Dva Frajeři

Severní cesta, asi třicet mil od Letohradu
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Hugh Stanton a Claudius Echeron

Posledních pár dní bylo vyloženě hrozných, ale nyní jsem znovu na cestě. Chvátám, spěchám a během cesty se neohlížím nalevo, napravo, nevychutnávám si scenérie venkovské krajiny. Nezastavujeme, nezpomalujeme, abychom si dopřály pauzu někde v olivovém háji. Jestli chci kočár sestry dostihnout ještě před Letohradem, tak na to prostě není čas.

Z rychlé jízdy zpomalím, až když u další zatáčky zahlédnu někoho, kdo na první pohled nevypadá jako tuctový trhan, co se mi musí jen rychle klidit z cesty, nebo ho můj kůň prostě smete. Ne tohle bude někdo urozený. Zpomalím, nechám své rytíře dohnat náskok co před nimi udržuji, aby mohly v případě potřeby konat svoji povinnost. Jedeme po cestě směrem ke dvojici…

„Sire!“ Opětuji úklon hlavou na pozdrav, jak velí dvorská etiketa. „Samozřejmě míříme na turnaj, jak jinak. Hugh Stanton, jméno mé.“ Potvrdím zřejmé, ale skutečný, palčivější důvod ke spěchu neprozrazuji.

„Pokud nám budete stačit, jistě nás můžete doprovodit na naší cestě.“ Rozšíření doprovodu se nijak nebráním, ale nehodlám kvůli zpomalovat své tempo. Mám naspěch, vůz mé drahé sestry je jistě někde před námi a já bych ho rád dohonil ještě před branami Letohradu.

Stretnutie na ceste

Vôbec nerozumiem mužom. Zarazene tekám pohľadom od kapitána k Sirovi Galovi, prednášajúcemu slová prísahy i niečo naviac. Napätie, ktoré medzi bojovníkmi panovalo sa pozvoľna vytratí, ako keď letný vánok rozoženie chuchvalce rannej hmly. Možno si medzi sebou povedali čosi nejakou zvláštnou rečou, čo nepotrebuje slov. Sir Geoffrey prikývol, naďalej však ostávajúc ostražitý, to som poznala podľa jeho zaťatej čeľuste. Hneval by sa ešte viac, ak by som mu povedala, že zvyšok cesty chcem ísť na koni? I ten najpohodlnejší koč sa nevyrovná jazde na čerstvom vzduchu presýtenom vôňou ihličia. Odpočívadlo okrem borovíc obklopujú i duby a zvláštne stromy s kmeňomi bez konárov, len s listami rašiacimi z ich vrcholkov. Chcela by som si lepšie prezrieť krajinu, o ktorej som počula od bratranca a sesternice. Vraveli mi o zakrpatených suchých kríčkoch macchie, o sadoch figovníkov, olivovníkov a mandľovníkov. Aké je asi more, ktoré chýbalo tetičke tak veľmi, že sa rozhodla prebývať radšej vo svojom rodisku než v našej zvlnenej krajine sviežich zelených lesov a pestrofarebných lúk?
“Sir Gal, prosím pripojte sa ku mne,” naznačím smer k dvom stoličkám z palisandrového dreva gaštanovej farby, ktoré sme pred chvíľkou s Annou opustili. Pohodlné sedátko z hovädzej kože zmäkkčovalo ovčie rúno.
Kapitán potulnému rytierovi naznačí, aby si zo sebou nebral zbrane.
“Sir Geoffrey. Zvyšok cesty pôjdem na koni.” Rána sú v tomto kraji príjemne teplé, ale keď sa deň láme do popoludnia, z koča sa stáva rozžeravená vyhňa. Neviem, či by som to ešte zvládla.

Než sa usadím nalejem do skleničky nápoj, ktorý si potulný rytier zvolí a sebe jablčný mušt, sadký a osviežujúci. Anna si konečne môže vydýchnuť, odložiť tácku bokom a začať baliť drobnosti, pripravovať odjazd.
“Poznáte tento kraj? Tunajšie tradície?” možno by som mala začať rozhovor nejakými slovami o počasí alebo inou bezpečnou témou. Nikdy som sa s cudzími mužmi skutočne nerozprávala a pri spoločenských udalostiach bol vždy po mojom boku Hugh ako mlčiaca morálna opora.

Tak půjdeme pít...

Cesta na lodi, Poblíž Letohradu
Den před turnajem, odpoledne, jasno

Lord Tiber je skutečnou enigmou. Všichni zde se známe už dostatečně dlouho, přesto se neostýchá přijít brzy a sedět zde s výrazem, který nám dává najevo, jak moc vlastně trpí a o kolik lepších věcí na práci má. Jistě, mohl by přijít o něco později, přijít přesně na čas, ale jak by nám pak mohl předvést výraz, s nímž bych si myslela, že se snad i narodil, tedy nebýt toho, že tu a tam se do jeho tváře vkrade jistá měkkost, jejíž původ mi zůstává skrytý? Hlavní zdroj jeho utrpení je ovšem docela zjevný – zrovna vchází do dveří. Na ni je hned příjemnější pohled.
Pozdravím ji se širokým úsměvem, a jen co se usadí, vtisknu jí na rty letmý polibek na přivítanou. Na zdvořilostní rozhovor není ovšem čas, do práce se pouštíme ihned. Pravdou je, že nikdy nebude nic připraveno tak dokonale, jak bychom si představovali, ale to nám nebrání v tom se pokusit.
Zamyšleně pokyvuji hlavou. „Zdá se mi to nejrozumnější,“ souhlasím. „Tedy pokud jim nechceme šafránem vystlat lože.“ Krátce vyhledám Artemisin pohled, než se obrátím k lordu Tiberovi. „Možná ještě není král, ale následník trůnu nám jistě postačí, zvlášť když zvážíme, že jsme již zaplatili, nemám pravdu?“
Pokud se Maelys na oslavy vrátí… Nepochybuji, že se vrátí, ovšem nepočítám s tím, že na jejich zahájení. „Nějaké zprávy ohledně vévody, bratře?“ optám se jen tak mimochodem, než pokračuji dál. „Tak či tak, do jeho příjezdu zastanu jeho úlohu převážně já: nevidím důvod tím lady Vionu příliš zatěžovat krom samotného zahájení, kdy bych ji ráda měla po boku; jsem si jistá, že se její myšlenky budou ubírat poněkud jiným směrem.“
Na stole se následně objevuje obávaný zasedací pořádek. Trochu se o Artemis opírám, jak se pro něj natahuji, a tak už také zůstávám. Zamračeně si svitek prohlížím. „Proč ti to zase přinesli?“ mumlám nespokojeně, jak kontroluji, zda někdo něco zase nepřepsal. Zdá se ovšem, že vše zůstává při starém, což mi Artemis vzápětí potvrzuje. To je upřímně dobře. Palcem jemně pohladím hřbet dlaně Artemisiny pravé ruky. „Ne, to nemění. Pochybuji, že bychom mohli přijít s něčím lepším. Spokojím se s tím, že usazení hostů nezpůsobí pohromu. Na tomto jsme se shodli a upřímně mám pocit, že kdybychom tu záležitost chtěli znovu otevřít, vše jen zhoršíme. Teď není ta pravá chvíle o našich rozhodnutích pochybovat.“ Ať už budou nakonec znamenat cokoliv, bude důležité neztratit před našimi hosty tvář.
Artemis stáčí hovor k tomu nejdůležitějšímu tématu ze všech. Obracím se ke svému bratrovi. „Nemohu nesouhlasit. Přeci jen se toto týká nás všech – a nejen nás v této místnosti. Myslím, že někdo místní by mohl být rozumnější volbou, někdo, kdo Indir a jeho lid dobře zná. Přinejhorším alespoň někdo, kdo má dobré předpoklady se životu zde dobře přizpůsobit. Ano, lady Viona je dědičkou, ale buďme k sobě upřímní, jako žena to nebude mít jednoduché. Lidé musí jejího muže přijmout a respektovat. Nemluvě o tom, že jsou věci, ve kterých neustoupí ani vévoda. Představa, že si lady Viona vybere všem na očích a pak mu bude řečeno ne a zvolí se jiný nápadník…“ Vrtím jemně hlavou. Není těžké si představit, jak ponižující by to pro zúčastněné bylo. „Secunde, čím více se o nich můžeme dozvědět, tím lépe.“

Cesta na lodi, Poblíž Letohradu
Den před turnajem, odpoledne, jasno

odkaz

♫ ♩ ♬ ♪ ♩ ♫

Kapitánovo oznámení o blížícím se konci naší cesty mne zastihne na přídi Větrníku, kde nejčastěji trávím svůj čas, když si zrovna neužívám pohodlí kajuty či společnosti madam Vesray a dobrého vína.

Stojím tam, lehce předkloněná, předloktími se opírám o vyřezávané zábradlí lemující palubu lodi s pohledem upřeným do zpěněných vln moře obklopujícího nás ze všech stran. Vítr čechrá rozpuštěné vlasy, které se na slunci stříbřitě lesknou, pohrává si s cípy půlnočně modrého šálu přehozeného kolem ramen a stočeného přes bedra k bokům. Nastavuji mu tvář jako kočka vycházející vstříc prstům, ve tváři uvolněný spokojený výraz. Ten pocit byl pro mne vším – připomínal svobodu, kterou přinášel hřbet draka a zvuk pleskotu zabírajících křídel.

Jenže tohle nebyl drak, tohle byla jen loď, na které jsem trávila už několikátý den a já bych dala všechno na světě, abych byla někde jinde, kde bych si nepřipadala jako součást věcí, zavazadel a šatů, které společně se mnou mířily do Letohradu. Drak ovšem není soumar a těžko bych svému koni vysvětlila, že s námi neletí jako občerstvení pro Altaris.

Samotné myšlenky na blížící se Letohrad a vidinu spousty zbytečného společenského tlachání a plesání přináší jen chmury, to lehké znechucení nad hnusem a špínou intrik, které půjdou ruku v ruce s celou tou nablýskanou přehlídkou prázdných úsměvů a zlost na otce i bratra, díky kterému ona čest hájit náš rod připadla zrovna mne. Jako by snad nebyly lepší způsoby, jak ztrácet svůj čas než se někde předvádět a ukazovat zuby. Z přemýšlení mne vytrhne zvuk vlastních nehtů zaťatých do dřeva… A nejen ten.

Na Větrník padne temný stín, když se mohutná silueta Altaris pár mávnutími křídel dostane nad loď a zakryje slunce. Tomu pohledu se nic nevyrovná, jak by také mohlo… Je nádherná. Ta skutečná a jediná královna oblohy, prolétne mi hlavou a na rtech se objeví úsměv, se kterým se narovnám a s hlavou zvrácenou dozadu ten výjev chvíli pozoruji. Výskot, smích a veselé pokřikování chlapů na palubě navrátí úsměv i do fialkových očí. Altaris mezitím bez varování stáhne jedno křídlo a stočí se prudce do strany, načež v sérii piruet snese natolik blízko k hladině až ji rozčísne drápy a do vzduchu vyletí gejzír vody.

Se smíchem vykřiknu a uskočím do strany, když s sebou poryv větru donese i houšť drobných kapek z toho manévru, tvář rychle schovávám za okraj šálu. Pozdě. S pobaveným potřásáním hlavy si otírám tváře a prameny vlasů zastrkávám za uši, aby se mi k ní nepřilepily. Přísahala bych, že ve stejnou chvílí zaslechnu i hrdelní zamručení tolik připomínající smích safírové dračice, ta se ovšem v další chvíli vydává zpátky k obloze.

Akorát včas, když pohledem zavadím o obzor, všimnu si kontur ostrých úbočí skal svažujících u přístaviště. Letohrad. S dlouhým povzdechem se opřu dlaněmi o hranu zábradlí a nastavím tvář zpátky vstříc studenému větru. Zavírám oči, a ještě okamžik se nechávám unášet představou, že stoupám k mrakům vysoko nad námi společně s dračicí, vstříc slunci a tichu, které tam nahoře panuje.

Jenže nic takového se nestane. Altaris zajisté brzy naposledy prolétne kolem lodi a zamíří k dračím slujím, zatímco já budu stále stát na palubě Větrníku vplouvajícího do Letohradského přístavu. Nakonec každý dračí jezdec čelí těm nejkrutějším bitvám o přežití sám, oděn v šatech, které nechrání, obklopen stříbrem, co nezraňuje a za zvuků hudby udávající taneční krok namísto pochodového marše.

Ušklíbnu se.

Tak tedy vzhůru do boje.

♫ ♩ ♬ ♪ ♩ ♫

Can you picture what will be
So LIMITLESS and FREE
Desperately in need - of some - stranger's hand
In a – desperate land

Lost in a Indir – wilderness of pain
And all the children are insane
All the children are insane
Waiting for the summer rain

Palácové Zahrady Křišťálového paláce
Den před turnajem, něco po poledni,
polojasno
Melite, Niobe, Lucrezia

Jak opojné by bylo, být ještě několik pár dalších dní Lotofágem, nechat se dál opíjet sladkou nevědomostí a houpat se na jejích vlnách, jako loďka bezpečně zakotvená v přístavu. Vědomí konce, však bouří mořem našich vědomí, i našimi obzory, to nedokáže skrýt ani zdánlivá idylka zahradního altánku. Až doposud jsme potančily životy jako ti Lotofágové, pojídaly jsme lotosu, a sladké plody otupily naše vědomí i celou mysl natolik, až nás uvrhly do sladké letargie. Jak opojné je zapomenout to, co se jednomu nelíbí, vytlačit vše nepohodlné někam pryč z okrajů svého vlastního vědomí, a doufat, že když sejde z očí, sejde i z mysli. Jako v pověsti o Argonautech.

Ta v jedné části příběhu mluví o tom, jak posádka Odysseovy lodi vinou prudké mořské bouře, zabloudila k břehům neznámého ostrova, země Lotofágů, ztraceného národa, uctívajícího a pěstujícího, lotos, nejen pro jeho hezké květy plující z bahnitého dna, skrz masu vody k průzračné hladině, ale hlavně pro potravu. Lotofágové se totiž živili převážně kořeny sladkého lotosu. Ten kdo jednou, jedinkrát okusil jeho plody, již nikdy nechtěl jíst nic jiného, ani opustit ostrov Lotofágů. Podlehl kouzlu lotosového opojení, a nechal se otupit a ukolébat jejich návykovostí. Nikdy více už ostrov Lotofágů neopustil, zůstal s nimi až do konce svých dní, pojídající lotosu, a otupujíc jím své smysly, paměť i schopnost přemýšlet. I nám se doposud dostávalo samých nasládlých plodů života, a nechaly jsme se, stejně jako Lotofágové z pověsti, jejich dostatkem a sladkostí ukolébat. Jenže sladké plody, které napálily mnohem větší dobrodruhy, než jsem já a trojice mých přítelkyň, se nedají jíst věčně, ač nám samým by se to vlastně líbilo.

Být či nebýt Lotofágem, to je oč tu běží, přemítám, když v tom mne slabý záchvěv výhružky v hlasu Niobe přivede zpátky z říše pověstí a pohádek. Zdá se, že první části našeho plánu se dávají do pohybu. Na velikosti záleží? Překvapeně zamrkám, otáčejíc hlavu Lukréciiným směrem. Na velikosti srdce, no samozřejmě, co jsem si to jen já bláhová už málem myslela? To mám za to, že neposlouchám a myšlenky mi dnes z hlavy ulétají jako včely z úlu.

Jakoupak asi mají zrovna dnes mé nejdražší indirské dámy představu o tom pravém? A o kolik bude jiná, než ta, nad kterou jsme se bavily minule? Na mysl vyvstává ona otázka. Pohledný, zdatný, bystrý, žádné seno v hlavě a na jazyku průvan, no to ano, přikyvuji mírně. Síla a vášeň lva, široká ramena a náruč, ta by se samo s sebou hodila taktéž, souhlasím v duchu, zatímco se seznam kritérií rozrůstá, stejnou rychlostí jako seznam hostí… Jenže, kde se takoví berou? Pěstují se někde na stromech?
„Tmavé vlasy a průzračně modré oči, říkáš?“ Jen slabě zakroutím hlavou, nad těmi kritérii. Myslíme někoho konkrétního?
„Jen málo mi záleží na barvě hřívy, nekupuji si přece koně, abych koukala na zbarvení a to samé platí i o očích. Zelené, zlaté, nebo nebesky modré, hlavní je, aby v nich byla vidět nějaká jiskra, ať za nimi jde najít osobnost a duši,“ vyslovím své přání. Těla a jeho schopnosti se pouhým okem posuzují mnohem snadněji, než to další na čem mi záleží, ale i o těchto zkouškách jsme již namluvily mnohé.

V palácových zahradách

Křišťálový palác, Palácové zahrady
Den před turnajem, krátce po poledni, jasno
Viona, Melite, Niobe, Lucrezia

Atlantská plavba

Atlanthea, krásný ostrov a rodiště Ondorovo, alespoň dle oficiální Královské historie, byla též vaším rodištěm a domovem. Obě dvě jste na ostrove strávily většinu svého života a až na občasné diplomatické, či obchodní cesty jste zde žily a trávily svůj čas. Nyní se jedna taková cesta znovu objevila. Tentokráte se jednalo o turnaj a potenciální zásnuby mladé Lvice, lady Viony Indiryon, a na takové akci nesměl v žádném případě chybět zástupce rodu Modrých Ondoryonů. Hlava rodu, lord Gaenor, dlouho neváhal a vybral svou dceru Visenyu jako tu, která měla v Letohradě udělat dojem a zastupovat rod Ondorův z Atlantei. Pravda, kdyby byl býval Maelor doma, dost možná by byl vybrán on, naštěstí pro Visenyu se ten právě toulal někde po Lyonessu a navazoval tam diplomatické a obchodní styky pro rod. Štěstí se tedy na Visenyu vskutku usmálo a ona se mohla začít balit a připravovat na cestu.

Stejně jako zástupce vládnoucího rodu Atlanthei nesměl při takové akci chybět ani zástupce Obchodní gildy. Pravda, v Indirském panství zastupuje gildu Hermes Aldarin, ale každý moc dobře ví, jaký je vztah mezi Aldariny a Tibery a jelikož je lord Tiber správcem Indirského majetku, bude lepší, když s ním vyjednávání povede někdo jiný z gildy. A tímto jiným neměla být než velmi úspěšná, talentovaná a vysoce inteligentní dáma, zástupkyně gildy na ostrově Atlanthea, madam Vesray, kterou tímto posláním pověřila sama správná rada gildy (někteří tvrdí, že Hermovi na truc, ale to jsou bezesporu pomluvy). Turnaj, oslavy, hostiny a bál, a snad dokonce i zásnuby a svatby, to vše bude stát nemalé peníze. Navíc se vypráví o vévodových plánech na další vojenská tažení. Někdo to bude muset zaplatit…a někdo na to bude muset bezesporu sehnat peníze. Banky jsou sice jednou z možností, ale všichni vědí, že nikdo nezajistí půjčku peněz, stejně jako logistické otázky lépe než samotná Obchodní gilda. Spolupráce Gildy a šlechtických rodů, stejně jako Gildy a Královské armády a flotily jsou velmi časté. A když se naskytne takováto příležitost, Gilda nikdy neváhá a vždy jedná. Úkol madam Vesray je tedy velmi prostý, přesto jednat s lordem Tiberem nebude určitě lehké. Pověst barona Tibera ho předchází a madam Vesray si určitě jednání s ním užije. Zlato dokáže otevřít mnohá dveře…

Nyní se však vraťme k současnosti a k obchodní lodi Gildy jménem Větrník, na jejíž palubě se plaví jak madam Vesray, pro niž celá posádka včetně kapitána pracují, tak i lady Visenya, která je zde jako pasažér a host madam Vesray. Mezi Gildou i Modrými Ondoryony jsou výborné vztahy a lady Visenya i madam Vesray jsou staré známé, které spolu v minulosti již udělaly spoustu obchodů ve jménu Gildy a rodu. Visenya dlouho zvažovala, jestli letět na drakovi, či plout na lodi, nakonec však rozhodlo množství zavazadel ve prospěch lodi. To máte spoustu šatů, zbraně, zbroj, kůň, spoustu darů, zlato a dalších nutných věcí, které jednoduše na draka nenaložíte. Obří a překrásná modrá dračice Altaris tak letěla po boku lodi, či spíše si létala kam se jí zachtělo a občas se mihla kolem lodi, čímž poskytovala námořníkům skvělou podívanou. Většina námořníků z Ondorhall je na draky zvyklá, přesto málokterému z nich se poštěstí, že je drak doprovází na cestě. Navíc, Altaris byla bez jezdce a mohla tak provádět akrobatické kousky, které by si s jezdcem nemohla dovolit. Volnost si rozhodně užívala a užívali si to též námořníci, kteří vždy, když prolétala, zvedali hlavu od práce a hlasitě výskali, pískali, či jí jinak slovně zdravili a povzbuzovali k dalším výkonům. Ostřílení mořští vlci a jeden drak provádějící vzdušnou akrobacii z nich dokázal udělat smějící se malé kluky.

Jen kapitán lodi, pan Liam Janssen, se vždy jen lehce usmál, pak zavrtěl hlavou a povzdechl si nad svou posádkou. Dle jeho názoru takto chovající posádka rozhodně nedělala nejlepší dojem na vzácné hosty, které měl zrovna na palubě. Pokud byla lady Visenya, či madam Vesray poblíž, vždy jen omluvně pokrčil rameny a pak na chlapy zařval něco ve smyslu, ať se znovu pustí do práce. Ne že by jim to dlouho vydrželo. Ve chvíli, kdy se drak znovu objevil, kluci byli zpět. Po pár dalších pokusech to nakonec kapitán vzdal a odevzdaně se vydal do své kajuty. Moře bylo klidně, cesta bezproblémová a na palubě ho tak nebylo potřeba.

Třetí den, někdy krátce po poledni, vás zastihl na palubě a oběma vám sdělil, že do přístavu v Letohradu budete vplouvat během několika hodin. Záleží na tom, jak budou lodivodi vytížení. Avšak vzhledem k přítomnosti draka nepředpokládal žádný problém v přeskočení „čekací fronty“ až na začátek. Přístav v Letohradě je vždy velmi vytížen a úzký průjezd do přístavu vyžaduje vždy povolení lodivodů, aby nedošlo ke srážce lodí, či nájezd na některé ze skalisek. Kapitán vás však uklidnil, že se není čeho obávat. Lodě Gildy, a navíc lodě s Ondoryonem na palubě určitě dostanou přednost. Na pevnou půdu tak budete, dle jeho odhadu, moci vystoupit do dvou hodin.

Na obzoru se během pár desítek minut začaly objevovat mohutná skaliska, která z obou stran směrem od moře chránila město Letohrad a také Letohradský přístav. Někde v nich leží Dračí jeskyně, kam bezesporu zamíří Altaris, a někde mezi těmito skalisky je onen strážená vstup do přístaviště. Prozatím jste však viděly pouze vrcholky oněch skalisek. S každou další minutou se však přibližovala blíž a blíž…

Kapitána z nás asi trefí...