Další do party

Dromon s pasažéry v podobě sira Iskalla a sira Doriona se rychle přibližoval k Letohradskému přístavu a s každým záběrem lodních vesel a poryvem větru byl blíž a blíž. Dromon byl skutečně mistrovským dílem Letohradských loďařů, úderný jako žralo a rychlý a hbitý jako delfín. Nyní předváděl co v jeho dubovém těle vězí a letěl jako šipka po mořské hladině. Námořníci už bezesporu cítili pach přístavu, vůni kořeněného masa, chuť hořkého piva a samozřejmě teplá a hebká těla přístavních nevěstek. O to s větším zápalem zabírali do vesel. Brzy se na obzoru objevili vysoké strážné věže přístavu a chvíli na to i další plachty a trupy lodí, které sem pluly ze všech světových směrů. Letohrad ležící na cípu Ilejského poloostrova byl doslova srdcem pohánějícím obchod v této části těla. Desítky lodí mířily dovnitř a desítky pluly ven. Válečný dromon naštěstí neplul do civilní části přístavu, kde by se musel hádat s lodivody a přístavními úředníky o molo. Oštěp tak mohl proletět kolem obchodních lodí, které se řadily směrem k civilní části přístavu a proplul mezi věžemi přímo k vojenské části přístavu, kde byly zakotveny další Oštěpu podobné lodě. Desítky válečných lodí, jak staré trirémy, tak i spousta moderních dromonů, sesterských lodí Oštěpu. Následně se buben rozezněl znovu, tentokráte tónem, jež signalizoval zpětný chod. Bylo potřeba zpomalit a klidně doplout až k molu, kde už vojenský úředník vyhlížel loď v doprovodu několika mariňáků. Byrokracii se ani vojenská loď nevyhne. Přesto stále lepší než to, co čeká lodě obchodní.

Oštěp ladně zakotvil u mola a mariňáci přehodili přes hrazení několik můstků, po kterých šlo suchou nohou přejít na molo a následně do přístavu. Kapitán vyskočil z lodi jako první a pozdravil se s vojenským úředníkem úderem pravice do hrudi. Prohodili spolu několik slov, úředník sklouzl pohledem po lodi a přistál jím až na vaší dvojici, něco prohodil a poté s dalším úderem do hrudi nechal kapitána navrátit se na loď. Sám se přemístil k jiné lodi, kterou by mohl šikanovat.
"Ehm...sirové...Vítejte v Letohradu," začal kapitán a nakonec, když vymyslel, co trefného by ještě vymyslel, dodal, "doufám, že cesta byla příjemná a že vám Královské námořnictvo bude moci být i v budoucnu nápomocno." Pak po vojensku zasalutoval a vzdálil se ke svým mužům. Vás nechal vašemu osudu.

Mezitím, co jste vykládali svá zavazadla a sami sebe z lodi, postával v přístavišti opodál muž v rytířském kabátci a plášti zakrývajícím lehkou zbroj, kterou měl zrovna na sobě. Meč měl připnutý u pasu sponkou ve tvaru orla podobná spona mu spínala i jeho plášť. Dlouhé blonďaté vlasy mu ve větru povlávaly a plnovous skrýval nepatrný úsměv. Muže do Letohradu přivedl turnaj a ten měl začít ač zítřejší den. Ubytoval se tedy v jednom z lepších hostinců, neboť nechtěl, aby kvůli jeho příchodu dělali v paláci povyk. Navíc, palác nebyl místo, které by ho příliš lákalo. Během svého putování po světě si již odvykl luxusních pokojů, měkkých matrací a nadýchaných peřin a polštářů. Raději obyčejnou postel, korbel dobrého piva a příjemnou společnost v hostinci, než snobskou a namyšlenou společnost v paláci.
Dnešek se tak toulal po městě a nohy ho zavedly až do přístavu, kde si všiml připlouvající válečné lodi. Nyní sledoval dvojici rytířů, kteří ji opouštěli. Jeden z nich mu byl velmi známý, však byly stejné krve. Valiant Andaryon se mohl usmívat. Jaké to štěstí, že zrovna dnes narazí v přístavišti na svého příbuzného, který zrovna přicestoval do města. Dvojice si Valianta doposud nevšimla, on jich však ano.

V palácových zahradách

Rodina

Dračí jeskyně, Letohrad
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Maegor Ondoryon + Rhaella, Malaerys a Vaeron

Do zahrad

Křišťálový palác, Nádvoří -> Palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Raffael Tiber, Julia Tiber

O rytířích a mečích

Křišťálový palác, Palácové zahrady
Den před turnajem, po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

Další dračí jezdec

Diskuze mezi princi Malaerysem a Vaeronem se nepatrně vyhrocuje, přesto prozatím nepřerostla ve fyzický kontakt, což je nejspíš dobře. Princezna Rhaella dobře tušila, že by něco takového bezesporu nebylo úplně nejlepší, ne v dračí jeskyni, kde jsou poblíž draci obou jezdců. Jak Dargoth tak Odaroth se nacházeli opodál. Oba dva draci se dívali na své jezdce a stejně tak občas pohlédli na sebe, přičemž kolem sebe generovali citelné napětí ve vzduchu. Odaroth si byl moc dobře vědom toho, že je menší jak Dargoth a kdyby došlo na věc, je téměř jisté, že by neměl šanci. Jediná Lazmaris to všechno sledovala s poklidem a necítila se nijak ohrožena. Její jezdkyně byla v bezpečí a dračice cítila, že nemá ani s jedním s hádající se dvojice žádný sport. Kdyby se však rozhořela dračí bitva mezi Odarothem a Dargothem, bezpochyby by okamžitě přispěchala ke své jezdkyni a snažila se jí ochránit před hrozbou, kterou dva draci v boji bezesporu jsou.

Naštěstí, či naneštěstí dřív, než k tomuto rozhoření konfliktu mohlo dojít, projela vzduchem lehká tlaková vlna, kterou nemohlo vytvořit nic jiného než máchnutí mohutných dračích křídel. Všechny pohledy se obrátily k vrcholku obřích jeskyní, z nichž se směrem dolů snášel obří temný stín. Drak černý jako samotná noc a dle pověstí se stejně tak černou duší. Nebezpečná bestie, která byla mezi Ondoryony známá jako Megalorth. V jeho sedle se objevila malinkatá postava stejně tak nebezpečného prince, který směřoval černé monstrum k volnému místo v dostatečné vzdálenosti od zbývajících draků. Princ Maegor přiletěl do Letohradu. Nečekán nezván, tak jako vždy….

Přistání Megalortha lehce zachvělo celým jeskyním komplexem. Mohutné dračí tělo se prohnulo a umožnilo princi seskočit bezpečně na kamennou podlahu jeskyní. Megalorth následně stáhl křídla, natáhl krk vzhůru aby se ukázal v celé své síle a pohlédl na zbývající tři draky, primárně však na Dargotha, kterého považoval za přirozeného rivala. Jaký jezdec, takový drak. Dargoth si přestal všímat malého Odarotha, kterému se bezpochyby ulevilo, a oplatil Megalorthovi svůj pohled. I on si byl moc dobře vědom vztahu jejich jezdců a považoval černého draka za mnohem větší hrozbu než malého zlatého. Dokonce i Lazmaris zpozorněla. V přítomnosti Megalortha se žádný malý drak necítil příliš bezpečně.

Já zde, Doúkissa kdesi v dáli

Severní cesta, něco mil od Letohradu
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno, slunečno
Hugh Stanton, Claudius Echeron,
okrajově Fantastická čtyřka:
Viona, Niobe, Lucrezia a Melité

hudba

Palčivá touha uštvat sebe, svého koně i rytíře jež ho doprovázejí, se zrcadlí v jeho očích, gestech i slovech, když mne s chvatem i v hlase osloví. Netuším, který ďas ho žene vpřed, snad nějaká zpráva, co musí být doručená co nejdříve. Či touha po ochraně osoby blízké. Ne, nehodlám na něm vyzvídat, a mám pocit, že by mi stejně nic neřekl. Každopádně je mi jasné, že případná společná cesta v tomto rozpoložení Sira Hugha Stantona rozhodně nebude nikterak zábavná, pro oba. Těší mne Sire Hughu! Stačit vám nebudeme. Ukážu na nákladního mezka, který nese mou zbroj. O mezcích je známo, že jsou přeborníci v nesení nákladu a vytrvalosti, nikoliv však v spěšném cvalu. Jen bychom vás zdržovali. Zhodnotím situaci poměrně stroze, chci to mít co nejdříve za sebou. Tedy, uhánějte dále ve svém tempu. Kéž stihnete, co stihnout hodláte. A kdybychom se už nepotkali, tak vám přeji mnoho štěstí v turnaji, Sire Stantone! S úsměvem ho vyprovodím. Nečekám, že by otálel, podle toho jak nedočkavě vyhlíží. Jakmile zmizí v prachu cesty i se svými rytíři, hned se cítím uvolněněji. Snad má pro svůj spěch pádný důvod. Ale co je mi po něm, že? Určitě nestrhnu koně jen proto, abych byl v Letohradu o hodinu dřív.

Taky přidáme trochu do kroku Ajaxi, nějak mne onen augarský rytíř svým spěchem nakazil. Vesele oslovím svého strážce, přičemž svou loutnu upevním na nákladního koně.

Zkušenost proutníka mi velí, že žádná skutečná dáma se nechytne prvního rytíře, který se jí namane. Rády si vybírají, rády zkouší všechny motýly, jež kolem pelu jejich květinek krouží. Jsem si jist, že můj příjezd jim přinese kýžené rozptýlení. Jistě už teď ta vyhlášená čtveřice krasavic vymýšlí někde v zahradách u čaje a vína četné zkoušky na nápadníky. Je třeba dát jim čas, aby si to pořádně užily.

má milovaná neteř Melité Pyrrhos, ochutnávající taje života

Moc se těším na svou neteř, na Melité. Tu krásnou křehkou květinku, co pomalu ochutnává taje života. A také na její přítelkyně, o nichž běží různé chýry celým Indirem. Překrásná Lucrezia je prý trochu do větru, marnivá až hrůza. Nu, já příliš nedám na nějaké klepy, vlastně vůbec. Kdoví, co se vypráví o mne. A přitom... hledá-li žena muže, který by naplnil její potřeby až po samý okraj, těžko najde nade mne lepšího. A že Lucrezia miluje život, a vše co nabízí? Kdo by jí to měl za zlé? Já tedy ne, tedy pokud to nebudu muset platit. Ba naopak, těším se zda jako správná přítelkyně Viony vyzkouší mou věrnost, svou proslulou svůdností. Niobe prý má přehnaně pokrokové názory. Mno, já jí spíš vidím jako vznešenou, moudrou dámu velkého rozhledu. Ideální na to, by vyzkusila, zda nemám seno v hlavě, a jazyk mdlý. Vcelku očekávám, že se mou zamete. Neb ať oplývám svobodomyslností jako málokterý muž, tak přesto jsem rád nahoře, jako každý chlap. To ovšem neznamená, že neocením vybroušený jazýček jistě překrásné zrzky. Konečně brát si jí nehodlám, i když mého starého otce by to asi potěšilo, přeci jen mocný athaenský rod Aldarin je v našem sousedství.

Mne láká nejzlatější oříšek v podobě budoucí Doúkissy (Vévodkyně) Viony. Tu chci opravdu poznat! Jak jen to půjde, a nakolik otevře cestu mi k srdci svému. Chci jí být oporou, a určitě rozptýlením, v tom nesnadném výběru, jež jí čeká. Není v lehké situaci. Příliš moc lidí bude promítat své vlastní osobní zájmy do její životní volby. Pokud mne třebas nakonec odmítne, můj svět se nezboří. Zvlášť jestli sobě vybere muže schopného, co jí skutečnou láskou zahrne. Konečně i já jsem součástí Indiru, a moji blízcí. Tedy chci ten nejlepší vévodský pár v jeho čele. Pokud budu jeho součástí, zlobit se určitě nebudu, to dá rozum.

Já nabízím jen sebe samého, takového jaký skutečně jsem. Snad si Lady Viona dá tu práci, stejně jako přítelkyně její, aby objevily srdce moje i jádro, aniž by na hloupé klepy daly, či na zájmy mocenských klik. Takové myšlenky táhnou mi hlavou, když svižným klusem míříme s Ajaxem k Letohradu.

Zasedání rady

Křišťálový palác, Indirův salónek
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Artemis, Julius, Prima, Secundus
♗♗♗

Pobaveně mi poskočí koutek, když na stůl dopadne beranidlo z knih. Přikývnu na pozdrav a přes úsměv mi do očí pronikne trocha upřímné soustrasti, který tam zůstává po většinu Artemisina monologu.

Naslouchám s propletenými prsty a dva palce putují v pravidelným, pomalých kružnicích jeden okolo druhého. Ryšavé vlasy, které spadají do půli délky krku, mám zčesané z čela, abych měl nerušený výhled. Oči jsou klidné, jen sem tam se zájmem přeskočí z první na druhého a pak i na třetí.

„Je na cestě, naposledy se ukázal u Athaenské Studny,“ odpovím sestře. Přikradu se prsty k lemu tógy, který se táhne k rameni a slouží zároveň jako ozdoba a náprsní kapsa. „Znáte ho. Nespěchá. Raději by dorazil, až to všechno skončí.“

Bříška prstů vyjmou drobnou trubičku a začnou rozplétat pás nepopsaného pergamenu. Jakmile dorazí k poslední poznámce, zastaví se. Druhá ruka si přitáhne kalamář a brk a oko zachytí další sestřin drobný krůček k prohlubování Aldarinské loajality. Pobaveně nadzvednu pravé obočí.

„Hostům bude stačit pár pohárů vína a ze zasedacího pořádku se stane užitečné vybavení toalety,“ poznamenám, zatímco nehtem sundávám zbytky zaschlého inkoustu ze špičky brku, „souhlasím s Primou. Ještě chvilka času s tím cárem navíc a rovnou bychom mohli sloužit jako speciální oddíl utíračů pozadí prince Malaeryse. Daleko více by mě zajímalo, které hřebce jste předvybraly lady Vioně.“

Na chvíli odložím brk a se zacukáním koutků si prohlížím tulící se političky. „Hlavní ctnosti: hrdinný v boji, okouzlující a charismatický, plodný v posteli, politicky výjimečně krotký a poslušný, co si nechá dobře poradit? S prioritami v opačném pořadí, samozřejmě. Takhle nějak byste si to představovali?“ Podívám se tentokrát i na lorda Tibera.

„To by neměl být až takový problém. Najdeme někoho, kdo splňuje ty nejdůležitější vlastnosti a ve zbytku si ho převychováme,“ odtuším a propletu mezi prsty brk, „má to jenom jeden drobný háček, ale věřím, že ho hned hravě vyřešíme. Jak říká Prima, bude to chtít podrobné informace. A kromě toho se tu brzy objeví celé delegace návštěvníků, o jejichž temných plánem toho víme až zoufale málo.“ Povzdechnu si okázale a nasaji do špičky brku inkoust podobně zlověstné barvy. Pak se znovu podívám Juliovým směrem.

„Jak je na to připravena pokladna, lorde Tibere? Mé odhady říkají, že výdaje na rozvědku by měly po dobu oslav stoupnout přinejmenším na dvojnásobek. A k tomu pár dalších měšců navíc za průzkum ctností celého zástupu nápadníků, samozřejmě.“ Pohlédnu na něj s chápavým výrazem ve tváři. Moc dobře vím, že naslouchat podobným větám ho bude doslova bodat u srdce.

V palácových zahradách

Křišťálový palác, palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia
❤ ❤ ❤

Zamžourám za mramorový sloup altánku do paprsků popoledního slunce.
Jeho záře se rozvine jako vějíř světla a ohně. Na okamžik mě oslepí svou uhrančivostí.
Několikrát zamrkám, než pohlédnu zpátky na své přítelkyně, které se náhle zdají o poznání červenější. Jako by jim slunce propůjčilo svou vlastní auru.

„Luc, jakou barvu očí že má tvůj drahý bratr?“ zatřepetám řasami na Lucrezii poté, co Melite popíše, jak by měl vypadat její vysněný muž.
Než se stihne chudinka polekat, otočím se k ní, až mi hedvábná látka šatů zavlaje kolem ramen.
„Nehledě na to, koho si nakonec vezmeš, má drahá, jsem ochotna přísahat na vlastní život, žes už od dětství vždy snila právě o takovém muži, s jakým skončíš. Co víc, tvé první slovo bylo údajně jeho jméno. Dej mi jen den, nejvýš dva, a přesvědčím o tom i tvoji vlastní chůvu,“ pronesu k Melite s hlasem plným vznešenosti a ctnosti. Kam by se hrabal kdejaký rytíř při skládání přísahy. Přechytím si pohár s vínem do levé ruky a pravou dlaň si přiložím do míst, kde tepe zjitřelé srdce.
Zapózuji jako socha, ne zcela nepodobná těm v zdejších zahradách, s jejich bledými hladkými tvářemi a půvabnými rysy. Ty mé však zdobí několik pih na líčkách a žízeň po rozruchu, která se mi vkrade do očí.

„Takže třicet dva? To je dobrý věk, tak akorát,“ vrátím se k zmínce o Melitině strýci a loupnu očkem po Vioně.
Pokývu hlavou, až se ohnivá koruna vlasů spletených do drdolu zatřpytí v odlescích slunce. Musím s ní souhlasit, bez té správné osobnosti a jiskry nemá moc smysl, jestli má nápadník sebelepší zadek nebo krásnější vlasy.
„V tom máš bezpochyby pravdu. Jen bych si dovolila nesouhlasit v jednom bodě. Trochu to zní jako výběr hřebce... že, Lucrezie?“ úsměv mi prozáří tvář.
„Ale abychom to nezapovídaly, Vionko, s kým bys ráda mluvila první?“