Pod nebeskou klenbou

Letohrad, terasa
Den před turnajem, podvečer
sir Gawain

Plavným pohybom nepatrne natiahnem ruku a trochu ju nadvihnem smerom k tmavnúcej oblohe. Zamatové krídla sa zatrepocú a motýľ sa elegantne vznesie nadnášaný jemným vánkom.
Indigo, azúrová a zafírovo modrá sa pozvoľna zlejú do farby čučoriedky, než splynú so závojom mladej noci.
Odzbrojujúco úprimná odpoveď ma pobaví. Muž predomnou sa ani nesnaží skryť nechuť z takého trávenia večera. Hoci milujem vzletné špitály vo víre tanca a zábavy v objatí ľúbezných tónov čo oživia každučkú čiastočku môjho tela, od hlavy po končeky prstov, a rozbúšia moje srdce ako zvon, sú to práve chvíle osamoteného rozjímania, čo mi prinášajú vyrovnaný pokoj a harmóniu ducha, duše a tela. Meli by to asi nazvala kalokagatiou. “Keby ste mal voľnú ruku vo výbere trávenia svojho času, čomu by ste sa venoval?” Tichá otázka mi vykĺzne skôr, než ju stihnem zastaviť, hlavu mám zvedavo naklonenú a snáď i trochu pripomínam krehkého vtáčika.
Klesnem v pukerlíku, skloním tvár. Diamanty lemujúce dekolt sa lesknú ako hviezdy na nebeskom baldachýne. Vzpriamim sa a zdvihnem zrak k jeho tvári lemovanej na pohľad jemnými zlatými lokňami, rozmýšľajúc nad odpoveďou.
S prívetivým úsmevom v belasých učiach nadhodím: “Vo vnútri je bojisko. Tanec je tam len bitkou, nástrojom hry. Radšej by som sa bosá voľne vykrúcala na lúke posiatej jarnými kvetmi, než v sále našľapovala na hroty dýk. Ticho záhrady má svoje čaro, skoro zabudnutú mystiku,” oplatím mu priamočiarosť úprimnosťou.
“Och. Netrápte sa tým, vážený Sir. Nepatrím medzi tých, čo by sa vám zadrapili pazúrmi do tváre s úmyslom trhať. Nie som vaša guvernantka, čo by vás trstenicou pretiahla cez prsty, keď spravíte prešľap.” S iskrou v očiach a úsmevom šelmičky pokračujem: “Ak vás strnulá naburelosť zaťažuje, hodťe ju teraz na chvíľku, čo ste tu, bokom. Dýchajte zhlboka a užívajte si večera. Prosím, vyberte mi nejaké meno, ktoré sa vám pozdáva, a ktoré bude patriť len tomuto momentu pod nebeskou klenbou.” Opätujem mu úklon, na pery mi sadne tajomný úsmev. Len záhadná bytosť, čo by sa ako rusalka mohla stratiť v kúdole rannej hmly na brehu jazera či lesnej mýtine. “Potešenie je na mojej strane, sire.”
Úsmev sa ešte roztiahne a okolo očí sa mi vytvoria drobné vejáriky, líca ozdobia hravé dolíčky, jeden nepatrne výraznejší. “Prosím nezaťažujte sa nejakou naškrobenou maskou. Dávam prednosť rýdzosti.”
Pristúpim k ozdobnej balustráde a zdvihnem zrak k žmurkajúcim hviezdami. “Poznáte súhvezdia a ich príbehy?”

Náhodné setkání za svitu hvězd

Příjemný rozhovor

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Niobe

Počestné ženy rodu Ondoryonského

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Matka

Daelinin sál, Křišťálový palác, Letohrad
Den před turnajem, podvečer
Prima, Maegor

Poněkud překvapeně pozvedám obočí, když vyjadřuje svou touhu mluvit s mým bratrem, tím spíš, že Galahadem. „Mám se ptát, co strašného se mu chystáš napovídat?“ nadhodím a zavěsím se mu do rámě.
„Někdo z jeho rodiny? Blízké rodiny?“ Trochu pro sebe zavrtím hlavou. Má pravdu. Tohle není to pravé místo. Příliš mnoho uší. A tak se vesele zazubím a znovu potřesu hlavou. „Kdo říká, že k tomu došlo v Indiru? Třeba to byly vaše lázně. Přeci nechceš, abych věřila, že se v nich setkáváte k modlitbám.“
Jeho otázka mě ovšem donutí zvážnět. „Pokud to někdo ví, tak ne mou zásluhou, Maegore. Jsi první, komu jsem o tomhle pověděla. Pravda, pátrala jsem po matce, ale to jsem vzdala dávno před tím, než… Než se to přihodilo. Nic jsem neměla a nakonec… jsem dospěla k názoru, že na tom sotva záleží. Na mně to nic nemění – ať je mou matkou kdokoliv, jsem pořád bastard. To mi po těch letech nikdo nevezme. Pochopila jsem to rychle, stejně rychle jako to, že o to, kým budu krom téhle skvrny, se musím postarat sama. Nikdo to za mě neudělá.“ S lehkým úsměvem mu pohlížím do očí. „Samozřejmě mě v tu chvíli napadlo, že možná…“ Větu nechám vyznít do prázdna, než pokračuji: „Ale s každým dalším uplynulým dnem jsem si byla méně jistá, že se to skutečně stalo, že jsem to skutečně slyšela. A možná mi připadalo bezpečnější sama sebe přesvědčit, že ne. Jít dál mi nepřipadalo moudré: bastardem bych zůstala a ještě při tom stačila třeba uvrhnout podezření na mou matku, třeba bych nějak uškodila její pověsti. Když nevíš, kdo to je, nechceš riskovat, že uděláš v očích ostatních děvku z nesprávné osoby a někoho tím popudíš, třeba jejího možného manžela. A už vůbec ne když jsi šestnáctileté děvče z vedlejší větve, bastard bastarda. Někdy je nevědomost štítem.“

Motýľ

Letohrad, terasa
Den před turnajem, podvečer
sir Gawain

Zhlboka sa nadýchnem sviežeho vzduchu, privriem viečka ozdobené vejárikmi dlhých rias a silou vôle potlačím ďalší záchvev. Uvoľním sa, započúvajúc sa do tlmených tónov hudby a tichého šumu hlasov unikajúcich zo siene. Búšiace srdce pozvoľna spomalí, sťa paripa prejdúca z cvalu do rytmického kroku.
Vďaka privretým očiam zvýraznia sa zvyšné zmysly. Vône, pýšiace sa vlastnými farbami, čo na čiernom pozadí vytvárajú zložité obrazce ako sklíčka kaleidoskopu, visia v pozvoľna sa prevaľujúcom povetrí.
Atmosféra sa zrazu zmení, ako keď vánok rozčerí pokojnú hladinu jazera. Túto premenu spôsobila čiasi mĺkva prítomnosť.
Zo zvedavosti nachílim tvár a pátravím, hodnotiacim pohľadom skĺznem z ostrého profilu, sotva skrytého jednoduchou škraboškou, k veľkej dlani, k prstom zvierajúcim krehkú skleničku. Ak by ju stisol čo i len trochu viac, pravdepodobne by sa zmenila v hromádku ligotavých črepov.
Napriek nenútenej, uvoľnenej póze pripomína striehnuceho dravca. Pod čiernou slávnostnou uniformou možno pobadať rysujúce sa svaly. Vyzerá akoby chcel byť niekde inde. Určite nezapadá medzi tie pestré pávy. Pohľadom zaletím na okamih k žiarivému obdĺžniku otvoreného portálu. O čom asi premýšľa? Túži po chvíľke pokoja a samoty?
Ľahučký dotyk pošteklí útle zápästie. To na porcelánovú pleť dosadol motýľ. Zložené krídla vyzerajú ako potiahnuté čiernym zamatom, no keď ich ako stránky knihy roztvorí, odhalí vzor podobný vitráži v rôznych odtieňoch modrej, od hlbokej polnočnej po belasú farbu jarnej oblohy.
V uvoľnenej nehybnosti zdieľame tichý okamžik. Veselá melódia je tlmená, akoby prichádzala z iného sveta, či spoza akéhosi neviditeľného závoja. Spolu a každý sám, hľadíme na lampiónmi osvetlené priestranstvo. Hľadíme vôbec na rovnaké miesto? Motýlie krídla sa zachvejú, znovu sa spoja i oddelia.
“Páčia sa vám indirské záhrady, môj pane?” prelomím mlčanie skoro nečujnou otázkou a pootočím sa k nemu s prívetivým úsmevom na perách, belasé oči žiariace odrazom mesačného svitu.

Trocha klidu s příjemným výhledem