousta, nebyly přes ten hlomoz slyšet. Ne že by to na pevnině za moly mělo být o něco lepší. Milion plus jeden stánkař, děvka, námořník…no prostě každý, zde něco vykřikoval, směňoval zboží a prostě žil si svým prostým životem. S ruchem Letohradského přístavu se mohl měřit jen přístav ve Falmaaru a ten byl navíc mnohem rozlehlejší, takže vše nebylo tak koncentrované jako zde. Letohrad byl doslova včelí úl.

Tohle všechno, a ještě víc jste viděli z paluby lodi, když vás lodivod, který připlul na jednom ze člunů, kterých tu bylo též spousta, naváděl kolem lodí a mol, tak abyste se vyhnuli srážce a abyste zakotvili na tom správném místě. Gilda zde měla pronajatou celou jednu část přístavu. Alespoň tuto výhodu jste měli oproti prostým obchodníkům, kteří se museli často dohadovat a leckdy i soupeřit o dobrá místa v přístavu. Kapitán Janssen rozdával příkazy jen střídmě a moudře přenechal řízení lodi v přístavu na lodivodovi, který se zde vyznal mnohem lépe. Větrník tak nakonec úspěšně zakotvil u svého vytyčeného mola a námořníci na něj ihned seskákali a jali se loď upevnit. Kotva byl vyhozena, a nakonec došlo též k vytažení mostků na transport zboží a samozřejmě též pasažérů, včetně vás dvou.

Jak se dalo předpokládat, dřív, než jste stihli vůbec zareagovat a vystoupit z lodi, už se přes můstek hrnul místní celní úředník s dvojicí strážných a pár pomocníky. Kapitán Janssen mu vyšel vstříc a vyslechl si klasickou celnickou buzeraci. Úředník se dožadoval vší možné dokumentace a kapitán, nejspíš aby madam Vesray ušetřil starostí, se jal vše zařizovat. I když z toho, jak se úředník tvářil důležitě, zrovna nadšeně nevypadal.

K úředníkově smůle se zrovna v tu chvíli zjevila dračice Altaris. Proletěla skrz chřtán, nad všemi loděmi a přístavem, a nakonec též nad Větrníkem, jehož celý zahalila svým mohutným stínem (jeho a dalších x lodí v okolí). Pak mohutně mávla křídly až to s pár lidmi na molech a lodi zamávalo, vznesla se ladně do vzduchu a s dračím pozdravem v podobě zařvání zamířila k Dračím jeskyním. Pokud něco, Altaris je rozhodně inteligentní drak a ví, kam v Letohradu musí, aby neznepokojovala pokojné občany. To však neznamená, že jich spoustu svým „pozdravem“ nevyděsila. Ne však námořníky Větrníka, ti z jejího pozdravu byli nadšení a výskali jak malí kluci…znovu.

Sám celní úředník je zjevením draka ohromen a čumí na něj s otevřenou pusou. Pak přejede pohledem po palubě a jeho zrak padne prvně na madam Vesray, kterou si možná zařadí jako někoho důležitého a možná taky ne, kdo ví. Každopádně pak mu zrak padne na lady Ondoryon. Nezaměnitelné bílé vlasy a fialové oči jsou vše, co potřebuje vidět. Vládcovská aura, která z každého Ondoryona vyzařuje, to už je jen bonus.
„Ehm. Kapitáne. Ehm. Papíry prosím přineste na celní úřad. Ehm. Až budete moci. Ehm,“ vysouká ze sebe úředník, sklapne podpatky a s kolegy i strážnými spěšně vypochoduje z lodi a po molu se vydá na pevnou zemi. Kapitán Janssen se podrbal na tváři, pokrčil rameny a poté se otočil ke dvojici dam.
„Madam Vesray, ihned zařídím, aby vám sehnali kočár. Nějaký gildovní by tu určitě měl být. Chlapi se po něm podívají. Každopádně zavazadla vám doručíme, kam jen si budete přát,“ promluví a poté směrem k Visenye dodá, „lady Ondoryon. Váš kůň bude připraven během chvilky. Budete si přát doručit zavazadla do paláce? Moji muži to, pokud madam svolí, zařídí a donesou vám je přímo tam.“

Zjevení Altaris neuniklo pozornosti trojice rytířů ve vojenské části přístaviště. Ono, obřího draka, jakým Altaris je, fakt neschováte. Zvlášť když se rozhodně proletět nad přístavem a pak si „zvesela zařvat“. Z trojice určitě Valiant a nejspíše i Dorion Visenyina draka poznají. A zatímco o ní přemýšlí, mihne se Altaris nad městem a zmizí v horském masivu na jeho okraji.

V Dračích jeskyních přítomná čtveřice Ondoryonů bude bezesporu překvapena tím, že se na scéně objeví další drak. Zrovna, když se chystali jeskyně opustit, snesla se z výšin obrovská modrá dračíce, kterou každý jeden z nich pozná, stejně jako ji poznají všichni draci. Altaris je z přítomných draků jediná, která je velikostí srovnatelná s Maegorovou černou bestií. A Megalorth si je toho moc dobře vědom. Rozdílnost jejich povah nemůže být znatelnější. Zatímco Megalorth cení tesáky na každého, koho vidí, Altaris se i přes svou velikost ladně snesla na volné místo v blízkosti Lazmaris a Ondoryoni si až nyní mohli všimnout, že v jejím sedle nikdo nesedí.

Hájemství krásy

Křišťálový palác, Palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael a Julia Tiberové

"Zahrady jsou to veliké sestřičko, leč i to čtyři rozjívené dívky jistě dovedou!" zasmál jsem se pobaveně nad představou, že sestřička Lucrezia s přítelkyněmi obsadily celé zahrady, ačkoliv samosebou patřily dědičce vévodství Vioně a ta s nimi tedy mohla nakládat dle libosti, ovšem jen v nepřítomnosti svého válkymilovného tatínka a jeho rádců. Sám jsem byl tedy zvědav v jakém stavu zahrady i čtyři jejich jistě překrásné obyvatelky nalezneme.

"Krásněji jistě ne, leč přinejmenším u své snoubenky doufám, že je to také půvabný kvítek, jemuž se budu moci láskyplně obdivovat." zaplašil jsem Julinčiny představy o tom, že by jí snad vládkyně zahrad mohly zastínit. "Ach, mladá budoucí vévodkyně Viona má přece tyto zahrady a celé panství, aby jí dodávaly na půvabu Julí, proto jí jistě nebude vadit, když ji půvabem a svěžestí lehce zastíníš." snažil jsem se ujistit svou sestřičku, že se nemusí se svým půvabem ostýchat, leč přitom jsem ztratil na ostražitosti i způsobech a má malá sestřička tak vstoupila do zahrad jako první. To byla mírná rána pro mou pýchu ochránce, jíž jsem si ještě před chvílí, kdy za mnou pokorně kráčela, užíval.

Pospíšil jsem si tedy, abych Julinku dostihl a pak už jsme mohli uvolněně procházet královstvím vůní rozmilých květin, stínů rozličných stromů a tajemství romantických zákoutí. Po chvíli jsme došli až k altánku, který však půvabnými dívkami neoplýval. "Kdepak asi jsou?" nezbývalo mi než rozhlížet se po okolí a hledat místa, kde by se dívky nejspíše mohly nacházet. Mohl jsem jen doufat, že nás již z dálky nespatřily a nerozprchly se před námi vyrušeny jak plaché křepelky a nestáhly sebou i naši sestřičku Lucrí, jíž bych se ze stydlivosti obvinit rozhodně neodvážil. "Ach, támhle, u jezírka!" zvolal jsem téměř jásavě, když je můj pronikavý zrak poháněný neobyčejnou předvídavostí konečně odhalil.

Všechny čtyři dívky, ač vzdálené, jevily se přepůvabné, jejich ladné siluety mi hned připomněly jednu dámu, jež se skvěla pikantní pihou v oblasti žeber, těsně pod oblinou náramně zvedeného levého ňadra. Nemohu tajit, že jsem na onu dámu, pihu i oblinu musel ještě notnou chvíli intenzivně myslit, než jsem si připomenul, že mám po svém boku svou sestřičku, jíž se sluší neopomíjet, ale naopak bavit. "Copak uděláme?" optal jsem se jí tedy, abych získal další čas k tomu se z oné nádherné vzpomínky trochu více vzpamatovat.