| |||
Dva Frajeři Severní cesta, asi třicet mil od Letohradu Posledních pár dní bylo vyloženě hrozných, ale nyní jsem znovu na cestě. Chvátám, spěchám a během cesty se neohlížím nalevo, napravo, nevychutnávám si scenérie venkovské krajiny. Nezastavujeme, nezpomalujeme, abychom si dopřály pauzu někde v olivovém háji. Jestli chci kočár sestry dostihnout ještě před Letohradem, tak na to prostě není čas. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Zasedání rady Křišťálový palác, Indirův salónek Lord Tiber je skutečnou enigmou. Všichni zde se známe už dostatečně dlouho, přesto se neostýchá přijít brzy a sedět zde s výrazem, který nám dává najevo, jak moc vlastně trpí a o kolik lepších věcí na práci má. Jistě, mohl by přijít o něco později, přijít přesně na čas, ale jak by nám pak mohl předvést výraz, s nímž bych si myslela, že se snad i narodil, tedy nebýt toho, že tu a tam se do jeho tváře vkrade jistá měkkost, jejíž původ mi zůstává skrytý? Hlavní zdroj jeho utrpení je ovšem docela zjevný – zrovna vchází do dveří. Na ni je hned příjemnější pohled. |
| |||
There once was a ship that put to sea...
Sir Iskall nemá rád velká města, zdá se. To je škoda. Myslím tím, většinu svého času trávi na Hranici, brání civilizaci, která staví právě takováto města, před krvelačnýmy hordami a pak si tato města nedokáže užít, když už je navštíví. To shledávám smutným. Co není smutné jsou rozpaky kapitána našeho plavidla a musím říci, že sir Iskall mu to moc neusnadňuje. Je to zábava pozorovat starého mořského vlka, jak neví, co si má myslet. Samozřejmě se bavím jen uvnitř sama sebe. Ventilovat svoje pobavení by bylo neslušné a neuctivé vůči dobrému kapitánovi, který si zaslouží moje uznání, jakožto i úctu. "Prosím, sire Iskalle. Už spolu nějakou dobu cestujeme, myslím, že sir Andaryon je až moc formální. Sir Dorion úplně postačí." Usměji se upřímně. Koneckonců, já hraničáři také říkám Sire Iskalle a nikoliv sire Folle, že ano a pokud by měl zůstat u sira Andaryona, byla by mi tím prokázána úcta, kterou si nezasloužím, neboť narozdíl od mého společníka, já denně neriskuji svůj život pro Království a nepředchází mne reputace jako sira Iskalla. Takže navrhnu toto oslovení, které se používá mezi šlechtici, kteří se znají, což my dva splňujeme. "Nemám nějaký konkrétní plán. Předpokládám, že se půjdu ubytovat do paláce a potom sám nevím. Pravděpodobně půjdu zkoumat zajímavosti Letohradu nebo obráceně. Jsem zde kromě turnaje i proto, abych poznal další části království a seznámil se s kulturou a vším co mohu. Neboť každý vládce by měl mnoho vidět, znát a následně použít ku dobru své državy. Vy máte nějaké plány sire?" Odpoví mi hraničář a já pokývu hlavou. "To je moudrý přístup. Co jsem slyšel, Letohrad je krásné město, zkoumání místních zajímavostí může být dobrá a poučná kratochvíle." Odmlčím se a důvěrně nakloním hlavu k Siru Iskallovi. "Jen pozor, pokud se vás místní zajámavosti rozhodnou prozkoumat nazpět." Mrknu spiklenecky. "Já? Mno, obemýšlel jsem navštíviti jednu ze zdejších taveren. Pokud by jste se chtěl přidat, tak vaši společnost upřímně uvítám." Odpovím a zároveň dobrého sira Iskalla pozvu na jedno orosené. |
| |||
Padesát odstínů modři Obchodní karavela Větrník, na dohled od Letohradu Kapitánovo oznámení o blížícím se konci naší cesty mne zastihne na přídi Větrníku, kde nejčastěji trávím svůj čas, když si zrovna neužívám pohodlí kajuty či společnosti madam Vesray a dobrého vína. Na Větrník padne temný stín, když se mohutná silueta Altaris pár mávnutími křídel dostane nad loď a zakryje slunce. Tomu pohledu se nic nevyrovná, jak by také mohlo… Je nádherná. Ta skutečná a jediná královna oblohy, prolétne mi hlavou a na rtech se objeví úsměv, se kterým se narovnám a s hlavou zvrácenou dozadu ten výjev chvíli pozoruji. Výskot, smích a veselé pokřikování chlapů na palubě navrátí úsměv i do fialkových očí. Altaris mezitím bez varování stáhne jedno křídlo a stočí se prudce do strany, načež v sérii piruet snese natolik blízko k hladině až ji rozčísne drápy a do vzduchu vyletí gejzír vody. Can you picture what will be |
| |||
Palácové Zahrady Křišťálového paláce Jak opojné by bylo, být ještě několik pár dalších dní Lotofágem, nechat se dál opíjet sladkou nevědomostí a houpat se na jejích vlnách, jako loďka bezpečně zakotvená v přístavu. Vědomí konce, však bouří mořem našich vědomí, i našimi obzory, to nedokáže skrýt ani zdánlivá idylka zahradního altánku. Až doposud jsme potančily životy jako ti Lotofágové, pojídaly jsme lotosu, a sladké plody otupily naše vědomí i celou mysl natolik, až nás uvrhly do sladké letargie. Jak opojné je zapomenout to, co se jednomu nelíbí, vytlačit vše nepohodlné někam pryč z okrajů svého vlastního vědomí, a doufat, že když sejde z očí, sejde i z mysli. Jako v pověsti o Argonautech. Ta v jedné části příběhu mluví o tom, jak posádka Odysseovy lodi vinou prudké mořské bouře, zabloudila k břehům neznámého ostrova, země Lotofágů, ztraceného národa, uctívajícího a pěstujícího, lotos, nejen pro jeho hezké květy plující z bahnitého dna, skrz masu vody k průzračné hladině, ale hlavně pro potravu. Lotofágové se totiž živili převážně kořeny sladkého lotosu. Ten kdo jednou, jedinkrát okusil jeho plody, již nikdy nechtěl jíst nic jiného, ani opustit ostrov Lotofágů. Podlehl kouzlu lotosového opojení, a nechal se otupit a ukolébat jejich návykovostí. Nikdy více už ostrov Lotofágů neopustil, zůstal s nimi až do konce svých dní, pojídající lotosu, a otupujíc jím své smysly, paměť i schopnost přemýšlet. I nám se doposud dostávalo samých nasládlých plodů života, a nechaly jsme se, stejně jako Lotofágové z pověsti, jejich dostatkem a sladkostí ukolébat. Jenže sladké plody, které napálily mnohem větší dobrodruhy, než jsem já a trojice mých přítelkyň, se nedají jíst věčně, ač nám samým by se to vlastně líbilo. Být či nebýt Lotofágem, to je oč tu běží, přemítám, když v tom mne slabý záchvěv výhružky v hlasu Niobe přivede zpátky z říše pověstí a pohádek. Zdá se, že první části našeho plánu se dávají do pohybu. Na velikosti záleží? Překvapeně zamrkám, otáčejíc hlavu Lukréciiným směrem. Na velikosti srdce, no samozřejmě, co jsem si to jen já bláhová už málem myslela? To mám za to, že neposlouchám a myšlenky mi dnes z hlavy ulétají jako včely z úlu. Jakoupak asi mají zrovna dnes mé nejdražší indirské dámy představu o tom pravém? A o kolik bude jiná, než ta, nad kterou jsme se bavily minule? Na mysl vyvstává ona otázka. Pohledný, zdatný, bystrý, žádné seno v hlavě a na jazyku průvan, no to ano, přikyvuji mírně. Síla a vášeň lva, široká ramena a náruč, ta by se samo s sebou hodila taktéž, souhlasím v duchu, zatímco se seznam kritérií rozrůstá, stejnou rychlostí jako seznam hostí… Jenže, kde se takoví berou? Pěstují se někde na stromech? |
| |||
V palácových zahradách Křišťálový palác, Palácové zahrady „Velikost….?“ Udiveně zamrkám a panenky v zelenkavých očích se mi polehounku rozšíří poznáním. Líce mi samovolně zrůžoví jako ranní červánky na nebi a koutky úst neposlušně zacukají skrovným úsměvem. Lucrezia je z naší čtveřice ta, jež do mne vidí jako do skleněné nádoby, převelice ráda mne pokouší a škádlí a ochotně připouštím, že se jí opravdu většinou daří mne zmást, či přímo uvést do rozpaků. „Dobrá…. Ano, tedy….. záleží. Můj strýček má velké….srdce….“ Stále notně zardělá jemně přikývnu hlavou a nechám tu myšlenku raději zase uplavat po proudu. Pootočím tvář k Niobe a vděčně se usměji při jejích utěšujících slovech. V hloubi své duše vím, že není zapotřebí mých omluv, že ať už má kterákoliv z nás bol, vždy se může spolehnout na ostatní, že tu pro ni budou a poskytnou jí cenné rady a podporu, či vymyslí nějakou čertovinu, aby jí alespoň na chvilku rozradostnily. Znovu a v převelice krátké době jsem nesmírně vděčná za naše přátelství. V očích mi laskavě zajiskří, když se též Niobe optá na mého strýčka a nadechnu se k odpovědi, avšak předběhne mne Lucrezia. Jak jinak…. Tiše se zasměji. „Ano, je mu dvaatřicet let.“ Dám jí za pravdu. „Je mužem v nejlepších letech.“ Můj strýček se jim nepochybně bude moc líbit, a jak jsem prve slíbila, mile ráda je s ním seznámím. Poslouchám dál, a jak rychle se náš hovor ubírá jedním směrem, tak se kvapem opět stáčí jinam. Pocity v mé mysli jsou však nadále spíše smíšené. Bude si Vionka skutečně moci sama zvolit muže, jenž ji okouzlí? Či za ni nakonec přece jen rozhodnou druzí? Mnohé se zdá něčím být a posléze není, avšak veškeré úkoly a zkoušky, jež postupně spřádáme, jí jistě mohou být i přesto nápomocny, tedy alespoň se v ně upínáme, poněvadž jí každá z nás přeje jen a jen štěstí... Ve svém zamyšlení si znovu nevědomky začnu natáčet na prstík jednu ze svých dlouhých, světlých a lehce zvlněných kadeří. Ach ano, sjede se sem opravdu velké množství mládenců a třeba se i mně některý z nich zalíbí, však…. Mám já právo se do něj zamilovat? Tiše si povzdechnu a zrak mi na prchlivý okamžik upoutá malilinký čmeláček, který přistane na samém okraji mého šálku s čajem, aby vzápětí opět svobodně vzlétl a pokračoval do rozkvetlých zahrad, plných rozličných zvuků a vůní přírody. Ladně vstanu a pomalým krokem dojdu k jednomu z mramorových sloupů, stále sledujíc čmeláčka, který usedne na blízký hebký kvítek, aby se z něj napil sladkého nektaru. S něžným úsměvem na tváři jej ještě chviličku pozoruji, než se obrátím a zády zlehka opřu o sloup. Sklopím víčka a představím si muže, jehož mé přítelkyně nyní popisují. Statného a urostlého, jak po cestě lemované zlatými klasy hrdě kluše na svém překrásném běloušovi a tvář mi v mžiku opanuje snový výraz. „Měl by mít též krásné, modré oči, průzračné jako křišťálová studánka a husté vlasy, tmavé jako nejpozdější noc, vlídný úsměv a milé slovo…..“ |
| |||
Atlantská plavba Obchodní karavela Větrník, někde na moři poblíž Letohradu Atlanthea, krásný ostrov a rodiště Ondorovo, alespoň dle oficiální Královské historie, byla též vaším rodištěm a domovem. Obě dvě jste na ostrove strávily většinu svého života a až na občasné diplomatické, či obchodní cesty jste zde žily a trávily svůj čas. Nyní se jedna taková cesta znovu objevila. Tentokráte se jednalo o turnaj a potenciální zásnuby mladé Lvice, lady Viony Indiryon, a na takové akci nesměl v žádném případě chybět zástupce rodu Modrých Ondoryonů. Hlava rodu, lord Gaenor, dlouho neváhal a vybral svou dceru Visenyu jako tu, která měla v Letohradě udělat dojem a zastupovat rod Ondorův z Atlantei. Pravda, kdyby byl býval Maelor doma, dost možná by byl vybrán on, naštěstí pro Visenyu se ten právě toulal někde po Lyonessu a navazoval tam diplomatické a obchodní styky pro rod. Štěstí se tedy na Visenyu vskutku usmálo a ona se mohla začít balit a připravovat na cestu. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.14890193939209 sekund