Niobe, Melite, Lucrezia
Palácové zahrady, Křišťálový Palác,
Panství Indir, léto, den před začátkem turnaje,
něco po poledni, slunečno

Kéž by to bylo tak jednoduché, jako s výběrem jezdeckého koně. Vypustit stádo do výběhu, a z povzdáli pozorovat, jaký mají chod, jak nesou hlavu, jestli jsou vznětliví, či bázliví… jak se chovají, a který z nich má onu pomyslnou jiskru, jenže nevybírám si jezdeckého koně.
Nespokojeně ale přesto tiše, nad tou myšlenkou mlasknu. Jak nad tím mohu vůbec takto přemýšlet? Co to o mne vůbec vypovídá? Ač tu mohou být jistá potkávající se kritéria, není ani v nejmenším vhodné srovnávat svého budoucího chotě s koněm.

Jen ta myšlenka ve mne vyvolává stud, tak silný až mi vžene barvu do tváří. Kdyby to tak slyšela Prima, nebo Artemis, či snad pan Julius, ti by mi dali… Až se musím krátce ohlédnout přes rameno, jestli snad někdo u nich není někde poblíž, aby mi nevyčinil, ale není tomu tak. Jen má mysl vykouzlí tvář Lucreziina otce, Julia Tibera vyklánějícího se, z blízkého křoví, a já málem smíchy vyprsknu, jak je stud nahrazen poťouchlou veselostí z oné představy.  Z říše představ mne přitáhne zpět Lucreziina poznámka o koštěti, a já od sebe mírně odsunu pohár od vína, a já se zplna hrdla zasměji, možná z části i představě Tibera v chroští. Od koní, ke košťatům snadno a rychle… Ale raději zpátky k těm otázkám. Je na čase, začít jednat…

„Jste mi dnes ale nějaké důsledné mé dámy,“ nakrčím hravě obočí, a skloním se z místa na kterém sedím, abych vytáhla dřevěnou truhličku.
„Nebojte, není od Pandory,“ mrknu na ně šibalsky, když truhličku ukládám na stůl. Pak jen odklopím víko, a odhalím jim její obsah. Je plná šperků, které již nenosím. Dívčí prstýnky, kterým jsem již odrostla. Spony a ozdoby do vlasů z perleti, zlata i stříbra, které vyšly z módy. Náramky, a náušnice, či čelenky které jsem jako vévodova dcera dostávala od různých diplomatických návštěv, pro jejichž vlastní dobro doufám, že jejich politické návrhy byly o dost lepší než jejich vkus. Dost se toho nasbíralo…
Zanořím prsty pod změť perel, slonovinových kostí, perleti, zlata, i stříbra a moje prsty až dole u samého dna nahmátnou pár úzkostlivě střežených listů, popsaných mým velmi chvatným škrabopisem. Opisovala a zapisovala jsem je potají, tu a tam někomu přes rameno, takže jsou od mého jinak pěkného rukopisu takřka k nerozeznání.

„Pokud bys byla tak laskavá,“ předám pak truhličku Melite, žádajíc jí tak aby ji vzala s sebou a zvednu se na nohy. „Následujte mne, už jsme tu proseděly spoustu času. Příprava prvního úkolu, by se neměla dále odkládat.“
Vyrazím směrem proti proudu potůčku, který vybudovali zahradníci na otcův příkaz v zahradách, a směřuji k uměle vytvořenému vodopádu, na jehož vrcholku vyvěrá voda v zahradách poprvé, napájená z Letohradského vodovodního pramene. Vodopád se vlévá do jezírka a z něj pak vytéká tenký pramínek, klikatící se zahradami a napájející mnohé fontány v Letohradských zahradách. Slabě si odkašlu, když papíry rozložím a začnu z nich předčítat seznam jmen, jež figurovala v listech, které možná měly zůstat mým očím skryty, ale nestalo se tomu tak.
„Abych odpověděla na tu tvou otázku,“ obrátím se na Lucrezii, s listy papíru stále ještě v prstech. „Tvou navrhovaná zkouška, bude probíhat právě v těchto místech a nyní ji společně připravíme. Přece se nemůžeme ochudit o tolik zábavy a podívané, která z ní vypluje.“ Mávnu na své dámy aby mne laskavě následovaly. Zábava a přípravy musí začít, již je nebudeme déle odkládat.

Náhodné setkání v přístavu Letohradském,aneb dlouho ztracený strýček přichází na scénu!

Letohrad, Přístaviště, Den před turnajem
Iskall Foll a Strejda

Drobně se pousměji, když spatřím Mariu, která zamířila za mnou na příď Větrníku. Předpokládám, že poslední hodiny se myšlenkami ztrácela v číslech a dokumentech, v plánech na vše, co je nutné po vylodění zařídit a udělat, oceňuji tak, že si našla chvíli času.
„Madam Vesray,“ vyslovím se stejným tónem hlasu jako ona a krátce kývnu hlavou, zatímco úsměv na mých rtech získá na oné hřejivé vřelosti, „potěšení je i na mé straně, na hřbetě Altaris je cestování sice dobrodružnější, ale pohodlí a společnost na Větrníku je něco, na co bych si dokázala rychle zvyknout,“ ocením snažení ženy přede mnou. Ne, že by mi Altaris nechyběla, ale chtě nechtě jsem musela uznat, že bylo příjemné nemít pro jednou rozbolavělé nohy i zadek ze sedla a řemení, kterým se musel každý dračí jezdec pevně připásat, pokud měl jen špetku rozumu a nedůvěru k volným pádům s nejistým dopadem.

„Dobrá, děkuji za vstřícnost. Postačí, když zajistíte odvoz mých zavazadel a necháte mi před vyloděním nachystat mého koně, kočár ráda oželím,“ upřesním svá přání i požadavky. Trochu se protáhnout po dlouhé cestě na lodi a ušetřit sama sebe kodrcání ulicemi v kočáře mi neuškodí, stejně raději upřednostňuji jízdu před čímkoliv jiným.
Při dotazu na má další přání, které bych mohla na kohokoliv na lodi mít, jen zavrtím sotva patrně hlavou.
„To je vše, pokud by se situace změnila, dám vám vědět.“
Vzápětí se už ovšem madam Vesray omlouvá, což má samozřejmě mé pochopení, a tak ani já tmavovlasou ženu už nadále nezdržuji vymýšlením si čehokoliv, jen jí popřeji pevné nervy a vyčkávám jejího odchodu.

Ještě chvíli stojím na přídi a užívám si ten božský klid, který zde panuje, než se nakonec odeberu do své kajuty, abych se mohla před připlutím k molu převléci a zaplést si vlasy do nějakého jednoduchého účesu, abych vypadala jako ta lady Ondoryon, kterou v Letohradu očekávají.

Stretnutie na ceste

Podobne ako moji ochrancovia i sir Gal sa rozhodol pre riedené víno a kým mu ho nalievam, so záujmom ho sledujem. Mierne mi zacuká kútikom pier, keď sa snaží bojovať o obnovenie rovnováhy na stoličke bez operadla, na ktorú sa treba usadiť s istou opatrnosťou. Zdá sa, že mužom nie je vlastná grácia, plavné, plynulé pohyby sú im očividne mimo bojiska cudzie. Neraz som sledovala Hugha s dvojičkami vo víre tanca čepelí sprevádzaného zvučným cinkotom, obdivujúc tú smrtonosnú eleganciu, nechápajúc, kde sa toto v bratovi berie, keď sa zvyčajne pohybuje veľmi stroho, priamo a úsporne. Ani kúsok pohybu naviac než je nutné.

V údive povytiahnem obočie. Samozrejme viem o tom, že sa Vojvoda Indiryon rozhodol ustanoviť za dedičku titulu lady Vionu. Považovala som to za výnimku, ojedinelý prípad, bieleho zajačika s očami farby čerstvej krvi medzi tmavými súkmeňovcami.
“To je veľmi zaujímavé. Podnetné.” Položím prázdny pohár na strieborný podnos a bez toho, aby som odtrhla pohľad od potulného rytiera, vezmem do ruky voňavé jablko, nemajúc v úmysle ho jesť. Tento kúsok je pre Morrígan.

Sir Gal sa na chvíľu odmlčí, zahniezdi sa, hľadajúc pohodlnejšiu polohu. Drevené kolíky pri tom pohybe zavzdychajú, akoby mali námietky voči veľkým, neohrabaným chlapom. Na okamih zapochybujem, či ten úbohý nábytok unesie toľkú váhu a nerozpadne sa v kúdoli prachu na triesky. Hneď si tú scénu predstavím a v duchu ju začnem maľovať, výsledné zobrazenie si chvíľu držím pred očami, vrývajúc si do pamäte každučký drobný detail, aby som ho neskôr nahodila na papier. Palisander sa našťastie drží a nezdá sa, že by mu hrozila taká skaza. Najhoršia vec čo by sa mohla stať je, že sa rytier i so stoličkou preklopia.

“Prístup k ženám je v jednotlivých zemiach Augaru odlišný. Nikto mi nebránil vzdelávať sa v oblastiach, ktoré ma zaujímajú a skoro nikto nebránil mojej sesternici v rozvoji šermiarskeho umenia,” okrem jej matky, ktorá dávala svoj nesúhlas jasne a hlasno najavo, “Strieborné vrchy patria k pokrokovejším regiónom, ale pochybujem, že by Barón zveril moc nad územím žene, i keby priama línia následníctva vymrela po meči.” Ak by Hugh umrel, pravdepodobne by titul po dedkovom skone prešiel na strýka Damiona.
“Severnejšie lpia na tradíciách trochu viac a radšej udržiavajú ženy v blaženej nevedomosti.” Po dobu jedného úderu srdca nakrčím nosík, než sa znovu usmejem, tentoraz trochu posmutnelo. “Univerzity v Augare nemáme.” Navštevovať také miesto by mi beztak nedovolili. Som väzňom, vtáčikom v zlatej klietke. Čo primälo starého otca, aby ma pustil na návštevu k sesternici Melité?

“Hneď ako budem mať osedlaného koňa, vyrazíme na cestu,” oznámim svojmu nečakanému spoločníkovi. Zľahka sa postavím a pokynutím mu naznačím, že sa ku mne môže pripojiť.
Niekoľkými sotva počuteľnými krokmi sa dostanem do tieňa lesa, kde sa na okraji čistinky pasie grošovaná kobylka. Nenáhlivo ku nej spredu podídem a na vystretej dlani jej ponúknem červenú dobrotu, voňavé, štavnaté pokušenie.
Sivé nozdry sa zachvejú a netrvá dlho, než sa mi o dlaň obtrú zamatovo jemné pysky temperamentnej potvorky, zanechajúc po sebe len slinovú stopu.

V bezodných očiach lemovaných dlhými mihalnicami sa objaví živá iskra, sprevádzaná drobným štuchancom do ramena.
“Tiež ťa rada vidím Morrí,” s tichym smiechom pristúpim bližšie a končekmi prstov prejdem po ľavej strane svalnatého krku. “Čo povieš na malú prechádzku?” Prevezmem si od sluhu brašňu, z ktorej vylovím kefu s hrubými štetinkami a tam, kde som ešte pred krátkym momentom kobylku hladila, začnem krúživými pohybmi vyčesávať prach cesty. Plynulo pokračujem k jej trupu až po zadok, kým sa v zblúdilých slnečných lúčoch neligoce ako striebro z našich dolov. So spokojným zamručaním znovu prejdem k hlave s úmyslom pustiť sa do druhej strany. Spomeniem si však, že je tu i onen rytier a natočím k nemu tvár: “Sire, ako váš žrebec vychádza s kobylami?”
Konečne odložím kefu, len aby som vytiahla inú, tentoraz s jemnými štetinkami, vhodnú na vyleštenie. Práca mi netrvá dlho, čoskoro sa mi v ruke objaví i zahnutý železný nástroj.
Jemným poštuchnutím jej naznačím, aby zdvihla nohu, ktorú si rýchlo podopriem a zoškrabem všetky nečistoty z kopýtka než tenším štetcom zmetiem drobnejšie smietky.
Stále tomu niečo chýba, sú trochu suché a matné. Ďalšie načrenie do čarovnej brašničky odhalí neveľkú dózičku a hubku, ktorou nanesiem masť na hladkú rohovinu.
Opatrne si zastrčím za ucho prameň vlasov, čo sa mi pri práci uvoľnil z účesu, no zavadím o líce, zanechajúc tam nepatrnú šmuhu.
S poslednou zadnou nohou mám trochu trápenia, Morrígan už nemá strpenia a párktát sa mi vytrhne.
“Trpezlivosť ruže prináša, kráska,” nachýlim hlavu tak, aby som sa nerozprávala s jej tmavším zadkom zdobeným svetlými kruhmi, po ktorom jemne placnem, aby vedela, že nemienim skončiť, “Chcem, aby si bola najkrajšou lady -” pevne končatinu uchopím a trošku potiahnem, aby sa mi lepšie držala, “v Letohrade.”
Nakoniec prebehnem hrivu i chvost hrebeňom a vrátim brašňu sluhovi, od ktorého prevezmem uzdu, ktorú skontrolujem, uistím sa, že nánosník i podbradník sú rozopnuté. Než začnem s uzdením, stiahnem jej ohlávku, no nechám ju visieť na elegantnej šiji.
Pokojne pristúpim k jej hlave a len čo sa priblížim so zubadlom, otvorí papuľku, aby som jej ho mohla čo najšetrnejšie zasunúť na správne miesto. Opatrne jej pretiahnem nátylník cez uši tak, aby boli medzi ním a čelenkou, cez ktorú prihodím dlhú šticu. Pozapínam remienky a keď som presvedčená, že je všetko v poriadku, prehodím jej cez chrbát dečku a sedlo, veľmi blízko kohútiku, len aby som ho potom posunula na správne miesto.
“Neďaleko je potok, ak by sa vaše kone potrebovali napojiť,” prihovorím sa znenazdajky potulnému rytierovi, odkiaľsi zdola, v predklone zapínajúc podbrušník.
“Len čo sa trošku upravím, môžeme vyraziť,” poviem s neskrývaným nadšením, umývajúc si ruky v miske ktorú mi priniesol predvídavý sluha.
Na chvíľku sa stratím v útrobách kočiaru a keď sa znovu vynorím, nevidno nejakú veľkú zmenu.
Hneď ako prehodím pravú nohu cez konský chrbát a pohodlne sa usadím, je možné uzrieť špičky vysokých, sivých čižiem.
“Kapitán, vyberte troch mužov. Tí pôjdu s nami. Zvyšní dvaja budú sprevádzať koč,” vidím námietku vo veteránových očiach a než ju stihne i vysloviť, pokračujem, “Som si istá, že štyria Sokoli ma dokážu ochrániť pred akýmkoľvek nebezpečenstvom, čo by cestou mohlo číhať. A sir Gal tiež prisľúbil pomoc,” pripomeniem mu, v tvári prosebný výraz.

Zasedání rady

Pro ně by to byla škoda, ale pro někoho jiného... Na tváři se mi objevily důlky, jež předznamenávaly úsměv, který jsem si však odpustila, aby se nebohý lord Tiber hned nemusel ohrazovat, že peníze mizí z pokladny i za věci, které nejsou tak důležité. Prezentovat své děti v tom nejlepším, to by mu šlo, ale udělat to samé pro Vionu...

Gestem ruky jsem Primě neznačila, že nevím. Služebnictvo si v přípravách zřejmě počínalo stejno dobře jako my a když nevím, co s čím, tak proč to nehodit zrovna na můj stůl, že? Rysy mé tváře ale nenaznačovaly podráždění, naopak. S jistým potěšením jsem se nakláněla k Primě, jakoby se papyrus se zasedáním objevil spíše z mé vlastní iniciativy, přesně za tímto účelem.

Mám snad namysli někoho konkrétního? Svraštila jsem čelo, pohled mých chladných očí se zastavil na tváři muže, do které se již propsala léta, to bys rád věděl, co? zabubnovala jsem prsty o desku stolu, vrásky na čele se ještě prohloubily. Vymazal je až úsměv, když po mém boku promluvila Prima. Její hlas, protknutý hřejivostí, jež sálala z jejího těla, zněl místností, nesouc dál mou myšlenku na křídlech grácie a rozumu, jež byly světlovlásce vlastní. Bezděky jsem v tichosti několikrát přikývla. Na jazyku mě již lechtalo několik dalších vět, ale slova se tentokráte ujmul Secundus.

Už od prvních slov mi v očích zajiskřilo. Pobaveně jsem naklonila hlavu na stranu a prsty mé ruky sklouzly z Priminy ruky k dalšímu z papírů, jež se zatím netknuté povalovaly na stole.
"A k tomu všemu ještě s kšticí ryšavých vlasů a ve zralém věku kolem třiceti let," doplnila jsem výčet vlastností, jež špehmistr zmínil. Pohledu Secunda jsem se běžně ráda vyhýbala, ale protentokrát jsem bedlivě studovala jeho tvář jako by byl mou Eurydikou a já jej neměla více spatřit. Věděl i o tomhle? hrálo mi hlavou a dlouhá pauza z mé strany přímo vybízela, aby mou nevyslovenou otázku zodpověděl.

Atlantská plavba

Obchodní karavela Větrník, někde na moři poblíž Letohradu
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Visenya Ondoryon a Maria Vesray

Letohrad, Přístaviště, Den před turnajem
Iskall Foll a Dorion Andaryon

Setkání na cestě

Odpočívadlo, Třicet mil před Letohradem
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Gloria Stanton, Tercius „Galahad“